NA  CESTÁCH  II

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dopisy z cest

 

 


 

 

 


 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

9.5.93, CLEVELAND, U.S.A. (3)

16.5.93, KANSAS CITY, U.S.A. (5)

14.6.93, WAYNE, U.S.A. (7)

25.6.93, MICHIGAN, U.S.A (13)

22.7.93, SAN FRANCISKO, U.S.A (17)

6.8.93, UTAH, U.S.A (21)

30.8.93, WAYNE, U.S.A. (25)

23.9.93, WAYNE, U.S.A (29)

6.3.94S20.4.94, WANYE, U.S.A. (33)

10.6.94, CHINUAUA, MEXICO (45)

21.6.94, CAMPECHE, MEXICO (51)

9.7.94, SAN JOSE, COSTA RICA (65)

27.7.94, CARACAS, VENEZUELA (71)

14.8.94, FÓZ DO IGUAÇU, BRAZÍLIE (85)

30.8.94, POTOSI, BOLÍVIE (99)

13.9.94, HUASCARAN, PERU (113)

28.10.94, MELBOURNE, AUSTRÁLIE (125)

17.11.94, KUNURURRA, AUSTRÁLIE (139)

2.12.94, BRISBANE, AUSTRÁLIE (155)

19.12.94, OAMARA, NOVÝ ZÉLAND (171)

24.1.95, NEW YORK, U.S.A. (183)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Pavel Němec, 1993S5



Dopis č. 1

 

 

9.5.93, CLEVELAND, U.S.A.

 

Ahoj fšichni, komu se tohle psaní dostane do ruky a koho znám.

 

    Nejdříve Vás zdravím z dost veliký dálky. Teď je tady 19.00 (Američani musí psát 7:00 PM) a doma je jedna po půlnoci. Je tu teplo a jasno (ráno 16, přes den přes 20). Zatím. Počasí se mění a já se přemísuju vždycky hodně daleko. Rozhodl jsem se napsat takhle brzy proto, že dopis půjde dlouho a chci dát vědět, že letadlo nespadlo, dolítnul jsem v pořádku.

Pozdravuje vás všechny Dana Jurášková, která mě zatáhla na pivo a poskytla azyl ve svém pidibytečku v Paříži. Na letiště se jezdí různě, třeba helikopterou za 500 F, tak jsem jel ORLYBUSEM za 25 F. AIRHITCH funguje. Brzy jsem našel uvedenou přepážku, kde se mě na nic neptali a už jsem držel letenku. Bylo na ní sice omezení 15 kg, ale to nic neznamenalo. Po přebalení měl kletr 21 kg (to se píše na palubní lístek) a nikdo nic nechtěl. Kromě SECURITY maníků, kteří se ptali i na to, kdo mi baoh balil, proč jsem neletěl z Prahy, odkud kam jedu atd. Prý pro naši bezpečnost. Vyjádřil jsem obavy, že mám v baůžku filmy. „Jaká je to citlivost?“ „100 ASA.“ „Ha‑Ha“ a byly v rentgenu. Mohl jsem si vybrat kuřák nebo nekuřák a byl jsem odbavenej. Letadlo bylo společnosti TOWERAIR a bylo to JUMBO 747. Odletěl jsem v 13.30, v letadle se pěkně najedl a napil (Joudo a Petře: vemte z letadla hrnečky, jestli to půjde) a při časovém posunu 6 hodin jsme přistávali v 15.30 místního času na JFK. Z letadla byl v dálce vidět Manhattan s mrakodrapama.

Z letiště se dá jet autobusem 010 na metro za 1,25 centu. Stanice se najde jednoduše podle značek, když se jde z východu z haly doprava. Jela se mnou pěkná (jsou tu i pěkný holky) ze St. Diega, která taky hledala metro, ale v něm už se vyznala a tak mi poradila. Nevěděl jsem přesně kde na 42. ulici stojí Greyhound. Musel jsem jít kus pěšky, takže jsem viděl kousek NY, pak jsem zjistil, že mám čas a šel jsem k EMPIRE ST. BUILDING.

Ještě k příletu. Imigrační úředník jen nauká iniciály do počítače, na nic se neptá A bouchne razítko (asi všem) na 3 měsíce. Pro mě tedy 8. srpna. Měl jsem černý myšlenky, když jsem vezl kus chleba, sýr, ale myslím, že jim jde spíš o ovoce, zemědělské produkty a maso. Vyplňuje se celní prohlášení, kde je i kolonka, že nevezu maso. Nevím, jak je to s alkoholem, ale asi bych ty 4 malé becherovky, jeden malinkej zvoneček a jeden BEL'S WH provezl. Nikdo se neptal.

První zklamání bylo, když jsem přišel k autobusu 15 minut před odjezdem a řidič mi řekl, že už nemá místo (v 8.30 PM). Chtěl jsem jet do Pittsburku a tak jsem jel za hodinu do Clevelandu. Spal jsem dobře a s několika přestávkama (řidič říkal: jen 5 minut na kouření A skutečně hned jel) jsme byli v Cl, asi v 7 ráno.

Provedl jsem hygienu a vyrazil do města. Byla neděle a viděl jsem mši. V informačním centru jsem dostal mapu a procházel se městem. Chtěl jsem do muzea, které bylo asi 5 mil daleko. Byla to celkem dobrá procházka. (První auto, který jsem viděl cestou prodávat stálo 400 $ a vypadalo to, že nemá motor. Ceny jsou strašně rozdílné). V muzeu byl Myslitel od Rodina (dokonce 1 nějakej nepovedenej venku – měl nedokončenej spodek, a 1 malej uvnitř). Kromě řeckých, římských a egyptských památek tam byli i italští a němečtí malíři a hlavně moji oblíbení Impresionisté z Francie. Vstup byl zadarmo. Muzeum je uvnitř univerzitního centra a je před ním rybníček. Po břehu chodili malí černoušci a lovili zlaté a červené rybičky. Za chvíli přifrčelo policejní auto, ale černoušci vylili vodu s rybama z kýblů zpět do jezírka. Za 10 minut po odjezdu poldy už chytali znovu.

Vracel jsem se jinudy a viděl kousek basebalovýho minizápasu. Oni jsou ti Američani jako malé děti. Po skončení vyvádělo vítězné družstvo i s divákama jako v mateřské školce na pískovišti.

Kus mi vypadnul, protože píšu deník i dopis na přeskáčku. Z Clevelandu jsem jel do NASHVILLE. Kolíbky country – music. Je tu muzikální městečko s muzeem slavných zpěváků, muzeum s autama těch zpěváků a sídla slavných gramofonových společností (třeba RCA). V parku mimo centrum je kopie aténského Parthenonu, ve které je prý nejvyšší socha uvnitř na Západě. Bylo zavřeno a nemohl jsem jí zkontrolovat. Byl jsem ale v CAPITOLU – kterej vyjímečně není jako ten ve W.D.C., ale je se sloupama jakoby taky z Parthenonu (já jsem si myslel, že je to Pantenon a ne Parth). Je to zvláštní, že se může na místa kde za dveřma sedí vláda Tenesse. Mají to tam moc pěkně udělaný a všude je nezbytná klimatizace. Ta je ale i na nádražích.

Odpoledne jsem byl na exkurzi v pivovaru (dostali jsme ochutnat piva a ráno jsem měl koblihu a kafe od armády spásy – nejdřív jsem řekl, že ne, ale když si chodily paničky v kostýmech a pánové s kravatama, dal jsem si taky). Na nádraží jsem se dlouho nezdržel a jel do MEMPHISU 6S9 PM. Povídal jsem si s pánem o rybách a o tom, že jedu do vichřice (STORM). Cestou začalo pršet a bylo ošklivo. V M. jsem přestoupil do autobusu do NEW ORLEANS, kde jsem byl 6:30 AM. Spal jsem dost, přestože 1. polovinu cesty s námi jelo dítě, jež jediná, ale bezpřestávková reakce byl řev. Sedělo přímo za mnou (ale jen do Memphisu).

Ráno to v N.O. vypadalo, jako že do města vůbec nepůjdu. Pršelo, ale než jsem napsal deník, umyl se a nasnídal, přestalo. Přes den trochu sprchlo, ale jen takovej jarní deštík. Kolíbka JAZZU je roztomilá – původně francouzské město, ze kterého tu zůstala celá Fr. čtvr (tak se jmenuje) s původníma barákama s balkónama. Je tu MISSISSIPPI, 3. největší řeka na světě a je veliká. Jelo po ní soulodí 1+moc s uhlím. Nejdřív to vypadalo, jako že to neumí, ale pak se ukázal jako borec, že využívá proudu. Občas tu projede normální zámořská loď a hrozně zatroubí. Kdyby tam nebyli lidi, asi bych se vykoupal (nebo aspoň nohy). Všude je spousta turistů – hlavně Němců. Došel jsem i do černošských částí N.O. Oni asi nejsou zlí, jen mají všude bordel a zanedbaný domy. Asi přes dvě ulice je nejlepší čtvr N.O. a lidi tu žijou v míru a pokoji jako v Botanický zahradě – jmenuje se to GARDEN QUARTER. Zašel jsem se podívat i na univerzitu, kde je to moc pěkný. Všude zeleň a sem tam barák. Viděl jsem závod v běhu nějakýho podniku a po nábřeží MIS. běhali přes oběd pánové v trenkách a tričku, ale asi to byli manažeři – dělník ze stavby je většinou černoch a běhat by asi nešel ani bílej. Vypadá to, že je společnost přece jen rozdělená na bílý a černý. Černoši jsou i víc nepořádní. Bydlí ve svý části a bílí taky ve svý. Na mě, jako na cizince jsou všichni většinou milí a když zjistí, že nerozumím, mluví pomalu a snaží se pomoct.

Z nočních jízd vůbec nic nemám, ale ráno vždycky kus vidím. Zítra asi pojedu do Atlanty (to přes noc – teď jsem v N.O.), a odtud přes den přes SMOKY MOUNT do St. LUIS. Tak uvidím i něco jiného než mrakodrapy. Zatím nijak nestrádám a na domov si vzpomenu jen málo. Pozdravuju tedy všechny, kdo to čtou a díky těm, kteří mi pomohli se sem podívat. Pro nikoho to není neuskutečnitelný a všem to přeju.

Nečetl jsem to po sobě tak nehleďte na mouchy.

 

                                                                                    Ahoj, PŇ         



Dopis č. 2

 

 

16.5.93, KANSAS CITY, U.S.A.

 

Tak už zase ahoj fšichni.

 

Vlastně ani nevím, jakej byl můj první dopis. Ani jsem si ho nestačil přečíst a dopsat, co se událo. Mám pocit, že poslední zpráva byla z NEW ORLEANS, jak tam je chodník s větrákama a řeka Mississippi. Tam jsem skončil 11.5. Další den jsem jen prošel pár ulic D.T., když jsem čekal na autobus do Chatanoogy. Myslel jsem si, že už to bude kolem hor, ale jsou to jen takové zvlněné bobky hodně porostlé listnatými stromy. CH. sama není veliká, ale je to příjemné město. Jezdil sem vlak Chatanooga CHOO‑CHOO, ze severu z Nashwille. Postavili si tu most přes řeku jen pro pěší, pěkně vysokej a dlouhej. Navštívil jsem centrum pro výrobu energie a taky jsem odtud poslal první dopis. Přes noc jsem dojel do St. LOUIS. Už z dálky je vidět obrovskej oblouk, kterej je z nerezu (asi 190 m vysokej). Misoška (jak říká Jenda Mašek) byla pěkně rozvodněná a nebylo nijak horko. Nenašel jsem informace a tak jsem chodil podle LET'S GO.

Došel jsem do centra, které není nijak velké. Spousta lidí byla okolo stadionu. Dal jsem si limit 3 $ za lístek a on stál 2 $, tak jsem šel na zápas v baseballu St. LOUIS proti NEW YORKU. Lidi se ani moc na zápas nedívají, i když bylo plno. Chodí pro jídlo a povídají se známými. St. Louis prohráli 4:0 (tedy 0:4), ale lidi stejně byli spokojení.

V jižním S.L. je imigrantská část. Hned jeden z prvních byl kostel CHURCH ST. JOSEPH NEPOMUCKY, první katolický v USA. Měla tam být i česká obec, ale silnice (nová přípojka na dálnici) tuhle část úplně odřízla. Jen stará tabule hlásila, že můžou lidi přijít na český jídlo. Večer nebyla v městě už ani noha.

Autobus mi jel dost pozdě a poměrně krátce – asi 7 h (jindy 9S13). Jel jsem do CHICAGA. Hned ráno jsem chtěl zavolat Martinovi Marečkovi, ale nepodařilo se mi přelstít Bellův pří­stroj. Až ve městě jsem se zeptal pána – cyklistického poslíčka – jak že na to a on mi poradil. Naštěstí to vzal Martin sám a hned jsme se domluvili, že pro mě přijede večer na nádraží.

Prošel jsem několik výstav a muzeí a na SEARS TOWER za viditelnosti 15 mil se mi nechtělo. CH. je oproti předešlým městům veliký. Lidi se tu nezdraví (nevím, jestli jsem psal, jak se tu na menších městech i cizí lidi pozdraví Haj!, nebo jen úsměvem, nebo good morning). Jsou tu vysoké domy – hodně vysoké a dokonce zvedací mosty. Před planetáriem zrovna vyndavali z vody helikoptéru, která měla zlomenou vrtuli (už jsem jen viděl, jak jí nakládají na tahač a Martin říkal, že spadla včera). To bylo cestou k planetáriu, kde v parku sedí a stojí nějaké sochy a najednou pod jednou nápis HAVLÍČEK. Jo! K. H. Borovský, věnovaný námi (Čechy) obyvatelům CHICAGA. On byl taky starosta města pan Čermák, tak to bude mít nějaké souvislosti. V planetáriu jsem k obdivu jednoho návštěvníka znovunastartoval naučný program na MACINTOSHI a viděl kus přistání člověka na Měsíci.

Pak už jsem musel na nádraží, kde mě Martin s Markétou (od 22.6.93 taky Marečkovou) vyzvedl. Povídali jsme o Americe, já jsem se umyl (!) a vypral (!) a vyspal. V sobotu odjeli a já zůstal sám v bytě. Odpočíval jsem, koukal na televizi, četl časopisy, spravoval jsem si hodinky a den celkem utekl.

Odpoledne jsem šel asi 2 míle na vláček, kterej jede do centra. Autobus jsem stihnul akorát a jel jsem přes noc do OMAHY. Tam jsem musel rychle přestoupit do autobusu do KANSAS CITY a Omahu jsem viděl tedy jen z okna. Teče tudy Missouri a proti Misošce je to potůček. V O. je spousta emigrantů z východní Evropy. Jel jsem s jednou Ruskou a venku byla cedule na českou kuchyni a DOLEZAL USED CARS a VRANA CONSTRUCT. CO. Krajina je tu mírně zvlněná a všude jsou pole s kukuřicí (stojí ještě loňské usekané stonky). K.C. mě překvapilo z dálky, jak je veliké (jak jsou velké baráky a kolik jich je). Jako město se mi moc nelíbilo, ale překvapilo mě, že ve 14.00 v neděli jdou lidi na balet a do ještě 2. divadla. Asi 5 h mi úplně stačilo na prohlídku.

Dál moje cesta pokračovala zase v noci přes Oklahoma City do Dallasu. Před D. se začalo rozednívat a všude kolem je rovina s pastvinama. D. je ještě s nějakým městem (teď nemám mapu), které je vedle vidět už z daleka. Dlouho se jede předměstíma – ráno v pěkné zácpě – a stanice Greyhoundu jsou vždycky blízko centra. V Dallasu zabili Kenedyho a při promenádě. Má tu pěknou desku s nápisem, že to není místo na truchlení, že JFK žije. V pondělí je muzeum zavřené, ale mají tu pěknej panelák, kterej má kolem sebe zahrádku se sochama a reprodukovanou hudbou. Je to v centru a kolem jezdí auta. Už v několika městech bylo stejně jako tady „centrum života“ pro turisty v oblasti starých nízkých cihlových domů s krámky a fastfoody. Asi to není jen pro turisty a večer tam proudily davy lidí v kravatách a mládež v autech – stavělo se podium pro kapelu.

Jako jiné dny: přes noc jsem se vyspal v utobusu a ráno jsem přijel do MEMPHISU. Tady žil Elvis Presley a je tu z něj veliká osoba. V průvodci se píše, že je malé centrum a velké okolí. Zamířil jsem kus za město do muzea. (Protože tam byla výstava starého ruského umění, byl vstup 4 $, ale výstava byla pěkná). Do Elvisova městečka Gracelandu jsem se už nedostal.

Do dneška bylo pěkně 18.5. a odpoledne začala bouřka. Šel jsem docela brzy na stanici (koupil jsem si starej, zlevněnej, žitnej chleba a bagetu) a tam se se mnou dal do řeči kluk z Německa. Byla mu očividně dlouhá chvíle. Vyměnili jsme zkušenosti (on spí v motelech), on mi pohlídal věci, takže jsem se šel umýt a oholit a zase večer jsem nastoupil do autobusu do Atlanty. Tam jsem skoro ještě za tmy přesednul a přes den jel přes CHARLOTE, RICHMOND, WASHINGTON do PHILADELPHIE.

Málo zvlněná krajina porostlá hustým listnatým lesem a minimálně dvouproudová dálnice. Občas jsme zajeli do menšího města, kam vedla normální silnice. Zastavili jsme v Charlote a na 2 hodiny jsem zašel kousek do centra. V Rich. jsem byl v noci a na procházení to v noci není (varovala mě spolucestující, která byla zvědavá na ČR – mladá prodavačka lustrů z LOS ANG.). Ve Washingtonu jsem musel 2 a 2 hodiny v noci čekat a ve PHIL. jsem byl ráno.

Našel jsem si telefon domů na Barbaru Moss – známá Petra Felkla, u které máme schůzku a já mám za úkol koupit auto. S telefonováním už problémy nemám a když Barb. nebyla v práci, zavolal jsem jí domů, kde měla záznamník. Rozhodl jsem se, že do Wayne zajedu. Autobus jede do King of Prussia – asi 4S5 mil od W. Šel jsem pěšky a trochu zmoknul.

Barbara je velice přátelská a přesvědčila mě, že u ní můžu bydlet do 11.6., kdy přejedou Petr s Alicí. Ještě mám 3 dny platnou jízdenku a chci otravovat co nejmíň a tak mě B. odvezla zpět do K. of Prus a já ještě pojedu do Indianopolis a Pittsburku. Dostal jsem instrukce a klíč a mám se chovat jako doma – že prý to je v Am. normální – tak uvidím, až přijedu. Určitě ale k Barbaře pojedeme s Petrem a Alicí a tak si můžu nechat poslat poštu na adresu: P.Ň., c/o Barbara Moss, 121 POPLAR AV., WAYNE 19087‑3501, PA 19087. (to, co je oddělené čárkou je na další řádce). V případě potřeby je telefon USA 1 (215)‑688‑1676.

Barbara má malej domek – říká že typický americký midle typ. Garáž, jedna místnost dole, v mezipatře kuchyň + obývák + veranda a o půl patra výš – nad garáží a 1. pokojem je pracovna, koupelna, ložnice a 1 pokoj. A pak schody na půdu. Koupila si APPLE MACINTOSHE a mám si zahrát cestovatelskou hru – až budu mít čas. Už jsem pro sebe viděl první práci – má knihovnu zatím v krabicích a tak jí s tím pomůžu, jestli mi sestavení nesvěří úplně. Určitě se najde víc věcí, které budu moci udělat, abych tu nebyl úplný příživník. Barb. dělá cosi s financema na technické univerzitě, je čínského původu (ale tak z 4. kolene) a je jí tak 44‑48. Těžko se to pozná.

Ještě mi zbývá poslat Vám všem pozdrav. Všude dostávám spousty průvodců a mapek a letáků a tak výstřižky, které v dopise budou, jsou tohoto původu. Nevím, jestli mi to na poště vezmou a tak tam možná nic nebude.

Ň kopírování a rozmnožování povoleno.          Zdraví PŇ         



Dopis č. 3

 

 

14.6.93, WAYNE, U.S.A.

 

Dalsi volne pokracovani o tom, jak se mam v Americe.

 

Datum je na pocitaci automaticky aktualni, kdy to tisknu, ale psat jsem zacal asi 2.6. Musim rict, ze to neni spatny, kdyz muzu psat dopis na pocitaci (bohuzel neumi cesky). Naposledy jsem psal o tom, ze jsem prijel sem do Wayne, navstivil Barbaru Moss a jeste na 3 dny odjel na Greyhoundi cesty. Tak tedy z meho deniku: Barb. me odvezla na stanici odkud jsem prisel (musi do prace a je to cestou), odkud mi jede autobus do Philadelphie. Chvili cekam na nadrazi – ctu, pisu a to mi zabere tolik casu, ze cekani 1 h utece jako nic. Autobus do Pittsburku jede asi v 8:30 PM. Je uplne plnej a sedim u okna (v ulicce si muzu natahnout nohy – to je lepsi). Ale jde to. Ve 2 v noci mam na prestup asi 45 min a pak uz az do Columbusu spim na sedadle jako v posteli.

21.5.93. INDIANOPOLIS,

IN. Cesta z Columbusu do In. trva 4 h a tak jsem tu byl v 10 mistniho to je 11 vychodniho. Krajina pripomina udoli kolem Kolina. Obcas listnaty pruh stromu... to pisu pekny blbosti..., pole, louky, jen ty farmy mi nejak do nasi krajiny nezapadaji. Strida se dest se sluncem, ale slunce nakonec zvitezi. Ind. je 12. mesto v USA co do velikosti. A libi se mi. Brzy najdu informace, kde si naberu letaky a mapu a hned jdu na postu. Chci poslat dopis Petrovi, aby vedel, ze vim, kdy prijedou. Musim vyhodit par obrazku, aby to nestalo majlant. Vedle posty je stadion, kterej ma strechu z folie prepasane lany a drzi to pretlak zevnitr. Je to vlastne nafukovaci hala, ale poradna. Hned vedle centra se stavi neco velkyho – zatim maji zaklady. Nechali si ale stity baraku – puvodnich – ktere drzi mohutna konstrukce. Nemuzu se vyznat ve spouste papiru a musim si sednout a roztridit to, kam jit a zbytek letaku vyhodit. Nasel jsem si statni muzeum.

Vsechny muzea, co jsem videl, byly dost pekne udelany. Tady je napr. v prizemi „prava priroda“ se skutecnym vodopadem. Na stisknuti tlacitka se spusti diaprojektor s nazornou vyukou, jak je to tu s geologii (tu = Indiana). V jine sekci je ukazka, jak vypadala ulice pred lety. Kramek, holicstvi, restaurace. Obrovske kyvadlo (bronzova koule na dratu) ukazuje, ze Zeme se otaci a ze to ma vliv i na kyvadlo. Draha se behem dne meni! Taky tam u toho pisou, ze kdyz nefouka vitr a clovek pusti z Empire State Building golfovy micek, spadne (micek) o 5 palcu jinam – nevim, jestli nema nejakou setrvacnost, ale asi ne. Dalsi vystava soucasneho umeni se zrovna prestavuje. Ale to jsem zjistil az na miste. Vracim se zpatky pres peknou parkovou upravu s hlubokym prikopem s vodou – beton, trava, mramor a vodopady. S vodou si tu Americani dost vyhrajou. Ale o kousek dal tece Bila reka, ktera ma opevneni z betonu (asi jako pravej opak, co chteji zeleni: betonove koryto az nahoru se svahem 1:3). Hned vedle je komplex vysokych skol.

Po chvili tapani jsem nasel techniku, ale uz tam nikdo nebyl. Ind. je na prvni pohled pro me prijemne misto. Nekdy se mi neco libi a nekdy ne. Autobus jede az vecer a tak jdu jeste do parku. U pomniku (myslim obcanske valce) se divam do mapy a za chvili me oslovi kluk, kterej je na vecernim behani se svou divkou. „Hledas neco?“ a pak jsme si rekli par vet, ze jsem od nas a ze jdu do knihovny a uz nevim. V knihovne je vsechno vsem pristupny. Prohlizel jsem noviny a casopisy (ale nic noveho od nas). Akorat se zacalo serit, kdyz jsem odchazel. Mel jsem batuzek, fotak na krku a presto se me nejaci turiste z Chicaga ptali, jestli tu bude nejaka slava, kdyz tu kolem ulice stavi tribuny. „Sure“, ale nevim jaka. Je blby, ze In. je na hlavnim tahu a autobus je dost plnej, ale vedle me je chvili misto, tak spim. Nekde uprostred nas vyhodili a musel jsem cekat na dalsi spojeni – nevim kde, ani to nebylo napsany (stanice casto nebejva oznacena). Prestoupil jsem na spoj do Pittsburku, kde jsem dost brzy rano. (Ták! PŇákovo počítač sice „neumi cesky“, ale já ano, takže dál budu psát tak, aby se to dalo vůbec číst S poznámka písařky).

Prošel jsem Pit. za chvíli. Centrum bývalého průmyslového kolosu je malé a v poledne jsem jel do města Columbus. Možná tam mají něco o Kolumbovi, ale je neděle a v průvodci toho moc není. Po dvou hodinách už nemám kam jít a stejně mi za chvíli jede autobus.

Opět hlavní tah a přespanej nejsem. V 5 AM jsem v Philadelphii a v 8:30 v New Yorku. Na NY je to brzy i když v Central parku nemůžu přejít ulici pro dav cyklistů (tisíce), kteří jedou nějaký sranda závod. Je pěkně vidět a za 3,75 $ jedu na Empire State Building. Je to vysokej barák a v dálce jsou vidět lodě na moři a celej NY jako na dlani. Po 5. av. jdu na jih k World trade center. Je to tak 5S6 km. Odtud je vidět Socha Svobody a po Brodway, Madison av. a Park av. se vracím.

Všude je plno „stánkařů“ a celá Park av. je uzavřena pro auta. Prodává se oblečení, jídlo, suvenýry a blbosti. Karlův most je proti tomu centrum vysokého umění, spíš se to blíží Holešovicím.

Autobus mi jede ve 2 PM do King of Prussia. Cesta do Wayne je teď horší – mám batoh a pěkně jsem si zašel. Barbara ještě nebyla doma ale dlouho jsem nečekal. Mám pocit, že jsme si padli do oka hned od začátku a protože je rozvedená (asi tak 50 let – má syna 25) je ráda, že si má s kým povídat a s kým večeřet. Dohodli jsme se, že já budu pracovat v domě a na zahradě a budu tu bydlet a jíst. Vedeme spor o to, že já si myslim, že pracuju málo (jak kdy, ale tak 3–5 h denně) a B. říká, že tu nemůžu být jako otrok. Ukazovala mi poštu a vysvětlovala, co je co. Taky mi ukázala účet za sekání, kterej byl asi za 5 posekání 150 $ a tak tu opravdu nejsem na dluh (to dělám víc).

B. je upovídaná a i já musím reagovat a mluvit a je to mnohem lepší, než chodit do školy. Prý dělám pokroky, ale to zase není tak divný, když B. se mnou mluví špecielní angličtinou s vybranými slovy. Když mluví s někým jiným, rozumím míň. Někdy, když navštívím překupníka s autama na vesnici a on mluví americky, mám problémy. Jedný paní jsem nerozuměl vůbec a musela to 3× opakovat. Ale domluvím se a když telefonuju, tak jsem schopnej komunikovat a vyptávat se na detaily o autě.

Takže dopoledne mám práci doma, vezmu si sendvič k obědu (chleba se sejrem a kusem salátu, nebo zbytek od večeře – B. ráda a dobře vaří) a po O sednu na kolo a jednu buď na sjednanou schůzku, nebo na místo Used Care Sale, kde cestou koukám po autech For Sale, který mají lidi zaparkovaný na trávě před domem. Zase tak moc aut k prodeji není. Hodně jich je 1S5 let starých za tisíce dolarů. První týden jsem tedy strávil hledáním auta.

Jeden večer mě B. učila základům tenisu. V sobotu jsme jeli asi 30 mil na zápas jejího mužstva (je kapitánkou asi 3 mužstev). Asi 10 ženských si v sobotu ráno jde zahrát tenis a je to nějaká místní liga. B. nehraje. Odpoledne jedeme do muzea, které je bohužel plné lidí a zavírají za hodinu. Je to uprostřed lesů a luk (starý mlýn) a teď je v něm výtvarné umění. Teče tu říčka, která je v okolí populární jako vodácká atrakce. Je malá a skoro neteče. Cestou jsme se stavili ve vinařském závodě, kterej vůbec nepřipomíná naše české sklípky na Moravě. Veliká dřevěná budova (většina domů je tu ze dřeva a sádrokartonu s Bonskými šindeli) má ve sklepě obrovské nerezové tanky na víno. Nikde jsem ale neviděl vinice. V Pensylvanii je vysoká daň na víno a alkohol a často se pašuje z vedlejších států. Výroba je kontrolovaná vládou PA.

Taky jsme se stavili na několika místech s autama, ale nic. U jedné pumpy jsme dostali typ na člověka, kterýmu ostatní dealeři dávají levná auta a on má jen šunky. Teď má tedy opravdu jen vraky a mladej kluk nám říká, a počkáme a z tohodle nic nekupuju.

V neděli brzy ráno jedeme do Baltimore, kde je velké akvarium. Všude je plno lidí. Je pěkné počasí a dlouhý víkend. V akvariu je delfíní show. Američani jsou jak malí. Musíme dělat „vlny“ jako na fotbale a tleskat. Delfíni jsou šikovní a lidi v bazénu s nima dělají divy. Skáčou do vejšky, „mluví“, vozí lidi, mávají ocasem. Je to pěkné. Akvarium je vysoká budova, která má několik bazénů a je tu i ukázka tropického pralesa.

Večer jdeme do přístavu, kde je spousta malých restaurací. Máme sea food a je toho pěkná porce s hranolkama. Parkovné v blízkosti akvaria stálo 5 $.

Jedeme na sever k Jane. Barbara pro ní pracovala, jsou to kamarádky. Barák je velkej, pěknej u řeky a doma jsou 4 ženský. Obvyklá zpověď začíná: jak se mi tu líbí, jak dlouho tu budu, co dělám doma a jestli se u nás taky neválčí, jako v Jugoslávii. Spím ve „sklepě“, kterej je zároveň pracovna, kulečníkárna, bar, fitnis centrum.

Ráno jedeme s B. do města pro noviny. Tady je výběr aut mnohem větší. Taky se zkoušíme ptát na universitě v Newarku, ale už je konec roku a studenti jsou pryč. Povídáme a odpoledne jedeme do Elk Neck State Park, kde je jen hustej les s cestama a majákem a vysokej písčitej břeh, kterýho si občas kousne nějaká bouře. Proti normálním vlnám mají kamennou rovnaninu. Moc krásné počasí není. Fouká vítr a slunce svítí jen občas.

Čas utekl rychle a jedeme domů. Asi polovinu cesty jsem řídil já. K běžné výbavě amerického auta patří crusie control pro automatický plyn (nastaví se rychlost a pak už se jen kroutí volantem).

Večer si povídáme a do postele se dostanu vždy kolem půlnoci. Chytnu tady slovenský Hlas Ameriky, ale vždy jen konec. Česky se tu nechytne nic (Martin Mareček v CH. chytá Slovenské vysílání do zahraničí).

Memorial Day byl v pondělí, nešlo se do práce. Můj pracovní týden začíná dalším sháněním auta. Prej mám štěstí na počasí. Je nízká vlhkost a je pěkné počasí. Našel jsem jedno auto za 300, ale je hrozný. Buicka za 1000, kterýho jsem zamluvil už dávno, jsem vzdal. Byl malej, s opravovaným motorem po 145k mil. Další auto je Mercury Marquis. Obrovský fáro, ale nemá levý zrcátko a neprošlo Immision inspection, což by mohl být problém. Má 126k (tj. 126 000 mil) a pán za něj chce 595 $ a nakonec jen 300 $. Ale oprava by mohla bejt drahá. S pomocí B. jsem sehnal pojišovnu, která chce jen asi 300 $ za 3 měsíce. A je to tady blízko. Když najdu nějaké auto, jdu do knihovny, kde jsou příručky pro kupování starých aut. Píše se v nich, že tenhle model žere 1 galon na 17 mil a že jinej model má měkký nárazníky a že další model mi můžou lehce ukrást. Bára všemu věří a nutí mě vše kontrolovat. Bohužel hodně stará auta se v katalogu najít nedají. Taky jsou tam ceny, ale jen pro auta 10 let stará a mladší. Další typ je asi 60 mil daleko. Jsou to nějací známí známých a za malinké Subaru (95k mil) chtějí 1000. Je to obchodník a já musím dělat, že děsně přemejšlím i když vím, že to auto nechci koupit. Je malý, japonský a má unavenou spojku (se mi zdá). Je mi trochu líto, že jsme jeli tak daleko, ale tady jedna míle – žádná míle.

Taky další možnost je aukce aut. Ale to se mi moc nechce (a jak jsem později zjistil ani nemůžu – musel bych mít Social Security Number) a při dražbě není čas na prohlížení. Někdy za celej den nenajdu ani jedno auto a někdy jich vidím desítky. Často mě překupníci s omluvou vypoklonkujou, že v této kategorii (vždycky říkám couple of hunderds) bohužel nic nemají, ale děkují mi, že jsem se zastavil. V místních novinách, které vychází jednou týdně jsou inzeráty, že někdo zaplatí 1S10 000 hotově za stará auta. Je to zřejmě sí obchodníků s náhradními díly. Několik „vrakáren“ je tady v okolí a vždycky mají pořádný plot a zuřivýho psa. Auta se tu prý kradou převážně na náhradní díly a na zakázku. Takže v novinách jen stěží něco můžu najít a když tak jen drahé.

Byli jsme navštívit syna Bary. Má novej barák, kterej se jen těžko dá popsat slovy. Je velikej, na pěkným místě, dobře postavenej a dobře uspořádanej. Kuchyň s halou může mít tak 10×5 m, ale není to obdélník a nad jídelnou je šikmý strop od střechy. Celej barák je postavenej za 4 měsíce. Na schodech je huňatej koberec a celkem tu mají asi 3 koupelny a sklep tak pro 5 kulečníkových stolů (a ještě malé baseballové hřiště). John je asi o 2 roky mladší a dělá něco s počítačema ve fyzice. Mám docela dost práce doma se zahradou a v sobotu bude párty, tak pomáhám B. s přípravou a úklidem.

V pátek jsem na místě, kde jsme byli před týdnem našel telefonem auto. Ford Granada 76,80k mil, 500 $. Je to asi 25 km daleko a tak se pěkně projedu. Je docela pěkný, zelený, a zachovalý. Můžu si ho sám vyzkoušet a tak jsem ho prohlídnul skrz naskrz. Je trochu rezatý, ale motoricky nevypadá špatně. Překupník je celkem ochotnej a ukazuje mi vše, na co se ho zeptám. Auto nemá stickers – to je nálepka, která se dává při technické kontole. Obchodník řekl, že když auto koupím, bude nálepka. Celou cestu zpátky přemejšlím a asi ho koupím. Dohodnul jsem si schůzku na pondělí 7.6. ráno.

V sobotu ráno jedeme na nákup. Bára mi ukázala, jak se tu používají „plastický“ peníze. Dostala první vejplatu na účet do svojí banky v Philadelphii. Dál má kartu MAC, která není spojena s žádným účtem, jak to známe my. Přijde k automatu, vloží kartu, nacvaká PIN a má připravenej šek v obálce. Zmáčkne volbu VKLAD a za chvíli se otevřou dvířka a automat chce obálku se šekem. Namačká se kolik to je peněz a ty se hned připíšou na kartu. Může zvolit několik typů vkladů (s úrokama a ještě jiné). Pak si může z automatu vybrat hotovost a taky se dozví, kolik na kartě má peněz. Další karta je VISA, kterou berou skoro všude. Ta se splácí jednou měsíčně taky šekem z Philadelphský banky. Navíc je to karta aerolinií a při hojném používání se lehce může stát, že má zadarmo letenku do Číny. Tou se platí v supermarketu. Máme plno plnejch papírovejch pytlů s pomeranči, masem, sýrem, kuřetem, zmrzlinou... nákup na týden. Lednice praská ve švech. Na odpoledne B. zamluvila cibulové chleby. K snídani + obědu = branch (breakfast + lunch) máme rybu s jikrama. V pátek večer jsme měli mušle (ale ne černý, ale bílý, který jsou taky dobrý) a Lobstry. Je to velký, má to klepeta, po uvaření je to červený a není to krab. Je celkem umění to jíst, ale je to pochoutka.

Odpoledne poprchává a od 5 se má hrát tenis. Nakonec B. rozhodla, že se tenis hrát bude a všem (24) lidem telefonuje. Musel jsem si půjčit bílé kraasy a protože jeden nepřijel, hraju s B. proti jejím přátelům. Vůbec mi to nejde a když se náhodou trefím, je to důvod k oslavě (no trochu si pinkáme). Naštěstí brzy dorazí opozdilci a já můžu trénovat podání.

V 7 začíná párty. Lidé přinesli sýry, saláty, víno a pivo a sešli se celkem rychle. Věkový průměr je tak 40 let a jsem suverénně nejmladší. Oblíbené otázky se opakují a jeden pán mi dokonce nabídl, že se zeptá své matky na staré auto. Další paní mě přesvědčuje, že tu můžu zůstat a studovat a že práci určitě seženu. Povídání se točí kolem tenisu stejně jako povídají vodáci o vodě a rybáři o rybách. Byl jsem taky svědkem politické debaty, ale pochopil jsem jenom, že Clinton není moc oblíben.

Když se zvedl první pár asi v 10, začali pomalu „balit“ (jídla bylo spousta a lidi přinesli i nádobí a tak si to musí odnést zpátky) i ostatní a v 2 12 už tu nikdo není. Ještě trochu uklízím (i jindy pomáhám B. s nádobím) a jdu spát.

V neděli ráno hraje B. tenis zase s jiným mužstvem asi 30 km daleko. Jedna paní se jmenuje Zrubáková, ale česky neumí a poznal jsem zase spoustu lidí. Team Barbary vyhrál i když ona v deblu prohrála.

Jedeme do Philadelphie do čínské restaurace. Je veliká a v Čínské čtvrti jich je plno. Číšníci jsou samozřejmě Číňani a jezdí s vozejkama plnýma jídla kolem dokola a snaží se udat svoje jídlo. Máme nejrůznější druhy jídel s masem i rybama, česnekem a zeleninou a kokosový pudink jako desert. U kasy jsme si nechali orazítkovat lístek z parkoviště a pak je při placení parkovného sleva. Trochu se jdeme podívat po Čínské čtvrti a B. mě odvezla do Franklin Technical Institut – velké technické muzeum. Sama jela domů a že pro mě přijede v 7 večer. B. měla z práce volňásky do Omniversia (kino, které promítá zevnitř na asi 65 % povrchu koule), které je uvnitř muzea a promítají o tropických pralesech. Je to zajímavý a dost rozumím, protože pán mluví pomalu.

V muzeu je plno oddělení s výkladem na počítačích. Něčemu nerozumím (o stavbě těla a buňkách), ale stejně nestihnu projít všechno důkladně. Je tu oddělení, kde si člověk stisknutím tlačítka může vyzkoušet pár pokusů z fyziky, stejně jako při laborkách na vejšce. Naučil jsem počítač rozsvěcet a zhasínat světlo, pouštět ventilaci a muziku a spustit rolety. Je pěknej večer a ještě se jedeme podívat k muzeu Rodina a Muzeu umění. Philadelphie je pěkný město. Domů to trvá autem asi 20 min. Spát jdeme brzy.

V pondělí jsem hned ráno (tj. po snídani v 9) sednul na kolo a jel kupovat auto. Přijel jsem v 11 a pán se ptal jestli jezdím z Wayne, že je to daleko. Znovu jsem ho prohlídnul a zkusil smlouvat. Kdepak, chci 500, jinak nashledanou. Ještě jsem mu připoměl, že mi slíbil nálepky na technickou a splodiny a že přijedu v 5:30 PM s penězma. Cestou jsem si vyměnil šeky v bance – bez poplatků, rychle (jen paní někam volala a ověřovala si, že Čechy existují a musela jít do sejfu pro stovky – to je velkej a neobvyklej peníz).

Zastavil jsem se doma na rychlej oběd a pelášil na druhou stranu pro pojištění, abych mohl už odpoledne jet s autem domů. Pojištění jsme nejlevnější našli u AAA, je to na tři měsíce (nechtěl mi to napsat, protože mám vízum jen do srpna) a stojí 297 $ a dvacetník za to, že jsem platil cash – hotově. Ještě mě panáček přemlouvá, a se staneme členy AAA za 48 $. Taky nerozuměl co je to za ďourku, kde žiju a chtěl to spelovat „americky“. Při členství se dají měnit peníze na šeky bez poplatků a má to další výhody. Řeknu to Alici a Petrovi.

Jedu zpět do Wayne (dnes mám v nohách tak 80 km) a mám sraz s B. v 5 h, aby mě tam odvezla a pomohla mi se všema potřebnejma dokumentama. Včera večer mi sice dala školení, ale cítí se zodpovědná a raději chce být u toho. Dealeři ojetých aut jsou v jejích očích ti nejhorší lidé. Cestou je pořádná zácpa a místo v 5:30 jsme dorazili těsně před 6 (dopoledne mi pán řekl, že je tam jen do půl 6). V autě jsme vedli filozofickou debatu na téma jak je člověk nedokonalej a filozovat a ještě navíc v angličtině...

Měli jsme štěstí a hned jsem se děsně omlouval a vymlouval na zácpu. Všechno prošlo a s pomocí B. jsem podepsal asi 3 papíry o vlastnictví, že nemám záruku a papír na peníze. Takže jsem koupil Auto! Stálo 500 + 30 (6 % tax – platí v celé Pens., ale zase tu není daň na jídlo) + 70 (za značku a za registraci). Značku jsem dostal dočasnou (je to pražské číslo AHY 5714, ale je modrá se žlutejma písmenama) a něco víc přijde poštou, ale mají na to asi 40 dní, tak se musíme dohodnout s B., aby nám to někam poslala. Auto se jmenuje Ford Granada, je z roku 76 a je zeleně metalizovaný. Najeto má 80 000 mil a je vidět skrz kufr na silnici (to ale nebude takovej problém opravit). Vypadá zachovale a určitě je to nejlépe zachovalé auto, jaké jsem za těch 14 dní měl možnost koupit. Olej trochu smrdí (teď to je pro Jirku Juránka), ale to smrděl u všech aut. Stejně ho musím vyměnit. Z motoru se neozývá nic odpudivého a všechny základní kapaliny jsou na svém místě v dostatečném množství. Vevnitř vypadá velice zachovale a snad se o něj majitel staral. Naštěstí jsou k tomu dvě knížky a jak jsem identifikoval typ auta a motor podle seznamu, tak máme obsah asi 2,5 l a je to šestiválec v řadě. Motor se nezdá až tak strašně komplikovanej.

Auto má samozřejmě i nedostatky. Kufrem je vidět na zem na dvou místech a při řazení se ozývá trochu dunivá rána a auto se pohne (jak jsem dodatečně zjistil, dělá to asi každá automatika dokonce i Barbary Acura). Air condition funguje a funguje i crusie control – nastavení rychlosti na dálnici a radio taky hraje. V kufru jsou tři náhradní kola i s ráfkama!, zvedák a pár řemenů. Okýnka jsou na kliku a chybí centrální zamykání a elektrický posuv sedaček. To ale myslím přežijeme.

Jedu za B. do W a auto těch pár mil ujelo bez problémů. Zkontroloval jsem olej a chlazení a myslím, že je vše v pořádku. Vezu B. do školy, kde jí nechali materiály o zimním semestru, co bych eventuelně mohl studovat. Zpátky se vracíme po dálnici, abych vyzkoušel větší rychlost. Auto jede dobře.

Ve středu jsem se seznamoval s autem a opět pracoval na zahradě. Zahrada má asi 2 aru a je zarostlá stromama a různým bejlím jako náš šeřík nebo jiná rychle se množící potvora. Už jsem porazil asi 5 stromů, oklestil a nařezal a v rohu zahrady rostou dvě hory z listí a plevelu. V poledne jsem jel za B. do práce, abychom koupili mačetu. Jdeme do obrovského obrovského obrovského obchoďáku (je sice jen dvou nebo tří patrový, ale asi tak 20 našich Kotev a to se dál staví a nebyl jsem zdaleka všude!). Ale mačetu nemají. Z práce B. zatelefonovala do několika obchodů a našla jeden s mačetama asi 15 mil blízko. Jedu tam už sám a cestou zpátky jsem koupil benzín za 0,999 za galon. Běžně je tu cena tak 1,039 až 1,079 za bezolovnatej asi normal (ještě mají silver a premium). Taky jsem koupil olej a filtr a budu měnit sám. Večer jdeme na večeři, kterou pořádá škola, kde B. něco dělá. Nevím přesně co a asi to není zaměstnání a nevím, jestli to dokonce není bez platu.

Večeře je veliká a je tam asi 30 lidí tj. 15 lidí ze školy. Pan prezident přišel trochu pozdě. Všichni páni mají oblek, jen pan prezident a já kravatu nemáme. Začíná se na „stojáka“ se skleničkou v ruce a každej si povídá s každým. B. mě představila skoro všem a s pár lidma jsem si povídal na klasické téma, jak dlouho tu budu, jak se mi tu líbí atd. K večeři jsem měl želví polévku, salát a maso z krabů nečím plněné. Hmmm. Dobrota. Nakonec byl desert – har­lekýn se spoustou čokoládové polevy a šlehačkou. Dva lidi ze školy ochází a vedou se proslovy a řeči. Překvapilo mě, jak si lidi dělali legraci z prezidenta a on vtipkoval taky. Atmosféra byla uvolněná. B. si šla povídat s několika lidma a nakonec požádala prezidenta, jestli budu moct študovat na škole. Půjde to a tak tu budu tak do vánoc.

Už jsme o studiu několikrát mluvili a B. mi sama nabídla, že tu u ní můžu zůstat. Není to žádná křeč a ona je určitě ráda, že si má s kým povídat, dost se snažím jí pomáhat a třeba na zmíněnou večeři nemusí jít sama. Jsem rád, že to tak dopadlo a vřele jsem poděkoval. Budu chodit na angličtinu a jestli to půjde, tak si vyberu nějakej technickej předmět. To se ale všechno uvidí až v září.

Dny tu letí jak blázen a já jem u B. 3 neděle a v Americe měsíc. Další den byl asi čtvrtek 10.6. (datum se v Am. píše s prohozeným měsícem 6/10/93).

Dnes je den práce na autě. Snažím se z Forda udělat Trabanta tím, že díry v kufru jsem nejdřív zakryl alobalem, pak jsem to přelepil několika novinama (chtěl jsem použít staré PE flašky a spravovat to jako skluznici, ale to mi nešlo) a vše jsem zakryl černým igelitem z pytle na odpadky. Teď už na zem vidět není. Výměna oleje začala podle příručky nastartováním a zahřátím motoru. Nemám nádobu na olej a tak mi musí stačit krabice s několika igelitovejma taškama. A stačí. Olej jsem vypustil a chtěl demontovat filtr. Je sakramentsky utaženej a vyrobil jsem asi 20 přípravků pro povolení, ale marně. Taky jsem zkusil zajet na kole k pumpě a půjčit si klíč, ale tady to neexistuje ani při složení zálohy. Jsem v koncích s nápadama a zbývá mi poslední možnost. Prorazit filtr skrz a pak ho tyčkou povolit. Mám trochu bobky, co budu dělat s proraženým filtrem, když nepůjde povolit, ale nakonec vše dobře dopadlo. Novej filtr je na místě a olej je tak čistej, že skoro není vidět na měrce.

Odpoledne jsem zahradničil a večer jsme si dlouho povídali.

Posílam mnoho pozdravů a děkuju všem, kteří mi doma pomáhají.

Jak jsme jeli po USA

Zatím jsme 3: Petr & Alice Felkelovi a já. Vyjeli jsme ze státu PENNSYLVANIA z Wayne do NEW YORKU. Ten jsme prošli a dokonce projeli Mannhattan autem a dál jeli na sever až do Bostonu, který jsme jen projeli. Národní park ACADIA leží ve státě MAINE a jsou v něm komáři a poloostrovy. Překročili jsme hranici do Quebecku, který je podobný evropským městům. Přes Montreal jsme jeli do Toronta a na Niagaru. Zpět do Toronta a na sever kolem jezera Huron do Sudbury a na hranici s USA do Salut St. Marie. Ve státě WISCONSIN jsme byli na návštěvě ve městech Oskosk a Milwankee. Pod Mineapolis je NEW PRAGUE a vesnička Veselí. Pak rovné pláně a rozvodněná Mississippi za zády, až do Bad Lands National park. Tam jsou ještě prezidenti Mont Ruskmore a Dewils Tower – čedičová věž. Další park je Grand Teton NP a hned u něj YELLOWSTONE N.P. Tak. A je to.

 

                                                                                    Ahoj PŇ         



Dopis č. 4

 

 

25.6.93, MICHIGAN, U.S.A

 

Ahoj vy, co chcete číst pokračování.

 

11.6. přiletěli Petr a Alice Felkelovi do New Yorku. Já jsem vyrazil ve 12 hodin z Wayne a přes Philadelphii jsem projížděl právě ve špičce. Vyhýbal jsem se placené dálnici a cesta mi trvala asi 4 h. Narostlo mi sebevědomí, když jsem našel cestu bez zaváhání správně. Přejel jsem placený most na State Island, kde jsem projížděl největší skládkou na světě. Spolu s Čínskou zdí jsou to jediné lidské výtvory viditelné z kosmu pouhým okem. (V Americe se důsledně zavádí program recyklace – papír, plasty, hliníkové plechovky a sklo). Na letišti jsem za 2 $ zaparkoval a letištním autobusem dojel do haly terminálu, kam jsem přiletěl já (Jenda Mašek mi tvrdil, že všichni lidi musí jít jedním místem a není těžké se najít). To je pravda, ale pouze u tohoto INTERNATIONAL terminal. Jako jediní létají FINAIR na jiný terminál.

Čekal jsem dlouho (znuděný úředník mě ubezpečoval, že jsem tu dobře). Mým omylem bylo, že jsem si v hlavě popletl letecké společnosti. Myslel jsem, že P&A přiletí ISLAND AIRLANDS a správně to bylo FINAIR. Po několika hodinách čekání jsme se ale šastně našli. Vyjeli jsme z letiště a jak dobře jsem hledal cestu na letiště, tak špatně mi to šlo zpět. Pěkně jsme si zajeli a jednou jsem špatně najel na most a už se nemohl vrátit (bez přestupku). Bohužel se za ten most platilo. Prostě jsem měl špatnej den. K Barbaře jsme dojeli až asi ve 2 v noci. Šli jsme rychle spát.

Na víkend B. měla pro nás program. Byli jsme v Deutch Country (DÁČ KÁNTRY). Přistěhovalci z Německa tu žijí podle svých starých představ. Je to kus země se spoustou farem a polí (asi 30×10 mil) a žije tu několik desítek tisíc lidí. Nepoužívají v domech elektriku, po asfaltkách jezdí v kočárech tažených koni. Děti chodí do místních školiček a žení se mezi sebou. Živí se zemědělstvím (koně tahnou stroj na balíkování sena – ten je ale motorový na naftu). Dodávají plodiny, maso, vejce a mlíko na trhy s čerstvými potravinami. Jsou silně věřící a asi se nějak moc nepřetvařují. Úplně to nechápu, ale je to tak. Navštívili jsme hospodu, kde se může za jedny peníze jíst, kolik člověk chce. Polívky, saláty, kuře, brambory, nádivky, ovoce i zmrzlina. Skoro jsme praskali ve švech.

Další den jsme jeli do muzea DuPontovy rodiny. Okolo malé říčky jsou mlýny na střelný prach. Letní sídlo připomíná náš zámek. Je tu funkční turbina z roku 1893 (asi). V pondělí jsem musel jet do Philadelphie kvůli vízu. Jen jsem dostal papír (budu ho potřebovat prodloužit) a prohlídli jsme si místo. Odjezd od B. jsme po několika přesunech stanovili na středu ráno. Ještě jsme se stali členy AAA – máme za 48 $ mapy zadarmo a odtažení do nejbližšího servisu taky zadarmo. V kufru máme narovnané bedny od banánů, ve kterých máme věci, jídlo a stan. Opravovali jsme rezatou trubku u výfuku a ve středu ráno jsme byli připraveni.

První cesta vedla do NEW YORKU. Zaparkovali jsme na STATE ISLAND a za 50 centů jsme jeli přívozem na dolní Manhattan. Loď jede kolem Sochy Svobody a blíží se ke špičce Manhattnu plnýho mrakodrapů. Na Wall Street jsme navštívili burzu (za sklem jsou vidět lidi, kteří hýbou světovou ekonomikou). V Čínské čtvrti byl pěkný smrad asi ze zkažených potravin a celkové špíny. V jednom krámku na Canal Street jsme každý dostali zapalovač a včas utekli před další možností si s někým zahrát něco jako skořápky a vyhrát televizi.

Obědvali jsme (chleba s máslem a banán) pod 18 palmama, které jsou ve vestibulu blízko World Trade Center. Na jednu věž se může za 4 $. Je to jiné než na Empire St. Building. Manhattan zase vypadá delší a moře je blíž. Přívoz zpátky se neplatí a auto stálo na svém místě. Přes Brooklin Bridge jsme odpoledne ujeli na Manhattan a projeli ho na sever. Kus po Brodway a také po River Side av. Zamířili jsme na sever. Ve městě Bridgefor (CONNECT.) jsme v městském parku strávili pod širákem první noc.

Další den jsme brzy vstali a měli před sebou dlouhou cestu přes státy Massachusetts, New Hampshire do Maine. Boston jsme jen projeli a cestou jsme našli krásnou, čistou říčku na koupání. Po 10 h večer jsme dojeli do kempu v nár. parku ACADIA. Už nebyl nikdo ve vrátnici a před 7 ráno taky ne. Takže jsme neplatili nic. Koupili jsme si kartičku Golden Eagle na všechny parky v USA a podnikli pěší výlet na horu CADILAC (asi 500m.n.m.) Pěkně nás poštípali komáři a na vrcholu bylo spousta lidí, kteří přišli z parkoviště asi 100 m daleko. Plno poloostrůvků a břeh moře s obrovskými žulovými kvádry mohou Američané navštívit bez kroku pěšky – jen autem. Taky nás to potká, protože chceme vidět hrozně moc a máme málo času. Ale na zajímavých místech alespoň vystoupíme z auta.

Počasí se kazí a večer pršelo. Jeli jsme směrem do Kanady a u pěkného jezera se zeptali chatařů, jestli si můžeme postavit stan u jejich chaty. Ukázali k sousedům a my jsme se dál nepídili (sousedi doma nebyli a tráva posekaná taky nebyla).

Na hranicích jsme dostali razítka a jeli do QUEBECKU. Celá provincie je francouzsky mluvící část Kanady, ale anglicky mluví všichni taky. Je tu dražší benzín (asi 0,6 CAD za litr, v Americe kolem 1,1 za galon). V průvodci se píše: „Chudí Američané, kteří nemáte na to jet do Evropy, jeďte do Quebecku. Je to zděné město a dýchne na vás Evropa“. Na nás dýchl klid, pohoda a taky plno turistů. Malé domečky ve starém centru převyšuje dominantní hotel. Je vidět na řeku Saint Laurent, po které jezdí námořní lodě až do Montrealu.

Vyjeli jsme proti proudu řeky a začali shánět nocleh. Všude byly soukromé pozemky a jedni starší lidé nás nechali postavit stan na jejich zahradě. Mají dokonce nějaké záhony se zeleninou a pán má kosu na trávu. Byli sympatičtí. V mapě je silnice do Montrealu vyznačená jako zajímavá. Je tu rovina s polema a farmama a kostelama se stříbrnejma střechama. U městečka Trois Rivieres jsme přejeli řeku. Město bylo v průvodci vychválené, ale smrad z místní celulózky a nijak překvapující stará část města nás odradila od prohlídky.

Do Montrealu jsme dorazili odpoledne a větší část projeli autem. Pěšky jsme došli do kostela Notre Dame a do přístavu. Je to velkoměsto s pěknýma mrakodrapama. Na kopci stojí velikánský kostel – Oratorium. Je křesanský, ale všude píšou o bratru Andrém, který zemřel v r. 1937. I stavba kostela je moderní a z betonu. V jedné zadní místnosti jsme našli nějakou oslavu s prohýbajícími se stoly: kafe, pizza, koláče a domácí buchty. Najedli jsme se dosyta a vzali si i s sebou. Vůbec jsme do společnosti oblečených (do obleků a šatů) lidí nezapadali, ale pozornost jsme nepoutali. Poděkovali jsme z dálky bratru Andrému a jeli k Ottawě.

V noci pršelo a spali jsme v parku‑kempu zadarmo. Ottawa – Hull. Dvojměstí rozdělené řekou, která je i hranicí mezi Quebeckem a Ontariem. Jsou tu PKáčka, ale kolik! Asi 9 komor jako schody. Mají tu strašně pěknou galerii, do které jsme šli na studentské průkazky. Sklo, beton a nerez působí lidsky. Venku pršelo a tak se prohlídka hodila. Ani jsme nestačili projít všechny exhibice (snad expozice, ne? – poznámka písařky): kanadské staré, moderní malířství, fotografie, evropské umění a uprostřed je zahrádka a fontána, na kterou se kouká odspodu. U auta nás čekalo překvapení v podobě kuponu. Na místě pro 1 h parkování jsme stáli 3 h a měli bychom zaplatit 15 CAD . Ve městě jsme při výjezdu trochu bloudili a nasadili jsme rychlá kola až na Niagáru. V 10 večer byla krásně osvětlená, vysoká a hučela. Spali jsme přímo v parku asi 300 m od vodopádů. Měli jsme sice trochu bobky, ale teď to všem můžeme vřele doporučit (je to blízko budovy Energetických závodů).

Ráno jsme si Niagaru prohlídli za světla a jeli do Toronta. Je to obrovský spojený město s okolníma vesnicema. Pěšky jsme šli jen k věži – nejvyšší samostatně stojící věž na světě. Pod ní je stadion na baseball a jiné sporty a radovánky s odkrývací střechou. Říkají mu SKY DOME a dovnitř je vidět z ochozů, kde jsou restaurace. Ještě hezčí mrakodrapy než v Montrealu jsou v Down Toveru, který jsme jen projeli. Směřujeme dál na sever okolo Auronského jezera.

Večer jsme si v nepřeberném množství jezer obklopených borovými lesy a zamořených komáry vybrali maličké Gallaut Lake. Vyčistit si zuby nebo dojít na záchod znamená malé utrpení. Při návratu do stanu jsme s sebou pokaždé přinesli tak 20 komárů. Ráno snídáme o kus dál, kde se i můžeme vykoupat bez komárů.

Jedeme dál a obědváme u jiného, krásného jezera s teplou vodou a domama boháčů kolem. Nejsevernější město Sudbury „je postaveno na niklu“. Průmyslové a hornické město. Krajina známá ze skandinávských obrázků se změní na rovnou zemi s listnatými lesy. Večer jsme postavili stan na něčím pozemku. Majitelka si na nás zavolala posilu a později i policajty. Pokorně jsme město opustili a spali o pár km dál. Zpátky do USA jsme přejeli po mostě ve městě Salut. St. Marie.

Měli jsme čas a zajeli jsme se podívat na plavební komory mezi jezery. Jsou starý a veliký. Na hranici jsem přesvědčil celníka, a mi napíše novej papírek do pasu. Mám teď datum pro odjezd 23. prosince. (Za prodloužení se platí 70 $, tady to bylo zadarmo). Nemusíme spěchat dál, jsme objednaní až na zítra (pátek) večer do města Oskosk.

Stát Michigan sousedí s Wisconsinem. To je takové americké Holandsko. Pastviny, farmy, roviny a hlavně krávy. Je po dešti a všude jsou zaplavená pole a na obloze kučeravé mraky. Skoro přesně v 6 jsme přijeli k paní Sally, která nás už čekala. Tady nás zastihla zpráva, že Jouda nepřijede a večer nám to Barbara potvrdila. Dostali jsme najíst, vysprchovali se a já jsem spal venku – bylo krásně. Sally má předky Čechy a má legrační učebnice češtiny pro Američany. Povídáme si a na další den máme odpoledne na programu návštěvu knihovny a projížďku městem.

Jedna paní také s českými předky se s námi chce sejít a jsme pozvaní do hospody na oběd. V poledne musíme dál do Milwankee. Tam nás čekají další známí od Alice. Prohlídka domu, večeře, SUMMER FEST = večerní zábava pro mladé jako naše Matějská, ale hrají tu i kapely.

Ráno spíme a v poledne jdeme na baseball, po večeři do botanické zahrady. Lukasovi se o nás starají moc dobře. Vyprali jsme si, najedli se (Aličiny rodiče strávili s Lukas. nějaký čas u nás a tak je to na oplátku). Jedeme dál na západ a trošku na sever. Přejeli jsme rozvodněnou Mississippi, na které nebyla ani jedna loď. Stavili jsme se na jednom Pékáčku a tam nám řekli, že je asi 30letá voda. Rádio pořád hlásí zprávy o zátopách. Misoška byla hranice do státu Minnesota, ve které je pod Mineapolis město Veselí a New Prague. Mluvili jsme s několika starousedlíkama a navštívili hřbitov a kostel. Cestou máme Pipe Stone National Monument. Indiáni těžili červený kámen (nějakej druh měkkého vápence nebo tvrdé křídy) a dělají z něj dodnes fajfky. Je tu pevnost, ze které se bojovalo proti indiánům a v ní vevnitř se prodávají indiánské suvenýry. To nám přijde jako ironie, ale Američanům ne.

Snažíme se jet po dálnicích, aby rovinatá a pustá krajina rychle utekla. Večer jsme konečně dojeli do Bad Lands Nat. Park. Eroze vyhlodala v měkkém pískovci věže a hluboké rýhy. Při západu slunce to vypadá pěkně. Parky jsou tu ohromné. Na několika odpočívadlech jsme se chovali jako Američané, kteří ani nevystoupí z auta. Musíme někde sehnat nocleh.

Obloukem jsme se vyhnuli Rapid City a navštívili 4 prezidenty ve skále – Mont Ruskmore. Jsou obrovský a my, vychovaní k odporu proti velkým sochám velkých státníků nesdílíme stejné nadšení jako Američani. Zase další míle a míle až k věži Devil Tower známé z filmu Blízká setkání 3. druhu. Nestojí zdaleka tak osamoceně, ale je veliká a nahoru můžou jen opravdoví horolezci. S dalšími turisty jsme jí obešli. Ta už je ve státě Wayoming, kde jsou i hory Big Horn (zatím nejvyšší místo pro naše auto 9666ft) a i park Great Teton. Ten je jako naše Vysoký Tatry. Špičatý a skalnatý hory se sněhem. Tady jsme zastavili a šli na pěší túru.

Náš běžný den vypadá takhle: vzbudíme se tak od 7 do 9, snídáme většinou vločky, sedneme do auta a jedeme. Oběd je často rychlý a to je chleba s burákovým máslem a džemem, nebo s máslem nebo hořčicí. Někdy vaříme a to buď špagety, ke kterým máme už hotové omáčky v plechovce a nebo brambory s máslem a cibulí. K večeři podle času buď taky vaříme a nebo máme chleba. Zatím se celkem shodneme v podstatných věcech, co se cesty týká. Máme plán, který se snažíme dodržovat. Teď jsme napjatí, jak to dopadne s bratrem Alice. Možná přijede za námi. Uvidíme.

Z Grand Tetonu jsme jeli do Yellowstonu. Sněžilo, pršelo a vůbec nebylo hezky. Gejzíry jsme objeli první den a druhý den jsme jeli na Grand Canyon of Yellowstone. To už bylo lepší počasí.

 

         



Dopis č. 5

 

 

22.7.93, SAN FRANCISKO, U.S.A

 

Opět zdravím přátele v Čechách (nebo Česku nebo České republice, či jak se jmenujeme).

 

Mám pocit že 1) nebudu psát takové blechy, protože ti Američani nejsou na váhu snad moc přísní 2) nebudu psát tak podrobně. Všem, kteří mi napsali moc děkuju, je to příjemné číst dopisy tak daleko. (Obzvl᚝ uznání od Pepy Zv).

Poslední zpráva byla, myslím, z Yellowstonu (když se bude něco opakovat, tak to nemusíte číst). V YELL. bylo ošklivě. Navíc měla Alice asi chřipku, ale Petr – syn lékařů – prosadil to, že si vzala antibiotikum.

Celý park je obrovský. Jsou to hory se zasněženými vrcholy (nám cestou sněžilo) a hustými lesy. Byl tu veliký požár a po něm se návštěvnost parku zvýšila, když každý chtěl vidět na vlastní oči co takový požár dokáže. Je zajímavé, že se nepokoušeli z počátku požár hasit; je to přírodní jev a park je příroda. Nakonec se do akce hasiči vložili. V návštěvnickém centru promítají film o celém parku i o ohni.

Jedeme se podívat na horké prameny a gejzíry. Je jich tu snad nejvíc na světě (další jsou na Novém Zélandu a na Islandu). Prší a je ošklivo a jsme jako Američani: popojedeme autem na vyhlídku, projdeme se po dřevěném chodníčku, vyfotíme něco, nasedneme do auta a tak celý den. Park je plný lidí a všichni postupují stejným způsobem. Největší gejzír světa – STEAMBOAT – který za posledních 100 let stříkal asi 50× zrovna spal. Měli jsme povolení k stanování asi 2 km od silnice pěšky u jezera. Alice se později svěřila, že skoro nespala, že se bála medvěda. Dostali jsme papírek kam dát jídlo (pověsit na vysokánskou kládu mezi stromy), nespat ve věcech, ve kterých jsme vařili a když už nás medvěd napadne, chránit si hlavu rukama a ležet obličejem k zemi. Nepřišel. Naštěstí. Další den jsme si prohlídli Grand Canyon v Yellowstonu. Je krásně barevnej a je v něm asi 100metrovej vodopád. Je působivější než Niagara. Dokonce nám vysvitlo sluníčko a mohli jsme si kaňon v plné kráse vyfotit. Taky Alici už je líp. V Yell. jsou taky krásný jezírka. Vytvořili je asi sraženiny z horkých pramenů, které tekly z kopce. Jsou to takové kamenné vodopády s hodně stupněma a vypadá to jako uměle vytvořené. Barva je bílá, růžová až červená.

Z Yellowstonu, kde snad ani neznají Méďu Béďu, ale všichni Rangeři vypadají jako z filmu, jsme jeli do Virgínie – stará „opuštěná“ zlatokopecká vesnice. Opuštění spočívá v tom, že je tu vše pro turisty. Za okny starých baráků je vidět zubní ordinace a jinak je kovárna, tiskárna, jen salon je přestavěn na moderní hotel. O kus dál projíždíme údolím, které je překopané od zlatokopů a dodnes se tu něco dá najít. Nakoupili jsme před Kanadou – brambory, vločky, rýži, cibuli, špagety, chleba a margarín. Večer jsme spali na zahradě paní Nataši u jezera Head Lake. Povídali jsme si dlouho a mohli se vysprchovat.

Další den nás čeká Glacier National Park a v něm Cesta vycházejícího slunce. Slunce vyšlo až na místě SUN POINT. Vezli jsme stopaře – kluk z Maďarska, který tu studuje a teď cestuje. Alice našla nějaké společné známé. Byl trochu apatický; říkal, že mu pořád prší a že ztratil elán něco vidět. Jsme rádi, že máme auto a kam se schovat. Ještě večer jsme přejeli hranici do Kanady. Pršelo a u malého domku jsme se zeptali (většinou se ptá Petr a Alice), jestli by se u nich nenašlo místo na stan. Dostali jsme svolení a pozvali nás na čaj. Lidi jsou přátelští a často se vyptávají na detaily o Česku. Dostanou od nás becherovčičku a pohled nebo průvodce Prahy. Povídáme si o životě v Kanadě a v Čechách a je to zajímavé.

Ráno jsme dostali i něco k snídani a jeli do Calgary. Cestou bylo ošklivo, ale ve městě už svítilo slunce. Centrum se nám líbilo. Systém uzavřených chodníků v úrovni 2. patra spojuje úřady a obchody, bistra, banky a metro. Architektonicky nápadité řešení působí rozmanitě, čistě a bezpečně. Za městem je stadion, kde byla zimní olympiáda (asi 88). Teď tu mají kus chlazené sáňkařské dráhy pro turisty, kemp a jeřáb, ze kterého se skáče na gumě. Spíme v budce, odkud se startovaly ženské sáňky.

Počasí nám pořád moc nepřeje a Banff National Park se nám ukryl do mraků a prší. Z obrázků víme, že jsou tu pěkné hory se sněhem a ledovci, krásná jezera a lesy. Centrem je vesnička typu Špindl – vše pro turisty. Rozhodli jsme se pro další cestu do Jasperu. Cestou jsme přece jen něco viděli a zašli na Columbia Glacier. Byl špinavej a nepěknej. Další kuriozní noc jsme strávili v Yorth Hostelu. Bylo to opuštěné místo a nemuselo se platit. Ráno zase nebylo hezky. Z vesničky Jasper jsme odjeli do kaňonu (už nevím jméno, ale to nevadí), který si vykousala malá říčka ve vápenci. Je tak 10 m široký a 50 m hluboký. Příroda umí udělat moc pěkné věci. Viděli jsme bobří stavby, ale bez bobrů. Jen pár losů se páslo na louce. Našli jsme kozáky a klouzky a vaříme z nich príma guláš se špagetama. Vyjeli jsme z parku a našli si kemp kde už po nás v 10 večer nikdo nic nechce. Jen ráno musíme brzy vstát. (nemůžu psát v autě, hrozně to skáče). Přejeli jsme hranice British Columbia a u Mt.Robson jdeme na celý den na výlet do údolí tisíců vodopádů. Je horko a vedle teče ledová řeka z ledovce. Potkáváme pár cyklistů a Japonců. Taky táta s malou (asi 5) dcerou jdou na víc než 1 den a holčička má skvělou výbavu.

Další den musíme překonat cestu do Vancouveru – je to přes vysoké hory a začalo nám nějak pokašlávat auto. Vancouver je pěkné město na březích moře s přístavem a mrakodrapama. V Seatlu budeme mít možnost spát u lidí od Aličinýho táty. Na podruhé jsme Lendovi našli. Jsou to emigranti a k mému úžasu jsem tu našel YES OR NO (učebnice Ekouše) a pan Lenda mi vysvětlil, že zná Jardu, Fofíka i Emila a ukázal mi tlustý svazek korespondence s Ekoušem. Trochu si postěžoval, že se jeho aktivita nějak u nás utlumila. Povídáme (to na každé návštěvě). Další den máme technickou údržbu – výměna oleje (po 7000 mílích), znovu obalení výfuku a úklid. Petr prosadil výrobu krabic od banánů na věci. Naštípal jsem dříví, posekal zahradu, A & P taky pomáhali.

Strávili jsme další večer s Lendovými, vyprali a ráno jedeme do Olympic National Park. Poprvé vidíme Pacifik ve své síle a kus pobřeží. Nejzajímavější je deštný prales, kde rostou mechy, kapradí a plno, plno, plno rostlin. Je tu celkem zima a ani nám nepřeje počasí. Další korálek na šňůrce naší cesty je Mt Rainier. Dostál svého jména, prší a není vidět vůbec nic než jeden vodopád a jeden Bot kaňon. Ještě jedeme na St. Helen. Sopka vybouchla v r. 80 a ve směru výbuchu je dodnes mrtvá země. Stromy leží jak sirky ve směru tlakové vlny, jsou ohořelé a nějaký zelený podrost si proráží cestu ke světlu. Na chvíli se nám ukázal i vrchol hory a díra po soptění. Všude leží popel a něco jako pemza.

Trochu se vyjasnilo a můžeme jet ke Spirit Lake, které má hladinu do c pokrytou kládami ze spadlých stromů. Tady příroda ukázala svou sílu a dokázala člověku, jak je malinkej. Míříme na slavnou silnici 101, která vede po krásném Oregonském pobřeží. Pacifik se opírá do skalních útesů a neustálý příboj hučí svým hlasem. Jsou tu pěkné majáky a pobřeží je pěkně rozeklané. O něco níž jsou pro změnu duny. Vlezeme do moře, ale koupání se tomu říct nedá. Voda je studená a vlny pěkně veliké. Duny jsou míle dlouhé i široké. Jsou to záplavy písku a Američani v nich řádí na malých buginách a motorkách.

Jedeme dál do vnitrozemí do Crater Lake NP. Stará sopka Morona asi před 6000 lety vytvořila chalderu (asi kráter), která se postupně naplnila vodou. Dnes je tu vyrovnaná vodní bilance a nikdo přesně neví proč (slovo serapaging jsme nerozluštili). Voda je úžasně čistá a ještě víc modrá. Jezero je asi 500 m hluboké. Další hříčka přírody. Je to pořád stejný jak píšu: „dál jsme jeli“, ale je to tu všechno hrozně daleko a vlastně jsme pořád na cestě.

Read wood NP je na břehu Pacifiku a jsou v něm nejvyšší stromy na světě. Asi 100 m! a rovné jako svíce, nám připomínají obry. Jsou impozantní a lidi už jich spoustu vykáceli. Silnici často určuje rozestup mezi stromy. V tomhle parku se neplatí vstup, ale jinde nám stejně platí náš Golden Eagle za 25 $ na všechny parky.

Další část pobřeží je lemovaná silničkou, která je samá zatáčka a vede po travou zarostlých vyprahlých kopcích. Až do San Francisca. Projeli jsme tunel a objevil se Golden Gate. Je skutečně velikej, červenej a slavnej. Fouká tu nepřetržitě vítr a pod mostem se prohání surfaři a plachetnice. Zavolali jsme paní Eleonoře, u které máme mít poštu od Barbary (známku na auto a kartičku AAA, abychom mohli dostávat mapy a průvodce). Jedeme se podívat do města a večer musíme přes Oakland bridge do Richmondu. Jsme mile přivítáni původem Číňankou a kamarádkou Barbary paní Eleonorou, která vlastní na 2 Studio 2000 (což je firma na výrobu fotografií a obrazů všeho druhu, rozměrů a způsobů) a má barák v Richmondu. Je vzdělaná a chytrá a na zítřek jsme pozvaní na exkurzi do její firmy. Počítačové vybavení pro digitální fotografii, spousta fotokomor, velké stoly pro velké (několikametrové) fotky atd.

Šli jsme do města. Je tu asi největší „svoboda“ života ve smyslu názoru, rasy, sexuálního zaměření. Viděli jsme homosexuála i spoustu feáků, žebráků a bezdomovců. Je tu spousta různých individuí, ale strach z nich nemáme. Je vidět, jak se na ulici prodávají drogy, stánek s nadací boje proti AIDS i pouliční herci. Vše je soustředěno do centra a jinde je město čisté a pěkné. Ve 4 h jsme se sešli s Kneřovými (Pavel = bratr Alice a Magda = spolužačka Alice). Ukázalo se, že městská strana Golden Gate je na schůzku dobré místo a nedá se minout. Ještě jsme byli pozvaní do čínské restaurace na večeři, která byla skvělá. Je tu největší čínská komunita mimo Asii. Večer se vracíme do Richmondu.

Od Pavla & Magdy jsme dostali poštu z domova a nové zprávy. Máme si o čem povídat. Vlastně se skoro neznáme, ale do teď jsme s A & P vycházeli celkem dobře. Občas nemáme stejný názor, ale neřešíme žádné kritické situace – není to potřeba. V pěti asi nastane víc problémů, ale myslím, že obecně máme zájmy shodné.

 

                                                                                             



Dopis č. 6

 

 

6.8.93, UTAH, U.S.A

 

Ahoj zase!

 

(Myslím, že jsem skončil v San Franciscu, tak budu pokračovat dál). Podle plánu jsme potkali Pavla a Magdu Kneřovi (Pavel je bratr Alice) na městské straně Golden Gate. Další noc jsme strávili u paní Eleonory a ráno jsme balili. Petrova idea s krabicema od banánů se po několika hodinách rozplynula a z auta jsme museli vyházet asi 8 různě upravených škatulí. Když byly venku i Petr pochopil, proč se nám to tam všechno nemohlo vejít – byla jich hora. Za 2 hodiny bylo zabaleno klasickou metodou – vše je kromě jídla v menších pytlích a mohli jsme vyrazit.

Nejprve ještě do Golden Gate parku, kde jsme se naobědvali (měli jsme sendviče od Eleonory, jako správní Američani) a pak dál po pobřeží Pacifiku a do San Jose přes Silicon Valey. Petr se vyfotil před cedulí INTEL a směřujeme do Josemitů – ráje horolezců. Okolo nás je vyprahlá zem, která se intenzivně zavlažuje a pěstují se tu citrusy, datle, ale i brambory a dokonce kytky. Soustava nádrží a kanálů přivádí vodu z pohoří Siera Nevada, kde leží i Josemitský N.P. Fouká tu vítr od moře a viděli jsme veliké pole větrných elektráren, které se točily. Projekt je prý sporný, ale nikdo neznal přesná čísla.

Je horko a už zmizely mraky, které se vytvoří na prvních kopcích od moře a zajišují příjemné ovzduší San Franciscu. Josemity jsou vlastně hory porostlé lesy. Nejznámější je Josemit (Yosemite Village), kde je hora El Capitan – obrovská žulová svislá stěna, na kterou horolezci lezou několik dní, Josemitské vodopády (dohromady – jsou dva – mají asi 2 km), pod kterými jsme se koupali, Half Dome – kopulovitá skála z jedné strany obroušená ledovcem a je z kopule jen polokopule. Je to park na chození a to na několik dní. Za pár hodin nestačíme skoro nic. Navíc je sezóna a je tu plno lidí.

Další park je Kings Canyon + Sequoia N.P. Jsou také v pohoří Siery Nevady, ale musíme předtím sjet zase do údolí. Trošku jsme zabloudili a Petr s Alicí se šli zeptat k baráčku, jestli nemají kus trávy pro dva stany. Měli. A byl to ráj. Pomeranče a grepy jsme si směli trhat přímo ze stromů. A taky broskve a rajčata. Druhý den nám pán (v důchodu) velice pomohl.

Museli jsme měnit ložiska u kardanky. Odvezl nás s vymontovaným hřídelem do města, našel nejlepší opravnu a za pár hodin bylo opraveno (asi 50 $) a s Pavlem jsme kardan namontovali. Dál jsme zjistili, že máme už asi pěkně dlouho prasklé péro. Pán měl naštěstí na zahradě ohromnej bordel starého železa a tak jsme si našli spojku a alespoň péra stáhli k sobě. Do třetice se nám ještě zaseklo vzduchové čerpadlo, které vhání vzduch k výfukovým plynům, aby auto tolik nesmrdělo. Bez něj se obejdeme, jen „ničíme“ Američanům životní prostředí zřejmě víc, než připouští norma.

Jedeme dál do Sekvojí. Jsou to nejstarší a nejmohutnější žijící stromy na světě. Některým je přes 2500 let a průměr kmene byl u jednoho 11 m. Mají krásně skořicově hnědou kůru, která odolá požáru. Ten vyhubí všechny menší rostliny a z úrodného popela zase vzejde nový život. Rozmnožují se semínky ze šišek, ale uchytí se 1 z několika milionů. Lidé je vykáceli a dělali z nich dokonce párátka, ale převážně pražce na železnici.

Zase sjížídíme k Pacifiku a po břehu do Los Angeles. Disneyland. Jedno ze slov spojených nerozlučně s Amerikou. Šetříme na parkovném 6 $ i když musíme kus pěšky. Od 10 do půlnoci si užíváme světa hraček, pohádkových bytostí a atrakcí. Horská dráha skrz Matterhorn, na lodičce říší pohádek, Mickeymausův dům a fotka s ním, třírozměrné promítání s M. Jacksonem v hlavní roli, promítání z USA a Číny v kině, které má 360 stupňů (tj. plátno kolem celé kruhové místnosti), další horské dráhy, projížďka po amazonském pralese, vesmírná výprava v korábu, který sebou hází na všechny strany a na plátně běží film. Je to velká show s ohňostrojem a světelnými alegorickými vozy v noci. Musím přiznat, že asi větší zážitek jsem měl z Gettyho muzea. Milionář Getty založil na ochranu památek ústav, který něco z toho množství vystavuje. Antika i evropské umění do konce 19. stol. Je to zajímavý.

V L.A. jsme navštívili také Holywood s otisky rukou ve dlažbě a natáčecí studia. Long Beach je nejznámější, největší pláž, ale i velice krásné město. Celé pobřeží až do San Diega je samá pláž, ale moře jako led. Také počasí je tu ovlivněné mořem. Známé mraky v San Fr. pro změnu vystřídaly skutečné mraky. Ale to je spíš smůla, jinak je hezky.

Co by kamenem dohodil je do Mexika. Spousta amerických turistů zaparkuje svoje auto ještě v USA a pěšky či taxíkem nebo autobusem jede do Tijuany. My jdeme pěšky spolu s vracejícími se Mexičany, kteří pracují v Americe. Hranice připomíná naší starou mezi Německem a Rakouskem. V Tijuaně prodávají kožené bundy, baůžky a další kožené zboží, Tekilu (pálenku), velké slaměné mexické klobouky a pak tretky ze „stříbra“. Koupili jsme si kukuřičnou placku s nějakým masem a zeleninou uvnitř, řádně okořeněnou a dobrou. Prodavači nás lákají do krámů špatnou angličtinou a taxikáři nabízejí svezení k hranici (asi 3 km). Zažíváme to, co Němci u nás – tedy takové levné nakupování. Tak blízko a takové změny a takové rozdíly.

Dny plynou a my se vlastně vracíme. Joshua tree je „jen“ National Monument. Velké území na rozhraní Californské a Mohavské pouště je domovem pro zvláštní strom příbuzný s kaktusy a my mu říkáme Jošuák. Rostou tu i jiné teplu odolné rostlinky, ale nám laikům se jen líbí a názvy nám nic neříkají. Je tu horko, ale čeká nás Death Valley. V noci je horko a ve dne vedro. Auto jede dobře a snažíme se ho netrápit. Přímo v Death Valley jsme až ráno a v 10 h teplota poskočila z 38 na 39 stupňů Celsia za 10 minut. Nejnižší místo na severní polokouli – 86 m se jmenuje Bad Water. Vody je tu málo uprostřed soli. Není pravda, že za hranicí D.V. by teplota rázem klesla k bodu mrazu a jedeme pořád horkem. Vlevo od nás jsou testovací vojenské oblasti v Nevadské poušti, ale žádné příznaky nepozorujeme.

Po několika hodinách jízdy se v údolí před námi, uprostřed pouště a hor, objevilo město hazardu a hříchu Las Vegas. Našli jsme kasinohotel CircusCircus, ve kterém je velké All You Can Eat. Zaplatili jsme 4 $ a vystáli frontu tak 20 minut. S velikým tácem jsme procházeli kolem výdejních stolů. Začíná se levnými věcmi, které si lidi naberou a pak teprv přijdou lepší. Takže: houska, salát, okurky, nějaké fazole, hrášek, kukuřice, majonézové omáčky, ovocný salát z grepů a meruněk, něco jako bramborový salát, strouhaný sýr, těstoviny na 10 způsobů, pak krokety z housky a masa, opečené kostky chleba, smažené kuře, smažený sumec (cat fish), na zvláštním pultu maník krájel z obrovského kusu masa plátek hovězího a plátek šunky. To byla první hora jídla s colou, 7up a už jsem byl celkem najedenej, ale ještě jsem měl místo na 4 zákusky a asi 5 porcí zmrzliny s čokoládou a oříšky. Několik kafí v mezičasech a pak už jsem byl plnej.

Šli jsme do kasína. Dají se vyhrát různá plyšová zvířátka, která většinou svou cenou nepřevyšují vklad do hry 0,5S2 $. Čtvráky se dají naházet do „Jednorukých banditů“ S vhodí se mince, zatáhne se za páku, která roztočí obrázky na válcích. Ty se po chvíli zastaví a při stejných sluníčkách se může vyhrát až 20 000 $! Já prohrál 2 $ jen to zachrastilo; ale jsem spokojenej. Zahrál jsem si. Těch automatů jsou v jednom kasínu desítky, možná stovka. U stolu se hraje něco jako oko s krupiérkou nebo ‑em, kde je vklad asi 1 $. Peníze, světla, spousty lidí.

Na ulici je hra neónů a proudy aut a i o půlnoci horko. Potkali jsme emigranta – podlahář z L.A. a Ostravy, který tu měl na návštěvě emigranty, teď Rakušany. Pozval nás na noc do hotelu Best Wasteru. Ještě jsme s nimi povídali do noci. Ráno jsme se vykoupali v bazénu a zjistili, že v těchto hotelech si můžeme brát led zadarmo. To se nám hodí.

V cestě nám stojí Hoover Dam na Colorado River. Je to krásná klenbová hráz, přes 200 m vysoká v úzkém kaňonu. Řeka tu tvoří hranici a 2 je v Arizoně a 2 v Nevadě. Jsou tu i dvě elektrárny, každá s 8 Franciskama a 2 Pettonkama pro provozní světlo. Stavět se začala 1933 a dokončená byla 2 roky před plánem (asi 36 nebo 9?). Je v perfektním stavu a přístupná lidem. Hlavní význam je ochrana před povodněmi, odběr vody pro zemědělství, obyvatelstvo i průmysl do aglomerace). L. Angeles, L. Vegas, S. Diego – vše se tu musí zavlažovat. Je hezky vidět krásně zavlažená pole jako z učebnice. V neposlední řadě významů přehrady je elektřina a rekreace. V poušti, kde je teplota přes 40 stupňů normální, je to pravá oáza.

Asi 200 mil jedeme do Grand Canyonu. Je opravdu veliký. Jeli jsme místním autobusem po římse a obdivovali, co tu Colorado z úplné roviny za miliony let vyhlodalo. Prý je to otevřená kniha geologie. Stačí jen číst. Červeno, žluto, bílo, šedivo a ještě jinak zbarvené vrstvy pískovců a vápenců jsou vyhlodány do hloubky asi 1500 m. Občas lze zahlédnout i řeku někde v hloubce. Povolení ke spaní dole se teď vydává na rok 94 a chce‑li někdo jet na vlastní lodi, může čekat léta.

Ujeli jsme do indiánské rezervace Navajo. Žádní indiáni na koních, v kůži a s péry na čelence, jak je mnozí znají z knížek a filmů. Pár stánků kolem silnice, kde se prodává pravé indiánské umění a šperky. Náhrdelníky a náušnice z drátků a obroušených kamínků, pěkně utkané látky a to je všechno.

Zase překonáváme další vzdálenosti, tentokrát na sever od Zion N.P. Také pískovce a vápence, ale úplně jiný kaňon. Je to spíš údolí s vysokými, barevnými skálami. Jsou krásně vidět vrstvy, ve kterých se kdysi sedimenty ukládaly. Jdeme do teď suchého kaňonu, úzkého a vysokého s modelovanými stěnami do kulata od vody a větru.

Další kaňon vytvořila Virgin River. Tam teče voda i teď, ale už nezbylo místo pro cestu. Brodí se po kolena vodou pod téměř svislými skalami. Na začátku jsou ve stojanu hole pro lepší stabilitu a varování, že špatný krok zničí naší kameru i peanetbutterový sandvich (peanet... jsou rozmačkané buráky na kaši a je to v USA velice populární). Odpolední bouřka nás zahnala zpátky, ale stejně jsme se krásně vykoupali.

Cestou do Zionu jsme museli měnit pneumatiku. Jedna nám praskla na autě, druhé dvě přední jsme při výměně rezervy zkontrolovali. Měli jsme pekelné štěstí. V přední byla díra až na kord a mohla nám prasknout zadní a za pár mil i přední a co v takové situaci v Death Valley? Stálo nás to (= 3 nové pneumatiky) 50 $. Tedy už použité, ale celkem dobré pneumatiky. Další oprava byla výměna žárovky, kterou nám rozbil kamínek.

Vzhůru do Bryce Canyon N.P. Hra barev od bílé přes oranžovou a žlutou do červena se rozprostírá na ploše 20×3 km. Eroze tu vytvořila sloupy hustě u sebe. Podle průvodce „Peklo pro hledání ztracené krávy“, to řekl pan Bryce, po kterém se kaňon jmenuje. Lepší jsou obrázky než slova, obzvl᚝ v tomhle případě. Jedeme na další hříčku přírody: Arches National park. V zemi červených pískovců a jiných sedimentů se nějak převrátily vrstvy na stojato, rozpraskaly a vytvořily mohutné rovnoběžné „zdi“. V nich začala působit eroze (voda, d隝, vítr, mráz) a hlodala tak dlouho, až kameny vypadaly a vytvořily díru. Ta se zvětšovala a vznikl oblouk. Největší má rozpětí okolo 100 m a je 30 m vysoký. Jména jsou přiléhavá Windows, Double O, Delicates... Je horko, ale v nadmořské výšce kolem 1800 m.n.m se dá vydržet. Rostou tu v písku kaktusy a občas i malé zakrslé borovice (ale ne naše kosodřevina), jalovce a ještě jiné kytky a pár stromů. Potkáváme spoustu Němců, kteří mají auta z Californie a chovají se stejně jako u nás. Hluční a neukáznění, jako by jim to tu patřilo.

Jdeme několik mil do Devils Garden a pak ještě jedeme autem kolem sloního ráje a trojitého oblouku. Zase jeden den utekl jako voda. Trošku odlehlejší a tedy skoro liduprázdný je Canyonland N.M. Alici připomíná uhelné doly na Sokolovsku (ale to se jen v části těžil uran), nám ostatním se líbí. Ve vrstvách usazenin je uprostřed tvrdší vápencová vrstva. Voda vytvořila členité kaňony v hloubce pod námi a ještě navíc s bílým okrajem). Fotky od profesionálů s protisvětlem jsou breathtaking (to je tu podle Am. každý druhý výhled, ale ještě dýcháme). Na vápencové desce se dá jezdit džípem několik dní. Je to vlastně dvoustupňový kaňon.

Přejeli jsme Colorado River a krásně se vykoupali. Tahle voda za pár dní poteče Grand Canyonem a možná jí odeberou na závlahy broskví nebo pomerančů. Červená krajina končí, nastupují listnaté lesy, zvlněný terén, žlutá pole s obilím a dost nám to připomíná naši krajinu. Jedeme do Mesa Verde. Všude je plno lidí. Indiáni si stavěli zděné domy ve skalních proláklinách – útesech, pod převisy. Dodnes se neví proč a před čím se chránili a je spousta dalších nevyřešených otázek. Byli mírumilovní, pěstovali kukuřici a lovili zvířata. Uměli dělat nepropustné košíky a později keramiku a byli malincí. Žili tu asi v letech 600S1300 a pak odešli a nikdo neví přesně proč. Nejvíc se archeologové dozvěděli ze smětiš, které byly přímo pod skalami, kam indiáni všechno vyhazovali. Současní indiáni jsou ale z dálky něco jako naši cikáni. Možná se to jenom zdá, ale nepořádek v jejich vesnicích, ušmudlané děti, alkohol je pro ně úplná zhouba. Žádná idyla.

Podle plánu pokračujeme do Natural Bridges N.M., třech velkých přírodních mostů. Vznikly v meandrujícím White Canyon, když zrovna stála skála v cestě vodě. Pod jeden velikej oblouk se vejde budova Capitolu. Dnes zrovna suchá řeka vyryla krásné bílé údolí, kde je skoro dobrodružné procházet. Pro návštěvníky a zaměstnanecké domečky tu mají elektrárnu na slunce a o výkonu 100 kW v pravé bezoblačné poledne. Testují se tu potovoltické články.

Ještě ten samej den projíždíme z reklamy na Marlboro známé Monument Valley. Indiáni Navajo tu mají vlastní rezervaci a za ten správný pohled na krajinu vybírají dolárky. V okolí stojí stánky s indiánskými ozdobami, šperky, keramikou i napodobeninami starých sekyr z kamene, kusu dřeva a přivázaných kůží. Skoro každé odpoledne je v téhle oblasti bouřka s mraky zbarvenými do červena od odrazů od skal.

Teď chvíli o našich mezilidských vztazích. Tím, že nás je 5 se též dohadujeme, co budeme dělat a jestli teď jet nebo jít sem nebo tam. Základní idea cesty je shodná, ale na detailech troskotáme. Také se projevuje to, že všichni jsme zvyklí mít svůj názor a snažit se ho prosadit. Několik poruchových situací se nám podařilo celkem úspěšně překonat.

Svoji roli hraje i (pro ostatní) celkem jednotvárná krajina: červené skály, červený písek a dost vysoké teploty a možná i únava z bezpřetržitého cestování. Cítím se asi líp než ostatní a snažím se přehlížet či se přizpůsobit v maličkostech. Také se vlastně neznáme a neumíme odhadnout reakce druhých. Asi nejhorší je to, že si nedokážeme odpustit jedovaté poznámky proti ostatním. Ale není to tak strašné, píšu to jen pro informaci.

Denní režim je pořád stejný. Vstáváme poměrně brzy, k snídani jsou nejčastěji vločky. Pak sedneme do našeho zelenýho auta a jedeme na atrakce. Kromě přejezdů (i přes 100 mil) většinou popojíždíme po parku od výhledu k výhledu. Občas i někam jdeme. Pěšky! Oběd závisí na tom, jak spěcháme. Jíst jenom chleba je dražší než špagety a tak se snažíme vařit. Odpoledne zase atrakce a večer hledáme spaní. To nebývá jednoduché, protože už někdy není vidět. V pouštích stany většinou nestavíme. Půda tu naštěstí není moc soukromá a tak se nějaké malé silničky najdou. K večeři si vaříme a spát chodíme brzy.

Další starostí je benzín – vzít co nejlevnější, voda – aby jí vždycky bylo dost, protože pijeme jako duhy (ve 40 stupních není divu) a led do cooleru, který jsme se naučili bez dovolení čerpat v sítích hotelů Best Westeru nebo Holliday Inn, kde jsou stroje přístupné z parkoviště. Také musíme nakupovat, ale to se snažíme po americku – velké nákupy na jednom místě v levném supermarketu. A to je konec dnešního pokračování. Už musím dopis co nejdříve hodit do schránky, aby vůbec došel dřív, než se vrátí moji spolucestovatelé.

 

                                                                                    Ahoj Pavel         

 

 

 

 P.S.  Hrozné záplavy na Mississippi jsou od nás na hony daleko. Zprávy z domova se získávají těžko, protože tady žijí jen pro US a české vysílání se tu nechytne. P.



Dopis č. 7

 

 

30.8.93, WAYNE, U.S.A.

 

Ahoj doma.

 

Už sedím u stolu ve Wayne, ale ještě mi zbývá pár zážitků a informací z cestování po USA. Takže poslední, co jsem psal byl Petrifaid forrest. To byl poslední National Park, který jsme měli v plánu navštívit. Teď už nás čekala „jen“ dlouhá cesta na východ. Těšili jsme se do El Pasa, že uvidíme město dřevěný a pěkný, jak se zpívá v písničce, ale ouha. Špinavé a nepěkné skutečně dřevěné předměstí nemá o moc hezčí centrum. Asi jsme moc na jihu nebo blízko Mexika, ale nikomu se tu nelíbí. Ani jsme nevystoupili z auta, přejeli slavné, úplně hnědé zakalené Rio Grande a zamířili okolo obrovské letecké základny na východ do Carlsbad Caverus.

Silnice míří k horám, ale je úplně rovná a okolo je pustá step se suchýma rostlinama. Asi po 50 mílích musíme zastavit a celník nám kontroluje pasy. Asi je to kvůli utíkajícím přes mexicko‑americké hranice. Vše máme v pořádku a máme správnou barvu kůže, takže můžeme dál.

Z průvodců víme, že z Carlsbad Cav. vylétá při soumraku tisíce netopýrů za potravou. Spěcháme, ale všechno jsme stihli s americkou přesností. Asi 200 lidí sedí v amfiteátru u vchodu do jeskyně a sleduje přednášku (spíš show) rangerky. Netopýrů jsou desítky tisíc a všichni vylétnou ve spirále asi za 1 hodinu. Na zimu létají do teplejšího Mexika a vrací se na jaře. Perličkou je volně distribuovanej návod na netopýří budku. Konečně letí a dělají zvláštní hluk a mizí v dáli. Druhý den jsme šli dovnitř. Jedna z prostor je největší na světě a je to na plochu několik fotbalovejch hřiš. I výzdoba je pěkná a prohlídka (samostatná) trvá asi 3 hodiny.

Máme další poruchu na autě. Uvolněný karburátor, kterej saje falešný vzduch a nejede to. Přišli jsme na to celkem lehce, ale jsme zrovna na silnici, kde toho moc nejezdí a nemůžeme povolit jeden šroub, ale nakonec jsme klíč sehnali. Pavel rozebral úplně celej karburátor a za 3 hodiny jedeme dál.

Dlouho do noci a kolem obrovského dolu na měď. Asi 20 mil vede cesta po hraně. Jsou vidět obrovské stroje a pak následují vesnice na zpracování rudy. Všude je prach a hluk. Je americky obrovskej. Teď je naší hlavní náplní jízda. Celej den vždy jedeme s pár zastávkama.

V Texasu se může spát na rest aerách = odpočívadlo u dálnice. Stříká se tu tráva, aby vůbec rostla a tak máme i koupelnu. Spíme pod širákem a je teplo – až horko. Přes den tak 35 stupňů (ve stínu). Než jsme našli odpočívadla, chtěli jsme spát u stadionu v malé vesnici. Než jsme uvařili přijela Border Patrol. Tlustej běloch a sportovní míšenec (asi Mexičan nebo něco z jihu), kterej věděl i že jsme se rozdělili a vůbec jsme si s nima dobře popovídali. Prý tu honí uprchlíky a drogy. V cestě máme „české vesničky“: Praha, Komenský, Moravia.

V Praze máme štěstí. Zítra tu bude veliká pou (15. srpna slaví každý rok, už 138 let založení kostela). Anglický farář říká, že tu bude plno lidí a i pár místních, kteří z kostela s náma mluví. Česky. Objednáváme se na zítřek, že budeme pomáhat v kuchyni s přípravou jídla (a v duchu čekáme něco na zub). Spíme u hřbitova plnýho českých jmen a večer máme krásnej zážitek s češtinou. Při loučení někdo říká... „tož, baj, baj“.

Ráno se nám nechce z pelíšků, ale přece jen v 8 stojíme ve velikánské kuchyni a přijímáme na 2 české a na 2 anglické povely. Škrábeme a vaříme a mícháme brambory s máslem a cibulí, balíme místní dortíky a KOLÁČE (vzdáleně připomínající českou buchtu), plníme ledem stovky kelímků, servírujeme jídlo do talířů (prý se vydalo přes 3000 jídel) a uklízíme. Tempo je vysoké a je pěkný horko. Často někdo někoho přivede a říká, hele, ty jsou z Česka. Většinou jsou tu Moraváci (původně z roku 1870) a asi 70letá paní prý mluví jen česky. Englicky neumí. Byl to dobrej zážitek. Jedeme dál. San Antonio je o hodně hezčí než El Paso a v Houstounu (my mu říkáme Hostouň) jsou ve výstavbě složitě zauzlované sjezdy a nájezdy k dálnicím a jsou symetrické na východní i na západní straně města. Většinou ocelová i (nahoře s trnama) spřažená s tenkou betonovou deskou nahoře. Rozpětí kolem 40 m a i jsou odhadem přes metr. Skoro najednou začaly zelené stromy a vlhkej vzduch. Před New Orleans vede silnice na pilotech nad vodou a les vyrůstá přímo z vodní hladiny. Mississippi má jen trochu vyšší stav, ale povodně už jsou pryč. A plave se. Noční N.O. žije z turistického ruchu. Pár malých černoušků ještě před půlnocí stepují na chodníku s obrovskými krabicemi na peníze. Nejúspěšnější je tak 5letej kluk.

Pořádný jazz se těžko hledá. Spíš disco, Peep Show (dokonce pro homosexuály v nějakém klubu) a krámky se suvenýry. Občas někdo sedí na rohu s klarinetem a kloboukem. Úplně nejvíc je tu ale Němců, kteří se chovají podobně jako u nás. Jsme šastní, že jsme našli auto celé, nevykradené a že nám se také nic nestalo (byli jsme mockrát varováni, jak je tu mimo Francouzský distrikt nebezpečno. „To vás někdo zastřelí pro boty“, říkal podivnej emigrant z Varů. Ještě v noci opouštíme kolébku jazzu.

A druhej den nás čeká filmová scéna. Přijeli jsme k poště a zaparkovali vedle malého auta, se kterým přijel černoch s manželkou a dítětem. Černoch šel dovnitř a za chvíli si odnášel z pošty krabici. Okamžitě přijely tři civilní auta, zablokovaly mu výjezd a vyskákalo asi 7 chla­pů s pistolema a neprůstřelnejma vestama. Černouškovi dali pouta, sebrali krabici a oddechli si. My jsme stáli v němém úžasu tři metry vedle a než jsme stačili mrknout, bylo po akci. Vše bylo v klidu, že Alice za autem vůbec nic nezaregistrovala. Poprosili nás o 5 minut strpení a omluvili se. Předpokládáme, že šlo o drogy. Amerika.

Jedeme se schladit do Gulf of Mexico na bílou pláž a do teplé vody. Venku je 40 stupňů ve stínu a přes 90 stupňů vlhkost (v noci snad ještě víc a navíc tu žerou komáři). Moře je klidné a ještě 100 m od břehu je člověku do pasu. Jedeme dál na východ. Přepadla mě střevní chřipka, ale Endiform mě za den vyléčil. Ještě na půli cesty od Atlantiku jsme si našli sladké jezero. Krásně jsme se koupali a já se spíš jen chladil u břehu. Přišel pán a říká, že to není dobré místo na plavání, že tu viděl krokodýla. Rychle jedeme dál. Kousek pod Cap Canaveral, kde bydlí Petrova známá. Nejdřív jsme se vykoupali v Atlantiku, kterej je teplej, slanej a jsou trochu vlny. Jsou v něm taky žahající medúzy.

Katy nás pěkně přivítala a můžeme si vyprat. Je o čem povídat, protože byla v Praze a tenhle rok učila přes léto v Litvě. Ráno jedeme do EPCOTU. Je to Disneyho dílo, ale víc seriozní, než Disneyland. Každý z několika pavilonů obsahuje výstavy, filmy, počítačové informace (dostupné na dotknutí se obrazovky prstem) a nezbytné vláčky, vozíčky a lodičky a trochu show. Living Sea, World in the Motion, Energy pavilon, Land (o pěstování plodin a o prostředí obecně), telekomunikace, lidské tělo.

Pro představu o dopravě: uvnitř budovy vede dráha, po které jezdí sedačky, jako pomalý vláček. Figuríny v lidské velikosti mluví, hejbou očima, pusou, rukama a předvádí vynález kola, vývoj auta a dalších dopravních prostředků a ukazují pohled do budoucnosti. Vše sponzoruje General Motors a po vystoupení ze sedaček (tak 10 minut) můžu obdivovat malý autosalon s vývojovými prototypy i návrhem jednotné kontejnerové přepravy, ukázka, jak pracuje aerodyn. tunel a nakonec si můžu koupit třeba Cadilaca (alespoň jsem si do něj sednul).

Dál jsou tu pavilony států, kde je ukázaná typická architektura a plno krámků se suvenýrama. Kanada, Francie, Japonsko, Čína, Maroko, Mexiko, Norsko, Německo... Večer je ohňostroj s laserovou show. Zelené paprsky se honí vzduchem a na obrovské kouli malují glóbus, který se točí. Všechno končí úprkem lidí na obrovské parkoviště se stovkama aut, ale není vůbec žádná zácpa. Vracíme se pozdě. Cape Canaveral a J. F. Kennedy Space Center je místo, odkud startují americké družice. Je tu muzeum dobývání kosmu a překvapilo mě, jak málo místa měli kosmonauti v Apollech i raketách předtím. Několikrát jsem viděl záběry z 1. výpravy na Měsíc, ale výbuch raketoplánu neukazují. Jen ho připoměli a na obrovském pomníku, kterej se otáčí za sluncem je kromě jiných skupina sedmi jmen. Mockrát jsem slyšel, jak Kennedy říká, že vyzývá Ameriku, dobýt Měsíc do konce desetiletí. Jsou na to hrozně pyšní.

IMAX – kino s obrovským plátnem na vnitřní straně koule promítá záběry z raketoplánu a zeměkoule je skutečně krásná, modrá planeta. Autobusem jedeme k odpalovacím rampám, kde už jsou připravené nádrže pro zářijový start raketoplánu. Vše je tu NEJVĚTŠÍ na světě. Budova, kde sestavují rakety, dopravník na rakety, Saturn IV... atd. V nenápadné budově trénovali kosmonauti přistání na Měsíci a pro turisty běží odpočítávání Apolla. Na Měsíci byli celkem 6× a Apollo 13 se muselo pro potíže vrátit. Nechybí americká hravost. Tichý „kosmonaut“ ve skafandru stojí nehybně v rohu a občas vyleká hlouček turistů a všichni se s ním fotí.

Směr naší cesty se otočil na sever do Atlanty. Jako velkou zábavu bereme návštěvnická centra na hranicích států. Dostaneme obrázky a informace o státě a někdy džus zadarmo. Ceny benzínu klesají a nejmíň jsme viděli 84 centů za galon (t.j. asi 6,20 Kč za litr !). Funguje nám tempomat a tak se na dálnici staráme jen o kroucení volantem. V Atlantě nás už čekají další Petrovi známí a s panem Scotem jsme se zašli podívat do školy, kde se zabývají počítačovou grafikou. Řady PCček a ve sklepě nějaké výpočetní středisko, zařízení na digitalizaci videozáznamů z VHS a video disky. Petr se spojil se svým počítačem ve škole rychleji než ze Žižkova (ale prý je to lepšíma telekomunikacema). Na otázku, jaký je skutečně rozumný přínos veškeré té grafiky pan profesor těžko hledal slova. Nakonec vymyslel bussines a reklamu, ale to sám nepovažoval za „rozumné“. Snad výukové programy a multimédia. Tady se ukazuje síla peněz – na reklamu je jich dost. Večer se na nás přišla podívat Peggy Beranek, která by se ráda v Praze ubytovala v hotelu Bílý Beránek. Jede tam napůl na výlet a napůl přes nějaké počítače.

Po dalších dálnicích 85 a 95 míříme do Washingtonu. Ještě jsme se krásně vykoupali v Rodnoke river, na které je krásná přečerpávačka (z obrázků je krásná) a úplně horká voda a odpoledne jsme ve Washingtonu DC. Těžko se tu parkuje a nemůžeme najít nic bez placení. Kamarádka Magdy je někde v Kanadě a nevíme, kde budeme spát. Nakonec jsme narazili na sousedy – 4 kluky – jakýchsi lidí, které měl Petr na seznamu s adresama. Lidé nebyli doma a kluci nás bez problémů nechali spát pod hruškou a jabloní.

Ve W.D.C. je toho hodně k vidění. (Třeba skupina mladých Čechů, jak sedí v parku každý se svým hamburgrem a vedoucí má vlajku za kloboukem). Kapitol, muzeum starého umění, dvě moderní, průmyslu a starých strojů, historické muzeum – jako naše Národní, ale asi tak 3× lepší, bohužel, Hlas Ameriky se studiama, odkud se skutečně vysílá, National Geographic, Arlingtonský hřbitov s bílýma pomníkama na zelený trávě známý z Vlasů a taky Cesapeake Ohio Canal s Pékáčkama tak 3×30 m s dřevěnejma, ručně poháněnějma vzpěrnýma vratama.

Je tu obrovská budova našeho velvyslanectví na ještě větším pozemku. Dva dny jsou na to základní tak akorát. Jedeme do New Yorku. Máme další problém s autem – prasklá péra jsou už dávno, ale silentblok nevydržel a záhadně nám mlátí kardan do karoserie. Vybavili jsme naše auto dřevěnými „péry“. Dva špalky (8×8×25 cm) jsme s Pavlem přidrátovali na zadní osu a snad to pojede. Je 34 stupňů a my jsme mokrý jak myši, ale auto po 2 h jede. Známým přívozem jedeme za 50 centů okolo Sochy Svobody na Manhattan. Vidím zase další a jiné věci, kterých jsem si poprvé nevšimnul a jdeme do Greenwich Village a mohl jsem si koupit známé obrázky plechovek fazolí od Andyho Warhola. Za 6000 dolarů. Radši jsem zvolil v čínské čtvrti 6 banánů za 2 dolaru.

Je krásný západ slunce nad New Jersey a za tmy vidíme z přívozu zase jiný Manhattan. Hledáme spaní co nejblíž a někdo nás poslal do skautského tábora. Máme pro sebe velkou chatu s palandama – zadarmo. Ráno si Petr + Alice a Pavel + Magda balí věci, protože letí domů. Divíme se, jak se to do auta všechno vešlo. Ještě máme čas a jedeme do galerie moderního umění. Bohužel asi nejzajímavější část byla zavřena pro malování, ale i tak to bylo zajímavé. Změ drátů a plechů od nějakého Španěla se mi vyloženě nelíbí a koláž z fotografií zkřivených a různých pomalovaných tváří se mi taky nelíbí. Visí tu i vrtulník – plexisklová koule s příhradovým ocasem, který se vyrábí přes 40 let.

Poslední pohledy na Manhattan a ulicema plných aut jedeme na JFK letiště. Času mají kamarádi dost, ale přesto vládne návratová horečka. Už nemluvíme o ničem jiném, než o cestě zpět. „A jaké je doma počasí?“ Tady když je 28 stupňů, máme pocit, že je zima.„A kam zmizí ta noc, když přijedeme až zítra v poledne?“ „A já se těším do letadla na Skotskou a víno s Colou“...

Myslel jsem, že se mi bude stýskat víc, ale to asi přijde. Otočil jsem auto a čeká mě několik hodin do Wayne. Loučíme se rychle, podáváme si ruce a Ahoj.

Cestou jsem musel zastavit a prohlížím si krámy s nábytkem. Tam se totiž asi v 6 hodin doprava zasekla a nechce se mi sedět v autě na silnici. Pak se ale auta rozjely a do Philadelphie jsem přijel za hluboké tmy. Ještě 30 mil do Wayne. Dorazil jsem asi v 11 a tím skončila moje cesta kolem USA dlouhá 18 000 mil. Je to obrovská země s velkejma rozdílama v přírodě i společnosti, někdy krásná, někdy divoká, někdy mírná, někdy stejnotvárná. Vládnou tu peníze a z boháče se může „přes noc“ stát člověk ležící v krabici na ulici. Bezprostřední ohrožení života je výjimečné, ale úplně bezpečně se člověk všude cítit nemůže. Je to velká Amerika.

                                                                                             



Dopis č. 8

 

 

23.9.93, WAYNE, U.S.A

 

Další volné pokračování.

 

Naposledy jsem psal, jak jsem jel s Petrem & Alicí a Pavlem & Magdou na letiště a pak zpátky do Wayne, kde mám teď základnu. Ale popořadě. Přivítal jsem se s Barbarou a jako dárek dostal basu importované Plzně, z které mám upřímnou radost. Znovu jsem se ubezpečil, že tu můžu bydlet a jíst za práci na zahradě a v domě. Zahrada byla malá džungle, asi 30 let volně si rostoucí stromy, keře atd. Takže práce nad hlavu. Hned první den ale byla sobota a B. byla doma a nic jsem nemusel dělat. Docela rád jsem si po cestování odpočinul a taky mi začala konverzace v angličtině. Není to žádná sláva, ale opakováním se snad moje angličtina zlepší i když dělám pořád stejné chyby. B. je trpělivá a opravuje mě. Povídání s ní je rozmanité a ze všech možnejch oblastí, takže se učím i nová slovíčka. Ještě bylo pěkné horko (kolem 30) a dost vysoká vlhkost (i přes 90 %). Víkend utekl jak voda, ve všední dny je B. v práci.

Vlastně je to každej den stejný. Ráno vstáváme kolem 7 a máme společně snídani (často teplou – vajíčka nebo osmažené brambory nebo toasty a čaj). B. jde do práce v 8 a já mám práci tady v domě. Taky opravit dveře na verandu, něco uklidit, a pak si sám hledám práci a B. něčím překvapím. Na „zahrádce“ rostou spíš kytky, ale taky petržel, nějaké čínské koření, máta a rajčata. Jedno celé dopoledne jsem strávil s rajčaty. B. není moc pečlivej člověk a rajčata spíš živořila a plazila se po zemi. Připadal jsem si jako plantážník a předpokládám zvýšení úrody o několik stovek %. V džungli kácím stromy a připravuju je k rozdrcení (tlusté větve na topení) a roste tu pěkná hora. Pár jehličnatejch stromů (smrky a cedry) musím prořezat a stáhnout z nich popínavé rostliny – jak si já představuju liány. Všechny javory jsou plevel i když je to strom jako hrom.

Postupně je vidět na domy sousedů a mám radost z vlastní práce. B. pracuje v investiční společnosti jako editor. Píše materiály, které společnost předkládá svým klientům. Prý nemá moc práce, ale taky 2 plat, než měla kdesi dřív. Jezdí domů na oběd, který je většinou studený. Sendvič = americkej chleba s majonézou a rajčatem, salátem, salámem nebo šunkou, sýrem a dalším chlebem je to přiklopený. Odpoledne mám zase práci a B. se vrací po 5 h. Jezdí asi 25 minut asi 6 mil daleko.

Přestěhovali se do nové budovy, kterou společnost vlastní i s pozemkem (to je tu netypické) a pořád ještě staví další budovy. Myslím, že mají 3000 zaměstnanců a věkový průměr je kolem 27 let! V práci nemají kanceláře ale je to otevřený velký prostor přepažený asi 1,2 m vysokými „příčkami“, které tvoří jednotlivá pracoviště. Pracovníci to nemají rádi, ale prý jsou příčky akorát vysoké na opírání a tlachání se sousedem. To ale asi šéf nedovolí. Sám pan prezident má prej úplně malinkej kamrlík. B. má na stole krásnej počítač COMPAQ 486 zapojenej do zástrčky do sítě, telefon, židli pro hosta a to je asi všechno.

Odpoledne buď jedeme něco nakoupit (všechno se tu nakupuje na nejmíň tejden dopředu a vyplatí se koupit, na co je zrovna sleva – v tom je, myslím, B. nepřekonatelná; má ohromné zásoby) nebo něco zařídit, nebo odvézt auto do servisu na kontrolu a nebo hrát tenis. Docela mě začal bavit a překvapilo mě, jak moc se u něj zřejmě musí myslet a že to není jen otázka síly a rychlosti. Někdy jsme také doma a máme snack = slané kulaté sušenčičky s tvrdým sýrem. Od příchodu B. mám vlastně neustále cvičení angličtiny. Večeře bývá většinou veliká. B. dobře vaří a mám možnost ochutnat spoustu amerických i čínských jídel. Moje práce v kuchyni je konkurovat myčce nádobí.

Po večeři si povídáme až tak do 11S12. B. je vzdělaná a chytrá paní a má docela širokej obzor zájmů a znalostí. Možná je na můj vkus trochu moc emancipovaná a nezávislá, ale to je v Americe zřejmě všeobecné. Těžko bych zrekapituloval, o čem všem už jsme se bavili, ale několik zajímavostí napíšu.

B. je pozvaná k soudu jako porota. Chodí to takhle: někdo něco provede a má být souzen. Ve větších případech se svolá „lidová porota“. Všichni, kteří někdy volili jsou v databázi a z tohoto seznamu se náhodně vyberou lidé, kterým se pošle dotazník. Porotce nesmí být právník, nesmí být agent pojišovny, ale může to být úplně kdokoli bez ohledu na věk, vzdělání, barvu pleti atd., když ten člověk volil. Pak si skupinu lidí pozvou a vyberou (asi hlavní porotce a advokát klienta) porotu 11 lidí, kteří rozhodnou co s obžalovaným. Možná je to u nás podobné a já to jen nevím (myslím, že porotci z lidu se sami hlásí, že chtějí být porotci). Během přelíčení si porota nesmí dělat poznámky a soudce je nesmí ovlivňovat – ten jen řídí přelíčení.

Další zajímavost je, že Playboy je tu považován za pornografii. Mám pocit, že se Američané tváří puritánsky až moc, když malá holčička (4S5 let) možná ještě míň! musí mít vršek od plavek. Další problém je tu s černochy a jinými menšinami.

B. je původem Číňanka, ale narodila se tady. V mládí měla spoustu problémů, ale teď snad je opravdu rasová nezávislost. Jenže černoši jsou pořád černí a zákon, že mají být úplně rovnoprávní jim barvu kůže nezmění. Těžko se mi odpovídalo na otázku, jestli jsou u nás cikáni rovnoprávní.

Hned druhý týden si B. musela vzít dovolenou a byl LaborDay = svátek. Jeli jsme asi 300 mil na jih do West Virginia a do Allegheng Mountains. Krajina je kopcovitá a často mi připoměla něco u nás – Šumavu, Brdy a asi Rudohoří. Poznal jsem cestování po americku. Spali jsme v motelech a jedli někdy z vlastních zásob a někdy v malých hospůdkách. Mají tu kromě typických amerických jídel taky místní speciality a obecně je W.VA levný stát. Výlety se neobejdou bez auta, ale chodili jsme i pěšky.

Byli jsme v sádkách se pstruhy, v borůvkovém rašeliništi, v radiolokační observatoři, viděli jsme bobry, uhelný důl, starý plavební kanál Chesapeake & Ohio Canal, jeli jsme na kánoi po řece (asi tak 3 Lužnice vedle sebe, ale se strašně málo vody – New River), byli jsme na mostě s nejdelším obloukem na světě, navštívili několik přehrad, které tu jsou převážně jen proti povodním. Měli jsme pěkný počasí a byl to oproti předešlému putování krásnej klídek. Přesto jsme ujeli asi 2000 mil, protože je tu všechno daleko. (Hory jsou na východ od Charlestonu).

Předposlední den B. uklouzla a zvrkla si kotník a odřela koleno, ale nebylo to nic vážného. Vrátili jsme se do Wayne a zase začal „normální“ život. Stávkovala škola, kam budu chodit, ale vše je už zase v normálních kolejích.

Taky jsem vydělal první peníze. Soused potřeboval porazit strom, který sahal nad jeho garáž a za jedno odpoledne jsem dostal 25 $. B. má několik dalších známých, kteří budou potřebovat nějakou pomoc. Vypadá to, že si můžu vydělat kolem 5S10 $ na hodinu, ale to se vše teprve uvidí. Zatím si trénuju malování u B. v pokoji. Zdi jsou tu ze sádrokartonu a vše se barví latexem a válečkem. Jde to úžasně rychle, ale pak je piplačka s oknama a s olištováním dveří. Okno vypadá totiž takhle: strašně malé tabulky a mezi nima se to musí taky natřít. Barvy jsou překvapivě husté, ale dělá se s nima dobře. Měl jsem další práci – po­se­kat vzdálené sousedce trávu. B. má starou sekačku, kterou jsem ale přinutil k práci. Jen jsem zřejmě namíchal moc oleje do benzínu a připomělo mi to Trabanta.

Poslední neděli jsme byli sledovat tažné ptáky. Orli, sokoli, poštolky atd. létají z hranic s Kanadou až někam do Brazílie. Na skále (asi 1h cesty autem), která tvoří příznivé proudy pro plachtění ptáků sedí plno lidí a koukají na nebe. Rangeři počítají prolítlé dravce (jsou to za celé období desítky tisíc) a upozorňují lidi, kam se mají dívat. Neměli jsme moc štěstí na množství, ale viděli jsme nějakého vzácného orla.

Na cestě zpátky jsme se zastavili na večeři v restauraci, která je vyhlášená velkýma porcema. Měli jsme krabí maso a roastbeef. Kraba byla kopule asi jako 3 kopečky rejže najednou – je­nom čisté, bílé krabí maso a pozor! roastbeef byl asi 3,5 cm vysoký kus masa – celkem asi přes 1 kg masa. Byl needuum raw tru, že z něj tekla krev. Ale bylo to výtečný. Šavnatý, správně kořeněný, měkký – no prostě pohádka. V životě jsem na talíři neměl tak velkej kus masa a viděl jsem ho leda u řezníka.

Občas se trochu dívám na americkou televizi. Některé reklamy jsou tak časté, že už si je pamatuju, a asi bych si i něco koupil. B. má kabelovou televizi s asi 40 programama, ale skoro na žádný se nedá koukat. Jsou tu zprávy, sport, MTV, Homeshopping, soutěže, něco pro děti a vyjímečně i nějaký film (ale ty budou asi večer, když na televizi nekoukám). Zrovna včera jsem se chvíli díval na Pomádu a snažím se poslouchat zprávy v rádiu. Tak, jdu pracovat.

 

                                                                                    Ahoj Pavel Ň.         



Dopis č. 9

 

 

6.3.94S20.4.94, WANYE, U.S.A.

 

Další volné pokračování, jak vidím Ameriku

 

    Po dlouhém cestování s dalšími čtyřmi lidmi jsem se vrátil do Wayne k paní Barbaře, se kterou jsem se dohodnul (po její nabídce), že za práci na zahradě a baráku budu mít do května jídlo a ubytování.

    Wayne je „vesnice" asi 30 km na JZ od Philadelphie, kde je jedna hlavní silnice s krámama a restauracema a po obou stranách jsou ulice s rodinnými domy se spoustou stromů a zahrad. Je to pěkný místo k bydlení a navíc je považované za lepší bydlení. Je tu pošta a knihovna a lidi se tu mezi sebou celkem znají. V podstatě ale každý žije uzavřeně a lidé se potkávají na večeřích, párty a nebo ve frontě v krámě nebo ve videopůjčovně.

    Můj život se celkem rychle zaběhnul a začal jsem si zvykat na americký život. Určitě spoustu věcí považuju teď za normální, které pro mě byly nové ze začátku. Přesto je ale hodně dalších zážitků a zkušeností, které jsou stále „americké". Celá vesnice je postavená pro motoristy a ne pro chodce. I na kole nemám úplně bezpečnej pocit asi proto, že řidiči na cyklisty nejsou zvyklí. Jít se projet někam do lesa skoro nejde. Dá se dojet do parku, kde jsou ale asfaltový chodníky a spousta dalších lidí, kteří utíkají do přírody. Nedávno jsem našel opuštěnej a zarostlej železniční násyp a na 10 minut se mě zmocnil pocit, že to znám, že to je něco pro mě normálního i když jsem byl 200 m od hlavní silnice. Někdy potkám jiné chodce. Většinou černochy. Wayne je místo, kde je víc než 90 % lidí bílých. Černoši jsou v automyčce a nebo někde ve skladu či dílně. Protože Barbara je Američanka čínskýho původu, dozvěděl jsem se hodně o rasismu. Přestože nemáme stejný názor (stejně tak je to s feminismem) úplně chápu to, co musí cítit lidi z menšin. Z mojeho pohledu a z toho, co jsem se dozvěděl od Barbary mám takovýhle názor: Rasismus je velikej problém pro zemi tak různorodou, jako je Amerika. Také tím, že černoši byli jen otroci a nic víc, v podvědomí přežívá, že jsou něco míň. Vzdělání a to, že jsou černí lidé v politice, umění, byznysu pomohlo k tomu, že jsou to stejní lidé a mají stejná práva. Samozřejmě nejdřív museli mít stejná práva a pak mohli být lékaři a politici. Doktorů je minimálně a politik je jeden, kterýho černoši nepovažujou za svého. Stejně, jako existují skupiny, které jsou výhradně rasisticky zaměřené (nejen proti černochům, ale i proti asiatům, španělsky mluvícím přistěhovalcům) jsou vidět i opačná hnutí. Je to snaha menšin být stejní a smazat úplně všechny odlišnosti. To je ale myslím neuskutečnitelné, a ani nevím, jestli by takové jednání ve světovém měřítku nenastolilo americkou šeď bez zvyků, tradic a k vyhlazení národů stejně jako Slavníkovců. Já se tím ale dostávám k neřešitelnýmu problému, kdy nechci nikoho soudit podle jeho barvy kůže a brát všechny spravedlivě a chtít zachovat černošský smysl pro hudbu a rytmus. Ale stejně jako bílí Američané nemám úplně bezpečný pocit v černošské čtvrti a o něco povýšený nos nad čínskou čtvrtí. Případ, kterej jsem slyšel od černocha a kterej je pravda, svědčí o tom, že rozdíly mezi lidmi různých ras jsou: v plném výtahu ve významné firmě (kde jsou všichni v kravatách) se bílí lidi mačkají jeden na druhého a jediný černoch může kolem sebe mávat rukama. Taková situace vede k dalším extrémům. Firma musí zaměstnávat ženy a lidi z menšin. Když chce splnit tuto podmínku, kvalifikovaný bílý muž musí ustoupit míň kvalifikovanému černochu (Japonci, Kubánci) či ženě.

    Feminismus je kapitola sama pro sebe. Sexual harassment dává ženám do rukou zbraň, která může poslat do soudní síně a možná do vězení mužskýho, jen proto, že se mu ženská líbí a že by jí rád pozval na rande. Nedávno vyhodili ze školy kluka proto, že jeho bývalá holka řekla, že za ní chodil a chtěl se s ní udobřit. Kromě všeho automatického, sterilního a umělého mají Američané taky míň romantiky a mezilidských vztahů. S feminismem souvisí i to, že při přijímacím pohovoru do práce je proti zákonu se zeptat, jestli je ženská vdaná a jestli má rodinu a děti. Aby se nemohlo říct, že někdy bude muset být s dětmi doma, či půjde minimálně do porodnice (na mateřskou se jde tak na šest týdnů (S ne měsíců!), ale ona s nima stejně nakonec bude doma. Při přijímacím pohovoru by ale neměla stejné právo, jako muž.

    Mám podobný pocit, jako s rasismem. Ženy nechtějí mít stejná práva, chtějí být stejné, jako mužský a tím se dobrovolně zříkají toho, jak ženský umí vodit mužskýho na vařené nudli, protože mužský na ně koukají jinak (není to 100 % protože holt ženský jsou ženský). Na druhý straně je ale pravda, že pohled na ženskou nebyl a není rovnocennej, ale nejsem si jistej, jestli to, že snacha Barbary musí v práci tajit, že je těhotná, aby jí nepřeřadili na nižší místo a nenutili jí tak dát výpověď, je to správné řešení rovnoprávnosti.

    Tím se dostávám k dalšímu klíčovému objektu. Peníze. Někdo řekl, že 20 % Američanů vlastní 80 % Ameriky. Jsou lidé, kteří dělí společnost na třídu nízkou, středně nižší, středně vyšší a na vysokou. Pravděpodobně člověk, kterej nemá žádný peníze (to nejsou jen homeless na ulicích, kteří jsou často mentálně nemocní) je na tom líp než člověk, kterej má peněz málo. Tím myslím v případě, že je s ním něco zlého a potřebuje doktora. Spousta charit a dobrovolníků pomůže chudákovi. Ale nedostatečně pojištěnému chudému Američanovi nepomůže nikdo. Nemyslím, že by lidi umírali na ulici, ale asi mají dluhy do konce života. Několik čísel: Američanů je 250 milionů a z toho 35,7 mil. (14,2 %) je chudých s příjmem nižším než 7 tis.$/rok. Jaký je příjem Američanů v průměru se neuvádí. Bylo by to hodně nepřesné číslo, protože příjem není jen výplata, ale i akcie, pronájmy, jiné cenné papíry ap. Alespoň hrubou představu může dát tabulka daní ze zdanitelného příjmu: (roční příjem) všechny výplaty, úroky, nájmy ap.

 

příjem

$ 0S22 100

$ 22 101S53 500

$ 53 501S115 000

$ 115 001S250 000

daň

15 %

28 %

31 %

36 %

 

Střední měsíční příjem (ne průměrný) závisí na vzdělání, pohlaví a barvě pleti:

vzdělání

bílí

černí

muž

žena

doktor

4 679

příliš málo lidí

4 915

3 162

2 552

2 002

3 235

1 698

střední škola

1 405

1 009

1 853

  943

 

Minimální a průměrná mzda dělníků na hodinu

minimální

$ 1

$ 2

$ 3,10

$ 4,25

S

průměrná

S

$ 4,24

$ 6,60

S

$ 10,58

rok

1956

1974

1980

1991

1992

Pracují (r. 92) průměrně 34,4 h/týdně.

 

Zajímavý je klesající úrok na půjčku na barák

1982 S 15,38 %      1987 S 9,28 %      1993 S 7,3 %

 

Střední hodnota baráku v roce 1993 je 106 100 $ a nutný plat na půjčku 100 000 $ při 8 % úroku na 30 let je 31 447 $/rok a splácí se 733,76 $/měsíc.

 

    Bydlet ve vlastním domě, si zřejmě může dovolit většina lidí ze střední vrstvy. Jsou i vyjímky a opět nejrůznější charity a pomoci často organizované kostely umožňují nebohatým koupit dům. Slyšel jsem o sekretářce, která je sama se 2 kluky a mohla koupit dům za 15 000 $. To je ale extrém. Stejný dům na různém místě může mít cenu od 60 000 $ do 300 000 $ (podobný, co má paní Barbara).

    Auta, která inzerují v televizi jsou od 7 000 $ do 18 000 $, Mercedes je přes 22 tis.$, BMW taky a ojetá auta mohou (vyjímečně) být za 500 $. To ale všechno platí o oblasti kolem Philadelphie.

    Téměř každý má několik kreditních karet, na které jsou nejrůznější lákadla. Např. Visa‑American Airlines dává za každý dolar zaplacený jejich kartou bod a při dostatečném počtu bodů má zákazník volné letenky po USA nebo po světě. Banky jsou ale monopol a „nefungují" stejně jako u nás. Odpověď úřednice: „Když nejste spokojen, jděte jinam“ není v bance neobvyklá nemožná. V poslední době (asi 5 let) zažívají boom nejrůznější Mutual Founds. Lidé vloží peníze na fond „spoření“, „Europe“, „industry“, „gold“ ap. V bance mohou dostat tak 1,75S2 % úroku. Fondy investují do různých oblastí a úrok může být od 2,5 do 35 % s patřičným rizikem, že o peníze přijdou, při vysokých úrocích. Investování není mezi „normálními“ lidmi nějak moc rozšířené a běžné bylo dát peníze „na knížku“ do banky. Hotovými penězi se platí u pumpy (to je většinou levnější), v rychlých restauracích a dýško v restauraci, které je obecně 15 % a očekává se, že bude zaplacené. Naopak bez karty je těžké rezervovat si hotel a nebo půjčit auto (musí se platit záloha). Šekovou knížku má snad každý a existuje karta (něco jako naše), se kterou se může platit v krámě ap. a do automatu se na kartu můžou ukládat šeky S bez lidí S automaticky. O tom, že domácí účty S telefon, elektrika, plyn S se můžou platit přes telefon, jen nahlášením patřičných čísel, jsem už psal.

    Nakupování v „sámošce“ je většinou dlouhé. Systémy kupónů a slev člověka přímo nutí koupit i to, co nepotřebuje. Jídelníček se řídí víc červenýma etiketama se slevou, než okamžitou chutí. Téměř všechno je ale trvanlivé a jistě přecpané prezervativama (jak já si to volně překládám). Chleba a mléko vydrží nejmíň týden v nezměněné podobě. Na druhé straně jsou teď populární „čisté přírodní potraviny bez prez.“, ale třeba mléčné výrobky jsou chráněné HTU (tepelná úprava, která zabije důležité mikroorganismy) a není to skutečně „čerstvé“. Ještě populárnější je nápis FREE; buď bez cukru nebo bez tuku nebo oboje. Každý obal musí mít údaj o tom, kolik je v produktu tuku, cukru, cholesterolu... a jakou to představuje denní doporučenou hodnotu. Musí se ale číst všechny údaje, protože velký balík brambůrek obsahuje „jenom“ 100 kalorií, ale to proto, že údaj je pro jednu dávku a v pytli je jich 20! Tyhle malý písmenka, který se výrobci snaží co nejvíc utajit, (ale podle zákona tam být musí) dělají velký peníze. Na skleničce s vitamíny je velkými písmeny 500, což je denní dávka, ale v malém textu stojí, že se musí sníst 12 tablet denně. To se pak poloviční cena za skleničku několikanásobně prodraží. Existuje časopis Consumer Report, kde jsou podobné rady a testy výrobků. Třeba film Kodak je stejně dobrej jako KMart, kterej stojí 2 (asi to není Kodak, ale v KMart je stejný materiál, jako v dalších „slavných“ Polaroid, Fuji ap.). Nevím, kdo časopis platí, ale jistě umožní vybrat si objektivně z široké nabídky a obzvl᚝, když reklamě se nedá věřit. Schránky na dopisy jsou přeplněné katalogy, kde všechno vypadá nádherně. Stačí vytočit číslo, nadiktovat číslo objednávky, počet kusů a číslo kreditní karty a za pár dní je to doma. Barbara už dlouho nadává na záznamník, kterej si takhle koupila.

    Téměř všechno se dá vrátit. Obzvl᚝ vánoční dárky. První týden po vánocích je absolutně nejrušnější, kdy lidi vrací a mění. Někdy je to užitečné S když v zalepené krabici u venkovního grilu chybí rošty ap. Někteří lidé toho zneužívají. Prý obzvl᚝ bohaté a důležité dámy. Koupí si kostým v pátek, v sobotu jdou na párty v „novém“ a v pondělí to pošlou zpátky, že se jim nelíbí nebo nesedí! K uchování si trhu existují krámy, které dávají třeba na nářadí doživotní záruku.

    Teď už mi asi připadá normální, že všechno funguje. Když zrovna nění sněhová, či ledová kalamita, funguje a navazuje téměř všechno. Tím, že téměř všichni jezdí auty, zpoždění a čekání jsou minimální. Nevím, jak je to v byznysu, či výrobě, ale asi to platí obecně. Na jedné straně tím Američani přichází o nutnost improvizovat, na druhé straně si šetří nervy. (průměrný věk muž CZ = 69, USA = 71, žena CZ = 77, USA = 79).

    Americká televize má přesnej půlhodinovej řád. Téměř každý má kabelovou televizi s 40S50 kanály, ze kterých je tak 15 nutno zvl᚝ platit. (To jsou filmy, pohádky a klasické staré filmy). Když je týden Jamese Bonda, je každý večer na kanálu XY jeden nebo dva filmy. Zprávy jsou šířené různými kanály CNN, CBS, ABC. Populární jsou talk show, kde moderátor má nějaké hosty a vše je točeno ve studiu s malým publikem. Reklamy jsou dotěrné a uprostřed filmu jsou vítanou záminkou pro lidi, kteří jdou mlsat do lednice, ale tím napínavý film ztrácí kontinuitu. Obstojné řešení je nahrát si pořad na video (to snad má každý) a přes reklamy použít rychlé převíjení.

    Pro procvičování angličtiny se při práci snažím poslouchat rádio. Z asi 15S20 stanic je jedna s klasickou muzikou, jedna s country a dvě jsou „mluvicí“. Národní rádio je seriozní a povídají o zdraví, přírodě, politice, vědě ap. Lidé mohou volat téměř z celé USA a být přímo na vlnách. Druhá je talking show a po 3 hodinách se střídají moderátoři. Každý má svůj styl a oblast, o které mluví. Hodně populární je Rush Limbouch, je konzervativní a neustále kritizuje Clintona. Je proti potratům, proti Zeleným, proti omezování kouření a proti feministkám. Jeho popularita roste, protože s Clintnem souhlasí pouze asi 27 % lidí. Hodně lidí mu (Rush Lim.) popularitu závidí a jistě mu závidí i peníze. Nedávno podepsal smlouvu na 1 mil. na reklamu na džus. Dopoledne má show paní, které volají znuděné ženy v domácnosti a odpoledne jiný pán radí, kam vložit peníze.

    Dotkl jsem se kouření. Téměř každý souhlasí s tím, že kouření není zdravé a musí se něco dělat. Lidé protestují, (to ne!) a snaží se vzdělávat společnost a zejména děti. Cigaretové firmy vymýšlejí nové reklamy a lákadla převážně na mladé lidi a snaží se vydělat víc peněz. Telefonní společnost má tuhle historku: Nejdřív se smělo kouřit všude. Pak jen na vyhrazených místech uvnitř. Pak lidi museli na chodník, ale to nepůsobilo dobře, když před jejich budovou postávali lidé a kouřili a nepracovali. Poslední nařízení zní: kouřit venku za pohybu. Lidé obchází kolem budovy jako žáci při svačině. Jedna krásná cedule měla nápis: Kouříte‑li zde, bude to považováno za požár a bude proti Vám patřičně zakročeno.

    Další, hodně rozdílná věc, je vzdělání. Čísla by asi prozradila, že Američané mají víc lidí se vzděláním, než my, ale běžná úroveň vzdělání stejného druhu je nižší. Slavné university určitě produkují špičkové odborníky (nejlepší studenti jsou většinou cizinci), ale učitel z ČVUT S elektro, který tu přes 2 roku učil řekl, že jejich VŠ je naše dobrá střední škola. Kázeň ve škole je u nás úplně vojenská ve srovnání s americkým protějškem. V černošské škole policajti dohlíželi na pořádek a aby žáci alespoň seděli v lavicích S to nám říkal pan učitel. Když napadlo trochu sněhu, školy se zavřely (to závisí na každé škole individuálně), ale děti musí ztracený čas nahradit. (Já chodím do školy s cizinci a tak o „americké“ škole vím jen z doslechu a budu si muset přečíst Džungle před tabulí). V rámci boje proti AIDS jedna ze středních škol dávala studentům před jarníma prázdninama balíček, ve kterém byly prezervativy (kolik asi?) s vysvětlením, že prázdniny znamenají cestování, zábavu a sex. Katolické rodiny často nesouhlasí se vzděláním tímhle směrem.

    Američané jsou pyšní na náboženskou svobodu. Tím, že je tu tolik různých národností a lidí z různých konců světa přináší s sebou různá náboženství. Lidé většinou patří k nějakému kostelu. Ne každý chodí každou neděli, ale je to i společenská událost. Děti mají v kostele nedělní školu a učí se náboženství. Byl jsem na mítingu (tak se to jmenuje) Kvejkrů (Quaker), kteří se sejdou ve veliké místnosti a mlčí. Asi po 2 h se někdo, kdo měl něco na srdci, zvedl a sdělil svůj názor ostatním. Takhle promluvilo asi 4S5 lidí, na konci někdo ze starších řekl, že se sejdou zase příští týden a to bylo všechno. Lidé byli tak 40 let a starší a jsou to vzdělaní, movití a schopní lidé. A skromní. Když někdo chce přestoupit z jednoho kostela do jiného, prostě zruší staré členství a požádá o nové. Když je někdo schopný a bohatý, založí si vlastní kostel. Členi většinou dobrovolně přispívají dost velkými částkami na údržbu a provoz kostelů. Přes to všechno jsou katolíci nejpočetnější skupina a mše jsou podobné našim. Na vánoce bylo v kostele plno. Sbor zpíval mši a hráli pěknou zvonkohru s ručními zvonečky, zvonky a zvony. Každý v kostele dostal svíčku a na konci si lidé navzájem přáli „Mír s Tebou“.

    Svatba, na které jsem byl si musela den předem zkusit všechno nanečisto a nevěsta musela mít speciální papír S žádost, protože byla rozvedená. Obřad trval něco přes hodinu a není žádná radnice. Svatebmani (bratři ženicha a nevěsty) měli půjčené žakety a organizovali celou svatbu. Sestry byly celé v zeleném a družičky měly miniaturní šatečky a tříletej kluk měl kravatu. Kněz si spletl stránku a začal číst úplně jinou modlitbu. Do třetice jsem byl na pohřbu. V neděli bylo „rozloučení“, kde přátelé s rodinou měli poslední setkání a přijímali upřímnou soustrast. Další den byla mše v kostele, kde kněz nepodával přesvědčivý výkon a nebyl to jeho den. Dlouhá cesta na hřbitov a d隝 přidaly své a tím byl celý pohřeb ještě smutnější. O dalších kostelích Baptistických, pravoslavných a asiatských vím jen to, že existují a každá oblast má podle obyvatel své specifické kostely.

    Někdy mě až zaskočí, jak podobná je Amerika Rusku. Asi je to spojené s obrovskou rozlohou a množstvím lidí. Opuštěné a zpustlé domy a statky nejsou vyjímkou a nejbližší je 10 minut chůze od „bohatého“ centra Wayne. V divadle jsem němě zíral na manžele, kteří přišli v botaskách, teplácích a teplákových bundách. Snažil jsem se poslouchat, jestli nemluví rusky, ale byli to Američani. Rusky mluvící panička byla ověšená zlatem a měla pořádnou šubu. V divadle není šatna a každej si sedí na kabátě (lépe řečeno: nikdo šatnu nepoužívá). Na konci představení lidé dupou, křičí a pak co nejrychleji běží k východu, aby byli první na parkovišti. Opera je zpívaná v originále a nad jevištěm je velká deska, na kterou se promítají titulky. Každý den a hodina má ve velkém divadle své specifické publikum. Jednou jsou to „šedovlasé“, bohaté paní, jindy skuteční znalci muziky a umění a v sobotu večer jsou to „normální“ lidi. Před divadlem, které začíná v 8 (koncertem nebo operou) se chodí na večeři a různé restaurace nabízí slevy se vstupenkami, anebo při parkování. V celé Philadelphii je 1 divadlo, které je i koncertní sál (trochu větší Smetanovo s lustrem z českého křišálu) a 1 divadlo, kde se hrajou Brodwejské hry, ale i Cyrano. Je o něco větší než Div. na Zábradlí. Pak je ještě jedno divadlo asi 40 km od centra S takovej větší Semafor a to je všechno. Divadla si na sebe nevydělají a jsou dotovaná. Asi je jich víc.

    Dominantní budova „staré“ Philadelphie je Muzeum umění. Je veliký a pěkně uspořádaný. V jednom křídle jsou např. japonské domky s trochou historie, v další místnosti je čínská kultura a středoasijská. Alespoň hrubou představu o tom, jak to vypadá na druhé straně světa, si člověk udělá. V jiné budově je poměrně bohatá sbírka Rodinových soch. Pořád mi není jasné, jak se dělají bronzové sochy, ale je hezké se na ně dívat.

    A jak vypadá běžný týden Američanů? Nejdůležitější je práce. Hodně lidí dojíždí poměrně daleko (z Philadelp. do New Yorku vyjímka) a pracují tak od 8. Mladý člověk, který si buduje kariéru musí pracovat o hodně víc, než průměrných 8 h. Hodina na oběd se nepočítá. Většina lidí v týdnu míří po práci rovnou domů. Zábava má místo v sobotu odpoledne. Televize je úplným magnetem a vlastně bych řekl, že my žijeme mnohem aktivněji. Podle toho, co jsem slyšel, rande má místo jen v sobotu odpoledne a večer a mít rande s několika lidmi najednou (nejen „chodit“ s jedním člověkem) není nijak vyjímečné a je to považované za normální. Moc mi to není jasné. S rozvojem AIDS už není úplně běžné, že do postele se jde hned při prvním rande tak, jako v 60S70tých letech. Běžné jsou „slepé“ schůzky, kdy někdo řekne: „Nechceš se sejít s XY?“ Taky holky zvou kluky na rande pravděpodobně častějc, než u nás. Přesto je ale spousta Američanů, kteří žijí sami. Sehnat někoho na inzerát bude pravděpodobně podobné jako u nás.

    Musím říct, že jsem měl veliký štěstí, že jsem mohl zůstat u Barbary. Díky jí jsem se hodně dozvěděl, leckam podíval a mohl tu zůstat. Uzavřeli jsme dohodu o mojí práci a myslím, že je spokojenost na obou stranách. Pomohla mi taky sehnat práci u jejích přátel (většinou malování, tapetování, malé opravy a práce na zahradě) a vydělal jsem peníze na další cestování. Pracoval jsem za 5S10 $/h a vyjímečně jsem mohl mít víc za odklízení sněhu. (Rekord byl asi 30 $/:h).

    Barbara je, naštěstí pro mě, aktivní člověk a hned v září jsme jeli na výlet do kopců ve West Virginii. Cestování nebylo moc odlišné od toho, jak jsme jezdili v létě. Kromě toho, že jsme bydleli v motelu jsme většinu času museli trávit v autě. Vzdálenosti jsou veliký a turistický cesty jsou většinou krátké. Pak existují skutečně dlouhé výlety, které vyžadují stanování a táboření. Na nejvyšším kopci je vysílač a může se tam autem S Spruce Knob 4681 ft (cca 1600 m n.m.). Pohled z vrcholku na zalesněné oblé kopce s vřesovištěma mi připomněl Šumavu. Na skalách jménem Seneca Rock viselo několik horolezců a turisti je zdola pozorovali dalekohledy. Navštívili jsme Green Bank S radiovou observatoř, kde se shromažďují data o přijmutých informacích. Kolem teleskopů můžou jezdit jen diesly, aby zapalování benzíňáků nevysílalo rušivé signály a mikrovlnné trouby v okolí musí mít specielní úpravy, které observatoř dělala zdarma. (Radioteleskop vypadá jako obrovská satelitní anténa k TV, ale pracuje na jiných kmitočtech). Sledují se signály všeho druhu (radiové) z vesmíru.

    U města Bechley, kousek od Charlestonu je údolí Nové řeky, které se jmenuje New River Gorge National River. Bylo pěkný počasí, voda na koupání a dokonce jsme jeli asi 10 km na půjčené hliníkové kánoi (taková 10× širší Berounka, stejně mělká). Pak ale začínaly skutečné peřeje, ale tam už jsme viděli jen raftaře. Přes údolí se klene jeden z největších ocelových obloukových mostů (tuším že je 0,9 km dlouhej a rozpětí a výška bude v knize; rozpětí 510 m, výška 260 m). Ve starém rodinném domku si pár mladých lidí otevřelo restauraci a měli neobvykle kombinovaná, dobrá jídla. A čokoládovej moučník z téměř jenom čisté čokolády. Cesta domů trvala asi 8 h. Barbara si půjčila kánoi od známých s tím, že pojedeme „na vodu do New Jersey“. Ještě bylo teplo a pěkně, ale stromy už byly krásně barevné a řeka Batsto, která teče kousek od Atlantic City, mi připomínala Starou řeku. Samá zatáčka, ale míň komárů. V okolí se pěstujou brusinky (které musí být na stole spolu s krocanem na den Díkůvzdání), na které má jistá americká firma úplný monopol. Při sklizni se jim vyplatí svážet lidi ze vzdálenosti 200 km autobusama a večer zase zpět. Ve městech je levná pracovní síla (v některých).

    Jiný víkend jsme „jeli“ kus Delaware river. Zase široká řeka bez peřejí trochu tekla a po straně byl starý, opuštěný plavební kanál s ukázkovou rekonstruovanou plavební komorou a akvaduktem. Místní dělník z papírny, se kterým si B. povídala, když čekala než převezu auto, mě po 3. pivu nabízel práci ing. ve fabrice za 50 tis. $ ročně. Ještě nám zamával a od té doby už jsem ho nikdy neviděl. (ani jsem se o to nesnažil).

    Několik sobot jsem trávil stěhováním v B. domě. Má totiž strašně moc zbytečných krámů a kdybych se nesnažil být slušnej, řekl bych, že má doma bordel. Stěhoval jsem věci sem, tam, abych mohl vymalovat. Většinou jsem pracoval alespoň jeden den v týdnu a někdy o víkendu. Začal jsem i pracovat pro lidi, většinou Barbařiny známé! Za 5S10 $/h jsem uklízel, maloval, tapetoval a pracoval na koňské farmě. Pracovní dny vypadaly brzy stejně. Vstával jsem kolem 7., snídal jsem s Barbarou a přes den pracoval. Večeřeli jsme kolem 7. večer a buď si povídali nebo se dívali na televizi. Čas začal rychle utíkat. Jeden podzimní víkend B. řekla, že alespoň 1× za rok jede na večeři na kraby. Tak jsme jeli. Asi 150 mil (přes 200 km) do městečka St. Michaels na břehu Cesapeake Bay (asi na úrovni Washingtonu). Restaurace byla plná a museli jsme čekat na volný stůl. Prostřeli nám velký papírový ubrus, pak malé listy papírů pod talíř s návodem, jak jíst kraby. Pak jsme dostali prvních 6 krabů z 12 a strávili jsme rozlamováním a dobýváním dobrého, bílého krabího masa asi 2,5 hodiny. Je to hodně práce, ale stojí to za námahu.

    Velkej podzimní svátek je Thanksgiving. Je to den mrtvých krocanů. Tisíce, možná miliony krocanů jsou vstrčeni kolem 9S10 h ráno do trouby (nejlepší recepis je prý péct ho prvních pár hodin v papírovém pytli!) a po 5 h je obrovský zvíře hotový. Pánská odpolední zábava je sledovat v televizi americký fotbal a baseball a pak se pořádně nacpat krocanem. To všechno znám z vyprávění. Měli jsme totiž krocaní večeři o několik dní dřív a B. pozvala syna s manželkou. Krocan byl velikej, dobrej a se spoustou nádivky. Na Díkůvzdání víkend, kdy je jeden den volna navíc jsme jeli do Williamsburku. To je pro Američany „historické“ město. Zrekonstruovaná vesnice z dob osidlování (1750 a víc) je Mekkou turistů. V několika domech ukazují lidé v dobových krojích, jak se dělal nábytek, paruky, stříbrné lžíce. Také jak vypadal rodinný život. Ve Will. byl politický střed země. Lidé jako Washington... (a další, které si nepamatuju) politikařili tak dlouho, až přišli s návrhem ústavy. Kousek od města, v Jamestownu, je ukázková plantáž. Jak žili páni a otroci na začátku 19. století. Ne náhodou v chýších otroků provádí černoši a v panském domě šedovlasé dobrovolnice. Hliněná podlaha s děravou střechou kontrastuje s cihlovým dvoupatrovým domem s kuřárnou a zimní zahradou. Rasismus má hluboké kořeny.

    Ve Will. jsme bydleli v hotelu Marriot s bazénem. Na celý pobyt (3 noci + luxusní večeře v golfovém klubu) byla ohromná sleva a večeře byla úplně zadarmo a to jen pod podmínkou, že se zákazník půjde podívat na prodávání apartmá. Je to takhle: Hotelová firma Marriot staví na pozemku golfového klubu tzv. kondominia. Jsou to asi 4 baráky s celkem 120 apartmá = 2 ložnice, 2 koupelny, obývák a kuchyň. Marriot tyhle apartmá prodává lidem a láká je levným pobytem ve Will. a volnou večeří. Co je nejzajímavější, prodávají se týdnyapartmá. Celý rok je rozdělenej na zlaté, stříbrné a bronzové období (podle toho, kolik lidí v termínech cestuje) a jeden týden v apartmá stojí od 6 do 15 tis.$. Je to vlastně jedna padesátidvoutina apartmá za rok. Jednou za rok na týden si může člověk přijet do „vlastního“ (platí se z toho daň) na rekreaci. Existuje komplikovaný systém výměn a bodů a dovolená se dá trávit téměř kdekoli na světě, kde má Marriot hotel. Závěr? Lidé ušetří za hotely na dovolených a Marriot? Vydělá asi tak 45 milionů $. I kdyby jen 30 mil. Barbara říkala, že je těžké odolat dobře školeným obchodníkům, ale ona že nekoupí. Po několikahodinové diskusi se sympatickou paní však podlehla a podepsala kontrakt na 1/52 kondominia ročně (jmenuje se to Time Share).

    Cestou do Williamsburku jsme jeli přes Cesapeake most-tunel. Asi 15 km dlouhý most přes ústí zálivu je dvakrát přiveden na umělý ostrov a tunelem pod vodou spojen s dalším umělým ostrovem. A to všechno pro velké námořní lodi, které by musely mít vysoký most a nebo zvedací. Celé dílo bylo placené ze soukromých peněz a stavělo se asi 6 let.

    Podzim pokročil a prý nejkrásněji zbarvené stromy jsou v New England (na sever od New Yorku). V předpovědi počasí pro Vermont se udávalo, kolik procent listí je již v jednotlivých oblastech změněno. Podle výšky a místa se to v období, kdy jsme tam byli my, pohybovalo od 20 do 80 %. N.E. je oblastí javorů. Známý sirup, který se dělá z javorové šávy zná každé dítě, protože je nedílnou součástí lívanců při snídani. Lesy jsou opravdu krásně barevné a zlato-červeno-zelená kombinace barev při odpoledním sluníčku nenechá klidným žádného fotografa. Bydleli jsme v lyžařském středisku Killington a autem podnikali různé výpravy, dokonce až do Kanady. Grean Mountains jsou rozsáhlé, zarostlé kopce. Lidé tu pracují na farmách a v lesích, pěstují jablka a také žijí z podzimního cestovního ruchu. Je to pěkný kus celkem zachované přírody.

    Jeden kratší výlet jen na sobotní odpoledne, směřoval na skálu, kterou na podzim okupují ptákohledi. Je to skoro národní sport S birdwatching. Stěhovaví ptáci letí z Kanady a na skále (asi 2 h jízdy autem od Phil.) na kraji Pocono Mt. si krouží ve vysokých vzdušných proudech a loví potravu pro další let. Dobrovolníci počítají, kolik orlů, poštolek, sokolů a jiných dravců prolétá. Před lety bylo tohle místo vyhledávaný lovci, ale teď jsou ptáci chránění. Létají až někam do Jižní Ameriky a na jaře zase zpět. Prý jsem viděl orla královského, ale byl tak vysoko, že zaměstnanec parku si mohl vymyslet cokoli a asi tak 200 lidí s dalekohledy na očích a posedávajících na kamenech, by mu uvěřilo.

    Divoké kanadské husy našly nový domov v umělých bahništích v Chincoteaque (u Salisbury). Dostatek potravy a příznivé podmínky, které ptákům člověk úspěšně vytvořil přilákaly spoustu kdákajících ptáků. Zrovna trénovaly, jak létat v klínovitých šicích a připravovaly se na dlouhou pou. Chincoteaque je také znám poníky. Několik jsme jich viděli volně se pást na písčitých březích řídce porostlých stromy a keři. Byl pěkný podzimní den, ale už byla docela zima. Američani běhali a jezdili na kolech pro zdraví, husy a labutě kdákaly a na blízké pláži se bez přestání převalovaly vlny Atlantiku.

    Někdy v listopadu (asi) je velký svátek Halloween. Je to svátek duchů a strašidel. Bezpod­mínečnou součástí je Pumpkin. Je to veliká S čím menší dítě, tím větší pumpkin S oran­žová, celkem kulatá tykev. Jsou lidé, kteří pěstují na poli jen tyhle obry a před Halloween (halowin) je u silnic prodávají. V tykvi se musí udělat díra shora, vydlabat semínka s trochou dužiny a pak se, celkem pracně, musí vyříznout obličej. Taky jsem jednu takovou Pumpkin udělal. Večer se do ní vloží svíčka, která prosvětluje očima, nosem a pusou a je to hlavní součást výzdoby. Různá strašidla a příšerky už jsou nepovinné. Večer chodí děti převlečené za strašidla s namalovanými obličeji od domu k domu a říkají Trick and Treat (?) něco jako Koleda, Koleda. Nastaví dlaň a čekají na sušenku, čokoládu, bonbon ap. Původně ale měli něco předvést a za to dostat odměnu. Při prvním zvonku jsem šel otevřít já a tvrdě jsem se dožadoval triku. Za básničku jsem asi 6letýho kluka odměnil čokoládou; asi při 4. zvonku mi bylo podezřelé, že se každý diví, že chci vidět nějakou produkci. Ještě několik neděl po Hal. tuhle historku Barbara ráda vyprávěla. Dnes už triky totiž nikdo nedělá. Jen zvonek, Trick&Treat a dlaň.

    Lidé, kteří skutečně vaří (nejen předpřipravená jídla v mikrovlnce) chodí nakupovat na trhy. Kousek od baráku má B. Farmers Market. Mají tam ovoce a zeleninu, je tam řezník, rybí část a pekaři. A v sobotu spousta lidí. Zážitek byl jít na italský trh (asi Italský, protože se mu říká Italian M.). Je to část 9. ulice v Philadelphii, kde bydlí snad samí taliáni. První zastávka byla u řezníka, kterej vyrábí asi 20 různých druhů klobás (od krocaní až po 7 druhů ryb). Jeho specialitou je, že dodá jakékoli (jakékoli!) maso. Exotické ptáky, hady, ryby, prostě všechno. Před jiným rodinným krámem byla pořádná fronta. Asi 7 prodavačů S bratrů S kmitalo jako na drátkách, ale každý kupoval zásoby. Nejstarší z bratrů obstarával zábavu. Halasně pokřikoval a prodával stylem, že lidem nabízel k ochutnání skoro ze všeho, co v krámu bylo. B. nakupovala u něj a po 2 h jsme byli po obědě. Myslím ale, že prodal několikanásobně víc, než znuděná prodavačka v lahůdkách.

    Počasí je tady v oblasti Philadelphie mírnější než u nás a je hodně ovlivněné mořem. Pořád mě překvapují rychlé změny počasí a na podzim i to, že ráno bylo asi 15 ° a odpoledne vítr a asi 5 °. U nás už v listopadu sněžilo, ale tady jsem ještě pořád nosil kraasy. Tenhle rok je prý velice neobvyklý. Kromě toho, že Philis (baseball team) málem vyhráli World Series tu byla „krutá zima“. To, co lidi naprosto vyvedlo z míry, byl led. Něco jako u nás. Dlouho mrzlo bez sněhu a pak začalo pršet. Protože je každý Američan odkázanej na auto, byla to katastrofa. Stejně jako u nás sypači zaspali, nebo neměli sůl, nebo sůl nefungovala apod. Lidi byli naštvaní, ta troška hromadné dopravy byla úplně ochromená a na zacpaných městských obchvatech seděli lidi v autech několik hodin a v rádiu se řešil problém, jak v takové situaci jít na záchod. Musím ale uznat, že ledovka trvala asi dýl, než obvykle u nás. Byly zpřetrhaný elektrický dráty a asi 250 tisíc domů bylo bez elektriky. Barbara má sice topení na plyn, ale kontrolované elektrikou, takže teplo nebylo. Dům skoro nemá izolaci a trubky od topení jsou vedené v podkroví. Výpadek elektriky trval víkend a to stačilo k tomu, aby trubky zamrzly a praskly. Několik hodin jsem s instalatérem nahříval potrubí a nakonec vše dobře skončilo a topení zase fungovalo. Baráky vypadají zvenku pěkně, ale nedostatečná izolace tepelná i zvuková je udivující. Jednoduchá dřevěná konstrukce se sádrokartonovými deskami má velkou výhodu při výstavbě S je celkem levná a rychlá S ale nebezpečí ohně a nedostatek izolace jsou velké nevýhody.

    V Americe nechodí Mikuláš. Neznají čerty a anděly a já jsem nedovedl vysvětlit, jak Mikuláš vzniknul. O to větší jsou ale přípravy na vánoce. Jako všechno i předvánoční nákupy začínají každý rok ve stejný den. (Všechno je nějak předem určený S letní sezóna a s tím otevření hřiš, klubů, bazénů ap. začíná na Memorial Day a končí někdy v září S celý rok je tak rozdělenej na to, co se má dělat S hrůza). Všechno se zbarví sytě tmavo červenou a tmavo zelenou, v obchoďácích se děti můžou vyfotit se Santa Klausem a každý nakupuje. Lidé se mě často ptali, jestli jsme mohli dříve slavit náboženský svátky. Většinou se divili, že mohli. Tady totiž například židé, slaví své Haneken jindy a po svém, asiati také. Ale největší vliv křesanství způsobil, že státní svátky a volna jsou podle nám známých svátků. (např. židovský krám 47. st Photo má otevřeno PoSČt 8S20, Pá 8S14, So zavřeno, Ne 10S17 S sou­visí to s tím, že v pá židé musí být doma před setměním a v sobotu se nepracuje. Pravděpodobně se víc dozvíme o Semitismu po úspěchu filmu Schindler+s list). Obrovská parkoviště před Mall = vel­ký komplex obchodních domů a obchodů jsou plná a krámy taky. Vánoční stromky se prodávají na Christmas Trees Farmes. Majitel pěstuje stromky na své půdě, lidé přijíždí zblízka i daleka a kdo dřív přijde, ten má hezčí stromek. Ale ony jsou všechny pěkný. Smrčky jsou nejčastěji a je jich hodně druhů. Ale jsou jiný než naše. Stromek je tak 10 let starý, má tvar, do kterýho je pravidelně sestříháván, je tak hustej, že se těžko prostrčí ruka ke kmínku a je tak 2 m vysokej. A těžkej. Na farmě už čeká traktor s valníkem, kterej odveze lidi asi 200 m na „vysvětlovací“ stanoviště. Pán rozdá plánky, na kterých jsou vyznačené oblasti s různými druhy stromků. Kdo nemá svojí pilu, ten si může půjčit jednu z krabice a vydat se do stovek ještě stojících stromků. Je celkem práce dostat se mezi husté větve u země a rozbahněnou zem ke kmínku a zároveň řezat rovně a neležet v bahně. Je nutné stromek dopravit k ceduli, kde jiný pán připevní identifikační papírek. Kdo chce, může jít 200 m zpátky a ostatní se vezou zpět se stromky. U výdeje stromkem zatřesou, omotají ho provazem a zarovnají křivý řez, případně vyvrtají podélnou díru pro stojany s trnem. V ceně stromku je horký, jablečný mošt nebo kakao. Na silnicích se pak potkávají auta s nejrozmanitějšími způsoby transportování vánočních stromků. Neoddělitelnou ozdobou jsou světla, kterých se musí nacpat co nejvíc vedle dalších ozdob. Pod pravým stromečkem by měl být vlak. Dárky nosí Santa Klaus a to v noci z 24. na 25. a komínem. Skoro každý barák má krb a když ne, v krámě mají papírovou napodobeninu, která se postaví ke zdi. Děti dávají ke krbu cukroví a mrkev (pro soby), a S.K. se svými pomocníky má nejrušnější noc. Na vánoce (25.) jsem byl u syna Barbary. Jejich zvykem je dávat si dárky do ponožky s veršovanými nebo veselými zprávičkami (ponožkové dárky jsou nevážné a malé) a obdarovaný musí hádat, co v papíru je. Lidé se střídají dokola a to zabralo dopoledne. Brunch (breakfast+lunch) oddělil vážné dárky. V ponožce jsem dostal nějaké sladkosti a náplasti (pro mojí připravovanou další cestu), vážné dárky byly trička a ponožky. Nejzajímavější je, že dárky je běžné vracet, vyměňovat a reklamovat. Asi už jsem psal, že 26. je v krámech z tohohle důvodu nejrušněji. Den utekl rychle a večer jsme ještě byli na návštěvě v rodině, kde mají malé děti. Chlapeček s kravatou mlátil sestřenici, protože si hrála s jeho doktorským teploměem a fonendoskopem. Rodiče křičeli a z CD se linula vánoční muzika. (Nevěděl jsem, že to, co zpívá Kubišová... „Bůh Pán“ je koleda). Pohoda vánoc.

    Na Silvestra jsem byl na svatbě. Jednou rozvedená dcera musela žádat kostel a dokládat spoustu papírů pro nový sňatek. Den předtím si svatebčané obřad trénovali. Svatebně-Sil­vestrovská párty byla v domě novomanželky. Tuny jídla a pití, číšníci a servírky v žaketech s možná stříbrnými podnosy a celkem asi 100 lidí se celkem pohodlně vešlo do přízemí velikého domu. Vypadá to jako z filmů. Skupinky lidí si povídají se sklenkou v ruce. Mám ale pocit, že zároveň s oblekem si lidé navlíknou i masku a přizpůsobují tomu své chování. Po párty jistě jeden druhého pomlouvá. Všichni Američani sledují, jak o půlnoci klesá na Time Square světelný míč. Všichni počítají 10, 9, 8... 0 a pak se radují, že jsou zase o rok starší. Já už jsem to měl 6 hodin za sebou a tak už jsem si jen připil šampaňským na nový 94.

    Někdy kolem vánoc se mi stala veselá příhoda. Spravoval jsem vypínač světla, kterým se dá regulovat intenzita světla. Asi 10× jsem vypnul zapnul a za pár minut někdo klepal na dveře. Byl to policajt a ptá se, kdo že jsem a jestli jsem v pořádku. Že prý dostali zprávu, že někdo dává světlem signál o pomoc. Okna jsou do zahrady a ještě nebyla úplná tma! Zapsal si jméno, adresu ap. (B. nebyla doma) a pak s dalšími 2 kolegy mi popřáli dobrej večer a odjeli.

    Ještě asi týden po Novém roce jsem měl práci, ale pak jsem se stal nezaměstnaným. Hodně jsem pracoval tady na baráku, ale taky jsem měl volno. Chodil jsem do knihovny a občas jsem při novém přívalu sněhu uklízel chodníky a příjezdové cesty k barákům.

    Když napadne trochu sněhu (3 cm) školy a někdy i práce vyhlásí prázdniny, ale žáčci si to musí napracovat a buď jít do školy v sobotu anebo v době jarních nebo letních prázdnin.

    Barbařinýmu synovi zemřela tchyně na rakovinu. Ještě o vánocích byla u nich na návštěvě, ale přes všechno ozařování měla velké bolesti. Jel jsem s B. do Pittsburku na pohřeb. Je to 6 h po dálnici konstantní rychlostí 55 (to by se mělo jet, ale každý jezdí nejmíň 65 m/h, tj. 105 km/h) a celkem asi 450 km. Bylo ošklivý počasí a pohřeb byl dlouhý, podobný našemu, včetně mše.

    A pomalu přišlo jaro. Den se prodlužoval, ve zprávách už zaručovali poslední sněhovou bouři (normální sněžení), ale přesto ještě byla zima. Protože B. koupila Time share ve Wiliamsburku, měla jako odměnu zájezd pro dva kamkoli po USA s týdenním pobytem v hotelu Marriot. Poslední týden v únoru jsme letěli z Philadelphie se zastávkou v Atlandě do Fort Lauderdale na Floridě, asi 60 km severně od Miami. V ceně bylo několik dní najmutého auta od firmy Hertz (přiletěli jsme do Palm Beach a odtud jeli do F.L.). Bylo tam teplo, sluníčko, málo komárů a teplé moře. Jezdili jsme na výlety po Everglades National Park a taky po ostrovech Keas až na Key West, nejjižnější část USA. Viděli jsme spoustu ptáků, krokodýlí mláďata a taky delfíny. Koupal jsem se v moři i hotelovém bazénu a viděl jachtu s přistávací plochou pro vrtulníky. Projížděli jsme pásmem, kde se v roce 92 přehnal Hurikán Andrew a v jednom městě je pořád několik desítek tisíc lidí bez domova. Je to ale chudé město, kde je spousta španělsky mluvících emigrantů, kteří pracují na rajčatových a pomerančových farmách. Floridu koupilo USA tuším od Španělska. Denně se na Fl. stěhují tisíce lidí, většinou starších a staří bohatí tam jezdí jen přes zimu. Několikaproudová dálnice (4S6 pruhů) je skoro pořád přeplněná autama, ale v zimě je tu turistická sezona. Cestou zpět byla v Atlandě taková mlha, že nebylo z okýnka vidět na křídlo. Asi 200 m nad zemí se rozjasnilo. Provoz na letišti je neuvěřitelnej a letadla mi připadala jako auta jedoucí do křižovatky. Mezi vzlety byl interval asi 1,5 minuty a do toho na druhou runway letadla přistávaly. Nedovedu si představit řízení takovýho provozu. Doma bylo asi 5 cm novýho sněhu a studenej barák. Ale čekala mě nová práce a veselejší časy.

    Začal jsem zase chodit do školy, kde jsou 3 kluci a asi 12 holek, většinou na hlídání dětí z Německa a Francie. Máme učitele, kterej nebere učení příliš vážně, ale není nudnej a určitě se něco naučím. Naštěstí pro mě jedna Brazilanka bydlí kousek odtud, takže nemám problémy s dopravou.

    O Velikonocích mají Američani volno v pátek a slaví v neděli, kdy mají velkou obědo-večeři. Jeli jsme na víkend do Senandoha National Park a Blue Ridge Parkway, asi 5 h na jih. Bylo pěkné počasí a hory vypadaly skutečně modře. Smoky Mountains mají jméno od toho, že jsou téměř pořád v oparu. Většinou listnaté lesy teď ještě bez listí, pokrývají dlouhatánské pásmo hor asi 1200 m n.m. vysokých. Vyhlídkové silnice se tam budovaly v období krize a stavba dala práci tisícům lidí. Navštívili jsme Monticello (u Charlotsvile, Virginia), nyní muzeum T. Jeffersona. Sám si navrhnul dům a vymyslel spoustu technických fíglů na zpříjmění života. Známou „nočníkovou lanovku“ na vylejvání nočníku z postele nám ale průvodkyně zatajila. Několikrát za sebou jsme jedli v restauraci, jejíž součástí bylo All you can eat (obecně zvané Bufet) a postupně jsem začal chápat, že i na tom můžou vydělat, protože už jsem prostě nemohl jíst dál.

    Jarní počasí tu není jako doma. Hodně pršelo a pak se najednou udělalo teplo a všechno začalo kvést. Od konce března chodí děti do školy v kraasech a v půlce dubna bylo asi 28 °C. Ale prý ještě přijde chladnější počasí.

    Ještě několik věcí, na které jsem si vzpomněl. To, že mi jednou někdo vyprávěl, jak Američani vysvětlovali Čechům, co je to příbor, úplně věřím. Jsou nejchytřejší a nejlepší na světě, všechno (skoro) dělají dobře a asi tomu i věří. Nezasvěcenej člověk mě ale u stolu lehce odhalí, že nejsem Američan, protože jako jedinej používám k jídlu i nůž a ne jenom vidličku.

    Našel jsem několik příkladů česko-americkýho nedorozumění: k večeři se nejí kolínka ale lokty (elbow) a dřevo se neřeže na koze, ale na koni. Jednička se píše bez zobáčku a sedmička bez čárky. Samozřejmě spousta slov nemá jen jediný ekvivalent, který známe ze slovníku a obecně řečeno, máme slovník bohatší a navíc zdrobněliny.

    Podle jednoho pána, kterej se živí natáčením krátkých filmů, reklam ap. jsou v pruhu na jihu Čech až na Slovensko a trochu v Německu a na severu Rakouska nejhezčí holky na světě. Nevím, jak na to přišel, ale podle všeho je to pravda. Kdosi byl hrozně překvapenej, když k nám přijel a viděl naše holky, dívky a ženy. Americká propaganda totiž byla (a je) asi stejná, ne-li horší, než naše socialistická. Podle ní totiž všechny ženský za železnou oponou splňují podmínky ruské údernice se srpem a kladivem. Pan učitel nám dal hádanku: Proč fotbal nikdy nemůže být v Americe hodně populární? Odpověď: V našem fotbalu není čas na reklamu. Americký fotbal, basebal, ale i košíková je přecpaná reklamou (v televizi) hra se řídí časem z TV centra. Pondělí odpoledne se tráví u televize s míčovými hrami a pivem, které by v české hospodě nikdo nepil.

    Hlavní americké jídlo je večeře. Neodmyslitelný steak je kus hovězího pečenýho (spíš rožněnýho) při veliké teplotě a může být syrový, střední a hodně udělaný. Ne každý steak je však měkký a dobrý. Kráva se, myslím, řeže jinak, než na našich jatkách. Jako příloha může být pečený brambor (ve slupce a s 3ma dírama od vidličky cca 7 min v mikrovlnce) a vařená sladká kukuřice. Hodně rozšířené jsou mořské produkty a ryby: mušle, krevety, krabi, ústřice, losos. Hodně lidí snídá šálek kávy. Děti většinou mají vločky, kornflake a jiné cererálie. K obědu je běžný sandwich S chleba (bílý) se salámem, sýrem, salátem, rajčetem ap. A asi hrst brambůrek s plechovkou sody (cola, 7up). Hlavně mezi dětma je populární Peanut Butter sandvich, což jsou rozmačkaný buráky se solí a cukrem a marmeláda. Sobotní a nedělní snídaně je často spojená s obědem a vedle domácích vaflí a lívanečků se jí klobásky, pečené proužky slaniny, vajíčka a pečivo.

    Na každém rohu je nějaký Burger a smažená kuřata. V restauraci nejsou chody tak přísně rozdělené jako u nás, ale salát před jídlem se 4mi základními dresingy je téměř nutný. Po objednání jídla se po chvíli číšník vrátí a zeptá se, jestli je všechno v pořádku.

    Byl jsem v nemocnici ve městě, abych dostal očkování proti Yellow-Fever, Tetanu, Typhoidu a recepis na protimalariové tablety. V přijímacím okýnku seděly tři úřednice a potýkaly se s počítačema. Fronta lidí netrpělivě přešlapovala a mlčky sledovala, jak si ženský prohlíží fotky z alba jejich kolegyně. Kdyby tam nebyli černoši a mluvilo se česky, uvěřil bych na zázrak v přenosu prostorem a vsadil bych všechno, že jsem se octnul doma. Jistě je hodně věcí, které se můžeme od Američanů učit. Neměli bychom ale slepě přepnout z ruské kultury na americkou a nejlepší by bylo se učit z toho, co Američané dělají špatně a neopakovat to. Tržní svět ale s sebou přinese i změny do oblastí, které si na sebe nevydělávají a často asi změny k horšímu.

    Když pominu, že Američani můžou celkem lehce cestovat kam chtějí a přes svůj mnohastovekmiliardový deficit se skoro všude cítit bohatí (například v Německu to neplatí), máme se doma dobře, ne-li líp. Jistě bych byl spokojenej, narodit se Američanem, ale jako emigrant si svůj život neumím představit.

    Na konci března se vypravím za ušetřené peníze na jih a možná i někam dál.

 

 

         



Dopis č. 10

 

 

10.6.94, CHINUAUA, MEXICO

 

Další pozdrav domů

 

    Měl bych začít tím, že se mi do rukou dostala útlá (krásná) knížečka, PŇ v Americe. Samozřejmě se mi moc líbila a asi jsem se nafouknul pýchou a mám trochu obavu, aby se nezměnil můj způsob psaní. Rozhodně ze začátku mám pocit, že bych měl psát víc zodpovědně. Ale ostatně S to se uvidí.

    Tak teď k věci. Měl bych ještě napsat „Nekrolog za U.S.A.“, které jsem včera opustil. Poslední dopis jsem psal na pokračování ve Wanye a před mým odjezdem se ještě udála jedna, pro mě důležitá věc a velký zážitek. Letěl jsem letadlem a řídil jsem ho! Barbary kolega je v důchodu a má dost peněz na koníčky, které ho baví. Vlastní s někým na 2 malou Cesnu pro 4 lidi. Jeden víkend v květnu jsme letěli z Willmingtonu (kousek pod Philadelphií) do New Yorku, obletěli Sochu Svobody, letěli nad Hudson River a prohlídli si mrakodrapy Manhattanu. Zpátky jsme letěli podél pobřeží až na Cope May, kde je přívoz při cestě do Washingtonu, zastavili se na oběd v Ocean City a při cestě zpět jsem mohl řídit a letět sám (ve velký výšce cca 2 km) a letěl jsem zpátky až k letišti. Pěknej zážitek.

    Taky jsem se sešel s Janou Kupcovou‑Vašinskou a Petrem, kteří jsou tu (tam v Americe) na svatební cestě. Strávili jsme spolu víkend a přivezli mi pocit domova. Mají známé na Ambasádě ve Washingtonu, kam jsem já musel s pasem, nechat si potvrdit, že jsem Čech.

    Pak nastaly přípravy s cestou. Byl jsem na očkování v nemocnici, koupil jsem si vařič, repelent proti komárům a jodové prostředky na čištění vody, která se nikde na jih od USA nemá pít jen tak, bez čištění. Koupil jsem si mapy a průvodce a filmy a lehkou deku, která se na rozdíl od péřáku dá v džungli usušit rychle. Chodil jsem do knihovny číst jiné průvodce, knížky a časopisy. Pak jsem si pomalu začal připravovat věci na kopici, která nezadržitelně rostla. Baoh je velikej a je plnej, ale vešlo se mi tam všechno, co si myslím, že můžu potřebovat S od tropického horka po lyžování v Patagonii. Bohužel nemám moc věcí,který bych mohl odhazovat jako pytlíky s pískem z balónu a tak se s tím budu muset tahat. Jedna z posledních věcí, kterou jsem koupil ještě v Americe byl lístek za 68 $ na GREYHOUNDA do El Pasa. Rozloučil jsem se s Barbarou a kdybych měl těch asi 9 měsíců hodnotit, přes malá nedorozumění a neshody jsme spolu dobře vycházeli, já jsem se měl hodně dobře a B. pro mě udělala hodně věcí, za který jsem jí vděčnej. Myslím, že když řekla, že se jí bude stejskat, myslela to upřímně a jak sama řekla, odvykla si života o samotě, ale zase se jí vrátí její nezávislost, která je pro ní důležitá. Pozvala mě zpátky.

    V pondělí 6.6. jsem na mexickém konzulátě dostal (za 25 $) vízum na 30 dní do Mexika a v úterý ráno vyrazil. Nonstop cesta do El Pasa přes Pittsburg, St. Louis, Oklahoma City, Ama­rilo a White Sands National Monument s několika přestupy trvala dva dny. Zavzpomínal jsem na podobné cestování před rokem a 9.6. v poledne vystoupil v El Pasu. V bance jsem vy­mě­nil šek za dolary a pak v Case de Cambio vyměnil 50 $ za 162 pesetas. Od náměstí, kde jsme před téměř rokem byli s autem je to pár bloků k hranici. Ulice jsou plný krámků, kde Me­xičani nakupují levné americké zboží. Našel jsem americký imigrační úřad, odevzdal „bílý“ pa­pírek a přešel most přes Rio Grande (který vypadá asi jako 4× zvětšený Botič S stejně vy­be­tonovaný koryto a hnědě zbahněná voda, jen je kolem celé řeky plot proti přebíhajícím Me­xičanům). Najít mexický pohraničníky nebylo tak lehký a dva úředníci se nemohli dohodnout, jak se řekne španělsky Československo. O rozdělení republiky neměli vůbec ponětí.

    V mexickém městě Ciudad de Juarez to vypadá podobně, jako jsme viděli v Tijuaně. Ulice jsou plné starých amerických aut, úzké a nekoordinované chodníky se stožáry a značkama uprostřed v cestě a spousta taxikářů, kteří mi tvrdili, že na autobusové nádraží žádná městská doprava nejede. Za pomoci několika slovíček z konverzace, posunků a náznaků jsem našel správný autobus. Jezdí podle mě úplně náhodně, ale každou chvíli, platí se hotově řidiči a nebylo plno S je to starý americký školní autobus. Mexiko má štěstí, že je tak blízko Americe. Tím pádem jsou jejich výdělky větší (v přepočtu k dolaru a srovnání s námi), ale to jak bydlí a z prvního pohledu mi připadají hluboko za námi. Autobusové nádraží je nová, moderní budova připomínající spíš letiště než autobusový terminál s čistou podlahou a počítačema v pokladnách. Našel jsem si nejlevnější autobus do Chiuhahy (na výběr bylo asi 8 společností a každá má autobus každou hodinu!). Za : h už jsem seděl v poloprázdném, trochu klimatizovaném autobusu a s jednou zastávkou cesta trvala 5 h (asi 370 km). Z okna byly vidět skalnaté hory vystupující z roviny a velké duny písku, které by jistě byly v Americe velkou atrakcí. Počasí je suché a horké, krajina by se asi nazývala step. V Ch. jsem až za tmy a nádraží je stejně hezké a nové. Rodilý Mexičan mi poradil, abych přečkal noc tam. Chvíli jsem chodil kolem a pak uviděl dva turisty a dal se s nimi do řeči, kluk z Německa a holka z Austrálie. Němec se vrátil z Jižní Ameriky a cestu přežil. Dal se s námi do řeči další kluk z Michiganu S Joe S který jede stejným směrem jako já. Dostali jsme typ, kde přespat v Creel S mezi­stanice na trati Copper Canyonem, ještě si trochu povídali a oni pak odjeli. Joe a já jsme si mezi sedadly ustlali a za hudby Maláska, která hrála pořád dokola, spali několik hodin, až nás ráno v 5 někdo vzbudil.

    Takže teď na nějaký čas asi nebudu sám. Joe je tesař a je trochu podobnej Honzisovi Nárikovi asi proto, že má knír. Ještě vůbec nevíme ani jeden, jak nám to spolu půjde dohromady a začínáme se seznamovat. Někdo nám pomohl (mluvil trochu anglicky) najít autobus k železničnímu nádraží, které je přesně podle průvodce u zdi místního vězení. Koupili jsme si lístek a hrdě jsme nechali odjet vlak první třídy a počkali na secundo asi hodinu. Na rozdíl od bohatých Američanů si můžeme otevřít okno a vidíme, jak cestují místní lidé. Vlakem procházejí dospělí a malé děti a prodávají jídlo a pití, ale my máme ještě svoje zásoby. Ve skoro 2000 m n.m. není velké horko, ale zem je vyprahlá s trsy suché trávy, kaktusy a suchými koryty. V podstatě jsou to pastviny, ale k našemu úžasu vidíme u plotu u trati mrtvá těla krav S zřejmě od sucha. Teď skutečně můžeme vidět, jak chudí jsou někteří Mexičani. Domky jsou neupravené, malé a většinou polorozpadlé a silně mi to S včetně bordelu kolem, pobíhajících malých dětí bez bot a v ušmudlaných šatech S připomíná hodně chudé cikánské vesnice. Občas taky stojí domek o samotě, je u něj chudé políčko a kolem se pase dobytek. Tři kovboji přijeli na stanici, uvázali koně a nastoupili na vlak. Jedeme do kopce, kde přibývají borovice s obrovskýma jehlicema. Ještě ale vůbec nejsme v Copper Canyonu. Chceme ale strávit den v Creel a ještě ve vlaku nás odchytil kluk (asi 14 let), kterej mluvil anglicky, ale rozuměl jsem až slovo Margarita, což bylo jméno „hotýlku“, které jsme znali od turistů z Chiuhahy. Odvedl nás do baráku blízko náměstí. Prošli jsme kuchyní v přízemí do dvora a ubytovali se v nevelké místnosti spolu s 6 dalšími turisty. Je to vyhlášené místo a potkali jsme Francouze, Kanaďany, Němce, Italy. Lidé cestují sami nebo ve dvou (většinou kluk s holkou, ale taky dvě holky i samotná paní). Mluvíme anglicky a před večeří, která je v ceně jdeme ještě kus za město. Členité a příkré, asi pískovcové skály obklopují městečko. To je kupodivu čisté a upravené, s krámky nejen pro turisty, ale i pro několik tisíc místních. Večeře je moc dobrá S špagety, hovězí na kostičky s nezbytným chilli a fazolová kaše. K tomu placky z kukuřičného těsta S Tortily. Jdeme spát brzy, vlastně moje první noc „v posteli“ (= na stolici s polštářema) na cestě. Na rozdíl od ostatních, kteří jsou tu taky na den, půjdeme zítra pěšky a nevyužijeme nabídky na exkurzi po okolí. Jak se zítra ukáže, udělali jsme dobře.

    V noci štěkali psi, zvonily zvony, ale přesto se cítím vyspaný. Několikrát se posunul čas a ne­jsem si přesně jistej, kolik by mělo v mým mozku být hodin a je mi bez toho dobře. K sní­da­ni máme vajíčka s tekutým žloutkem, ale z obou stran smažená s červenou omáčkou, fazole a tortily a kafe. Je toho hodně a libujeme si, že za 10 pes je to príma bydlení. U stolu si zase vy­měňujeme zkušenosti a my s Joem se vydáváme k jezeru. Trochu zklamaně zjišiujeme, že je umělé, ale koupání mi něčím (asi stromy, skálama a tak nějak) připomnělo, jak jsem se jezdil ve Varech koupat nad Vřesovou na přehradu, které zrovna nemůžu přijít na jméno. T...

    Přes políčka a pastviny s několika samotama jsme se vydali zpátky. Pravidelnou odpolední bouřku jsme přečkali pod stromem, ale sluníčko brzy zase svítí. Ve dvě jede vlak S stejný, kterým jsme včera přijeli. Jede nás celkem 7 cizinců. Máme zpoždění, ale nikdo přesně neví, kdy vlak má jet a už jsme si zvykli, že čas není to nejcennější. „Jsme přeci v Mexiku“, je naše ustálená věta, kterou rádi a často používáme pro neobvyklé situace. Copper Canyon je prý větší, hlubší atd. než Grand Canyon. Já bych řekl, že je jinej, hlavně ne barevnej a taky z něj vidíme jen část. Vlak stojí asi 10 min pro turisty. Všichni turisti se jdou podívat na vyhlídku s plůtkem, ze které je vidět zbrázděná krajina. Na další cestě projíždíme různými údolími a nakonec se vlak vlní po úbočí jednoho hlubokého ramene a propichuje skály asi 80 tunely. Na konci už vidíme jen obrysy skal na nebi posetém hvězdami.

    Po půlnoci a podřimování ve vlaku jsme vystoupili ve stanici Sufragio, asi 40 km od Los Mochis. Je nás celkem pět: Angličan, Němec, dva Američani a Čech. Jízdní řád je napsanej křídou na tabuli S dva vlaky na sever dva na jih (1. a 2. třída). Někdo z lidí slibuje, že zítra ráno vlak jede. Jízdní řád je jen na dnešek a včerejšek a podle něj ráno nejede nic. Místní nás ubezpečili, že před nádražím je to OuKej a i v pěti se cítíme líp a bezpečně. Vzpomínám na Keruaka a jak asi vypadali skuteční Hobo. (Několik Mexičanů sedělo cestou na plošinových vozech pod trajlery a tím nemuseli platit). Na jednu věc z cesty jsem zapomněl. Oblast je významná pěstováním marihuany a přestože jsou všichni policajti (prý) zkorumpovaní a zúčastnění, procházeli vlakem nejrůznějc oblečení 4 chlapi se samopalama výmluvně v rukou. Necítil jsem se tím nijak bezpečnějc.

    Ráno máme štěstí. Vlak skutečně jede, ale je to 1. třída a asi tak 2,5× dražší. Nikdo tu ale nechce čekat do 8 večer a tak za půl hodiny po probuzení nastupujeme do vlaku směrem Mazatlan. Je to klimatizovanej vlak celkem čistej a cesta nám trvá do oběda. Cestou je několik chudých vesnic, jedno město a políčka zavlažovaná zátopou ze zavlažovacích kanálů. Tra vede několik kilometrů od břehů Pacifiku v rovině, ze které se zvedá Sierra Madre. Mazatlan je letovisko s plážema a hotelama pro Američany. Leží na obratníku Raka (?) a je to největší přístav na západním pobřeží v Mexiku. Za pár dní tu nebude v poledne žádný stín a slunce pere skutečně řádně. Městskou dopravou jedeme z nádraží k pláži, kde se v krásnejch vlnách koupeme a střídavě si hlídáme věci a prohlížíme město. Už je nás šest. Kluk z Kanady jel stejným vlakem a když se zeptal, odkud jsem, odpověděl: „Taky jsem se účil česky“. Učil v Praze v r. 90 na VŠE! Našli jsme i kohoutek s vodou na stavbě baráku a tak nemusíme sůl drolit z těla a mít nepříjemně slanej pocit. Podle informací místních, můžeme přespat na pláži! Promenáda je živá dlouho do noci asi proto, že je neděle. Sedím na kraji chodníku a nevěřím (po Americe) vlastním očím. Pěkně rostlý holky tu chodí s klukama a nebo víc holek pohromadě, nosí krátký sukně a neskrývají svoje vnady. Působí žensky a ne jako naškrobené, upjaté, feministické Američanky. Rozhodně je na co koukat a ony to vědí. Kanaďan si libuje, ale přes všechno jsou prej naše holky hezčí: „Hoky a pivo to je česko“ říká s přízvukem.

    Ráno jedeme místní dopravou za město na výpadovku, rozdělili jsme se na 3+3 a stopujeme. S druhou trojicí už se možná neuvidíme, chtějí jet přímo do Mexiko City a měli štěstí, protože je za chvíli vzal osobák. Nám asi po hodině zastavil cirkusový nákla­ďák‑pokladna. Mladej kluk s asi 18letou manželkou jedou do Puerto Vellarta S asi 300 km. Sedíme v „pokladně“ a jeden v kabině. Řidič tvrdí, že je veliký horko a musí každou chvíli zastavovat a kupuje si piva S asi tak 10S12. Joe pije s ním a zdá se, že mu je dobře, Kanaďan a já se držíme zpátky a povídáme si. Chtěl by někam do osamělé vesnice, kde by psal básně. Říká, že je nemocnej a že jeho nemoci nemůžou doktoři pomoct. Taky říkal, že už dva roky neměl žádnou holku a já nemám odvahu se ho zeptat, jestli má AIDS. U Tepic máme větší zastávku. Řidič tu má rodinu a pozval nás, abychom se podívali. Dům je přízemní s železobetonovou kostrou a zdi jsou z šedivých tvárnic. Neomítnuté. Holé žárovky visí na drátech, okna a dveře tu nejsou důležité, protože je tu horko. Střecha je z vlnitýho plechu a voda se svádí do nádrže. Plot je z toho, co dům dal a také kuchyň s jídelnou, přilepená místnost ke straně domu, je asi 2×4 m dlouhá z jedné strany chráněná vlnitými plechy. „Vařič“ je vlastně zděno-hliněné ohniště s dlouhatánským hořícím klackem. Přes všechno jsme dostali dobré jídlo: osmahlý kus masa, brambory a fazole a výborné Tortily (těstové placky na suchu osmažené). Byla to dobrá večeře. Chvíli jsme seděli u televize a videa (!) a pak jeli zbytek cesty do Puerto Vellarta. Cestou nás zastavili pojicajti, kteří tu nosí běžně samopaly, ale mohli jsme jet dál. Cirkus tu teď bude několik dní účinkovat a pak pojede dál na jih. Kolem 10 večer jsme vystoupili před řadou hotelů a diskotékou. Je to jiný svět (americké město na peníze) uprostřed Mexika. Na ulici potkáváme spoustu amerických -náctiletých holek a za chvíli zjistíme, že je jich tu plný hotel. Speciální sleva pro maturanty sem přilákala skoro 1000 mladých Američanů. Přes jejich hotel jdeme na pláž, ale musíme za hradbu kamení z dosahu stráží a majetku hotelu Ramada. Trochu se blýská, ale neprší. Noční klid vyrušovaly jen páry, které si na pláž přišly vybít své pudy. Joe si postavil stan a my s Kanaďanem spíme pod širákem. Je teplo, ale ne vedro S spím pod dekou a je mi fajn.

    Brzy ráno jdeme do města, kde nás Kanaďan opustil. Městským autobusem jedeme za město a rozhodli jsme se stopovat dál. Broukem kabrioletem jedeme do upravené vesničky v kopcích, pak několikrát na korbě pikapu a naposledy s očividně bohatými „obchodníky“ s marihuanou, jak jsme se později dozvěděli. Drogy jsou tu běžná věc a naneštěstí přináší do těchto oblastí násilí a špatný pocit. V malém městečku je na pláži pěkná zahradní - plážová restaurace. Jsme pozvaní na pivo, ze kterého se stal krevetový salát, Kolo-loko = mladý kokosový ořech (mléko) smíchaný s vodkou, ginem a pořád je to v ořechu a pije se brčkem. Kokosové palmy jsou tu formou obživy a pěstují se v hájích. Palmy, pláž a modré nebe vypadají jako z prospektu cestovky. Už je dost pozdě odpoledne, ale stopli jsme si auto s nákladem polštářů a kuchyňskýho vybavení, noži a hrnečky. Zůstali jsme před Tepic u benzinové pumpy a lidi nám nedávají šanci. Místňák nás veze 7 km na pláž, kde bydlí jeho známý, u kterého můžeme přespat. Dům vypadá takhle: asi 8 kůlů zapíchnutých do země vytváří podpěry pro střechu z kokosových listů, která leží na krokvích. Jedna dlouhá stěna je asi 1 m vysoká ze dřeva z kokosových palem, a tam kde není, to jsou dveře. Protější stěna chybí vůbec S to je volné pokračování podlahy v zahradu. Krátké stěny jsou uzavřené a jsou u nich „ložnice“ S matrace na kuřích nohách. Koupelna a kuchyně mají zděné stěny asi 1,5 m vysoké a oběma prochází velká nádrž na vodu, ve které jsou ryby. Voda se používá na mytí nádobí a sprchování, ke kterému slouží asi 3litrovej kbelík a v podlaze šest cihel v řadě. Voda se musí vsáknout do písečné země. Uprostřed místnosti je stůl, židle a stolek s televizí, nad kterou visí na drátech holá žárovka a přitahuje spoustu komárů. Carlos Adolfo Torres je v penzi, trochu rybaří, na zahrádce pěstuje citrón, mango a jedlé kaktusy a pomalu vylepšuje svůj dům. Pije něco, co je vyrobené z různého ovoce a cukru, zkvašené v horku a má to narůžovělou barvu a je z toho cítit alkohol. S díky odmítáme a Joe mu nabízí pivo. Chvíli jsme se dívali na televizi a já jsem spal vedle postele v polozavěšeném stanu, Joe hrdinně s komáry na posteli. Ráno nás vzbudily slepice, dostali jsme z keramických, krásně glazovaných hrnků kafe a čaj (pitná voda se kupuje ve velikých demižonech, užitková voda teče z hadice jen několik hodin denně). Popřáli jsme Carlosovi šastné žití, poděkovali za nocleh a sprchu a šli na autobus do města.

    Dvěma stopy jsme popojeli dál na jih a pak museli jet autobusem. Krásný písečný pláže s palmama, skálama a čistým mořem a dlouhatánskýma vlnama příboje vypadají nádherně. Na malé silničce není skoro žádný provoz a tak nelitujeme, že autobus něco stojí. Na zastávce je restaurace a mladej kluk zrovna balí do igelitových pytlíků velké chobotnice. Seká led a zřejmě denní úlovek dává do několika velkých izolovaných chladicích krabic. Naštěstí nemusíme zajíždět do města, protože na výpadovce naši řidiči zastavili náš spoj. Tady nám štěstí nepřeje: přejeli jsme odbočku, kde nám měli zastavit (to je částečně jazykové nedorozumění, ale řidičův pomocník nepůsobí moc bystře), zdá se nám, že platíme víc, než je třeba S lístky jsme nedostali a naše baohy jsou umaštěné od oleje, který byl v úložném prostoru. Šit. Naštěstí nám hned jede jiný autobus asi 4 km zpátky a za chvíli nám zastavují dva plošinové náklaďá­ky S zřejmě dřevaři. Silnička vede z pobřeží, asi 200 km severně od Acapulka, prudce do hor. Je samá díra a zatáčka a musíme se držet, abychom se cítili bezpečně. Na korbě s námi jede kluk, kterej mluví neustále o marihuaně a jak si zakouří, až dojedou domů. Těsně před deštěm stavíme v městě, kde je asi 6 restaurací z 8 domů, které jsou u silnice. Loučíme se s dřevařema, protože už je tma a přes noc pojedeme autobusem do Mexiko City. Jede na čas, je prázdnej a pohodlně spíme. Jen ráno je zima, protože z hladiny moře jsme vyjeli do nějakých 2000 m n.m. Cestou jsou vidět lesní požáry S vypalování trávy a cukrové třtiny je tu normální a asi se to někdy vymkne z rukou S a obrysy hor. Mění se krajina a mění se i úroveň vesnic. V chudých oblastech jsou domy neupravené a taky neuspořádané, kolem pobřeží jsme viděli naopak pěkné vesnice i luxusní domy a zřejmě soukromé kluby. Skoro všude jsou však děti ušmudlané a většinou bosé a prase ležící na verandě přivázané na provaze za obojek nám nepřipadá zvláštně. Zato přístřešky proti slunci stojící na břehu řeky zřejmě pro pradleny spolu s kokosovými háji vypadají exoticky.

    V Mexico Ciudad žije tolik lidí, jako v celé naší republice. Není mi jasné, jak tu někdo může lidi spočítat. Přestože centrum města je luxusní, se skleněnými budovami bank a úřadů (většinou asi amerických firem), chudé části města tvoří přízemní baráky nalepené na sebe, ale taky boudy stlučené z prken a vlnitého plechu třeba hned u dálnice. Ani si nemyslím, že všichni lidi tu mají adresu. Na velikém nádraží se spoustou autobusů jsme se ještě nasnídali a metrem, které je čisté, moderní, rychlé, levné, spolehlivé a snad i bezpečné, dojeli do centra a našli hotel, který byl podle průvodce nejlevnější. Malinký pokojík s manželskou postelí úplně na střeše budovy, společná sprcha a záchod, stál pro dva 10 dolarů. Jdeme do města na hlavní náměstí zvané Zócaldo. Veliká katedrála dostavěná po 300 letech v r. 1813 je zrovna v rekonstrukci. Obrovské lešení uvnitř zpola zakrývá bohatství katolické církve. Asi před dvaceti leti objevili dělníci od telefonů starý indiánský palác přímo v centru města. Po nájezdu Španělů byla spousta staveb zničená a zastavěná jinými domy. Jdeme do parku, kde je kopec s vyhlídkou na město. Veliká kotlina ohraničená horami (blízký Popokatepetl měří 5452 m n.m.) se topí ve smogovém oparu. V místním antropologickém muzeu jsou sbírky a zároveň vysvětlení o hlavních starých indiánských civilizacích a jejich centrech. Aztékové v Tenochtitlanu (dnešní Mexico Ciudad), Mayové na Yucatanu, Olmecká kultura a další, o jejichž existenci jsem samozřejmě nevěděl a ani si je nepamatuju. Liší se stavbami, ornamenty a taky tím, kdy žili. Muzeum je obrovské a pěkně uspořádané dokonce s informacemi O současném životě indiánů. Ještě za světla se vracíme do hotelu a k večeři si na střeše vaříme špagety. V noci se Joe vzbudil, když bylo zemětřeseníčko. Já jsem spal a sdělovací prostředky oznamují jen 5 ° a více.

    Vlak na jih nám jede až večer a tak máme ještě celý den. Jedeme na Pyramidy S místo zvané Teotehuacan, asi 50 km na SV od města. Směrem z centra ubývá bohatství a na okraji jsou i nějaké továrny, elektrárna, lom a pole, na kterých sedlák orá pole s kukuřicí párem volů. „Pyramidy“ je asi 3×6 km velká plocha se spoustou vykopávek. O lidech, kterých tu žilo asi 250 000 se neví odkud přišli a jak skončili. Pyramida Slunce je 65 m vysoká a prý srovnatelná s Cheopsovou v Egyptě. Pěkně jsem se zadejchal, než jsem po prudkém schodišti vyšplhal nahoru. Je z ní pěkný výhled na celé „město“ a Pyramidu Měsíce, která je asi poloviční. Naštěstí jsme přišli brzy ráno a na vrcholu jsme sami, ale u brány už vidím skupiny studentů v teplákových stejnokrojích. Někde blízko se musí nacházet obsidián, protože tu spousta lidí prodává pěkně vyleštěné hlavy starých bohů, krásně černé koule a jeden dokonce pánské přirození „pro Vaši milenku“. Prohlídka nám zabrala celé dopoledne a zastávkovým autobusem se vracíme do Mexika města. Chceme si koupit nějaké jídlo na dlouhou cestu vlakem, která nás zítra čeká. Tortila S kukuřičné placky a listy jedlého kaktusu, banány a pomeranče se dají koupit všude na ulicích, kde lidé mají stánky se vším možným.

    Dal se s námi do řeči režisér z divadla a pozval nás, a se podíváme, že za 15 pesos pronajímá pokoj a kdybychom chtěli zůstat, je nám k dispozici. Joe taky zkontroloval záchod a napsal si adresu pro případ, že se tudy bude vracet. Vyzvedli jsme si věci v hotelu a metrem jedeme na nádraží. Už několik hodin před odjezdem se čeká fronta na sedadlo v 2. třídě. Střídáme se s hlídáním a zrovna, když je Joe pryč (asi 1,5 h před odjezdem ) se fronta zvedne a lidi jdou, klušou a běží k vlaku podle toho, kolik mají věcí. Já se ploužím se dvěma baohy a baůžky, ale přesto jsem dvě místa ukořistil. Jsou jen dva vagony 2. třídy, jeden s tvrdými sedadly z umělé hmoty. Vlak je plnej, podlaha pokrytá věcmi a sedícími lidmi a pár lidí dokonce stojí. Joe vlak včas našel a vyjíždíme v 21.15. Mexiko svítí jako hvězdy vysypané po kopci, protože co barák, to jedno světýlko. Za chvíli máme zpoždění a na 9hodinové cestě to bude celkem 4 hodiny. Pospáváme polo-sedě, polo-leže na baohu, ale kupodivu celkem dobře. Z noční cesty nevidíme nic, ale vlak jede náhorní plošinou kolem 2000 m n.m. Ráno se pak najednou ukázal Citlaltepetl (Orizaba 5746 m n.m.) se zasněženým vrcholkem. Vlak musí klesnout asi do 1000 m do širokého, zemědělsky obdělávaného údolí. Okolní kopce jsou ze začátku porostlé kaktusy a suchomilnými travami, v údolí je bujně zelená vegetace s kytkama (něco jako Ibyšky), který mají květy se sytýma, krásnýma barvama většinou fialové, oranžové a červené.

    Zmeškali jsme díky zpoždění spoj a musíme zůstat den v Cordobě. Zastřešená tržnice je plná krámků s ovocem, burákama, feferonkama a Chili, sandálama, masem a taky tretkama. Vůbec to tu nepáchne, jako na jiných masových trzích, naopak tu voní koření a byliny. Nechali jsme si věci v hotelu a couráme se po městě. Jedna věc našince (chlapa) musí zarazit. Nevím přesně, jak to myslí vážně, ale pěkný holky vrací vyzývavý pohledy. Jistě vypadáme mezi snědými Mexičany exoticky, ale to asi není to nejdůležitější. Joe nemá problémy navazovat hovor s kde kým, i když zatvrzele opakuje anglická slovíčka (španělský umí asi 4) a v podstatě si s lidma rozumí, i když třeba každý mluví o něčem jiném. Jak on sám říká, má selský rozum a zkušenosti z ulice. V posatě nečte a neumí psát (vyjma jména a pomalých tiskacích písmen), ale je chytrej, má dobrou pamě, smysl pro humor a je to dobrosrdečnej člověk. O tom, že neumí číst a psát jsem dlouho netušil, až jednou jsme mluvili o vyměňování adres a že si třeba pošlem dopis a Joe řekl, že radši by namlouval kazetu.

    Cordoba by měla být město s největšími srážkami v Mexiku a když jsme odpoledne prali prádlo na střeše hotelu, bylo vidět, jak se do údolí z okolních kopců ze tří stran obklopujících město, ženou mraky se závoji deště. Nakonec ale nepršelo. Po včerejší noční jízdě nám chybí spánek a tak si odpoledne dopřáváme několik slastných hodin. Ještě před setměním jdu na Zócaldo S opět hlavní náměstí. V kostele je svatba a organizace je úplně opačná v provonání se svatbou, na které jsem byl v Americe. Tam si všechno nacvičovali den předem, tady se nemůžou dohodnout, kdo kde má stát a kdo s kým jít. Pak není divu, že vlak prostě ujel. A další? Maňána = zítra. V jedné uličce postávají prostitutky, které v porovnání s ostatníma, pěkně rostlejma a pěkně vypadajícíma Mexičankama očividně kontrastujou. Téměř všechny obchody a obchůdky jsou otevřený do večera (je sobota) a je jich tu včetně stánků neuvěřitelně moc. Taky restaurací a barů je hodně a různé kategorie se liší tím, jak velkou televizi a jak dobrou mají pro hosty, aby mohli sledovat MS ve fotbalu. I čistič bot, kterých je na náměstí tak 15 má malou, přenosnou.

    Jsem rád, že jsem se na cestu vydal. Spolu s Joem se cítím bezpečně, ale bezprostřední nebezpečí nehrozí ani samotnému cestovateli. Jistě je vyšší nebezpečí okradení, ale tady jsou lidé v podstatě družní. Problém je se španělštinou, ale už i trochu rozumím a informace o cestě, jídle, cenách ap. jsou skoro bez problémů. Musím přiznat, že když slyším o nás o Československu a když jsem si četl Mladej svět, zasteskne se mi a vzpomínám a přemýšlím, co je teď asi tak doma, co je nového a co se děje.

    Pozdravuju věrné přívržence (a přívrženkyně), Dáše a Vrknounovi přeju k pozítřejším narozeninám všechno nejlepší a až zase bude nějaký vlakový „maňána“, napíšu.

 

 

Ahoj PŇ         



Dopis č. 11

 

 

21.6.94, CAMPECHE, MEXICO

 

Nemůžu přijít na netradiční pozdrav, tak: Ahoj.

 

    (Hledal jsem poštu, abych mohl poslední dopis poslat s alespoň malým pocitem jistoty, že se dostane domů, a ta byla až v Cempeche, po několika dnech cesty vlakem).

    Skončil jsem psaní v Cordobě, v malém hotýlku na rušné ulici, kde nás brzy ráno vzbudil někdo, kdo se dobýval dovnitř. Ale stejně jsme museli vstávat na vlak v 6.30 a jít pěšky asi 2 h. Na nádraží už čekala spousta lidí, ale vlak měl zpoždění (začíná tady) a řekli nám v 8. V 8 řekli v 9.30. To skutečně přistavili vagon, lidi nastoupili a do 11 s námi posunovali sem tam. Vyjeli jsme tedy se řádným zpožděním. Jeden osobní vagon ve vlaku s nákladními vagony je už hodně starej s dřevěnou podlahou a měkkými sedadly. Mám místo a jen pár lidí stojí. Klesáme asi z 1000 m kolem řeky, která je úplně hnědá a až na vodopád by se asi dala jet (zřejmě bych zůstal jako pomoc na břehu). Stromy se zelení a je úplně vidět, jak d隝 živí bujnou vegetaci s velikými listy. Jsou tu banány s trsy banánů i celé jejich plantáže, něco jako obrovské lopuchy a zase barevné květy snad Ibyšků. Taky znám z našich květinářství kytku s oranžovým, dlouhým kuželovým květem na dlouhém stonku.

    Vlak nespěchá. Občas projedeme vesnici, které se zdají být upravenější a hezčí, než na severu. Taky míň lidí chodí vlakem a nabízí pití a většinou Tortily se salátem a hovězím nebo kuřetem. Za pár hodin vjíždíme do sušší oblasti, kde se pěstují ananasy. Políčko vypadá jako kaktusový zátaras s asi 1 m dlouhými listy, které se musí uříznout. Lidé z vlaku jezdí většinou daleko a místní, kteří nastupují si z několikahodinového zpoždění nic nedělají. Můžeme stát na konci vagonu a koukat ze schůdků nebo ze spojovacího koridoru. Nakousaný kopec z vápence živí dopravníkem malou cementárnu, pole s cukrovou třtinou velký cukrovar. Jedeme rovinou, ale v dálce jsou vidět hory v mracích. První noc nám přinesla překvapení S ve vagonu není světlo. Trochu spíme a v jedné stanici, blízko moře hrozně koušou komáři, je horko a vlhko. Asi ve 4 ráno jsem se vzbudil, když jsem slyšel, jak si Joe povídá anglicko-ručně-španělsky se dvěma holkama na sedadle před námi. Pomocí slovníku jsme se dozvěděli, že jsou kamarádky, bydlí v Chiapas a jedna se do Joa zamilovala. Ještě skoro za tmy vystupujou a mávají nám z perónu. Jedeme po Yucatanu S poloostrově na jihovýchodě Mexika. Původně hustý les lidi kácí a je tu hodně pastvin a občas pole s kukuřicí. Joe prý cítil marihuanu. Pořád víc a víc civilizované vesnice, upravené domky a i lidi působí na nás jako bohatší část Mexika. Není to úplná plocha do nedohledna, občas se krajina zavlní, ale hory to rozhodně nejsou. Potkali jsme dva kluky z Mexika, kteří nám pomáhají s překládáním a domluvou s průvodčími ve vlaku. Ti sledují v přenosné televizi zápas ve fotbalu. Je zase horko, ale ve vagonu to příjemně profukuje. Mladá maminka s dítětem nemohla najít míto k sezení a místní si na uvolnění místa nepotrpí. Pustil jsem jí sednout a stál u dveří, které jsou za jízdy otevřené.

    Přejíždíme Rio Usumaciuata, která o pár kilometrů dál tvoří hranici s Guatemalou. Cedule na silnici hlásí „Zona militara“ a na další stanici jsou na nádraží vojáci a při vykládání vagonu s čímsi stojí kolem na stráži v plné polní s rukama na obrovských samopalech. Dojeli jsme do Campech asi v 9 večer se zpožděním 1 a 2 dne. Ještě ve vlaku nám kontroluje pas Mexičan v civilu s odznakem a dobrou angličtinou. Popřeje nám šastnou cestu. Mám pochybnosti o tom, že tu jezdí nějaká městská doprava, ale Joe se svým sedmým smyslem řekl, že za 10 mi­nut tu je autobus. Přijel asi za 7 minut a v centru jsme hned měli další přípoj k universitě, kde je Youth Hostel, kde neteče voda ale můžeme tam přespat. Dokonce zadarmo.

    Ráno jdeme do města a „mexický“ 1 km se protáhl na 3. Našli jsme tržnici hodně podobnou té v Cordobě, ale je tu i rybí část. Koukáme na řezníka, který naporcoval asi 2,5 m dlouhou rybu (s kladivovitou hlavou) za pár minut. Malí žraloci cení zuby z pultů a placaté ryby s dlouhým ocasem se válí v koutě na velké hromadě S zřejmě rájem pro mouchy. Za 1 pes jsme se ve veřejné sprše umyli, nakoupili nějaké zásoby a jdeme do banky. Sedíme u stolečku důležitého úředníka, od kterého dostaneme papírek z tiskací počítačky s číslem, kolik peněz si měníme. Za ten papírek jsme u okýnka dostali patřičný obnos.

    Na nádraží máme chvíli čas a 2. třídou jedeme do Uxmal, starých Mayských zřícenin. Uprostřed hustého lesa je vykácený prostor s pyramidou a starými paláci s příkrými schodišti. Na hodně kamenech je vytesán buď ornament a nebo nějaký symbol. V muzeu si můžeme prohlídnout, jak staří Mayové zobrazovali počítání a znovu se dozvídám, že zavedli do matematiky nulu. Na hřbitově jsou v kamenech vytesány lebky a hnáty a častým prvkem jsou hlavy draků, který je synem Slunce. Indiáni byli v podstatě krutí, protože při svých obětovacích ceremoniích, kdy oběti byla zvířata, ale i lidé, ještě zaživa vyřízli z těla srdce a obětovali ho bohu Slunci. Zajímavý a obdivuhodný je jejich kalendář. Důležité číslo je 52 roků, po kterých vystavěli na menší stavbě jakousi nástavbu a v případě pyramid dál zastavili a pohřbili tu starou. Jiné důležité číslo je 9, stavby mají často 9 teras. Orientace pyramid je daná polohou slunce v době rovnodennosti, kdy paprsky slunce ve 4 h odpoledne vytváří světlo a stín na „zábradlí“ schodiště a protože „zábradlí“ končí dole hlavou draka, stíny tvoří klikatici S jeho tělo. Celý úkaz trvá asi 10 minut a had postupně mizí s klesajícím sluncem. (To se ale dozvím až o den později v Chichen-Iztá). Tzv. „míčové hry“ měli své místo na hřišti s tribunami a kapitán poraženého mužstva byl prý zabit. V některých stavbách jsou místnosti, kde strop tvoří něco jako nedokonalá klenba. Přesazené kameny se sbíhají ke špičce, přes kterou leží plochý kámen, ale celá konstrukce nemá klenbový účinek. Někdy se divím, že to nespadne. V temných kobkách teď hnízdí netopýři a při představě, že to bylo postavené v letech 600S900 n.l. a že v té době na tomhle kameni stál nějaký Maya, mi jeden lidský život připadá jako kapka v moři.

    Je pozdní odpoledne, koušou komáři a jdeme na autobus do Méridy. V něm jsme potkali dvě holky z Manhaimu, které cestují Mexikem podobně, jako my. Joe začal rozhovor a po hodině cesty a povídání jsme si dohodli „rande“ na jednom menším náměstí, až my najdeme spaní a navečeříme se. V prvním hotelu je na posteli šváb a tak hledáme další. Průvodce je hodně prospěšný a šetří nám čas i peníze. Bydlíme za 15 pes každý, ve velikém pokoji se dvěma postelema. Večeříme ovoce, tortily, chleba a pečivo a v 9 jdeme na schůzku. Za zvuků cimbálu s originálními mexickými melodiemi si dopřáváme banánového koktejlu a pak něčeho s kokosem a alkoholem. Muzika hraje (k mému úžasu) Škoda lásky na mexickém náměstí před španělským kostelem ze 16. století. Ještě jsme koupili pivo a protože se nesmí pít na ulici, máme mejdan v našem příbytku. Asi v 1 se loučíme s tím, že se možná zítra potkáme v Chichen-Iztá.

    Ráno máme štěstí, protože ještě před nádražím nás odchytnul autobusák a lístky jsme si koupili až v autobuse. Nebylo to poprvé, co pomocníci řidiče se na nádraží sháněli po kunčovtech do místa, kam jedou. Asi jsou placeni podle počtu pasažérů a nebo jim jdou naše peníze do kapsy (když nedosteneme lístek). Cesta trvala něco přes hodinu a v Chichen-Iztá už je plno turistů. Je to větší místo než Uxmal. Několikrát nám nabízí služby průvodce, ale za 60 pes si to nemůžeme dovolit. Hlavní stavbou je tu centrální pyramida, do které vede díra a tunelem se dá jít do místnosti (asi na vrcholu původní, starší a menší pyramidy pohřbené uvnitř), kde jsou dvě kamenná zvířata S jedno je načerveno natřený jaguár, který sloužil jako trůn při obětních obřadech. Na fotkách vidíme, jak hodně byly památky zrestaurovány. Kolem všude je vápenec, ale přesto tesat a vytesávat motivy před 1000 lety s primitivními nástroji musela být hrozná práce. Asi 300 m od pyramidy je kruhová otevřená propast (i asi 60 m) poloplná vody. Různí lidé a taky National Geographic z vody vylovili šperky, sošky i lidské kosti. Celkem je tu na ploše asi 5 km2 tak 15 staveb. Observatoř má kulatou věž, což není obvyklé a okýnka, ve kterých se různě ukazovaly hvězdy. Byla hodně rozbořená a není mi jasné, jak to mohli zrekonstruovat. Tržnice není vysoká, ale je tu spousta sloupů a jiná stavba má sloupů víc, ale je zrovna v rekonstrukci. Po několika hodinách už nemáme chu šplhat na poslední rujnu, a je toho pod pálivým sluncem tak akorát dost.

    Jdeme na autobus a konečně potkáváme holky. Mají pro nás ale smutnou zprávu. V blízké vesnici lidi dali na silnici kameny a blokují dopravu. Žádný autobusy nemůžou projet a stejně tak asi 10 zájezdových autobusů zahnaných na parkoviště. Turisté chodí pěšky do městečka na oběd a nákupy. Čekáme na stanici, kam jsme po 2 h došli a dvě holky v pokladně dbají víc o vlasy, ple a nehty, než o čtyři chudé turisty. Po několika hodinách kdosi slibuje, že v 5 se cesta uvolní. O co ve stávce běží nám moc jasné není, snad chtějí místní nezávislost a uznání. Nikdo se nezlobí, nekřičí a i masňáčtí turisti z klimatizovaných autobusů Mercedes Benz tiše sedí na trávě ve stínu palem. Čekáme asi 4 hodiny a s pomocí místního kluka nás auto odveze do blízké Valladolid. Z původních 40 pes jsme lehce usmlouvali polovinu. Za několik minut nám jede vlak do Cancun S snového města Američanů. Je to na SV konci Yucatanu a z Ameriky jsou sem neuvěřitelně levné zájezdy. Přijíždíme až za tmy a na hotelovém poloostrově vidíme řetěz světel. Raději jedeme asi 1 h na jih na Plaja Carmen, která není tak hrozně zkomercializovaná.

    Rozhodli jsme se přespat na pláži a ještě předtím večeříme na molu, kde místní děti chytají asi 10 cm rybičky. Našli jsme si místo u kamenného výhonu a ještě si povídáme. Ráno jedna z holek zjistila, že jí chybí baoh, který si večer nedala těsně pod hlavu. Ležel o kus dál na břehu bez foáku a šperků. Vzpomněl jsem si na pláž v Burgasu, kde se Mišonovi stalo něco podobnýho poté, co jsme si k němu s Rózou dali zpáteční lístek na vlak. Noc byla větrná a do velké dálky od břehu jsou vidět zpěněné vrcholky vln. K snídani mám špagety s kuřecím vývarem, ale holky jdou do restaurace. Chtějí tu zůstat několik dní. Karibské moře je u břehu krásně světle modré a v hloubce tmavé a písek na břehu září bíle. Chvíli čekáme na autobus, který nás veze něco přes 4 hodiny k Belizské hranici do města Chetumal. Cesta vede rovinou a není moc zajímavá. Musíme si vyřídit víza, ale už je pozdě odpoledne. Nejsou tu žádné městské autobusy a tak musíme jet taxíkem do Youth Hostlu. Levnější je zůstat ve stanu než být v pokoji a tak stavíme stan.

    Jdeme do města, které má přesně pravoúhlý systém ulic a jedna slouží jako centrum S není tu žádné náměstí. Holka v informacích nám řekla, že Guatemalský konzul by měl mít otevřeno. V 6 večer! Místo jsme našli lehce: zeptali jsme se policajtů v pikapu a ti nás tam odvezli. Zřejmě usoudili, že komunikace španělský policajt S americký turista (téměř všichni turisti jsou automaticky považovaní za Američany) by byla moc složitá. Joe s vízem neměl žádný problém. Pro něj je zadarmo. Já jsem musel zaplatit 10 $ za vízum a 10 $ za fax do Guatemaly. Oba jsme museli mít kopii pasu, kterou jsme si nechali udělat v krámku na rohu, kam nás konzul odvezl. Je to pán asi kolem 50, moc řídit neumí a myslím, že udělování štemplů do pasů je pro něj vrchol v jeho životní kariéře. Ale byl tak hodnej, že nás odvezl ke konzulátu Belize. Štíhlá, snědá, hnědovlasá, mladá a pěkná Belizanka řekla Joovi, že ten nepotřebuje nic. Mě stálo další razítko 25 $ a to přitom chceme Belize jen projet. Při razítkování pasu poočku sledovala fotbal a byla očividně ráda, když jsme řekli děkujeme a nashledanou. To jsem před pár hodinama netušili, že to půjde tak lehce a hlavně v 6 večer ve čtvrtek. Ještě jsme se procházeli městem a Joe se zapovídal s opilou holkou z Belize. Chvíli jsem poslouchal BBC a pak česky (!) Hlas Ameriky. V noci foukal hroznej vítr.

    Ráno nikam nemusíme spěchat. Špagetovou polívku jíme s chutí a za chvíli jsme na ní tři. Studentka telekomunikací (?) z Mexika právě přijela nočním autobusem. Je mladá a pěkně jsme si popovídali. Vystřídal jí pán, který je v penzi a jeho domovem je Svět. Cestuje podle počasí tam, kde se mu líbí, kde nebyl a kde je teplo. Ukázal nám knížku s adresama leteckých vytěžovacích společností, které pokrývají téměř celý svět. Vyprávěl o kráse Vietnamu a jak se chystá v zimě na jižní polokouli. Jede dneska přímým autobusem do Flores, což je několikrát dražší, než plánujeme my. Loučíme se s tím, že se uvidíme v Ticalu. Sbalili jsme a taxíkem jsme dojeli na nádraží, kde nás hned odchytnul řidič školního autobusu do Belize City. Máme něco přes hodinu na nakoupení na trhu a pak v autobusu Joe vzpomíná na jeho mladý léta, kdy úplně stejným autobusem jezdil do školy. My pojedeme asi 180 km.

    Na mexicko-belizské hranici jsme za chvíli. Mexičani chtěli jen pas, kam nám dali výstupní razítko. Přejeli jsme řeku, na belizskou celnici musíme s baohy. Ještě v autobusu nám řidič řekl, že nesmíme vyvážet jídlo. Nacpali jsme tašku a dali jí řidičům, které nekontrolujou vždycky. Pasová kontrola je rychlá a pánové dokonce ví, že už není Československo. Celní kontroloři se ptají Joa, který jde první, jestli nemá nějaké jídlo, zbraně, drogy. „Ne“ a celník mávne rukou. Mně se ani neptají na obsah baohu, jen jak dlouho budu v Belize. „Jeden nebo dva dny“ a stejné, unuděné gesto, že můžu jít. Belize mi připadá jako chudá Amerika. Podobná „architektura“ domků často ze dřeva, celkem upravené zahrádky s ploty ohraničujícími vlastnictví majitelů. Oba nás překvapuje, kolik vidíme černochů. Angličani je sem přivezli jako otroky zejména z Jamajky někdy v 17. století, aby pracovali na těžbě dřeva. Žije tu celkem kolem 200 000 lidí a o Belize City jdou pověsti, jako o nebezpečném městě. Když jsme vystoupili na nádraží, první, co jsme slyšeli bylo to, že včera tu přesně na tomhle místě okradli nějaké turisty. Stará černoška na malé židličce si asi nevymýšlí. Z původního plánu zůstat tu přes noc jsme rychle upustili, stiskli pevněji svoje věci a přešli pár bloků na jiné nádraží. Za americké dolary si kupujeme lístek na hranici a asi jsme udělali dobře.

    Viděli jsme kousek města i moře, které má o kus dál od břehu nejdelší korálový útes na Severní polokouli a není tak hezké, jako v Mexiku. Několik luxusních domů s posekaným trávníkem nám dává tušit americké peníze a místní domky na pilotech s nimi kontrastují. V roce 61 tu měli povodeň, kterou z moře přehnal hurikán a stála spoustu lidských životů. Celou cestu lemují samoty a nebo malinké vesničky a obdělávaná (spíš vylesněná) země. Belize není soběstačná v produkci jídla a musí asi 25 % dovážet. Do autobusu se s oblibou nastupuje zadními dveřmi a autobus je plnej. Měli jsme štěstí, máme místa 27, 28, která jsou ta úplně poslední. Po jedné z mála silnic jedeme do Belmopanu a pak k hranici. Autobus stojí uprostřed Benque Vijecho. Taxikář nám nabízí službu, ale je to jen asi 2 km (to jsme se dočetli v průvodci a je to pravda) a tak jdeme pěšky. Na Belizské straně jsme dostali výstupní razítko a rázem se ocitly z asfaltky na prašné, kamenité, guatemalské silnici. Postávající veksláci s tlustými balíčky bankovek nám nabízí guatemalské guetzales. V knize bylo, že přijmou cestovní šeky a s trochou nedůvěry jsem se zeptal. „Claro!“ „To je přece jasné, kolik si vyměníš?“ Když jsem se zeptal ostatních turistů, jestli to funguje, vyměnil jsem si 60 $ za 5,5 za dolar. Dostal jsem razítko od pohraničníka do pasu a šli jsme do Melchor de Mencos hledat levné ubytování. Našli jsme „hospechade“ s děravou sítí proti komárům v oknech, kteří nás v noci pěkně žrali. Ve městečku s pár stovkami lidí je asi 20 barů, diskotéka a na náměstí nějaká oficiální oslava, při které hrajou hymnu, lidé stojí a pravou zaatou pěst si drží na srdci. Autobus nám jede v 5 h ráno z „náměstí“. Joe šel na pivo do baru a já jsem si psal deníček, ale šli jsme spát brzy.

    Ráno jsme na stanici brzy, ale autobus se musí roztlačit a tak je každá ruka dobrá. Jedou s námi dělníci s mačetama a paní zřejmě na trh. Objíždíme celou vesnici a po 2 h jsme před naším „hotýlkem“ a litujeme, že jsme nespali dýl. Palmy, banány, baráky se střechama z palmových listů, bosé děti před domky a někteří pěkně oblečení lidé, kteří jedou do města. Zastavili jsme v restauraci, kde je pár stolů a na třídílném hliněném sporáku, ve velkých pánvích, se vaří snídaně pro řidiče. Na velikém prohnutém plechu se smaží nezbytné tortily. Dorazili jsme na křižovatku do Tikalu, kde už čeká malý mikrobus a nebylo těžké s řidičem usmlouvat asi a ceny. Vstupné nebylo levné a jak jsme zjistili, musí se platit každý den. Nechali jsme si věci v restauraci a vyrážíme na dlouhou obcházku. Tikal jsou další Mayské zříceniny, jedny z největších. Archeologové tu našli nejstarší známky osídlení z asi 400 př. n.l. Několik km čtverečních je prý poseto celkem 3000 stavbami. Staré vysoké chrámy jsou teď vlastně zarostlé strmé kopce. Místní specialitou jsou pyramidy S dvojčata se dvěma chrámy po stranách. Vylezli jsme na 64 m vysoký chrám (rozdíl mezi chrámem S temple a pyramidou je ten, že chrám má schody jen na jedné straně a druhá je příkrá, pyramida má schody všude). Z hustých stromů džungle vystupují vrcholy dalších staveb a zvlněná krajina v dálce mizí v oparu. Je horko a i celkem vlhko a užíváme slunce. Máme s Joem stejný pocit, že ještě zbytek Tikalu a máme na nějaký čas indiánských zřícenin dost. Na Velkém náměstí tu proti sobě stojí dva veliké chrámy, které jsou na rozdíl od jiných míst, které jsme viděli, postaveny z holých pískovcových kvádrů bez jakéhokoli zdobení a reliefů. V postranní stavbě zvané Akropolis jsou na sobě desítky různých staveb z různých období. Nedokážeme rozlišit různé druhy architektury, ale v archeologickém popisu nás o tom přesvědčují. Na jednom spodním schodišti jsou obrovské tesané hlavy, které jsou teď v podstatě uvnitř schodiště, které úplně pokrylo to spodní. Ještě nám zbývá jeden velký komplex budov na druhé straně náměstí. Mluvíme s pánem, který toho ví o starých indiánech víc a potvrzuje, že zavedli nulu do matematiky a jejich kalendář byl tak propracovanej, že mohli předpovídat polohy hvězd, měsíce, zatmění ap. tisíce let vpřed i vzad. Taky potvrdil to, že skutečně neznali klenbu. Slejzáme z jedné ze staveb ještě porostlé hustou džunglí. Něco jako cikády dělá veliký rámus, ptáci štěbetají a v korunách stromů tiše sedí opice. Otočil jsem se po Joovi a měl jsem před sebou obrázek z Indiana Jonse S Joe má stejný klobouk. Naštěstí nepřišla žádná příšera, pohroma nebo valící se kámen. Jdeme k východu z trosek a říkáme si, že tohle místo stálo za prohlídku.

    Hned u brány nám řidič malýho autokárku nabídnul svezení do Flores S asi 60 km daleko na jezeru Petin. Jak jsme se dozvěděli pozdějc, jezero má (zatím asi z neznámých důvodů) několikaleté cykly, ve kterých hladina klesá nebo stoupá o několik metrů. Flores je ostrůvek zastavěnej kompletně domy a prý je ještě dalších pár ulic pod vodou. Asi nesmíme věřit všemu, protože nekoukají z vody polozatopené domy, i když ulice slepě končí ve vodě. Zase žádné místo k přespání ve stanu a po několika pokusech jsme se ubytovali hned na kraji jezera za 10 guetzálů každý. Joe pere a já se jdu koupat. Potkal jsem dva další turisty (v téhle oblasti je jich spousta) kluka ze Švýcarska a Izraele. Z dřevěného lešení u novostavby máme krásný přístup do teplé a čisté vody. Po chvíli povídání Švýcar řekl, že my všichni S lidi, kteří cestují s baohem a potkávají se ve vyhlášených místech mají stejné názory a podobné myšlení a nezáleží na tom, z jaké země jsou. Odpoledne jdeme zjistit, kdy nám jede autobus do Guatemaly S hlavního města a někdo nám poradil jednu ze 4 společností, která je nejlevnější. Musíme si koupit lístky předem s tím, že je to 1. třída a cesta bude trvat 12 hodin. Máme sraz s naším starým známým pánem v létech, který si po našem vzoru hned šel koupit lístek. Odjezd je ráno v 8, ale prý musíme být na stanici už v půl.

    Jízda autobusem byla zážitek. Přišli jsme asi ve :, ale autobus přijel až skoro v 2 9. Starý školní autobus už byl plnej. Naše baohy putovaly na střechu a Joe se přesvědčil, že jsou přivázané. Naše první třída spočívala v tom, že jsme seděli upředu na sedadlech tak pro dva a čtvrt tři lidi. Objížděli jsme vesnici a dva řidičovi pomocníci sháněli pasažéry. Prokličkovali jsme úzkými uličkami tržiště, ještě zpola prázdného a zastavili se na občerstvení řidiče. Po kamenité prašné cestě jsme vyjeli. Byli jsme jediní gringové a Američané, zbytek byli místní lidé. Asi po půl hodině jsme píchli jedno kolo z tupláku. Veliký špalek, který slouží jako zarážka v kopci jsme teď použili jako hever. Autobus na něj najel zdravým kolem a píchlé bylo ve vzduchu. Rezerva nevypadala nijak pěkně (žádná pneumatika nemá vzorek) a měla několik trhlin a prasklin. Začalo být horko a malý kluk, který prodával z velké polystyrenové krabice zmražené banány máčené v čokoládě a napíchnuté na hrubém, neohlazeném kousku dřeva udělal velký obchod. Za 20 minut jsme vyjeli. Za dalších 15 minut se ozvala rána, když rezerva praskla. V první vesnici jsme zastavili u malého, dřevěného domku s pneumatikou u cesty jako symbolem pro opravu. Všechno se odehrává na prašné zemi s páčidly a velikou motykou. Motor ze sekačky pohání kompresor a ten plní tlakovou nádobu, ze které se kola plní vzduchem. Malá holka (8) zrovna motor nastartovala a pomáhá tátovi měřit tlak a podává mu nástroje. Není tu elektrika. Po několika minutách (asi tak čtyřiceti) jsme se vydali dál. Hned na konci vesnice nás zastavili vojáci, kteří mají u silnice budku obloženou pytli plnými písku. Joe identifikoval americkou výstroj i výzbroj, kterou sem prý USA dodává jako „pomoc“. Všichni mužský museli vystoupit, seřadit se ke straně autobusu, dát ruce nad hlavu a čelem k autobusu se o něj opřít. Roztáhnout nohy a asi 17letý kluci nás prošacovali. Jeden vojáček prochází autobusem a prohledává tašky a zavazadla, která jsou nad sedadly. Nikdo moc nemluví a místní vypadají znuděně, jako že je to běžná a každodenní věc.

    Kolem cesty jsou vesničky, některé se zděnými domky a políčky kukuřice. Jedeme z kopce do stále hustší džungle. Homolovité kopce nutí cestu klikatit se sem a tam a vidíme, co znamená odlesňování deštného lesa. Téměř neprostupnou džungli lidé vypalují a kácí až na holý kámen. Protože jsou kopce strmé, následné využití získané země není nijak velké. Pár palem na několika hektarech, pár kukuřičných rostlin v údolíčcích a na úpatí kopců. Zbytek leží ladem a je nevyužitej. Sem tam stojí samota uprostřed vymýcených prostor. Blížíme se k civilizaci a kopce nejsou tak strmé. Políčka jsou větší a v údolí je vidět město. Zase jsme píchli a ve městě nám u benzínové pumpy dali novou duši a opravili rezervu. Jedeme kolem letiště, které nám vnukne myšlenku na překupníky drog a překládací stanici z Jižní Ameriky. Džungle zase houstne a začalo pršet. Hlavní slejvák se nám ale vyhnul a vidíme jen před sebou černé těžké mraky. Silnice S i tady spíš cesta S je ve výstavbě. Těžké mechanismy stojí bez hnutí a posádek, je neděle. V kopci je plno bláta, autobus se zastavil, kola prokluzujou a z výfuku se valí černej dým. Řidič je ale zkušenej a překážku jsme překonali. Sjíždíme z kopce, kde vidíme konec fronty aut táhnoucí se někam za zatáčku. Vzduch je ještě vlhkej deštěm a po silnici tečou stružky vody. Autobusáci něco kutí pod motorem a velí k nástupu. Předjíždíme všechna auta a najednou vidíme, proč všichni stojí. Přes cestu teče řeka vody asi 30 m široká. Nabíráme rychlost a v autobusu roste šum. My jsme si s Joem vyměnili jen němé pohledy s otázkou „Budeme muset plavat?“ Už víme, že ono kutění znamenalo vymontování vzduchového filtru, aby motor nenasál vodu. Autobus se kolíbá po hrbolatém dně a voda sahá na druhý schůdek. Jsou celkem tři. Řidič se usmívá a na druhé straně si všichni oddechneme. Protijedoucí kamion nás ještě přinutí couvnout zpátky do vody, ale to už je jen hračka. Cesta se nezlepšuje ani v další části a dokonce značka říká: CESTA JE VEPŘ.

    V jedné proláklině visí autobus s exkurzí plnou studentů. Druhý autobus se snaží na malém řetězu pomoct, ale řetěz nevydržel. Druhý pokus, kdy studenti tlačí je úspěšný. My spěcháme dál a už jen pár malých potoků přes cestu nás dělí od skutečné silnice. Široké údolí je zatopené vodou, ale ráno tu určitě bude sucho. U benzínové pumpy nám autobus umyli, vyfoukali mračna prachu z filtru a autobusák zase sedá za volant. Jsme asi v jedné třetině cesty, ale časem už za půlkou. Po silnici to už půjde rychle. Je tma, trochu pospávám a za svitu měsíce jsou vidět hluboká údolí, když stoupáme do Guatemala Ciudad. Čtyři hodiny zpoždění nejsou vlastně tak moc. Celou cestu (14 h) řídil jeden řidič. Rozhodli jsme se přečkat zbytek noci na nádraží, kde se cítíme bezpečně a spíme v koutě dobře až do rána.

    V G.C. je spousta nádražíček a ptáme se lidí a taxikářů, odkud jet k jezeru Atitlán. Asi za 2 h jsme ho konečně našli. Máme štěstí, protože autobus odjíždí za 10 minut. Jsme v něm sami, ale ještě nás čeká obvyklé kolečko po všech rozích a rázem je plno. Dvoumilionové město je plné kouře a plných autobusů městské dopravy. Baráky jsou většinou z betonu a fasády jsou natřeny sytými barvami a popsané nápisy. Domy k bydlení jsou většinou někde do dvora a pak v luxusní čtvrti na okraji města. Všechno kontrastuje s neupravenými a chudými vesnicemi, ale bohatství z toho nečiší. Reklamy velkých světových firem, McDonald a cizí auta by Čecha mohly před pár lety ohromit. Teď mi město připadá nevesele a pochmurně. Vyjíždíme do dlouhého kopce a město je v dolině plné smogu. Najednou začaly borovice a políčka. Ty jsou malinký, upravený a tady opravdu využívají každý kousek země. Kukuřice, fazole, rajčata, zelí a něco, co nerozeznám se pěstují ručně. Vidíme lidi s velkýma motykama a postřikovacími soupravami. Jedeme asi 120 km a v mezistanici, ve výšce kolem 2000 m n.m. je skoro zima.

    Dojeli jsme do Sololá S asi 10 km od jezera. Prý se opravuje silnice a máme čas. Pak nás ale zavolali zpátky, že pojedeme po objížďce. Malá hrbolatá kopcovitá cesta se klikatí horama. Dorazili jsme do Panajachel na břehu jezera. V 60tých letech bylo tohle město plné amerických hippie a lidí, kteří hledali ráj na zemi. Počasí je tu po celý rok teplé a příjemné, voda v jezeru teplá na koupání, na protější straně ční z jezera stará sopka. V některých místech je tu hloubka až 300 m a jezero prý vzniklo tak, že vystoupivší sopky uzavřely veliké, půlměsícové údolí a jezero nemá žádný přirozený odtok. Někdy kolem r. 70 tu bylo zemětřesení a hladina rázem poklesla o 15 m. Panajachel se stalo mrtvým městem, když nepokoje v zemi téměř znemožnily nebo alespoň znepříjemnily život. Teď se sem zase turisti vrací. Cena pozemku u jezera stoupla za posledních 8 let asi 25×. V ulicích potkáváme lidi (Američany) tak kolem padesátky, kteří vypadají jako že tu zůstali z dávných let. Původně tu žili indiáni, kteří dodnes mluví svým jazykem i španělsky a ulice jsou lemovány krámky s oblečením, baůžky, závěsy a prostíráním s guatemalskými vzory S většinou systém pruhů s grafickými pravidelnými ornamenty s neuvěřitelně pestrými kombincemi barev. Indiánské prodavačky mají z převážně červené látky blůzy, tmavé sukně a přes ramena veliký šátek, ze kterého koukají dole nohy a nahoře ušmudlaná, rozčepýřená hlavička s nudlí k nosu. Na hlavě mají v dalším šátku košile, kalhoty a kraasy na prodej. Zastavují nás a vyloženě přemlouvají, že ony jsou levnější a že je to zaručeně ruční práce. Není těžké usmlouvat polovinu původní ceny a Joe má slušnou zásobu nového oblečení.

    Rozhodli jsme se přejet jezero do San Pedro, malé vesničky na břehu jezera pod stejnojmennou sopkou. Prudké svahy sopky jsou poseté malými políčky a jenom k nim dojít je pořádná dřina, natož v prudkém kopci okopávat kukuřici, kafe a nebo snášet dolů úrodu těžkých avokád. Dojíždíme až za tmy a na lodi mi Joe prozradil pravý důvod, proč chtěl jet k jezeru. Nejen pro krásy přírody, ale proto, že se tu dá velice snadno sehnat marihuana. Ještě na lodi se s někým dohodnul a po přistání jsem na něj asi 10 minut počkal, než nakoupí. Lidé, kteří kouří marihuanu říkají, že je míň návyková než cigarety z tabáku a ohražují se tím, že pít alkohol je legální zatímco za marihuanu, která prý ovlivní chování člověka míň, můžou jít do basy. Malí kluci se na nás přilepili a táhnou nás do penzionu Ti-kaaj, o kterém jsme slyšeli, že je levnej a vyhovující. Je téměř plně obsazen mladými lidmi z různých zemí. Poprvé jsem viděl, jak vypadá marihuana, jak se balí cigareta a jaký je z ní podivný smrad, trochu jako z kadidla v kostele. Joe byl opatrnej a vše dělal za zavřenými dveřmi, kouřil pak v křesle před dveřma. S díky jsem odmítl a dal jsem si pivo. Joe je zkušený a dokonce ví, jak drogu pěstovat. Říkal, že se „roztočí“ myšlenky, ale já jsem žádnou změnu v jeho chování nepozoroval. Je docela zima a fouká silný vítr od jezera. Chvíli poslouchám rádio a pak si ještě s Joem povídáme.

    Chvíli se mi zdálo, že přes díru u stropu slyším z vedlejší místnosti češtinu, ale pomyslel jsem si, že to jsem měl slyšiny. Přesto jsem zbystřil a když jsem uslyšel hrčivé a nezaměnitelné slovo „prdel“, zavolal jsem česky, jestli se mi to jenom nezdá. Dva kluci z Jaroměře cestovali Amerikou, Mexikem a přes Guatemalu jedou zpátky do Mexika, odkud chtějí letět do New Yorku a domů. Povídáme si a všichni tři se divíme té náhodě. Popřáli jsme si dobrou noc a mám pocit, že v tomhle městě jsem snad jedinej, kterej nekouří „pot“. Je období dešů, ale ani tuhle noc až na pár kapek nepršelo. Ráno je obloha plná mraků a vzdáváme tříhodinový výstup na sopku, který se musí začít nejpozději v 6, aby vrcholek nebyl v mracích. Nemusíme litovat, dnes by toho moc vidět nebylo.

    Dnešní den jsme se rozhodli strávit odpočinkem. Byl jsem si zaplavat, vypral prádlo, uvařili jsme si dobré špagety k snídani a po obědě jdeme vyzkoušet, jak těžké je být tady zemědělcem. Divím se, že v pracovní den tu hrajou mužský v poledne fotbal. Jak jsme se pozdějc dozvěděli, celý týden je volno, protože zítra je tu „Fiesta“. Už dnes je centrum plné lidí, skupina s maskama na obličejích tančí zřejmě místní tanec za rytmu xylofonu a na jiném náměstí zpívají krojovaní páni něco španělsky na melodii „Včera neděle byla“. Téměř neustále se nad městem rozprskují dělbuchy. Dvě hlavní ulice jsou plné stánků, kde prodávají sladké preclíky, cukrovou vatu, ovoce a jiné různé dobroty. Taky boty Puma a Joe si koupil na místě vyrobené kožené sandály. Znovu jsem si šel zaplavat, tentokrát na kameny, které slouží jako městské lázně. Vodovod tu není zaveden do malých domků s hliněnou podlahou a omítnutými stěnami, které jsou hustě nalepené na sebe a vytváří klikatou sí úzkých uliček. Když jsem se vrátil do zahrádky našeho hotelu a chvíli seděl v křesle, přišel ke mně dlouhovlasej kluk a nabízel mi „buchty“. Nechápal jsem a odmítnul jsem a jak mi Joe později vysvětlil, nemusí se marihuana jen kouřit, ale například se rozehřeje máslo, „tráva“ se tam nasype a nechá se to nějaký čas vařit. Pak se to zcedí a vyrobené cukroví se lehčeji ukrývá a taky účinky jsou delší, protože se droga dostává do systému zažívacího traktu a tedy asi do krve. Někteří lidé pak říkají: „Já, já to nekouřím!“ Postupně se nás kolem stolku sešlo tak 8 a hodně se mluvilo o fotbalu a pak o tom kdo kde cestoval a co tam je zajímavého a tím se šíří různé užitečné informace. Povídal jsem si s Angličankou Penny, která mi byla sympatická a dobře jsme si rozuměli. Bydlela na pokoji s Kanaďankou a když si šla pro kapesník zjistila, že její spolubydlící má velké bolesti a zavolala mě. Sehnali jsme doktora, který přišel za pár minut i s překladatelkou. Virus v močovém měchýři by prý mohla mít z potápěčského kursu v Hondurasu. Doktor jí předepsal antibiotikum a nějaká sedativa a druhý den ráno se už smála a bylo jí líp.

    Strávili jsme tedy druhou noc u jezera snů a ráno šli na loď. Každá, která přijížděla byla přeplněná lidmi, kteří jeli na Fiestu. V kopci jsme viděli autobus na jehož střeše se tlačilo pár desítek lidí. Shodli jsme se, že malá předehra včera odpoledne a večer nám stačí a že přeplněné město nás neláká. Jedeme zpátky do Panajachen a Joe sotva stačil koupit poslední dárek a už jede autobus, který nás naložil uprostřed ulice bez zastávky. Máme zpoždění a řidič spěchá. V Guatemale se nám jeden pán z autobusu nabídl, že má cestu k poště, odkud chce Joe poslat balík domů. Po dlouhém čekání se vrátil s tím, že nad 2 kg se balíky neberou a že musí do kurýrní pošty. Tam mu řekli cenu, která vznikla na základě potěžkání v rukou několika lidí (neměli váhu) a vyrazilo Joovi dech. „Končím s dárky!“ Hledali jsme ještě UPS či DHL, ale pak už jsme museli na poslední autobus z města. Hodný člověk z autobusu pořád chodil s náma a ještě nám ukázal, kde si máme koupit lístek. Cestou jsme viděli jednu Škodu 100, bílou a zuboženou. Rozloučili jsme se ve chvatu, protože autobus už odjížděl. Položili mi baoh zase do oleje a tak nadávám. Jedeme k Honduraské hranici do Esquipuas. Hned jak jsme vystoupili, vrhli se k nám místňáci a předhání se v nabízení noclehů. Zeptali jsme se na nejlevnější a hned při ulici, v zadní části krámku jsou pokoje, kdo ví pro koho. Okno je do hlučné ulice, ale má veliké a těžké okenice s mříží. Na tvrdých postelích jsou čistá prostěradla, ve zdi jsou v omítce vyryté nápisy a díry a zelená barva se začíná odlupovat. Ve zprohýbaném podhledu je veliká škvíra. Ale spíme dobře.

    Ve městě je význačná veliká bazilika, ve které je z černého dřeva vyřezaný Ježíš. Vede kolem něj chodníček a lidé se modlí. Na zpáteční cestě couvají s pohledem pořád upřeným na kříž. V parku Joe vařil k snídani zeleninový ešus a do svojí půlky si zamíchal zbytek „koření“, jak on říkal. V blízkém hotelu sedí Hondurasská konzulka, která nad Američanem mávne rukou a mně dá do pasu razítko za 5 $. Ještě bezúspěšně hledáme poštu a na trhu utrácíme poslední centávos. Malým autokárkem jedeme k hranici, kde se platí výstupní poplatek 1 $. Další asi dva km nás dělí od Honduraské celnice. Malý kluk se vláčí s mým baohem ke kontrolnímu stolku, kde znuděnej úředník chroupal buráky a palcem ukázal k východu. Zato pasové úřednice mě stály nervy a další peníze. „Jaká že je to země?“ zeptala se první a řekla: „Moment“. Dlouho listovala v deskách s telegramovými zprávami a jediné co našla, bylo něco o Rumunsku. Po čtvrt hodině mi druhá paní S ta první odešla S trochu anglicky, trochu španělsky řekla, že potřebuju specielní potvrzení i když moje vízum je v pase v pořádku na 30 dní. První paní se vrátila a řekla, že můžu milostivě dostat tranzit na 3 dny, protože Československo je socialistická země. Řekl jsem, ještě pořád velice slušně, že není žádné Československo ale dvě nové země a už několik let ne socialistické. Pohodila hlavou a nasadila úsměv říkající: „Ty blbečku z nějaký ubohý komunistický zemičky, Ty MĚ, z Hondurasu, nebudeš říkat takový nesmysly“. Její ignorantství mě nenaštvalo, ale přímo nas... Ale ještě pořád jsem byl slušnej. Řekla, že to bude 25 dolarů. Zeptal jsem se, kde je napsáno, že platím 25 $ a ona odpověděla, že tedy můžu zpátky do Guatemaly, když to nechci zaplatit. Položil jsem peníze na stůl a řekl, že rád zaplatím proti potvrzení. Zlostně z pasu vytrhla přicvaknutý papírek, až se pán z Peru v řadě za mnou podivoval. Druhá paní řekla: „Ona vám tu přece dělá milost!“ Vecpal jsem jí peníze a neodpustil si, že by se měla informovat o politicko společenských změnách ve světě, když je tak důležitá úřednice. V mojí španělštině to bylo trochu zkráceně, ale i tak se mi ulevilo. Stejně jsme v Hondurasu měli v plánu být 3S4 dny.

    Vyměnil jsme si šek za Lempiery a akorát se rozjížděl autobus naším směrem. Hned za hranicí byl vidět rozdíl v úrovni země. Slušná silnice, omítnuté domky s doškovými střechami, plůtky a někdy i kytkama. Nemají ale komíny a kuchyně je tam, kde jsou začouzené tašky. Jedeme kopcema, který jsou posetý borovicema, s dlouhýma jehlicema. Z kopce řidič závodí s jiným autobusem a asi se tak snaží urvat pro sebe pasažery na další stanici. Do kopce se plížíme a autobus má co dělat. Sjíždíme do zemědělského údolí, kde je hlavním produktem tabák. V Santa Rosa je továrna na hondurasské doutníky. Na zastávce na protažení stojíme vedle kovárny. Hliněná pec se záplatovaným měchem rozehřeje kus drátu do červena, ze kterého kovář uková podkovu za pár minut. Na zemi se jich chladí pěkná kopice. Asi nám ujel autobus, protože musíme čekat přes hodinu. Sedíme v nádražní tržnici, která už je teď prázdná. Pro místní jsme tu velikou atrakcí, postávají skoro až nepříjemně blízko a němě nás pozorují (hlavně děti tak do 17). Cesta už není asfaltová, ale pořád pěkná až na zajížďku do vesnice. Jedeme krokem okolo domků, kde na zápraží postávají pěkné holky v čistých šatech. Všichni koukají na autobus S zřejmě jedna z mála událostí, která se tu děje. Do vesničky Grácías jsme dojeli až za tmy a řidič z autobusu říká, že dál autobusy nejezdí, že ráno ve 4 jede od mostu pickup. Lehce jsme našli místo, kde už čekají nějací lidé, ale půjdou na noc do „hospechade“. Zeptali jsme se, jestli my můžeme počkat na pěkné trávě a souhlas nám dal i pán, který zajel do vrat. Pod hvězdnou oblohou, která má Severku hodně nízko nad obzorem a měsíc „leží na zádech“ S je to horní a dolní půlka, ne levá a pravá S jsme krásně spali.

    Po dlouhé době jsem se zase probudil s rosou v trávě. Už včera nám řekli, že auto jede až v 6 a lidé se začali scházet tak v 2 7. Před sedmou přijel starý červený Ford s korbou asi 2×2 m s trubkovým zábradlím. Nastoupilo nás celkem 12, pes a krabice se slepicema a pak ještě každého taška, pytel nebo baoh. Stojíme kolem zábradlí a pevně se držíme, když se auto kodrcá po cestě plné rigolů od vody. Všude je kolem pískovec a zářezy pro silnici mají téměř svislé, hladké stěny, ve kterých jsou vidět jednotlivé vrstvy, občas přerušené zlomy. Je kupodivu zima, v údolích je mlha a nejvyšší hora v okolí měří 2849 m n.m. Všude jsou řídké borovice a občas samoty obklopené políčky kukuřice a banánovými háji S Honduras je skutečná banánová republika a viděl jsem pár lidí, kteří měli věci zabalené ve známé modrobílé krabici. Občas potkáme protijedoucí auto, člověka na koni, na horském kole Shimano a nebo i pěšky. Je tu několik cihelen, kde vyrábí i prejzové tašky. Kopáč s motykou dobývá tu správnou hlínu z jedné vrstvy pískovce a cihly se pálí vyrovnané do obrovské kostky s dírama u země. Úplně černý dým, který se valí z jedné hromady připomíná pálení pneumatiky, ale všude je jen (zřejmě hodně prosmolené) borové dřevo. V San Juan musíme čekat na další auto. Tentokrát moderní Toyota s pytli fazolí skýtá pro dva skutečné pohodlí. Přestože jsou tu dřevěné mosty přes potoky, je často bezpečnější jet přes brod, který je hned vedle.

    Asi 12 h jedeme do El Esperanzy S hlavního města provincie Intibuca. Hned nás odchytnul autobusák, že za hodinu jede naším směrem. Důvěřivě jsme si naložili baohy a on nás ujistil, že odjíždí přesně a že tu máme být radši 5 minut předem. Našli jsme poštu a Joe mohl konečně poslat nakoupené věci z Guatemaly. Ještě si vyměnil v bance šek a rychle jsme proběhli trhem, kde jsme nesehnali chleba. Teď už pěkná silnice vede do Siquatepeque. Lidé odjíždí z trhu a nebo vezou dříví na dvoukolácích tažených páry volů. Bohužel jsem byl pomalej a nestačil si je vyfotit. Asi 90 km přes hluboké údolí trvá něco přes hodinu. Našel jsem imigrační úřad, protože 3 dny mi nestačí na to, abych dostal Nikaragujské vízum. Zítra je sobota. Řekli mi, a to zkusím v hlavním městě Tegucigalpa přece jen na Nikaragujské ambasádě a když neuspěju, a tam jdu v pondělí. Koupili jsme chleba (spíš housky) a pivo a už nám jede autobus. Rychlá silnice je plná dopravy a v kopcích se pomalu vlečou oddychující kamiony. Předjíždění je ale zřejmě osobní ctí řidičů a někdy nevěříme vlastním očím. Jedeme širokým údolím kolem vojenského cvičiště a z prudkého kopce sjíždíme do Tegucigalpy ležící v hlubokém, uzavřeném údolí. Na předměstí stojí plno lidí na zastávakách autobusů a mám pocit, že hlavní město je chudší a bídnější než venkov, což bylo naopak v předešlých zemích. Veliká pila těsně u silnice musí být zlatý důl, protože na dvoře stojí Mercedes a nová Toyota. Zase tu není hlavní nádraží a vlastně jsme skončili ve městě Comoyaguila, které je jen přes řeku od T. Má tu být levnější ubytování, ale míň klidu a víc nebezpečno. V průvodci jsme našli hotýlek Familiar a rychle jdeme přes vyhlášenou obrovskou tržnici (jdeme jen po ulici přeplněné lidmi, krámky, taxíky, autobusy a smogu) přes most do hlavního města. Joe z pošty zatelefonoval na svojí kartu, kterou má doma, v parku Concordia jsme viděli jeden sloup od starých Mayů a kolem Burger Kingů a Pizza Hut se vracíme do našeho příbytku. Joe šel do kulečníkového sálu na pivo, kde se seznámil s člověkem, který tu vyučuje angličtinu. Na zítra máme pozvání na oběd. Spíme dobře a ještě v 6 h je tma.

    Za „kontroly“ ostatních hostů jsem uvařil k snídani polívku, nechali jsme si věci u hoteliéra a jedeme na Nikaragujskou ambasádu. Vojáček s velkým samopalem mi však nedává šanci a tak sem musím v pondělí znovu. Zpátky jsme jeli taxíkem ze čtvrtě, kde jsou ambasády a domy bohatých lidí s vysokými ploty, ostnatými dráty a bytelnými mřížemi do přeplněného města plného dopravy. Zrovna nás šel pozvat Joův starý známý. Je to pár bloků od hotýlku, malý zelený domek s ocelovými dveřmi, které vedou přímo do obýváku. Staré gramorádio hraje španělské písničky a přítel se přiznal, že si ráno přihnul. Je hodně upovídanej a snaží se nám pomoci a poradit, jak se dostat k autobusu, který jede do blízkého přírodního parku. Ukázal nám noviny, kde je fotka prázdné nádrže s titulkem: „Neprší S energetická krize“. Za obývákem je úzká místnost se stolem, kde se jí. Další plechové dveře vedou do otevřené chodby, kde je nádrž na vodu a na konci záchod a dveře do kuchyně. Ta je asi 2×2 m s lihovým, přenosným vařičem. Ukázal nám, jak přesně dělat kukuřičné tortily a k nim jsme měli dobrou kuřecí polívku. Joe sem možná přijede znovu, aby se učil španělsky. Za chvíli nám má jet autobus a tak se rychle loučíme. Městským autobusem jsme znovu projeli neuvěřitelně rušnou tržnicí a krokem se blížili k nádraží. Autobus jede ve 3 místo v jednu a tak chodíme po trhu a dali jsme si v baru pivo. Už ve 2 je autobus plnej sedících i stojících a vyjel o 10 minut předem. Vyběhli jsme z baru a přestože mám zkušenosti z pražské dopravy, tenhle autobus je plnější. Tři lidi sdílí sedadla pro dva malé školáčky a zbytek se mačká v už tak přeplněné uličce. Cesta trvá asi 2 h do San Juanito, odkud je to ještě 4 km do San Rosaria S původně zlatokopecké vesničky, kde je teď návštěvnické středisko pro park La Tigra. Naštěstí jelo nahoru auto, které nás za 4 limpieras vzalo. Ranger přišel za chvíli a ubytoval nás v opuštěném, velkém domě, kde nebylo kromě střechy, zdí, dvou dveří a na větší části podlahy nic. Večeříme a vyčítám (v žertu) Joovi, že všechny problémy, které mám s Hondurasem jsou jeho vina. Američani sem cpali peníze a zbraně, ale Hondurasané museli pochopit, že Rusko je velký nepřítel. Náš známý dokonce říkal, že jsme sem vůbec nemohli a kdyby se o něm před 89. někdo dozvěděl, že si se mnou povídal, měl by problémy a možná dokonce i kriminál.

    V domě jsme si postavili stany proti komárům a hrajem šachy. Jsme pod horou 2200 m vysokou a je celkem zima. Park La Tigra je mračnový prales. Asi tu i prší, ale hlavní vlhkost je z mraků. Jdeme k vodopádu a cesta se rychle mění. Čím výš, tím víc mechů, lišejníků na stromech a kapradí. Z obrovských stromů visí dlouhé a tlusté liány. Ubývá světla, jak houstnou koruny stromů. Viděli jsme několik opuštěných štol, ze kterých se voda svádí dolů do vesnice. Muselo tu být hodně zlata, protože staré vybavení a koleje vleček jsou bytelné a muselo to stát spoustu peněz a dřiny. Vodopád je vysoká skála s malým čůrkem vody a s cedulí, a se nekoupáme, že stejnou vodu lidi pijou. Na jihozápadním kopci o pár desítek metrů výš je úplně jiný les. Suchá tráva, kaktusy a banány, které tu pěstují lidé ze samot rozesetých po úbočí. Vrátili jsme se do vesničky, kde jsme měli věci schované u dvou holek (z USA a Austrálie). Povídáme si, Joe vaří k večeři pečenou zeleninu v alobalu na ohni, oni tři kouří společně jednu cigaretu marihuany a pijeme kafe, které je plné kousků ze špatného mlýnku nebo spíše drtiče. Holky tady cestují už 4 měsíce a libovaly si, jaká pohoda byla na malém ostrůvku v Karibském moři, kousek od Honduraského pobřeží.

    Ráno musíme na autobus v 6 a je to asi hodinu pěšky, takže jdeme spát kolem 10. Rozloučili jsme se s holkama (ty tu zůstanou několik dní) ještě večer a ráno v 5 je ještě tma. Je po dešti a autobus jsme stihli přesně. Je stejně plný jako cestou sem. Sedím na své pravé půlce na sedadle a levá mi přečnívá do uličky. Vpravo vedle sedí pán a paní a vlevo plnoštíhlá dáma, která má svojí pravou půlku nad uličkou. Tím se naše zadky dostaly do jakéhosi vzpěru a dá se to vydržet. Vystoupili jsme u Americké ambasády a k Nikaragujské jdeme pěšky s věcmi. Jsme tu první, hned po otevření. Joovi řekli, že nebotřebuje vůbec nic, já jsem vyplnil formulář, dal fotku a 25 $ a paní řekla a si sednu. Trvalo to přes dvě hodiny, když si mě zavolala a řekla, že chce dalších 5 $, že to bylo expres. Požádal jsem o stvrzenku. To prý že ne, že na 25 $ jsem dostal, ale na 5, to že je pro ten expres. Stál jsem na svém a ona, a přijdu ve 2. Připravil jsem si 5 $ a zase požádal o stvrzenku, že rád zaplatím, ale ne jí do kapsy. Odešla někam za roh a vrátila mi pas s razítkem víza. Poděkoval jsem a ani mi neodpověděla.

    Cestou na autobus jsme naplnili flašku na vařič super speciál benzínem asi za 2,50 Kč 2 litru, vařič vařil skutečně asi 4 h, jak se praví v prospektu. Minuli jsme sámošku pro místní boháče a hned před ní čekali na autobus. Joe nevydržel a zmocnila se ho nakupovací vášeň. Už jednou odolával hamburgeru, ale teď nakoupil sýr, rybičky v tomatě a spoustu čokoládových dobrot. Postěžoval si, že je to dražší než doma a oba jsme si koupili ještě docela dobrý jogurt. Já jsem nakoupil přes ulici ovoce u místních pěstitelů. Mango, banány S pro nás vzácnější zboží. Na nádraží jsme se plížili ucpanými ulicemi a protože jezdí spousta autobusů, čekali jsme jen asi : h. Malá holka prodávala na ulici banánové chipsy a „řeka“, která tu teče je spíš kanalizace, na jejímž břehu se popelí supi. Autobus byl neobvykle pěknej se sklápěcími sedadly a naše věci nebyly na střeše, ale v úložném prostoru dole. I silnice k břehům Pacifiku byla lepší. Asi za 3 h jsme sjeli z kopcovité Tegucigalpy do široké roviny, kde se, myslím, pěstuje tabák a v městě Choluteca jsme jen přešli na druhý chodník, kde už lidi čekali na autobus, který jede na hranici s Nicaraguou do Guasaule. Ještě vidíme osamocené pěkné domy, když vyjíždíme z města a pak už jen chudé samoty. V hraničním městě je velký, teď už opuštěný trh a pár baráků s nezbytnými prejzovými střechami. Pár malých bosých a nahoprdelatých dětiček jde po hlavní ulici, malý kluk sedí na koni a veze velký džber na kopici odpadků, které jsou všude. Vedle se rochní černá svině a před zavřenou celnicí čekají na parkovišti kamiony. Musíme do místního, jediného „hotelu“, který nás stojí 30 lumpiérů. Sdílíme jednu postel a skrz díru mezi zdí a stropem můžeme slyšet, co se děje ob několik pokojů dál. Nemáme světlo, ale máme větrák. Taky nemáme zámek a proto se střídáme u věcí. Sprcha je kýbl s vodou, která se krásně ohřála v plechovém sudu a menší miska na polejvání. Záchod jsem viděl jen zvenku S dvě kadibudky, před kterými je hromada popela S to ze spálených použitých papírů. Koš na odpadky je nevelká díra uprostřed prostranství. Mladá holka rozsvítila utažením jedinou žárovku na zápraží a tak si alespoň můžu číst. Joe šel do báru utratit zbytek peněz.

    Ráno po mě na celnici chtěli další peníze za překročení doby vyhrazené pro tranzit. Byli neoblomní a to že byla sobota a neděle je samozřejmě nezajímalo. Zaplatil jsem asi 4 $ a u veksláka si vyměnil šek za Nikaragujské Cordoby. Hranici tu tvoří řeka a po mostě už proudí obchodníci z Nicaraguy s košíky se zbožím na hlavách. Na modré obloze jsou nízké, bílé mraky a sytě zelená barva až do žluta svědčí o vydatných srážkách. Je teplo, ale fouká vítr a rozhodně není nepříjemné vedro ani vlhko. Přešli jsme most, ukázali pasy a Joe si musel koupit turistickou kartu za 5 $ a oba jsme zaplatili 2 $ za vstupné do země. Musí se platit dolarama hotově, místní měnu nechtějí. Hned za hranicí nám jel autobus a dokonce jsme do něj nastupovali za jízdy a naše věci putovaly zase na střechu. Přijeli jsme na „nádraží“ do Chinaudegy, které je prašným prostranstvím vedle tržnice. Měli jsme tentokrát 5 minut na přestup. Nejsou tu žádné jízdní řády nebo nástupiště. Všichni lidi ví, kdy a odkud co jede a pomocníci autobusáků cílovou stanici pořád vykřikují a ještě je napsaná na autobusu.

    První dojem z Nicaraguy je o moc lepší než z Guatemaly nebo Hondurasu. Domy mají zavedenou elektriku a jsou relativně pěkné. Uniformované děti postávají před školou a silnice má uprostřed žlutou čáru. Na tržnici jsou drožky a koňské potahy ne pro turisty, ale pro obyčejnou dopravu. Chvíli jsem nemohl rozpoznat, co mi připadá tak povědomé, ale hned mi to bylo jasné. Ulice jsou plné Žigulíků, Roburů, If, Bělorusů a dokonce vojáci, prý, (podle Joa, kterej se vyzná) mají na krku AK-47 samopal, který se používá ve východním bloku. Z historie Nicaraguy toho moc nevím a ve zprávách před lety, když se tu válčilo S asi tak 70.S80. léta S mi Somozovci a Sandinisti lezli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Podle průvodce byl Somoza namočenej do vraždy Sandino v r. 1934 a nechal se zvolit prezidentem. V 48. byl podporován US vládou a Roosewelt o něm řekl: „He may be a sonofabitch, but he is ours“. V roce 56, když byl znovunominován na prezidenta ho zastřelili. Atentátník Lopéz Peréz byl taky zabitej, ale stal se hrdinou a zakončil diktaturu. Avšak za pomoci Národní gardy, rodina Somozovců pořád vládla. V r. 1974 opozice FSLN neboli Sandinovci začali kritizovat Somozovce v tisku. Taky unesli několik politiků a chtěli je vyměnit za politické vězně. Následovalo systematické vraždění po dobu 2,5 roku ze strany Somozovaců. V r. 1978 tisk uveřejnil, že byl zabit P.J.Chamorro, což byla poslední kapka a lidi vypukli v násilí a stávku. Postupně všechno vyhráli a táhli na hlavní město Managuu. Somoza (syn původního prezidenta) rezignoval na prezidentství a opustil zemi. V Paraguay ho ale zabili. V r. 1981 vstoupil na scénu Daniel Ortega. Země byla zbídačená, lidé negramotní a půl milionu lidí nemělo střechu nad hlavou. Nová vláda založila družstva, zavedli vzdělávací program, očkování proti obrně. Nikaragua byla země ve víře v úspěch a v budování socialismu. Od r. 1981 začalo USA podporovat tzv. Contra, které působili z Hondurasu a Kostariky a hodně vojáků bylo bývalých Somozovských přívrženců a v Americe byli nazýváni Freedom Fightors. 1984 S Nikaragua žalovala USA u světového soudu, který shledal USA vinné. USA se různě vymlouvalo a bojkotovalo Nikaraguu. V nových volbách byl zvolen P.J. Chomoro (1990), Contra přestali válčit, USA uvolnily embargo a zmírnily inflaci 30 000 %. To jsem se dočetl a od jednoho pána jsme se dozvěděli, že tu byla v podstatě komunistická vláda podporovaná Ruskem a to, že v 8 vypnou elektriku je proto, že není voda v nádržích a velký odliv neumožňuje chladit přímořskou elektrárnu, kterou postavili Rusové. Když se ale Ni srovná s ostatními zeměmi, je to řádový rozdíl. Dost lidí mluví anglicky, na polích jezdí traktory a bohatá země pod sopkama jistě nese plody. Prý tu je nestabilita v zemi a nikdo neví, kdo patří k jakému táboru. Jediný incident, který jsme viděli, byl mezi opilými manžely, kdy on tvrdil, že není komunista.

    Naše cesta vedla dál do Leonu. Zase jsme skončili na nádraží u tržnice, kde jsem si koupil mango za 2 Kč a „čeládo“, což je rýží plněná smažená těstová placka přeložená na půl se zelím a rajčetem a politá vývarem se zeleninou. Zrušili tu vlak pro pasažery a tak musíme do Managuy S hlavního města autobusem. Lidé nás varují, jak je tam nebezpečno a tak s rukama na baůžku přitisknutém na ledvince na břiše, která ještě skrývá pás na peníze na břiše pod kalhotama jedeme místním autobusem z nádraží na nádraží. Zase nám hned jede autobus do Masaya. Joe se seznámil se studentkou, která nám spolu s kamarády pomáhá hledat hotel. Ten nám ale připadá drahej a tak jdeme kempovat na plácek před Bomberos S hasičárnou. Máme společnost službu držících hasičů, kteří nám povídají o svých manželkách a milenkách. Spíme ve stanech krásně až do rána.

    Autobus nás veze do Granady S jednoho ze starých měst na břehu jezera Nicaragua. Piráti podnikli na město několik nájezdů a vždy ho vyplenili. Dnes je tu několik kostelů a úzké sympatické uličky. Nezdržujeme se dlouho, abychom byli brzy u Pacifiku, v malém městečku ležícím v zátoce a živícím se rybolovem a trochu turismem. Prý tu můžeme tábořit bez problémů na pláži. Asi 12letí kluci postávají pod vysokými palmami a pak jeden z nich rychle vyšplhal do koruny, utrhl pár mladých ořechů a stejně rychle slezl dolů. Dostali jsme jeden darem a s úctou pozorovali, jak obratně a zkušeně kluci ořech sloupli, udělali díru na pití mlíka a pak ho ještě rozpůlili, abychom si pochutnali na měkké mladičké dužině. V přístavu jsme moc brzy. Lodě akorát vyjíždí na lov a plní se ledem. Spousta malých kluků stojí na molu a s vlascem s olůvkem a háčkem namotaným na kusu plochého dřeva loví ryby. Zatočí olůvkem, hodí a většinou vytáhnou rybu tak 10 cm dlouhou. Hodí ji na háčku zpátky a asi čekají na větší úlovek. Nikdy jsme ale nic jiného, než ty malé čudly neviděli. Občas hodí malou rybku zpátky do vody, po které hned skočí čekající pelikáni. Nejmíň dvakrát jsme ale viděli uloveného pelikána, se kterým se rybáři moc nemazlí. Vytáhnou háček a mrsknou ho zpátky do vody. Slibovaný úchvatný západ slunce se nekoná, protože jsou mraky. Dali jsme si výbornou večeři S smažené krevety na česneku, rýže, pečené brambory a zelný salát. Ještě dvě piva v báru a jdeme spát pod palmy. V noci nás vzbudil d隝 a postavili jsme stany. Fouká hroznej vítr, ale tropiko vydrželo i když bobule je odolnější.

    Ráno střídavě svítí sluníčko, mží, je duha a fouká vítr. Nízké mraky nám nedávají doufat, že uvidíme vrcholky sopek, kterých je v téhle části Střední Ameriky hodně. Dojeli jsme k Lago de Nicaragua, kde v mlze vidíme dva kořeny sopek tvořících ostrov. Namočil jsem si ruku do špinavé vody a vzpomínal, že kanál mezi oceány nevede tudy, protože místní umělec namaloval nad sopkou mráček, který odradil lidi, kteří o kanálu rozhodovali, že by sopka mohla soptit. Stopli jsme si taxíka, kde už byli čtyři pasažeři. Sedli jsme si dopředu a v 7 lidech s plným kufrem jsme jeli v Žigulíku neustále přes 110. Na hranici, kde jsme vystoupili chtěl taxikář dvojnásobek i když na začátku souhlasil s cenou pro oba, chvíli jsme se dohadovali, ale nakonec jsme udělali kompromis a dali mu trochu víc. Opustit Nicaraguu stojí zase 2 $ a ještě 5 cordobas pro místní městský úřad. V zemi nikoho jsme se svezli na korbě pickupu do Costa Rica. Hned v budově celnice je krásná banka a celní úředníci pracujou rychle a efektivně. Musí ale nalepit do pasu známku a ještě přepsat všechny údaje na stroji. Dostali jsme mapu a anglické informace a v 11 nám jel autobus. Po úzké silnici jsme jeli neuvěřitelně rychle. Ve městě Liboria jsme vzdali návštěvu odlehlého parku, kolem sopky Rincon de la Vijecha a s mraky nad hlavou jeli až do San Jose. Všude je vidět přítomnost vlhka a cesta musí vyšplhat do výšky 1150 m. Našli jsme hotýlek, kde teď píšu a doufám, že zítra najdu poštu, abych tohle psaní mohl poslat domů.

 

 

         



Dopis č. 12

 

 

9.7.94, SAN JOSE, COSTA RICA

 

Už doma, v teple, klidu a pohodě přepsaný ztracený dopis z Venezuely.

 

    Povídání končí tím, že jsem v malém hotýlku v San Jose. Zvolili jsme o něco dražší, ale se dvěma postelema. Joemu je hodně špatně a já musím několikrát za noc na záchod. Ještě večer jsem se šel podívat rychle do centra, kde na mě útočili veksláci. Ráno jdu koupit na roh chleba. Zapomněl jsem si svoje mycí náčiní na záchodě a vrátný mi ho schoval k sobě. Vyzvedl jsem si ho, ale až o hodně dýl jsem přišel na to, že mi ukradl holítko. Jdeme na panamskou ambasádu. Musíme mít lístky ven ze země a já, Čech, musím čekat na fax do Panamy. Jdeme do města, kde jsme si v hotelu nechali baohy a kupujeme lístky na autobus. Pro Panamce potřebuju taky lístek ven z Panamy. Koupil jsem si zpáteční Panam S San Jose, ale ve vedlejší cestovce jsem zjistil, že si můžu koupit letenku Panama S Columbie a tím uspokojit celníky. 124 $ visí ve vzduchu, protože můžou chtít vidět zpáteční letenku z Columbie. Hledáme něco k snědku na trzích a přímým autobusem ve 3.00 jedeme spolu s dalšími tursity k Atlantiku do Puerto Viejo. Přijeli jsme už za tmy a spíme u opuštěné budovy u moře, kde je v noci nečekaně rušno. Ráno jsme se probudili do mlžného a vlhkého tepla a d隝 překazil náš záměr, jít pěšky. Je tu pláž s černým pískem a velké vlny. Při čekání na autobus jsme snědli a vypili dva kokosové ořechy a u parku Cahuita si necháváme věci v hospodě. Ranger, který tu koukal na fotbal od nás nevyzvedl peníze a my jsme došli na pláž, u které je hustý palmový les. Koupeme se ve velkých vlnách a na břehu jsou stopy po obrovské želvě. Pár lidských šlápot vede k díře, kde želva nakladla vajíčka. Došli jsme na ostroh, kde je spousta úlomků z korálů vyvržených na břeh. Jdeme dál po okraji lesa, kde koušou komáři. Spousta ještěrek, pavouků a opic ve větvích a jeden had jsou naše lovy beze zbraní.

    V Caihuta si Joe koupil marihuanu a je šastný. Z plechovky od piva si vyrobil fajfku, protože nemá papírky na ubalení cigarety. Na velikém stromě visí stovky podivných zavěšených hnízd, nad cestou přelítnul tukan se žlutým zobákem. Začalo pršet a dostali jsme místnost s jednou postelí. Je horko a vlhko, d隝 bubnuje na střechu a ve větvích řvou opice. Ráno nám v 6.30 jede autobus do PUERTO LIMON, mezi plantážema banánů. Je neděle a jenom pekárna má otevřeno. Dál jedeme zastávkovým autobusem, který nabírá banánové dělníky až do SIQUIRUS a pak do TUIRRALBY v horách a v mlze. Joe si vyhlídnul pěknou slečnu, se kterou si vytrvale povídá. Omylem jsme přejeli CARTAGO a skončili jsme až v San Jose. Musíme na jinou stanici, abychom se vrátili zptáky. V centru CARTAGA stojí trosky kostela. Je to bývalé hlavní město, ale kvůli zemětřesením ho přesunuli do S. Jose. Lidé se tu na nás z neznámých důvodů usmívají. Ještě jedeme dnes jedním autobusem do TIERRA BLANCA, kde je zima a rychle se oblíkáme. Stopem jedeme o dalších 5 km výš k hotelu, který je drahý a tak spíme na fotbalovém hřišti. V noci je chladno tak, že jsem vyndal spacák. Spíme v 2700 m, prší a fouká vítr.

    Ráno vstáváme před 6 a hotel je ještě zavřený. Poprchává, žádný auto nás nebere a ještě musíme čekat u restaurace LINDA NISTA v 3100 m n.m., nejvýše položená hospoda ve Střední Americe. Za 2 h nám jede autobus dalších asi 5 km a posledních 6 km musíme po svých. Šplháme na vrchol VOLCLANO IRAZU S 3422 m n.m. Platíme 200 za vstup, ale stojí to za to. Vyšli jsme z mraků, svítí slunce a v kráteru je žlutozelené jezero. Jsme nad inverzí a já mám príma pocit, že jsme šlapali pěšky. Zpátky Joe počítá už každý kilometr a brumlá, že nás nikdo nebere. U hospody suším stan a karimatku, vařím oběd a čekáme na autobus. Je tu červená Škoda 120, pěkně orezlá a zpustlá. Jen tak, bez naděje jsme mávli na auto, který nás vzalo až do CARTAGA. Trochu mě pálí čelo, byli jsme přece jen ve třech a půl tisících. Poslal jsem pohledy, Joe se nemohl rozhodnout, jestli zajít do Pizza Hut, ale pak jdeme za město hledat nocleh. Na konci zastávky jsme se zeptali pána, kde se tu v okolí dá stpát a on nás pozval na zahradu. Ubytovává načerno dělníky z Nicaragui, kteří jsou tu jako gastarbajtři a alespoň mají práci, na rozdíl od domova. Pán a majitel je námořník S strojař a při stloukání podivuhodně avantgardní psí boudy, filozofuje o míru na Zemi a o životním prostředí. Postavil jsem si stan z poloviny na pěknou trávu, ale nakonec jsem spal na kamíncích a štěrku. Hned nad hlavou je dálnice a auta nadělají spoustu hluku.

    Dnes už správně jedeme do SAN JOSE. Na stanici utekly krávy z ohrady, ale nikdo si jich nijak nevšímá. Cestou se stavujeme na panamský ambasádě, kde jsem odevzdal pas a jedeme do kanceláře TICA BUS. Nemám lístek! Prohledal jsem už všechno a volám i na ambasádu, kde moc anglicky nemluví. V pase prý mám jen útržek o placení za vízum. Joe pere v landuromatu a já jdu na černý trh měnit paníze na lístek. První vekslák má slušný kurs, ale ouha, není to vekslák, jak za chvíli zjišuju. Vzal si ode mě peníze, že on u sebe nemá na výměnu. To je divný. Jdeme k prvnímu okýnku s občerstvením, kde on dává moje šeky a dostává do ruky bankovky místní měny. Dal mi jenom tisícovky a zbytek si chtěl nechat. Strkáme se a já jsem tak neodbytnej, že jdeme zpátky a já jsem dostal peníze zpátky. Ze slibovaného, krásného kursu není nic, hospodský mi řekl, že mi chtěli utéct se všema penězma a že mám teda vlastně kliku. Koupil jsem si lístek do Panamy za 18 $ a pláču, kde jsem ten první ztratil. Jdeme do pensionu za polovic poslední noci v San Jose, kde jsou ve veliké místnosti malé kamrlíky oddělené jakousi papundeklovou stěnou. Chodíme po městě, ale brzy se vracíme. Přehrávám si šachy a Joe spí. Ráno jdeme potřetí na ambasádu. Mám v pase vízum a taky lístek, kterýho si prý nevšimli, když jsem volal. Stojí mě to pár dolarů, protože mi nevrátí plnou hodnotu a říkám si, jak musím být příště víc důrazný a míň důvěřivý. Na venezuelské ambasádě mi řekli, že si budu žádat až v Columbii, když neletím přímo do Venezuely.

    Ve vilový čtvrti jsou obrovský soukromý baráky, kolem kterých obchází uniformovanej, soukromej hlídač. Jdeme do muzea JADE (čte se chade). Je to zelený kámen, ze kterého indiáni vyráběli šperky a různé ozdobné předměty, bohatě ryté, leštěné i vrtané. Muzeum zlata je zavřený a touláme se k trhu. Joe je dítko štěstěny. Koupil u stejného obchodníka o polovic levnějc a pod kloboukem se směje jako sluníčko. Mám banány, mango a Taco S smažená tortila s masem a zelím. V národním museu je v geologické části kus lávy a kus Měsíce, který kostarickým obyvatelům přivezlo Apollo 11 spolu s vlaječkou, kterou vezli s sebou. Vypadá to, že v Česku máme banány z Kostariky, podle jedné z výstavek. Archeologické oddělení je bohaté a pěkně udělané a jsou tu podivné kamenné třínožky S sedačky nebo mlýny. Joe na můj popud ukázal průkaz se slovem STUDENT (nic oficiálního) a hned dostal slevu. Míříme do lihovaru, kde má podle průvodce být prohlídka s ochutnávkou. Lihovar je zrušenej a dnes je tu ministerstvo kultury. Večer se tu koná vernisáž a jsme srdečně zvaní. Sedíme na náměstí a paní v letech s mohutnými stíny a nepěknými zuby láká Joa a mě chce pomoct stříhat mi nehty na nohou! Joe jde volat domů a ještě přes sámošku, kde nakupujeme na cestu se vracíme pro věci a pak jdeme na autobus.

    Autobus má 1 h zpoždění kvůli přípoji odněkud ze severu, asi z Nikaragui. Vyjížídíme v noci a podle vytí motoru jedeme přes pěkný hory a úzkýma, točitýma silnicema, ale nic nevidíme. Joe spí na zadním sedadle, já před ním a vzpomínám na jízdy v USA, protože tohle je určitě vysloužilec od Greyhounda. Ráno jsme před hranicí s Panamou moc brzy, je ještě zavřeno. Vyměnil jsme Colony a koupil mrkev. Panamští celníci chtějí vidět lístek ze zěmě ven a dva Němci mají problémy a musí si koupit lístky od autobusáka Panama S Kostarika i když je vůbec nechtějí, protože chtějí letět do Mexika. Prohlíží nám baohy a pak už jedeme. Úzká silnice neobydlenou, kopcovitou Panamou vede přes malý DAVID a zastavujeme ve městečku, kde nic není. Vidíme Pacifik a před Panamou prší. Veliká bouračka zastavila úplně provoz v protisměru a na dálnici se musí platit. Velký, povědomý oblouk mostu vede přes kanál, který tu je v podstatě velká zátoka. Město vypadá bídně a vůbec ne bezpečně. Joe si hned rezervoval lístek a já jsem se dovolal do už zavřené kanceláře SAM, abych si změnil termín odletu. Po Avenidě CENTRAL jdeme do čtvrti SAN FELIPE, kde je oblast levných pensionů a my si vybíráme jeden se jménem PANAMA. Dovolal jsem se paní Digeně do nějaké cestovky, která mluví i trochu anglicky a prý mi zavolá ráno, jak dopadla.

    Jdeme do města k nádherný budově Francouzské ambasády, u které je pomník výstavbě kanálu. Promenádou kolem prezidentskýho paláce jdeme až na rybí trh. Na prázdné diskotéce jdeme na záchod a v uličkách si říkáme, že se nebojíme. Joe jde večer ještě na pivo a já dospávám autobus. Ráno jdeme na trh, kde jsme si dali za 50 c rybu se smaženým chlebem (podobný langoši). Rybí trh je dnes plný života a Joe se podivuje nad tím, že obrovský tuňák (tak přes 20 kg) tu stojí jako v USA dvě malé konzervičky. Lidé tahají káry s ledem k rybářským loďkám a kanystry s palivem. Už ve dveřích v pensionu na mě volají, že mám telefon. Digena mi přeměnila letenku z 22. na 18.7. a prý budu potřebovat lístek ven z Kolumbie. Joe si dává zmrzlinu a já banány.

    Čekáme se všema věcma na autobus do Miraflores ke kanálu. Limonádař má na vozíku obrovskou krychli ledu, ze který škrábe ledový kousky do kelímku, zaleje to šávou ze sady podle přání a je z toho s brčkem osvěžující a ve vedru chladivej nápoj. Cestou ke komorám je mangovník, pod kterým se cpu slaďoučkým ovocem. Dnes jsou komory zavřené, je poslední den rekonstrukce (komory jsou otevřené, jen terasa pro turisty je zavřená) a mohli bychom vniknout dovnitř jen jako novináři. Na 2× jedeme stopem na druhou stranu kanálu do Colonu. V domku Armády spásy jsme si mohli nechat baohy a my důvěřivě a tajně ještě přidáváme pasy a peníze. Plavební komory GATŮN jsou za městem a je to dvojice 305×33,5 m, H=26 m. Tady je vyhlídka turistům přístupná. Lodě se tahají lokomotivama, které jsou po obou stranách a vpředu i vzadu. Tam, kde jsou vrata a změna výšky, jedou lokomotivy přes pořádnej houpák. Proplavení chvíli trvá a nás musel přijít vyhodit hlídač, že už zavírají. Vrátili jsme se do COLONU a jdeme parkem k moři S přes zpustlé, špinavé a ošklivé město. Domy jsou dřevěné, velké, padající a občas ohořelé od požárů. Několik jich je pořádně nakloněných a přesto v nich lidé bydlí. Je to chudoba. „Kam jdete?“ Zeptal se nás celkem slušnej pán. „K moři.“ „Tam nechoďte, cestou vás zabijou“. Jako zbraně máme v rukách lahve od piva a odhodlaně jdeme. Vracíme se dokonce postranníma uličkama. Mladej kluk s dobrou angličtinou mi nabízí loď do Kolumbie za 25 $ a chce předem pár drobnejch. Bez zálohy si s ním dávám sraz, ale už skoro vím, že nepřijdu. Je to trasa drogových překupníků a stejně už mám letenku. Spíme v učebně na zemi, koušou nás komáři a skrz díry ve zdi celou noc hučí ulice.

    Nechce se nám vstávat a nikdo nás nevyhazuje. Varují nás před cestou na nádrží (asi 300 m), a se nikde nezastavujeme a a spěcháme prostředkem ulice. Hned nám jede krásně pomalovaný autobus do PORTOBELO. Starý Kolumbusův přístav a později španělská pevnost leží v krásné zátoce. Odtud se dopravovalo do Evropy peruánské zlato. Je tu dnes nějaký náboženský svátek. Průvod jde za sochou Panny Marie, kterou vpředu nesou na nostítkách a pak ji vezou přes zátotku. U vody nám místní potápěči nabízí levný výlet s potápěním. Nezdá se nám to a ze strachu, že skončíme do vody a všechno zůstane u nich na palubě, odmítáme. Jedeme zpátky směr Panama City autobusem a stopem v klimatizované Toyotě až do botanické zahrady. Potkali jsme tu Němce z Ticabusu a zažíváme první d隝 v tropické oblasti a v období dešů! Prší skutečně vydatně, ale za chvíli zase svítí slunce. Joe jede do Panamy a já zítra půjdu na komory. Našel jsem si nocleh v policejní akademii, která je úplně prázdná. V noci je tak horko a vlhko, že vyprané tričko je snad ještě mokřejší. Zase jsem chytil české vysílání a na cestě pozoruju armádu zrzavých mravenců, kteří v kusadlech nosí kusy zelených lístků jako plachty na vejšku. Ráno mi nejede slibovanej vlak (naštěstí) a do MIRAFLORES mě veze Američan v džípu, kterej mi vypráví o kanálu. Jezdil s lodí, která měří hloubky a odbagrovává nánosy. Dnes je tu otevřeno. Je sice jen jedna loď v komoře, ale zase turisti můžou obdivovat velikej model. V části kanálu je pořád jednosměrný provoz, i když ho pořád rozšiřujou. Vyjímečně se stane, že mají málo vody a teď se obávají konkurenčního potrubí, kterým se čerpá nafta z lodi do lodi někde v Kostarice a tím pádem nemusí přes komory a snad se začíná s železnicí v Kostarice. Za proplavení se platí závratný částky S rekord asi drží luxusní parník a myslím, že to bylo po přepočtu pár stovek dolarů na osobu.

    Pod mangem jsem se zase najedl a jedu do Panamy. Chvíli chodím i s baohem po městě, nikde mi ho nechtějí nechat. Zamířil jsem po nábřeží do našeho pensionu a jdu kolem vyústění kanalizace, kde moře vypadá hrozně zbědovaně a smrdí. Na pěší zóně jsem potkal Joa, který si chozením léčí kocovinu. Byl na americký vojenský základně a vypráví neuvěřitelné, barové historky. Couráme městem, na trhu máme rybu a pak na chvíli nakukujeme do bordelu a v jednom sedíme na pivu v baru, kde tančí ne moc pěkná holka na stole. Večer si povídám s klukem z Ruska. Utekl do Německa, pak do Kolumbie, do Ekvádoru a teď je v Panamě. Domů nemůže, tady je na černo, do Evropy se chce dostat na lodi, odkud už ho vyhodili a s ruským pasem...? Přes všechny moje trable jsem na tom dobře. Ráno jdeme do čtvrti, kde Američani shazovali bomby, stříleli a zabíjeli nevinné, když honili Norjegu (?). Díry ve zdech nahání spolu s varováním: „tam nechoďte, tam je nebezpečno“ strach. Nastává čas loučení. Joe jede zpátky a já dál na jih. „By, uvidíme se v Praze“ a je to. Odteď jsme každý sám a zranitelnější.

    Plnej autobus mě veze na letiště, kde chtějí vidět šeky, ale nemusím platit zpáteční lístek. Boeing 727 má zpoždění. Jsou vidět ostrovy v moři, oblast DARIEN a pak hory s přibývajícími pastvinami a nakonec cihlově červený MEDELIN. K jídlu máme kuře a letadlo není plný. Letiště je daleko za městem a jedu sourkomým autokárkem. Město vypadá hezky, ale pojedu hned nočním autobusem do CARTAGENY. Jedeme přes pořádný hory, ale autobus je luxusní i s televizí a s dohušováním kol za jízdy. Moc nespím a na videu běží nějaká americká pyrotechnická šílenost. Rozednilo se za horama, jedeme pastvinama a sem tam projedeme vesnicí. Nádraží v Cartageně je na poměry krásný a luxusní, ale je oplocený a za městem. Hledáme venezuelskou ambasádu, ale autobusem jedu na špatnou adresu a za dolar mě veze taxík o pár bloků dál. Nepříjemná paní mi řekla, že od ní se ničeho nedočkám a že musím do BARANQUILLA. Jdu do starého historického centra, obehnanýho hradbama, kde jsou banky a pěkný baráky s balkónama a úzký uličky. Všude je v bankách plno a až v druhé berou šeky. Za hradbama je obrovská pevnost SAN FELIPE na skalním vrcholku. Nepodařilo se mi uplatit vrátnýho, který mě chtěl připravit o tisícovku pesos a tak dovnitř nemůžu.

    U benzínky jsem koupil benzín do vařiče a na trhu banány, pomeranče, rajčata, cibuli. Autobus do BARAQUILLA mi jede hned. Na nádraží si povídám s holkama, který prodávají nějakou encyklopedii a nutěj ji lidem, který nemají na nádraží co dělat. Taky tady je nádraží za plotem a policajti mě přinutili zbourat stan. Spím u zdi nádraží, kde je už permanentní místo kluka, kterej umývá taxíkářům okna. Zase jedu malinkou dodávkou a musím platit za baoh. Dojel jsem až před ambasádu ale ouha. Přestože je středa, je zavřeno! Je svátek nezávislosti. Jdu k muzeu, který je taky zavřený. Jediná ZOO mi poskytla rozptýlení. Hrály si tam děti pod dohledem a organizací schopné a pěkné holky. Ve vitrínách jsou v lahvích uschovány různá stádia embryí člověka a spousty zvířat. Cestou zpátky se vyptávám, kde je možný tábořit. Několik lidí mě posílá sem, tam a u kluka, který se hrabe v motoru bílýho Mercedesa mám štěstí. Prý se zeptá exmanželky, která tu s dědou a čtyřma dětma bydlí. Můžu přespat na dvoře, kde si stavím stan. Děda je Jugoslávec a byl i v Čechách. Jdu se ještě podívat do centra, který je daleko, je špinavý a nijak hezký. V kulečníkárně je žlábek jen tak rovnou u zdi. Nějaký zloděj prchá před pronásledovateli. Betonové plůtky nesou stopy po kulkách. Kluk u Mercedesa auto neopravil a ani jeho švagr mechanik nebyl ve startování na 24 voltů úspěšnej. Zavřeli kapotu a já dostal večeři.

    Druhý den už mají na velvyslanectví otevřeno. Za 30 $ jsem ale dostal jen tranzitní vízum na 72 hodin! Jdu na brazilský konzulát, kde mi ale vízum dát nemůžou. Banka mi v 11.30 zavřela před nosem a tak čekám do dvou. To už se ale nemění šeky! Jen dopoledne!! Prý a jdu do směnárny, ale tam taky šeky neberou. Je mi bídně a smutně. Sedím na rohu ulice, kde mi místní mladík tluče klíny do hlavy, jak je všechno jednoduchý a že mi pomůže. Nepomohl. Snědl jsem levné banány před krámem s hračkama a paní z krámku mi vzala odpadky a obdařila mě úsměvem. Hned je mi líp. Vrátil jsem se do domku, hraju s dětma fotbal a docela se domluvíme. Starší holka mi ukázala sešit ze školy a co všechno se učí. Mají náboženství a na angličtinu někoho, kdo dělá chyby. Trochu mázlá a veselá máma se vrátila pozdě večer a vzala nás na pizzu. Brzy pojede pracovat do Holandska, prý vaří v kolumbijské hospodě. Přijel exmanžel v poslední Mazdě a nepoznal bych ho. Je v kvádru s přenosnýmt elefonem v ruce. Veze nás do obchoďáku, do čtvrti boháčů, kde jsou domy určitě lepší než někde v Beverly Hills. Jeden je na pozemku celýho bloku a jinej palác je rozestavěnej. Drogovýho mafiána sebrali američtí policajti. malej kluk mi pomáhá stavět stan, ale musí spát doma. V noci je tu horko. Konečně mám štěstí a banka mi šeky vyměnila.

    Mám peníze, vízum, ale zase musím počkat, abych nebyl ve Venezuele v neděli, kdy bych si nemohl vyměnit peníze. Jedu tedy na víkend do SANTA MARTA a ješt kousek dál do parku TAYRONA. Málem jsme přejeli a řidič mě vztekle vyhodil i s věcma. Ale nic není jednoduchý. Park je zavřenej! V bráně sedí hlídači a nechtějí mě pustit. Potkal jsem ale Španěla a kluka s holkou, kteří z parku právě vyšli a tvrdí, že na pláži je plno lidí. „Musíš se tam protáhnout“. Za úplatek, který za mě dal zásobovač třem hlídačům, kteří mě pustit nechtěli jsem projel. Hlídači se na mě jen smějou. Ještě musím kus pěšky (stopem jsem jel tak 4 km) až na TAYRONA BEACH. Je to krásný místo. Velký vlny, písek, skály, palmy i s ořechama a je tu domek, kde je hospoda a pár altánků, které jsou skrýší pro závěsné sítě. Taky mám jednu pronajatou na noc. Není to nijak moc pohodlný, ale jde to. Je tu ráj pro lidi, kteří toho moc dělat nechtějí a dají si rádi cigaretu marihuany. Na pláži jsem se koupal nahatej (daleko za ostrohem) a seznámil se s jiným naháčem z Belgie. Dobře jsme si popovídali a já jsem se snažil relaxovat a nic nedělat, což mi radil průvodce. V noci hučí moře a koušou komáři.

    Ráno jsem si vyzvednul foák z trezoru a po pláži jdu do PUEBLITO S starého indiánského městečka. Jím a piju kokosy, kterých je tu bezpočet. V malém kruhovém domku bydlí rodina indiánů. Všude kolem jsou tu archeologické vykopávky. Bolí mě břicho a mám nepříjemnej průjem a po 1 h stoupání do kopce mi není veselo. Dolů je to rychlejší a snazší. Kobaltoví motýli jako dvě dlaně, ještěrky, cikády, ptáci a další zvířata mi kříží cestu, ale určitě toho spoustu přehlížím. Z výšky je moře nádherný a voda je pak úplný balzám v horkém počasí. Dnes spím ve stanu pod palmou a co chvíli spadne s ohromnou ránou kokos. Hned ráno jsem vyrazil k silnici. Pěkně jsem se prošel a za celkem rozumnou cenu jedu luxusním busem do MAICAO, kde se na mě vrhají taxíkáři. Trochu mě oblafli tím, že jeden mi před autobusem řekl cenu 4000 (jako za bus) a auto pak bylo levnější, i když autobus ve skutečnosti tak drahej nebyl. Nakoupil jsem jídlo a vyrazil vstříc Venezuele. Ford je starej a rozvrzanej, řidiči si pořád kupujou piva. jedeme rovinou s pustými stromy a keři, na kterých visí igelitový pytlíky S děs. Na kolumbijské straně nemám problémy, jen Venezuelan mi zase vyplácal stránku v pase. Cestou nás staví několik kontrol. Město MARICABO, u kterýho je obrovský záliv je naftová metropole. Trochu se hádáme o dopravu na nádraží, až mi taxikáři stopli plnej autobus. Na nádraží se na mě hned vrhli prodavači lístků a musel jsem platit pětidolarovkou. Pojedu v noci do CARACASU. Most před úžinu zálivu je dlouhý, ale ne impozantní. Svítí hvězdy a občas domy ve vesničích.

    V 5 ráno jsem v CARACASU. Nádraží není pěkný a záchod je vyloženě ošklivej. Jdu hledat hotel, kterej má krásnej neon na střeše, ale je zavřenej. Odcházím od dveří a jdu mezi auta na záchod. Koutkem oka vidím kluka, který obíhá frontu aut a jde stejnou uličkou proti mě. Couvám a když jsem se otočil, stojím proti druhýmu klukovi, kterej na mě míří pitolí. „Tak je to tady“. Blesklo mi hlavou. Pistolník říká: „Odtud není žádná cesta“. „Jo, jo, dám vám všechno, co mám, ale potřebuju pas“. Sundávám ledvinku, kde mám pár dolarů a pas, kterej jsem si pro kontroly neuklidil. Taháme se o ledvinku, dostal jsem pistoí do hlavy, druhej kluk mě kousnul do ruky. Ještě jedna rána pistolí. Pak se mi otevřel baůžek a foák žďuchnul na zem. Kluk s pistolí ho vzal a říká, a už jdou. Přikrčil jsem se, abych si bránil kapsu s penězma na břichu. Asi si toho všimli, ale to už jsme uprostřed silnlice a já volám „Help me, please, help me“, na dva opodál stojící chlapy. Ani se nehnou, ale zloději utekli. Přišel jsem tedy jen o foák, ale stálo to za to? Co kdyby stříleli? Rady z průvodců S vyjít zlodějům vstříc mi k ničemu nebyly. Ale co kdyby mi sebrali pas? Je to tak rychlý rozhodnutí a v nelehkých podmínkách, že člověk (já) reaguje bez velkýho přemejšlení. Půjdu na ambasádu pro brazilský vízum a koupím si levnej voák. Mám plno filmů, přece je nepřivezu prázdný. Vlastně to nedopadlo až tak hrozně špatně. Pomalu se rozednilo, ještě jsem se stavil na policii, kde mi řekli, a přijdu odpoledne a už mě z přepadení nejvíc bolí boule na hlavě.

 

 

         

 



Dopis č. 13

 

 

27.7.94, CARACAS, VENEZUELA

 

Ahoj rodiče a kamarádi, známí.

 

    Ještě je mi trochu těžce a trpce po nepěkný zkušenosti z bitky v Caracasu, ale měl bych častějc používat Joova přísloví: „Relax“. To je život. Jak jsem pozdějc zjistil, nevzrušovat se, je způsob života asi všude ve Venezuele, možná v celé Jižní Americe. Jak se tedy věci měly dál. Hned po „přepadení mě“ jsem si sednul na lavičku a smutně přemýšlel úplně chaoticky. Náhodou jsem zvolil cestu kolem policejní stanice a nahlásil, co se stalo. „Přijďte večer“. Někdo mi poradil, jak se dostat k brazilské ambasádě, ale řidič minibusu mě vysadil špatně. Pak mě asi 5 lidí poslalo na různá, špatná místa, až konečně inženýr měl pravdu. To jsem ale zase nemohl najít autobus, až se jeden Venezuelan slitoval a odvezl mě až na místo. Byl přátelskej, ale ne nebezpečnej, spíš teplej. Ale pomohl mi a dal mi telefon pro případ... Na ambasádě pán v okýnku nevěděl. Musel se zeptat a za 2 h mi paní anglicky řekla, že to bude cirka 30 $ v bolívarech. Mezitím přišli dva Američani, se kterými jsem se dal do řeči a řekl jim, že bych chtěl mít americkej pas. Z děvčete se vyklubala Líba z K. Varů, teď už 9 let v Americe! V bance šlo všechno děsně pomalu, ale vlastně jsem měl štěstí, protože před týdnem se dolary neměnily vůbec. Bývalý prezident totiž zpronevěřil miliony, je ve vězení a položila se hlavní banka. Dolar vyletěl nahoru, ale zase trochu klesnul na 170 bol za 1 $.

    Měl jsem do odpoledne čas a hledal klidné, tiché, bezpečné místo, kde bych si uvařil oběd. V parku, spolu s pány z popelářských vozů a pár milenci, jsem se cítil dobře. Nabral jsem sílu (hlavně duševní) a našel nemocnici, kde mi prodali prášky proti malárii. Na jedné velké třídě jsem uviděl foák, za přijatelných 2300 bolívarů, kterej by mohl (snad) něco zachytit na zbytku filmů. Váhal jsem a koupil. Vrátil jsem se pro vízum a z pošty poslal dopis. Odpoledním městem, které je velká nudle s dlouhou, rušnou pěší zónou, betonovými budovami a horkým sluncem (ale není tu vedro), jsem se vracel k nádraží. Pod plátěnými stříškami hráli S téměř výhradně mužský S šachy. A po ulici chodí krásný holky. (V republice Managas je prý z neznámých důvodů 70 % ženských a 30 % mužských a není to ze stěhování. Tak se rodí). V parku byli ohromní, pestrobarevní papoušci, běžci a chodci. Stavil jsem se na policii, ale bezúspěšně. Ani papír mi nedali a kapitán vypadal, že umí počítat do 3 a velikou mačetou plácnul na plocho místního zatčeného, až se svalil. O papír jsem okamžitě přestal usilovat a rychle zmizel do ulic, kde mě o 100 m dál před 12 h okradli. Venezuela!

    Na nádraží jsem si předsevzal dorazit před šerem, a to se mi povedlo. Držel jsem ruku na ledvince; všudypřítomní prodavači lístků mě pořád pronásledovali. Chyběl mi vyměnit 1 $ a když jsem před vchodem popocházel a čekal, až si veksláček rozmění, přiskočil sedící kluk a z kapsy mi ukradnul koukající toaletní papír. Zaregistroval jsem ho včas a chránil si jen břicho, ledvinku a baůžek. Kolem bylo tak 200 lidí a pár jich volalo za prchajícím mladíkem. Pak se smáli, když jsem jim řekl, že to byl papír na záchod, ale mě do smíchu nebylo. Nakonec jsem měnit nemusel, když mi jeden obchodník nabídnul lístek o 200 levnější. Sedl jsem si v restauraci ke zdi a seděl jako na trní, než mi jel v 10 autobus. Lístek jsem si koupil, až když mi dva lidi z autobusu řekli, že skutečně jede do Ciudad Bolívar. Byl to sice Mercedes s televizí, ale okna netěsnily a nad ránem se pode mnou zlomila sedačka. V noci jsem zřejmě poprvé viděl Jižní kříž a měsíc svítil jako blázen. Měli jsme zpoždění a i zbytek cesty byla pořád stejná rovina s oranžovou písčitou zemí porostlou nízkými stromky. Občas tu prší, ale není to rozhodně pásmo vodomilné. Na několika místech se tu těží nafta a benzín je ve Venezuele hrozně lacinej. Za 1,5 $ se dá naplnit nádrž auta a ještě k tomu neplatí daně. Město Ciudad Bolívar leží na Orinoku, přes které si visí most v jednom z nejužších míst a přitom je tak 1 km široký a dál se vlní jako jezero. Je hnědý a stromy u břehu jsou zatopené vodou. Z nádraží mě odvezl autobusík na letiště a přitom jsme objeli celé město včetně dlouhé promenády na nábřeží veletoku. Několik společností prodává výlety k Angel Falls. Ptal jsem se s vyjímkou zavřených, u všech. Jen k vodopádu neletí nikdo. Musí se do Canaima a přitom se letí kolem vodopádu, a pak jsou různé další varianty na 1S4 dny. Vybral jsem si nejlevnější za 135 $, který má ještě v programu návštěvu Salto Sapo S Vodopád žába, oběd a návrat zpět ten samý den. Kluk z Německa, který tu pracuje pro vlastníka ostrova a je z jiné cestovky se mi snažil prodat nocleh na ostrově v zaručeně autentické atmosféře. Znělo to lákavě, ale bylo to dražší a v podstatě to samé. Měl jsem trochu mrazení v zádech, když se na mojem lístku nikde neobjevilo Salto Angel a poprosil jsem slečnu, a to tam dopíše. Říkala, že to je jasný a že piloti to ví a že to zkusí při cestě tam a zpět podle počasí. Že prý letí v 10.30. Nervozně jsem podupával kolem a pak řekli, že mají problémy s letadly a že z 6 je volné jedno, že musíme čekat do 12. Pán a paní ze Švýcar byli dost nespokojení a na celou Venezuelu si stěžovali, jak není nic jasné a nic, co se řekne, neplatí.

    Nakonec jsme vyletěli v 1 po krátkém dešti. Pod nízkými obláčky bylo vidět nádrž Emblase de Guri. Hornoplošník pro 19 lidí měl několik prázdných míst a cesta trvala asi hodinu. K vodopádu jsme vůbec neletěli a přistáli jsme v Canaimě. Hned z letiště jsme šli k břehu laguny, kde jsme dostali grilované kuře se salátem a ananas a meloun. Průvodce Elio nás informoval o bezpečnosti a že budeme mokří, a si s sebou nebereme žádné peníze jen foák. Věci máme nechat tady v rohu. Nasedli jsme do velké kánoe a kolem dlouhé stěny s několika vodopády přijeli na ostrov. Pak jsme šli po vyšlapané pěšině „džunglí“, která moc divoká nebyla. Salto Sapo je asi 40 m vysoký a tak 80 m dlouhý. Asi ručně vydlabaná římsa vede za vodní clonou, která se v poryvech větru klepe a vrhá vodu na křičící lidi. Jsou to kubíky hnědé vody jistě plné minerálů a humínových látek. Domorodý pomocník nám přenesl foáky v několikerých igelitových pytlích a na druhé straně jsme se mohli koupat v přírodním bazénku. Vůbec nebylo horko a voda je tak akorát. Při cestě zpátky nám Elio povídal o Tepuich S stolovitých horách, které jsme kolem mohli vidět. Jsou to pískovcové kvádry se svislými stěnami a geologové si myslí, že se zachovaly proto, že tu nikdy nebylo moře. Na vrcholku každé hory je ráj pro biology, botaniky a broukology a spousta endemitů se vyskytuje jen na tom jednom místě. Viděli jsme Auyantepui, ze které padá Angel Fall. Asi 1 palec velikej mravenec se tu jmenuje 24 prý proto, že po kousnutí má člověk 24 h horečku.

    Přes lagunu jsme jeli kánoí za deště a vlny cákaly, takže lidé byli na konci exkurze téměř v extázi. Starší novomanželé si libovali, jak to bylo dobrodružné a že byli v deštném pralese. Protože se vraceli letadlem dva Norové, nebylo pro mě a pro Elia místo v letadle. To se právě vrátilo z Kavaku a vodopád prý byl krásně vidět a letí tam znovu. Celá výprava se vrací do Karibského moře na Margarita Island. Smutně jsem koukal za letadlem a přál si mít taky čistou oblohu. Na noc jsme šli k vedoucímu Tunia Tour comp. Mimo bungalovy pro turisty jsou tu baráky pro personál. Bouda z vlnitého plechu s několika místnostmi a otevřeným prostorem S kuchyní a jídelnou musí ubytovat asi 15 lidí včetně kuchařek, řidičů ap. Povídal jsem si s klukem, kterej je na 2 šéfem a uměl anglicky. Studoval cestovní ruch a já bych řek+, že tu je v pěkný díře, ale on je spokojenej. Druhý 2 vedoucí hrál na kytárku se 4 strunama a zpívali s klukem, který střídal mandolínu a tahací harmoniku. Malej špunt hrál klacíkem na useklou dutou tykev, opatřenou drážkama jako valcha. Venezuelské národní písně nejsou rozhodně líbivý hned od začátku, jsou hlučný a trhavý, jako by ve stakatu. Nejdříve se vytratily páry mladých, pak starší lidé a na mě zbylo místo v předsíni u mrazáků, kde na mě nepršelo a proti komárům jsem si pověsil stan.

    Vzbudil jsem se brzy ráno, zřejmě nedočkavostí. Měli jsme být připraveni v 7.30. Šel jsem předtím k laguně a smutně koukal do nízkých olověných mraků. Elio mi řekl, že o tom tak nesmím přemýšlet. V jeho pozici bych mi to taky poradil. Ale já se nemohl zbavit svých pochybovačných úvah. Na letišti jsme byli včas. Každý si sedl a trpělivě čekal, jako kdyby zpoždění bylo plánované. V 10 přiletělo letadlo, které má odlétat ve 2. A se jdu koupat a v 2 2 tady. Umyl jsem se, vypral a šel k budově, kde už se dvanáct let staví elektrárna. Nikdo přesně nevěděl údaje, vedou sem ale dvě trouby tak i 0,75; zatím je tu jen jedna turbína skoro jako Bánki, kterou zrovna opravovali. Spád kolem 40 m a průtok nikdo neznal, prý dává 300 kW(!), ale měřák na generátoru je jen do 100 kW. Složitá hydraulická regulace je napojená na převodovku, která vypadá jako i ostatní věci samo-domo. Uvařil jsem si oběd a o hodinu dřív pro mě přišel René, že na mě čeká malé letadlo, které s mým jménem poslali z Ciudad Bolívar. Měl jsem letět ještě se dvěma Němci, ale pilot řekl, že neletí k vodopádu. René nebyl k nalezení a tak jsem zase vyndal baoh a čekal na to letadlo ve 2. Pilot mi řekl, že můžu letět s nima, a si dojdu pro bágl. Za 2 minuty jsem viděl v jeho ruce balíček peněz od jakéhosi pána a já letět nemohl. Bylo jasno a šance na vodopád slušná. Ptal jsem se Reného, co a jak a že prý pro mě musí najít letadlo, ale neví jestli to bude dneska. Správně bych už měl být na hranici, protože mi vyprší vízum, ale řekl jsem si, že to risknu. Tak prý čekat. Další letadlo podle Reného mělo letět k vodopádu, ale pilot neměl dost paliva. Měl jsem na rozmyšlení 5 minut s tím, že poletím asi ráno, kdy není nic vidět. Poslední šance bylo letadlo, které letí co nevidět, ale je plné. Musel bych poprosit průvodce Elia, aby si to se mnou vyměnil. Na to ale nebyl čas. Nevěděl jsem, jestli můžu odmítnout další letadlo od společnosti, jestli mám zůstat další den a tak jsem se zeptal pilota, jaký jsou šance. Jako jeden z mála mi připadal slušnej, pravdomluvnej a poctivej. Ráno byl u skály a nebylo vidět nic, ale počasí se mění rychle.

    Rozhodl jsem se vrátit do Ciudad Bolívar bez toho, proč jsem si celej „zájezd“ koupil. Seděl jsem na místě druhého pilota v červeném Spítru, ale neradoval se. Ve velký dálce jsem viděl Tepui, ze které Salto Angel padá, ale protože je v klínovité díře, vodu jsem neviděl, ale jasno tam úplně nebylo. Letěli jsme deštěm a mraky a já uvažoval, co jsem měl udělat. Bylo mi to líto, ale necítil jsem se úplně nešastně. Na letišti mě už čekali ze společnosti. Při placení jsem nepodepsal šeky. Já jsem řekl, že oni mě nevzali tam, kam měli a dlouho jsme diskutovali, kolik mi vrátí peněz. Mladý kluk mě dostal do ráže tím, že řekl, že pilot tam neletěl, protože nebyly dobrý podmínky. Mně pilot řekl, že nemá palivo a akorát jsme potkali Elia, kterej říkal, jak Salto bylo hezký a a se mám dobře. To byl důvod k diskuzi o penězích. Došli jsme ke kompromisu, který mě, člověka neumějícího prohrávat naplánované výlety, přináší neustále černé myšlenky. Za výlet, na kterej bych nikdy nejel jsem zaplatil 115 $ a téměř hned mě napadla práce, kterou jsem si takovou sumu vydělal. U paní a pána Montgomerových, kteří mají miliony, starého Forda T v garáži a zadní kožená sedadla Cadilacu spálená kyselinou z ležerně přepravované Fordovy baterky, jsem v malé ložnici sundaval tapety. Namočil jsem stěnu válečkem a strhával celkem dobře. Někde podklad vypadal hladce, rovně, ale pak se ukázalo, že je to namalovaná (několikerým latexem) tapeta. Zkusil jsem kousek znovunamalovat, ale nebylo to ono. Tapeta nešla přes malbu namočit a tak jsem kousek po kousku loupal špachtlí. Objevila se třetí vrstva. Ta byla hodně stará a papír se oddělil od lepidla, které zůstalo na stěně. To už jsem pak za pár hodin umyl vodou, hadrem a seškrabal špachtlí. Nebyly to celé dva dny práce, ale lilo ze mě, měl jsem hlad a bolely mě ruce a záda. (růžový pokoj pak vypadal nádherně). Jsem rád, že vím, čím jsem platil, ale musím najít jiný lék, abych pořád nebrečel nad rozlitým mlíkem. Koupil jsem si výborné, ještě teplé dalamánky a odjel na nádraží.

    Po rovině pojedu v noci a v městečku, které se jmenuje KM88 počkám pár hodin na ranní autobus. Při čekání se se mnou dal do řeči kluk. „Do you speak English?“ byla jeho jediná anglická věta a pak už pilně a trpělivě poslouchal a opravoval mojí španělštinu. Bydlí tady, v Ciudad Bolívar se svou manželkou a třema klukama, ale pracuje 700 km daleko v Caracasu, v televizní stanici. Je doma jednou měsíčně a je nešatnej, ale při 30 % nezaměstnanosti (?) a finančních změnách musí živit rodinu a pracovat, kde je místo. Průměrně vydělá člověk 100 $ měsíčně, ale neplatí se daně. Lístek stojí asi 8 $, ale lidi žijou, oblíkají se a neživoří. Řekl jsem mu o svém smutku a o ukradeném foáku a v tu chvíli jsem se vlastně zaradoval, že tu jsem živej, jen s boulí na hlavě. Říkal, kolik Miss World a modelek je z Venezuely a že by chtěl do Kanady. Až mě překvapilo, jak jsme si rozuměli i jazykově i obsahově. Rozloučili jsme se a já nasednul do autobusu směr Brazílie. Nemohl jsem usnout, koukal se na měsíc a hvězdy a přes všecho snažení se mi myšlenky vždycky vrátily k nepodařenému pokusu vidět nejvyšší vodopád na světě. Konečně se tedy karta obrátila a ve Venezuele mi štěstí nepřeje.

    Vystoupil jsem do deštivé noci, pod stříškou sedl na bágl a klimbal s flaškou od piva v ruce. Těsně před svítáním přijel autobus a jedeme přes kopce na jihu Venezuely zvané La Grand Sabara. Vyšplhali jsme deštným lesem na pláně porostlé trávou a občas palmama. Všude ještě tečou potůčky vody po nočním dešti a slunce se těžce klube nízkýma mrakama, nad které jsme se brzy dostali, ale už je tu další vrstva. Pláň je asi 1000S1500 m n.m. a jsou na ní hlaďoučké kopce s kulatými, nízkmi obrysy. A pak se mi zase srdce zaradovalo. Z mraků na chvíli vykoukly další velké Tepui, minuli jsme dva vodopády a jeden, kterej se tu asi ani nepočítá a po pěkný asfaltce vlnící se do dálky a lesknoucí se v ranním slunci to řidič žene na jih. Nejznámější stolová hora Roraima (přes 2600) se taky na chvíli objevila. Nemyslím si, že se sem ještě někdy vrátím, ale kdyby jo, zkusím se tam podívat. Není to nemožné, jen to stojí spoustu peněz. V Santa Elena, kde autobus končí, jsem potkal německýho fotografa, kterej se tam právě chystá. Celkem příjemná paní mi dala výstupní razítko, nakoupil jsem zásoby a vyrazil k 20 km vzdálené hranici s nadějí na stopa. Autobus jede až ráno nebo v 6 večer a to se mi nechce čekat. Svezl mě místní autobus asi po 2 km chůze.

    Na rozdíl od varování z průvodce proběhly celní formality rychle v klidu a příjemně. Musel jsem si ale předtím v pasu zaškrtat stránky a napsat (tužkou) jen pro víza, aby mi zase nevyplácali potřebné volné stránky. Paní se trochu podivila, ale našla velký volný místo někde u razítek z Belize. S hranicí končí asfaltka, je tu = v Brazílii pár krámků, kde jsem si vyměnil venezuelské Bolívary za nové brazilské Real (skutečné peníze), které platí měsíce nebo dokonce jen týdny. Nová měna má kurs asi 0,9 Real = 1 US$, což je pro Brazilce zvyklé počítat v milionech s tisícovou inflací nezvyklé. Ani se nesnažím zjistit, jakej vliv to má na turisty. Odtud jede autobus ve 4 a teď ještě není poledne. Z kopce jsem se vydal do Amazonského pralesa a několikrát popojel autem. Kolem cesty jsou domky místních lidí. Nejsou to indiáni, za těma bych musel do míst, kam silnice nevede, ale jsou to jejich míšení potomci. V primitivním domku je jedna místnost s houpacíma plátěnýma hamokama, v přední části stojí sporák s bombou, trs banánů, kbelík s vodou a veliký, dřevěný moždíř spíš na drcení mouky než na máslo, i když jsem taky viděl krávy. Domky jsou zastrčené stranou na vymýcených planinkách s políčky kukuřice. Větší budova nese nápis Eskuala 1. grade (škola 1. stupeň) a relativně luxusní barák vévodí rozsáhlé farmě. Poslední stop byl dlouhej s dělníkem ze společnosti, která asfaltuje cestu. Vzdálené kopce jsou zarostlé, ale kolem silnice je do dálky les vykácenej. Chybí tu křik ptáků a hučení a šelestění stromů a palem, ale je tu teploučký potok a plac pro stan. Líbí se mi tu tak, že tu zůstanu. V potoce jsou doráživé rybky, které mě při koupání nenechají na pokoji. Právě sedím ve stínu stromu na žulovým balvanu, poslouchám hučení vody a píšu tyhle řádky.

    Musel jsem brzy zalézt do stanu, abych se ukryl před mušilkama, které si ale našly cestu v řídké síovině. Zase jsem si přehrával šachy a učil se, tuším, Lotyšský gambit až už nebylo vůbec vidět a pořádně zpocenej jsem slastně a tvrdě usnul. Vzbudil jsem se se svítáním a vařil si snídani. Tentokrát byly típlice neodbytné a kotníky a krk mám posetý nejmíň 100 štípan­cema. Čekám, až se slunce vyšplhá za kopec, aby mi uschnul stan. Čekám, až se slunce vyšplhá za kopec, aby mi uschnul stan, ale mraky ho na zem stejně nepustí. Sešel jsem z kopce na silnici a šel kus pěšky. Asi za 2 hodiny jsem si stopnul autobus, kterej jel jako blázen. V místě, kde buldozery rovnaly povrch silnice jsme se kolíbali ze strany na stranu v obrovských náklonech a jen na chatrných, převážně dřevěných mostech řidič trochu zpomalil. Velká část je vyasfaltovaná, ale občas je jen hliněná. Zastavili jsme uprostřed velikánské pláně, ze které občas vylejzají hory a je tu jen tráva. Malý krámek s velikou střechou nad kruhovým, betonovým pláckem má svou studnu, agregát a přístřešek, kde dva řezníci právě porcovali maso. Na stromě sedí krásný černo-červený ptáček a pod ním vyzáblý kůň. Už jsme sjeli do roviny, kde jsem očekával džungli a prales a nevím, jestli jsou pláně dílem člověka a nebo přírody. Z průvodce jsem se dozvěděl, že místní obyvatelé jsou indiani a s civilizací přišli do styku v r. 73, kdy se tu objevila ruda. Celá oblast Amazonky je bohatá na zlato, diamanty, železo a další nerostná bohatství a stát na tom vydělává těžké peníze.

    Blížíme se k Boa Vista, hlavnímu městu státu Roraima, která leží na břehu Rio Branco. Rozlehlé město má letiště, autobusovou stanici daleko od centra a nic moc, co nabídnout turistovi. Potkal jsem hned na nádraží Henrika z Německa, který pracuje na universitě v Manaus a jede do Venezuely na 24 h, aby mu při návratu dali razítko a povolení zůstat v Brazílii dalších 6 měsíců. Oběma nám jede autobus zítra ráno v 8 a já ještě dnes, v pátek, musím do banky vyměnit peníze. Henrik se nabídl, že mi pomůže najít přístav a jestli jede loď dolů po řece. V bance všechno trvalo dlouho a ještě ke všemu mají limit minimální výměny 200 $. Ale při místní drahotě a snad ne moc rychlé inflaci, mi vlastně nic jiného nezbývá. Přístav tu v podstatě není a najít loď do Manaus je téměř vyloučené. Mám štěstí, že H. má čas a chu mi pomoct a že mluví portugalsky. Zbytek dne jsme strávili povídáním, čekáním ve stínu, sprchováním u benzínové pumpy, protože řeka byla blízko břehu plná smetí a splašků a vařením večeře. Rozhodli jsme se přespat na pěkném nádraží, kde už spalo několik cestujících. Místní člověk nám ukázal nejlepší místo v koutě u dveří a přestože kolem létaly stovky komárů, nechali nás na pokoji.

    K snídani jsme měli čerstvej, ještě teplej chleba z malého krámku přes ulici a Henrik mi dal několik adres a rad, co dělat a vidět v Brazílii. Jeho snem je mít malou obytnou loď a žít na Amazonce se základnou v Manaus. Pro něj je nevýslovným uspokojením žít na veletoku s možností, nahodit háček do řeky a vylovit rybu, která ještě nemá jméno. S tím souvisí i jeho práce ve škole. Rozloučili jsme se a shodli se, že při cestování potká člověk hodně zajímavých lidí, ale většinou už se spolu nikdy víckrát nesejdou. Přistavili můj autobus a já pokojně čekal u zavazadlového prostoru s baohem. S taškou na pojízdném nosiči přijel očividný homosexuál, kterej byl navíc skutečně buzerant. Nechtěl to a chtěl ono. Naložil jsem baoh a za 5 minut ke mně ono individuum přišlo, že můj baoh nemůže být dole, protože on nemůže odcukovat jeho pitomou tašku z vozíku. Měl jsem baoh v uličce a ještě neviděl, že ho asi 30× (při všech zastávkách) budu muset přendat na sedadlo, abych umožnil průchod. Buzerant se chtěl družit, ale hned pochopil, že mu nejsem nakloněnej.

    Cesta má trvat asi 20 h a ráno budeme v Manaus. První úsek byl asfaltovej ale po překonání Rio Branco přívozem byla cesta jen červený pruh urovnané země. Malé vesničky s krámkama a hospůdkama s kulečníkovýma stolama jsou v místech vykácené džungle. Suché stromy a ohořelé pahýly na pastvinách byly kdysi v hustém lese, který se ještě občas přimkne k silnici. Asi v 6 večer jsme minuli monument, který stojí na rovníku. Jsem tedy na jižní polokouli. Vzpomněl jsem si na odznáček, který mám doma v krabičce od paní letušky, která je při stejné příležitosti dává pasažérům na památku. Hned při první zastávce jsem naplnil umyvadlo a vyzkoušel, kam se roztočí vodní vír. Bylo to pořád vpravo po několika pokusech. Musím to zkusit taky hluboko na jihu.

    Ve 4 ráno jsme byli na nádraží v Manaus a v 6 mi jede autobus asi 40 km na jih, po staré silnici napříč Amazonským pralesem, kam mě posal Henrik. Po obchvatu jsme minuli město a chvíli po rudém východu slunce sjíždíme z kopce k místu, kde je přívoz přes Rio Negro a Rio Solimoes, které tu míchají černou a bikávově hnědou vodu, aby se řeka dál zase jmenovala Amazonas. Tak se totiž Rio Solimoes jmenuje na území Peru a získala jméno po indiánském kmenu, kde vládly vysoké ženy S Amazonky. Stále nevyřešenou otázkou je délka řeky. Mění se ústí řeky a taky jistej rozdíl je, když v období sucha klesne hladina vody v Manaus asi o 15 m! Až v 80. letech pomocí leteckého snímkování našla skupina nadšenců nejdelší z malých říček v Peruánských Andách. Délka může být 6790 km nebo 6490 km a to je pak Amazonka delší nebo kratší než Nil se svými 6738 km. Plocha povodí je 7 mil. km2 a v ústí protéká asi 200 000 m3s-1 (Vltava 200, Dunaj 2000 řádově).

    Necelou hodinu čekáme na otevření přívozu a obdivuju, s jakou zručností nakládají na RoRo rampě přívěsy na „balso“. Několik km široká vodní plocha nepřipomíná řeku v evropském pojetí a mě překvapujou plovoucí ostrůvky trávy. Cestou míjíme vor z klád, které mají v průměru 1,5S2 m a malý tažný remorkérek má plné ruce práce v silném proudu. Přívod jede tak : h k pár domkům s restauracema a malým rybím trhem. Přes jeden malý přívoz jsme se dostali na silnici BR-319 do Porto Velho, o kterou se dnes nikdo nestará a je to znát. Vystoupil jsem na kilometru 40, kde je další přívoz přes říčku Araça. Henrik mi poradil, že můžu jet na Lago Mamori k Josému, který ubytovává turisty a má pro ně atrakce včetně krokodýlů a nebo si stopnout domorodce, který jede tím směrem a za základní potraviny a nějaký nepotřebný dárek na konci se s nimi zkusit dohodnout o ubytování. Samozřejmě portugalsky. Rozhodl jsem se pro Josého, ale pro jistotu nakoupil něco zásob. Pomocí chatrné španělštiny, rukou a lístečku od Henrika jsem se vyptával v domku, který plave na vodě a je to krám i přístavní molo. Paní domácí se ukázala jako všehoznalá dáma a za chvíli mi zprostředkovala dopravu na 2 cesty. Asi 100 m širokou řeku, která celkem teče, brázdí dřevěné prkenné kánoe, na kterých sedí jeden člověk vpředu, zručně ji odtud ovládá (!) a má asi 3 cm rezervu, aby mu do lodi netekla voda přes bort. Občas tam šplouchne, ale k vybírání slouží vydlabaná půlka jakéhosi ovoce velkého jako míč, která má dřevově tvrdou slupku. To taky slouží jako miska na vodu, která se pije přímo z řeky. Na jednu menší „kanojku“ (tak to vyslovujou) mi prošedivělej pán nakládal baoh a já ho s obavou sledoval, kdy spadne do vody. Na větší kánoi jsem nastoupil já a poprvé se cítil slabej blbej vzadu s mladou maminkou a malým dítětem. Řeku lemují domky na špalcích, které mají o necelý metr výš tmavou stopu po vodě, která sahá často nad podlahu. Teď je vody míň a všechny domky jsou na suchu. Celé území je zatopené vodou; nejsou tu cesty a jediným dopravním prostředkem je loď.

    Asi po 2 h jsme byli doma u paní a já jsem zkusil S víc posunkama než řečí S vyslovit své přání být radši v domku „Cafrocho“, než jako turista. Vyrozumněl jsem, že u paní zůstat nemůžu, ale pán se nabídl. Na větší lodi jsme popojeli další kilometr k jeho domečku. Znovu jsem se ubezpečil a zeptal, jestli je to bez problémů, vybalil rejži a fazole a jeho zvednutý palec zpečetil naší dohodu. Dům, jak jsem pozdějc zjistil, je skutečně ten z primitivnějších. Sousedi mají televizi a sítě proti komárům v oknech a dokonce obývák, ložnici a kuchyň s plynovým sporákem a plechovou střechu. Ani nevím, jak se můj hostitel jmenuje, ale má ženu a kluka (asi 11), holku (8) a kloučka (2). Tři řady pilotů nesou obdélníkovou konstrukci (3×7m) se střechou z palmových listů v jedné vrstvě s mnoha dírama. Od strany od řeky je žebřík s pár prkny nad vodou jako molo. Stěny jsou z prken, asi 1,5 m vysokých a takovou „zdí“ je oddělenej otevřenej konec (bez obvodových zdí, jen podlaha se střechou, který slouží jako kuchyň). V dřevěném rámu je hlína, která je ohništěm s několika plechy s velkýma dírama na hrnce. Dvě malé poličky nesou veškeré nádobí i koření a kuchyňské potřeby. V místnosti je lavice, postel, stůl a židle a šicí stroj. Ve dne složené houpací sítě s krytem proti komárům promění ve chvíli obývák v ložnici. Je neděle, slunce pálí a je doba nicnedělání, ale mladík mě pozval na chytání pyraní. Sedli jsem na kánoi a rákosím projeli do zatopeného lesa. V laguně kluk napíchnul kus ryby na velkej háček, zamlátil koncem prutu do vody a... nic. Ani po několika pokusech. Přejeli jsme jinam, ale ani tam jsme štěstí neměli. Zato komáři se činili, ale repelent „Cutter“ funguje bezvadně. Ze sítí, kterou tu mají od rána jsme vytáhli zajímavé ryby a vrátili se do domku. Dlouhá štíhlá ryba zavoněla nad ohněm a zřejmě pro hodně tuku chutná výborně.

    Na návštěvu přejel asi 30letý příbuzný s manželkou a dítětem. Začali jsme si víc rozumět a kluci se zeptali, jestli hraju fotbal. Za chvíli už nás veze školní loď po proudu ke hřišti. Pár domků stojí na vyvýšeném terénu a ve svahu je tu hřiště. Míč má velikou díru a každou chvíli je ve vodě. Někde uprostřed amazonský nížiny hraju s klukama, jejichž země je Mistrem světa ve fotbalu. Hrajeme bosi, jen dva kluci se dělí o jeden pár kopaček. Hned z nás leje pod nízkým sluncem, který pořádně peče. Po chvíli přišlo (přijelo na lodích) pár dalších, starších kluků v dresech a fotbal dostává spád a ke konci taky srandičky z únavy. V korunách stromů řvou papoušci a dvě prasata na chvíli přerušila hru, když se vrátila z lesa z pastvy či lovu. Musíme se vrátit, tentokrát bez motoru a nechtěl bych závodit s denně trénovaným kánoistou, kterej pádluje jako ďas. Dojeli jsme za tmy, já jsem se vykoupal a oblečením a repelentem se chráním před spoustou komárů. Místní se jen ohání a v koutě čmoudí v plechovce doutnající dřevo. Zavěsil jsem stan a ve zvláštním rybově-uzeném ozónu klidně usnul.

    Na rovníku je tma od 6 do 6 a tak je noc dlouhá. Vzbudil jsem se ještě před svítáním, ale celá rodina vstává brzy. Vypili jsme malý hrnek kafe a s hlavou rodiny jsme vyrazili do džungle. Přejeli jsme říčku a rákosím a krátkým lesíkem jsme prokličkovali k velkému „rybníku“. Spousta bílých a černých velkých ptáků se tu sešla na snídani a pro pozorování divočiny (wildlife) nemusí mít člověk dalekohled. Stačí se tiše přiblížit a koukat. Jedeme neznatelným průklestem v lese a všiml jsem si, že je tu občas useknutá větev. Pro místní to musí být stejné, jako pro suchozemce najít pěšinku v lese. Už nepádluju, jedeme mezi tenkými stromy pomalu a místňák sleduje a poslouchá zvuky, kterých tu je pro mě nepřeberně. „Opice“: zašeptá tiše a neslyšně popojedeme k vysokým stromům. Vůbec tu nesvítí slunce, které podle příručky z 98 % pohltí zelený příkrov. Najednou zašustí větve a přesně ve směru, kde můj průvodce předpověděl, skáče ve větvích rodina celkem velkých, hnědých opic. Jedeme na „Jakarie“ na krokodýly. Z přídě se najednou ozvalo „Uhm, uhm“ a duté rány dlaní do prsou a z křoví odpověděl stejným zvukem krokodýl. Pak to šplouchlo, ale tělo jsem neviděl. Mám ale radši takovouhle zkušenost, než vidět mírumilovného, vykrmeného a líného jedince, který se předvádí turistům. Natáhli jsme sí asi 20 m dlouhou do čisté vody v řídkém lesíku a o kus dál, pod podivnou štíhlou palmou, jsme zastavili na sběr ovoce. Mužík vyndal z vody zkroucený, dlouhý palmový list, useknul z něj mačetou asi 20 cm široký pás po délce a pořádně ho promačkal a vypral. V lodi ho zkroutil jako při ždímání a udělal z něj tlustý provaz, který svázal uzlem ve veliký oko. Chytil se palmy, vzal mačetu do zubů, na nohy (chodidla) si zpola navlíknul smyčku a z poloviny jí obemknul strom, přičemž se chodidlama opíral na protilehlých stranách kmínku. To mu umožnilo pevnou podporu a šplhal jako po žebříku, jako píďalka. Nahoře useknul větev, vlastně list s mnoha malými, visícími větvičkami, na kterých jsou malé tmavé kuličky s tenoulinkým dužinatým obalem tvrdého jádra. Kuličky se umyjou, v hrnci se do nich chvíli mlátí flaškou, až celá slupička sleze, smíchá se to s vodou a cukrem a je tzv. Vitamináda S fialově borůvková, celkem dobrá tekutina.

    Spousta malých, barevných ptáků lítá tady blízko hladiny a konečně vím, že onen obrovský modrý motýl se jmenuje Horpko menelaus menelaus. Nízko nad vodou mají svoje hnízda tarantule. Veliká tmavá suchá bobule s průchozí svislou dírou, která vypadá jako nádor ve vidlici větví. Různé vosy, včely, mouchy, kobylky a já nevímco, má o něco výš nejroztodivnější příbytky. Zase jsme vjeli na rybník a přejeli jsme do stojaté vody plné žabinců. Tentokrát má mužík v ruce luk a dlouhý šíp‑oštěp s trojzubcem. Sleduje hladinu a občas vystřelí po rybě. Mezi kořeny je těžké rybu trefit a někdy se trefená mrskáním vyvlíkne. Nemáme štěstí. Z vysoké větve to najednou udělalo žbluňk. Viděl jsem jen tmavej stín a mám koukat na další. Za pár vteřin padá paní chameleonová asi ze 4 m po hlavě do bezpečí ve vodě. Někde tu taky musí být anakonda S dlouhatánský tlustý had, kterej není pro člověka nebezpečnej (?). Doma z něj mají jen kůži, která je asi 2,5 m dlouhá. Ještě máme malou zastávku na rybníku a vracíme se domů. Ze sítě jsme vyndali asi 15 rybek, které se mi cestou mrskají mezi nohama.

    Hned po návratu máme snídani, kterou manželka zatím uvařila. K rybě je Farinha, což je žlutá, sypká hmota se zrníčky jako hrubá mouka až do průměru 2 mm. Je to jedna ze základních potravin lidí v Amazonii a získává se z kořenů jednoho ze stromů. Asi 5 cm tlusté stvoly metr vysoké, které se sváží z okolí, se na specielním strojku namelou a v obrovské pánvi (jedna malá o i 1,5 m byla u fotbalového hřiště), která je posazená na zdi velkého ohniště se to vaří. Každý má doma sud, který je pořád plný a z malé misky se surová hmota sype ke každému jídlu. Po smíchání s vodou vytvoří lepivou hmotu, ale velká zrníčka jsou pořád tvrdá až mám strach o zuby (i mladí lidé tu mají zuby jako noty na buben) a k tomu je lehká ra­da S to se nekouše, to se polyká. Každý, koho jsem v Brazílii zatím viděl nejí, ale hltá. V sedě, na bobku, ve stoje, ale jako o závod. Farinha se taky sype do oné Vitaminády a pak se jí lžící ze sklenice. V celém domě není záchod a když jsem se vyptával, vyfasoval jsem pádlo a kánoi a ukázali mi směrem k lesu. Odpadky končí ve vodě a ze stejného místa se bere voda na mytí nádobí. Velká hliněná karafa na vodu se snad plní odjinud.

    V tmavé, čisté vodě v proudící řece jsem se krásně vykoupal a za chvíli přijely děti ze školy na lodi plné školáčků. Pozvali mě k sousedům na farmu. Velký, pěkný barák stojí na souši (ale přesto na kůlech) a v oboře jsou prasata, kozy, kravský lejna, slepice, husy a kachny. V sadě rostou pomeranče, ony palmy na Vitaminádu, jeden strom se suchými lusky plnými malých červených kuliček, které se používají na výrobu barviva a „kaštany“, velké jako malý kokosový ořech. Po rozryté a rozdupané hliněné zemi chodíme bosi a je nemožné nešlápnout do jednoho (ale spíš hned několika) nespočetných zvířecích exkrementů. Tenhle dům má dřevěnou kadibudku s porcelánovou mísou a zřejmě tu vládne pečlivá ženská, které pomáhají 4 dcery a táta se houpe v síti. Vysvětlit, kde je Československo je v Brazílii těžký. I Henrik řekl, že má problémy s Německem a tak jsem rád, když lidé znají Evropu. Vrátili jsme se do domku a protože dneska nejede z neznámého důvodu pravidelná loď, musíme pádlovat zpátky k přívozu, odkud mi pojede autobus. Loď do Manaus by byla zajímavější, ale zmeškal bych jinou, která jede dolů po Amazonce. „Tak pojedeš jindy, vždy další jede už za dva dny“. Čas tu má pro lidi jiný rozměr a život se zdá jednodušší, možná monotónní, ale určitě klidný a spokojený. Jim by se určitě naše denní vstávání do práce zdálo nepochopitelné.

    Při loučení jsem každého něčím podělil S drátěnka na nádobí, šampon, gumička do vlasů, hrací kostka a teď už stará česko-slovenská desetikoruna je očividně potěšily. Autobus mi jede ve 3 a jeli jsme tak, abychom byli u přívozu v 2. Už sám jsem čekal až do 2 5, kdy autobus dorazil. Všude kolem silnice je vodní les a občas velké, kulaté lekníny se zvednutým lemem. Na chvíli musíme zastavit kvůli prachu, když nás míjí tři auta a motorka. Jsme zpátky u přívozu, který teď slouží jako fotbalový hřiště pro místní kluky. Na dlouhé tyči mají sí na lovení balónu a čekáme jistě víc než hodinu. Snědí, starší rybáři se slaměnými klobouky přiváží ve svých loďkách ryby, které prodávají stánkařům kolem silnice. Už je pozdě večer a pochybuju, že se všechno prodá. Mladý černošský kluk s obrovským hrncem na hlavě a kýblem v ruce postupně mizí po klesající silnici ve vodě. Nadýchl se a šel dál, až se celej i s hrncem octnul pod hladinou. Otočil se a s celým nákladem zvolna vychází z vody, po jeho těle crčí voda a zapadající slunce si pohrává na jeho lesknoucím se těle. Těžce jde ke vzdálenému domku. Chvíli jsem okukoval, jak jiní kluci vázali sí a nabídli mi, a to zkusím. Živit bych se nemohl prodejem sítí, ale něco bych ulovil S není to těžké, je to zdlouhavé. Už za tmy jsme přejížděli řeky a zase jsem přečkal v plném pohodlí noc na nádraží.

    Ranním autobusem plným uniformovaných školáků jsem dojel do centra k plovoucím přístavním dokům, které klesají a stoupají podle stavu vody v řece. Lehce jsem našel loď, která jede dnes večer po proudu Amazonky do města na pobřeží S Belem. Cesta trvá 3 a půl dne a bude stát 65 R. U mola stojí spousty dalších, které nesou nápisy s cílem cesty na látkových transparentech. Moje loď se jmenuje Dejard Vieiza a do pěti mám čas na prohlídku města.

    Někdy v 70. letech tu otevřeli bezcelní zónu a od té doby je Manaus centrem obchodu a velké firmy sem stěhují své pobočky a otevírají kanceláře. Město navržené pro 200 tisíc lidí dnes musí ubytovat něco přes milion. Veliká tržnice S Mercado Municipal S je impozantní ocelová konstrukce navržená koncem 19. století pánem Adolfo Lisboa, který navrhoval také Les Halles v Paříži. Ryby, maso, zelenina a lakované, vypreparované pyraně jsou prodávány organizovaně a každý má svoje okýnko nebo kóji. Hned přes ulici stojí u nábřežní zídky dav lidí a dole na řece se houpou loďky plné ryb. Obchodníci se handrkují a mladí kluci s pojízdnými vozíky se zmrzlinou, vitaminádou, nanukama a kafem využívají jejich rozrušení a lehce jim prodávají vše, co mají. Kolem příkrých břehů malého zarostlého kanálu jsou rozseté dřevěné, chatrné domky a celý Manaus působí omšele, staře a opotřebovaně. Většinou zděné domky kolem centra jsou plné malých krámků, ale nemůžu nikde najít potraviny s chlebem. Všude jsou drogerie, elektronika s posledními modely videokamer, velkoplošných televizí a diskmanů (asi tak 2× dražší než v Americe); nábytek s obřími sporáky se šesti hořáky a supermárkety plné lidí, kteří kupujou dnes zlevněné mléko a čokoládu. Ale místní železářství má 1 druh vodovodní baterie a v papírnictví stojí tlustý kroužkový blok asi 13 US $! Všechno je neuvěřitelně drahé a lidi často stojí u regálu se zbožím v ruce a rty se jim pohybujou, jak přepočítávají ceny do staré měny. Významnou stavbou je tu Amazonské divadlo s barevnou kopulí, vystavěné v době gumovníkového boomu uprostřed džungle. Uvnitř je impozantně vyzdobené. Ve vedlejším kostele mají mši uniformovaní mladí lidé, kteří ale nepřipomínají školáky, spíš skauty. Za doprovodu kytary krásně zpívá paní v letech a na závěr se přidal celý kostel. I když nerozumím, celý obřad je působivý.

    Našel jsem společnost, která má o 10 R levnější dopravu do Belemu, ale jedou až za dva dny a ve městě už se mi čekat nechce. Nakonec jsem v přístavu našel okýnko, kde mi prodali lístek na 2. třídu a ušetřil jsem tak 5 R, protože nemám hamok a spím na karimatce. V jedné postranní uličce stálo policejní auto s tlustou příslušnicí vzadu a jen v trenkách se pod sklem v zavazadlovém prostoru smažil vězeň, s rukama spoutanýma za zády. Po ulici, kde jsou krámky s látkama, které jsou na obrovských kopicích a prodávají se na kila jsem se vrátil k tržnici, nakoupil Farinhu a rejži a šel k lodi. Asi 30 m dlouhá dvoupatrová loď s vyhlídkovou palubou na střeše může pojmout asi 100 lidí, kteří se houpou v zavěšených sítích. Všude začal frmol, protože každá loď vyráží kolem 5. My jsme vyjížděli na 3× a vždy se museli vrátit pro opožděného pasažéra a jeden nás dokonce dohnal na malé, rychlé motorové lodi. Zapadlo rudé slunce a já jsem potkal mladé manžele z Anglie, se kterými jsem si dlouho a dobře povídal. Ukázali mi pravý Jižní kříž a vyprávěli o Chile a Bolívii. První noc bylo neočkávaně chladno a foukal silný vítr. Zatím mi cestování na lodi nepřipadá dlouhé, ale je teprve první den. Někdy jedeme prostředkem řeky a je tak široká (několik km), že z přírody se nedá vidět nic. Někdy se ale přiblížíme k jednomu ze břehů doslova na dosah. Každých pár km je domek na kůlech a občas i vesnička. Lodě, které jedou vzhůru kopírují břeh pořád, protože je tam slabší proud. I tak jim trvá cesta asi o 3 dny dýl. V Manaus byl zakotvenej jeden velkej námořní tanker, často potkáváme nízkou tlačenou vanu (? jak se takový člun sakra jmenuje?), na které jsou napěchovaný návěsy a nebo kontejnery a zřídka nás mine pasažerská kocábka, jako je naše. Vůbec jsem neočekával, že tu budou kopce, ale Holandsko by se občas skoro mohlo zastydět.

    Těšil jsem se na snídani, ke které byly krekry s margarínem a něco mezi kafem a kakaem. Dopoledne jsem strávil zašíváním a nicneděláním a sledováním krajiny. Oběd mě překvapil. Byly to hrozné závody a režim jako na vojně. 15 lidí sednout, kuchaři dali na stůl mísu s rejží, špagetama, fazolema a kuřetem (vařeným) s oranžovou omáčkou. Lidi hltali, i když jídla bylo hodně a každý si mohl nandavat sám. Už jsem si toho všimnul dřív, že jí „v poklusu“. Odpoledne jsem psal deník a čas rychle utíkal. Ani jsme si s Angličany nepovídali až večer, s Paulem, po úplně stejné večeři jako obědě, jsme našli spoustu společných témat. o cestování, o penězích a jak jich dost vydělat, o pěkných Brazilankách, o tom, že manželství je jako smrt S nedá se odvrátit a taky o tom, že při kácení lesa v Amazonii vláda vydala nařízení, že se musí zachovat brazilské ořecháče (paraořechy). Zrajou ve velikých koulích a padají uzralé na zem, kde farmářům občas zabijou krávu. Sledovali jsme západ slunce, křičící papoušky a Paul byl očividně rád, že Tracy pospávala a mohl si povídat s někým jiným. Kroutili jsme hlavama, jak jsou lidé bezohlední k přírodě. To platí o zatím celé mojí cestě. Všechno se háže z oken nebo přes palubu nebo prostě jen tak, na ulici. Na větrných pláních pak na malých keřících visí igelitové pytlíky, kterých jsou ale miliony, tra lemují odpadky z papíru, plechovky a lahve, u benzínové pumpy a servisů je zem tak prosáklá, že by se snad vyplatilo začít s těžbou a Amazonka? To, co neplave, není vidět a lidem slouží jako transportní prostředek pro získání potravy, ryby i pohřbení odpadků i splašků. Zábavou mladíků na lodi byla hra, kdy jeden nadhodil prázdnou láhev nad vodu a druhý se jí snažil jinou flaškou ve vzduchu trefit. Když vyprázdnili koš, šli si koupit další dvě piva. Tentokrát jsem v noci poznal nevýhodu spaní pod visícími hamoky: malé dítě muselo na záchod, ale naštěstí to bylo o 10 cm vedle.

    Nad ránem jsme dorazili do Santréne S velikého města a přístavu vzniklého v období, kdy portugalci zakládali jezuitské misie v oblastech původně osídlených indiány. Ekonomie je založená na gumovnících, těžbě dřeva S mahagonu a brazilského růžového dřeva, které bylo dlouho hlavním zbožím importovaným do Evropy, černém pepři a rybolovu. Sedíme celé dopoledne v přístavu, kde se toho moc neděje, jen loď se plní pasažérama a myslím, že je nás víc, než připouští limit. Někdo ale tvrdí, že v Peru by byla loď považovaná za poloprázdnou. Na molu se objevili prodavači se slaměnými klobouky a taškama (na prodej) a kluci s kárkou plnou pomerančů, chráněnou malou stříškou. Na speciálním strojku S minisoustruhu na klič­ku S ukrouhnou dlouhou, tenkou šponu z povrchu slupky tak, že zůstane hodně toho bílého ze slupky na pomeranči. Uříznou špičku a lidé pomeranč jen vysajou a vyždímou do pu­sy S a zahodí do vody zbytek. Natankovali jsme a před polednem vyrazili. Přistoupily čtyři Španělky, které jezdí spolu každý rok na skoro měsíc dovolené (věk pod 30) a Švýcar Patrik, kterej se vrací po proudu po 2 ročním cestování v téhle oblasti. Zase máme možnost vidět míchání hnědooranžové amazonské vody s černomodrou vodou řeky Tapajos. Je to jeden z nejzachovalejších a nejčistších přítoků, kde člověk ještě nestačil vybudovat průmysl, vykácet les a pídit se po zlatě, diamantech a rudě. Ale nám, lidem žijícím daleko v Evropě se to řekne: Nekácejte deštný prales, zachovejte přírodu, ale sami máme někdy červenou a někdy modrou ústeckou Bílinu a my máme mahagonovej nábytek. Ta příroda se neničí pro místní lidi, ta se zneužívá moderní civilizací a ždímou se z ní peníze. Čtyři procenta Brazilců vlastní asi 45 % národního bohatství. Je jich celkem 130 milionů a z toho je 12 milionů dětí opuštěných. Přesto je hustota osídlení 15 ob/km2 a : lidí žijou ve městských aglomeracích. Je zdokumentováno 174 odlišných indiánských řečí a dialektů. Brazílie je (byla?) 5. zemí co do velikosti USSR (?), Kanada, Čína a USA.

    Vjeli jsme do úzkého ramene, které není širší než Vltava. Najednou se k naší lodi blíží domorodci na kánoích a děti na špičce zvedají ruce a kvílí uááá. Žebrají. Někdo jim občas hodí v igeliáku nějaké šaty. Brazilec nám říká, že nikdo z vlády necestuje lodí po Amazonce a tohle je zapomenutá část země. S Paulem uvažujeme, že lidi tu k životu vlastně peníze nepotřebujou. Je tu teplo a hlavní obživou jsou ryby. Jak si ale koupit vlasec a háčky a sítě, jsme zapomněli. Co nás ale překvapilo o hodinu jízdy dál je vesnice celá na kůlech, s chodníkem před průčelími domů, kostelem a zavedenou elektrikou. Jsou to jiní lidé a nebo proč tihle nežebrají? Odpověď jsme nenašli a zase vidíme v dálce se houpající kánoe převážně malých dětí. Jídlo se změnilo, kuře vystřídala ryba a lidé jí ještě rychlejc. Tentokrát byla v noci pořádná bouřka. Vítr burácel a naštěstí mě voda nevyplavila, i když k tomu nebylo daleko. Španělky si stěžovaly jak pro houpání a pavouky v kajutě moc nespaly. Čeká nás poslední den a noc. Z dolní paluby se k baru vypravil mladej Kanaďan z Calgary, původně Polák z Krakowa. Má doma malou holčičku bez manželky a s tátou vlastní auto, se kterým objíždí fabriky a přiváží sendviče. On pracuje 8 měsíců a cestuje, táta děla 4 a 8 měsíců jezdí po světě na jachtě S spíš malé plachetnici. Vyprávěl mi, jak neviděl Salto Angel. Koupil si výlet, kdy se jede na kánoích až k vodopádu. Bylo ale moc vody a pořád pršelo, tak se museli z půlky cesty vrátit. Vzali je někam jinam, ale ne k Saltu. Byl úspěšnější při vyjednávání o ceně a vracení peněz. Řekl, že chce půlku zpátky a oni že ne a že dnes již nic dělat nemůžou a a přijde zítra atd. Vytáhl průvodce, řekl, že autor je jeho kamarád a že tam v dalších vydáních napíšou, nepoužívejte tuhle cestovku. Hned ho zastavili a dali mu výlet ve směru jeho cesty v hodnotě 290 $. Je Polák duší, řekl.

    Z velké řeky jsme zase vjeli do malého ramene a loď sledují vzácní sladkovodní růžoví delfíni (nejsou růžoví, ale mají podivně hranatý tvar hlavy). Místní pověst praví, že v noci se delfín mění v zdatného muže, který znásilňuje a přivádí do jiného stavu mladé holky. Domorodci ho proto zabíjí. Na palubě se rozpoutala brazilská veselice s pivem, kytarou, bubnama (papírové krabice) a zpěvem. My konzervativní nemáme brazilský (ale ani španělský) temperament a hudbu v krvi. Přesto ale jsou na střeše jen lidé z mladší generace a asi 14letá holka tvrdí, že je jí 19 a vypráví o svých avantýrách a tuctech milenců. Po dešti je obrovská duha z vody do vody a ještě dál a skoro se na ní dá sáhnout. Večer se před námi zase blýská a tentokrát je houpání zdaleka nejsilnější. Celá loď je asi ve 4 vzhůru a čekají se fronty na záchod. Houpání lodi rozhoupe hamoky a ty, protože nejsou stejně dlouhé mají jiný rytmus a lidé vráží do sousedů. Já nemám tentokrát žádný problémy. Je krásný jasný východ slunce a v dálce je vidět paneláky v Belemu. Jedeme jižním ramenem, které spolu se severním obkličuje ostrov Ilha de Marajo o velikosti Švýcarska. Z palmového lesa trčí komíny z opuštěné a zarostlé továrny. Brazilec (jeho jméno znělo jako Mario), který nám povídal o zajímavostech a situaci lidí v Brazílii, který studuje literaturu a zná Kunderu a po roce studia angličtiny mluví záviděníhodně, nás pozval na noc k sobě do bytu (Paula + Tracy a mě), kde má jeden prázdný pokoj a bude mít rád na víkend společnost. Byt je 3+1 v kostičce na kuřích nohách o dvou patrech. Hned jedeme na nádraží, kde jsem si koupil lístek do Salvadoru S starého koloniálního města na východním cípu státu. Už na lodi do mě všichni hučeli: „co budeš dělat v Brazílii? Je to ošklivý a veliký město!“ „Chci ho vidět a možná tam budu mít poštu“. „Není tam co vidět a poštu si můžeš nechat přendat“. Nakonec mě přemluvili. Pojedu zítra ráno v 7, Angličani za 2 dny a jen do Natal, kde je želví rezervace. Jeli jsme do centra, a po obědě v hospodě, která prodává jídlo na váhu, šli ostatní dospat houpání a já do staré části města.

    Založili ho Portugalci na začátku 17. století, aby chránili ústí Amazonky před výpravama Britů, Francouzů a Španělů, kteří by si pak dělali nárok na objevená území. Jeden kostel nesl datum 1696 a spousta starých, patrových ošumělých domků vypovídá o kdysi bohatém městě. Dnes je spousta domů přestavěná na obchoďáky a krámky nebo autodílny a kostely byly zavřené. Zato čilý ruch byl na špinavém a plném nábřežním trhu. Významnou turistickou atrakcí je místní ZOO. Zblízka jsem viděl tukany, papoušky a jejich příbuzné z křížovek (a...), opice, anakondu, želvy i tlustého, nehybného krokodýla. U bazénku s elektrickými úhoři byla veliká cedule, varující před dotekem. Všechno je tu pěkně uspořádané a zasazené do stínu stromů, ze kterých mi cedulky pomohly identifikovat balsovník, brazilské růžové dřevo, mahagon, brazilský ořech a gumovník. V akváriu jsem se nedočkal amazonských ryb, ale skalárů a jiných známých rybek z domácích akvárií. Cestou zpátky mě chytla pravidelná odpolední bouřka se slejvákem, po které se zase vyhouplo slunce. Večer jsme šli brzy spát a s Angličany už se ráno neuvidím. Byli příjemní společníci. Mario chce ráno vzbudit.

    Před 6 už bylo světlo, ale pekárna měla ještě zavřeno. Jen stánkaři před nádražím už jsou na místě. Pěkný, žlutý autobus se záchodem mě poveze 36 hodin. Naštěstí není plnej a hned mám „Friend S you, me“ S kluk, kterej si chtěl zkusit potěžkat baoh a asi řekl, že je těžkej. Jedeme na JV a už jsem si celkem zvyknul, že slunce svítí ze severu. Původní džungle je dnes vykácená většinou pro pastviny. Ale hodně země leží ladem. Co pár km projíždíme vesničkami, které jsou chudší a chudší. Hliněné domky se ale zdají upravené i když v odpadcích a „kanalizaci“ se pravidelně rochní březí prasnice. Jsme dálkový autobus a skoro nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Zastavili jsme na okraji velkého města u široko‑daleko jediné restaurace (většinou je jich víc na výběr). Jen řidiči a dva mladí kluci si dávají rejži s masem za 7 $. Ostatní lidé (včetně mě) si v duchu počítají, ale nikdo další si to dovolit nemůže. Já mám ještě kus chleba a pomeranče, ale někteří lidé s takovou drahotou nepočítali a večeří sušenky z baru hospody. Vyjeli jsme z roviny do malinkých kopečků, kde jsou doly a domky ve vesnici hlásí: „Zlatý dům“ „Zlatý salon“ a „Výkup zlata“. S tmou jsem zalehnul a v noci se probudil na úseku, který byl samá díra. Řidiči taky něco kutí v motoru, ale zatím jedeme. Vyšplhali jsme asi do 8 stovek a ráno je celkem chladno. Taky jsme v suché oblasti a v okolí je vidět skalnaté, vápencové kopce. V moderní, upravené a zachované autobusové stanici jsme zastavili na snídani, ke které je na výběr z několika druhů sladkého pečiva a dortových zákusků.

    Provoz houstne a celá oblast je víc obydlená. Zase chudá vesnička se rozprostírá na vyso­kých březích řeky. Všude je spousta lidí a řeka je plná koupajících (?) nebo kráčejících (?) lidí. Projeli jsme moc rychle a ani místní nevědí, co to je. Možná jenom proto, že je neděle. Blížíme se k civilizovanému světu. Jsou tu pole s třtinou a hustější domy. Na svazích stojí a visí malé cihlové domky, které vypadají chudě S favela se říká tomuhle předměstí. V celé Brazílii v nich bydlí asi 25 milionů lidí a v průvodcích se píše, aby se tam člověk nepouštěl. Zatím na mě město Salvador, které je turistickým lákadlem, nepůsobí nijak „historicky“. Jedeme po nájezdech a sjezdech čtyřproudé skorodálnice a malé, cihlové domky vystřídaly paneláky, se kterými si architekti dali víc práce než u nás. Město leží v několika ďolících a vždycky je vidět jen malá část. Na nádraží je zmatek a plno lidí a hned jsem si koupil lístek na další den ve 3 odpoledne do Ria. A dobře jsem udělal, protože už bylo skoro plno. Mladí manželé mi poradili, jak se dostat do centra, kde marně hledám hotýlek z průvodce, ale našel jsem Hotel America a usmlouval cenu z 8 R na 5. Je to místnůstka asi 3×3m, ve které je postel, židle a stolek a sprchový kout se záchodem, shnilá podlaha a okýnko s mlíčným sklem zřejmě do vedlejší místosti. Smrdí tu zatuchlina a povlečení je zřejmě neměněné. Ale mám střechu nad hlavou a věci (snad) v bezpečí. Protože se celé centrum přestavuje, v penzioncích bydlí trvale dělníci S většinou černoši.

    Hned jsem vyrazil na pláže. Salvador je na špičce poloostrova a na straně k moři jsou městské pláže. Městské proto, že pláž je asi 10S100 m široký kus písku s barama a stolečkama, který končí opěrnou zdí pro silnici, za kterou už stojí baráky. Za těma, které jsou uprostřed přírody, se musí daleko od města. Voda není vůbec horká (tak 23 °C) a na dlouhých vlnách dovádí skupina surfařů. V jednom místě ústí přímo do moře smrdící kanalizace, u které sedí spousta ptáků, kteří se hrabou ve vyplavovaných odpadcích. Voda je promíchaná s pískem a zase to tak úchvatné, jak všichni tvrdí, není. Ale večerní procházka po nábřeží není špatná. Vrátil jsem se už za tmy a rychlým krokem došel 50 m ze stanice ke dveřím hotelu. Měl jsem čas a chu si trochu oddechnout. Ještě na lodi mi jedna Španělka položila jednoduchou otázku, na kterou jsem jí neuměl hned odpovědět bez přemýšlení: „Proč cestuješ?“ Je to směsice různých motivů. Rád poznávám nové prostředí a nová místa, která znám z map a zajímá mě, jací lidé tam žijí a jakým způsobem. Mám nějakou vnitřní touhu překonávat vzdálenosti a nad mapou si pak říct, tak teď už jsem tady. Dokázat to, co jsem si v duchu naplánoval a představoval, kam je možné se podívat. Zapomněl jsem se zeptat jí na to samé. Ani jsem neposlouchal rádio, ani nehrál šachy jen trochu psal a spokojeně usnul. Ráno jsem si uvařil polívku k snídani a sbalenej bágl mohl nechat na pokoji a vyrazil do města. Stará část města je ve dvou úrovních, které dnes spojuje výtah. Salvador byl dlouho hlavním městem a po Lisabonu prý druhým nejdůležitějším portugalským sídlem králů. Domky a kostely S je jich tu hodně, ale 365 pro každý den jiný kostel, to ani náhodou S jsou dnes nákladným státním programem restaurované. Fasády jsou pestrobarevné s převládající žlutou a přebohaté zlacené vnitřky kostelů většinou moc úprav nevyžadují. Dnes jsou v domech galerie, suvenýry, hospody a další turistická lákadla. Po hřbetu kopce jsem šel dál a našel zpustlé, stále obydlené staré domy s oprejskanejma fasádama a štukovým zdobením. Hledal jsem cestu dolů k přístavu (z kopce byl krásný výhled na obrovskou zátoku s loděma a ostrůvky v dálce) a někdo mi řekl, že jo, jo, tudy cesta vede. Pořád menší a menší ulice ve mně vzbuzovala podezření a najednou jsem byl na okraji prudkého klesání oněma cihlovýma domkama. V silnici jsou vymleté díry, ale žádné auto nemůže stejně do tak prudkého kopce. Zrychlil jsem krok, ale necítil jsem se nebezpečně. Dva mladí lidé ve slušném oblečení šli přede mnou a bezpečně mě vyvedli na rušnou ulici s trhovcema. Kolem přístavu a trhu jsem se vrátil do dolního města, kde jsou dnes banky a úřady. V American Express jsem poprosil o převedení pošty do Rio de Janeira, což pro mladou holku byl jeden telefonát a úsměv pro mě.

    Celé město na mě pořád působilo, že to znám, že je mi to povědomé. Domy s nově upravenýma fasádama, chodníky dlážděné bílým a černým kamenem do vzorů, v centru je stará zástavba a okraje města jsou panelákové, jsou tu kopce a občas smrad z rozkládající se moče z kouta. Ale ne, není to ani zdaleka Praha. Mnohem větší bordel, mrtví psi, kteří mi nahnali husí kůži, větší horko, moře a hlavně shon a úplně jiná atmosféra a úplně jiní lidé. Jak je asi dneska doma? A co je novýho? Přes obrovský „americký“ shopping mall jsem se vrátil do nověmalovaných uliček a do hotelu. Ještě jsem se vysprachoval a s velkou časovou rezervou vyrazil na autobus na nádraží. Jedna úplně černá barmanka z 5. cenové skupiny na mě zavolala: „Haj You, You are walking!“ Autobus objížděl celé město a na nádraží jsem dorazil včas.

    Dalších 26 h cesty, tentokrát přímo na jih. Vyjeli jsem přesně v 15.00 a do posledního místa bylo vyprodáno. Naneštěstí vede silnice daleko od pláží a jsou dostupné jen lokální dopravou. V noci jsem spal jako špalek a vzbudil se chvíli před svítáním. Silnice kličkuje mezi homolovitými, zřejmě žulovými kopci. Kamenické dílny rozseté kolem zpracovávají na desky kvádry tak 2×2×3 m. Skoro všude se pase dobytek nebo se pěstuje cukrová třtina. Veliká rafinerie těží ropu ze vzdálené těžní věže v moři S někde okolo Ria má být největší nedotknutá zásoba ropy na světě. K moři jsme zajeli jen jednou, na druhé straně vystupují z roviny špičaté, skalnaté hory, které zakrývá odpolední opar. V autobusu jsem upoutal pozornost kluka, který si se mnou neúnavně povídá a moje neznalost portugalštiny mu nevadí. Poradil mi, kde hledat levný spaní a že mám být v Riu opatrný. Severní zóna je nebezpečná, jižní je víc nebezpečná. Slíbil mi, že z nádraží mi pomůže zavolat Henrikově sestře. Přiblížili jsme se k Rio de Janeiru ze severu, kde je obrovský záliv s mostem, loděma a smogem a smradem. Znečištěné ovzduší je v 9milionové metropoli velkým problémem. Daleko a jako malá tečka na vysoké hoře je vidět socha Krista, o kterém koluje vtip: „Proč má roztažený ruce?“ „Aby mohl zatleskat, až líní Brazilci začnou pracovat“. Downtown je plnej věžáků a je zván Manhattan. S telefonáty jsme neuspěli a po všech varováních (i zkušenostech) jsem šel s flaškou od piva v igelitce na autobus. Hned několik lidí mi pomohlo hledat onu třídu. Pro předvolební manifestaci jsme museli vystoupit a pán v důchodovém věku se mnou jde už večerními ulicemi. Prý má rád lidi. Poděkoval jsem a našel hotýlek PRIMO s postelí za 5 R. Na chvíli jdu do ulic, ale jsem v nezajímavé části města a daleko se pouštět nechci. Koukám, že píšu jako prase, tak se omlouvám za úpravu. Brazilská pošta má být solidní a tak doufám, že se dopis domů dostane v pořádku.

 

 

Všechny zdraví Pavel Ň         



Dopis č. 14

 

 

14.8.94, FÓZ DO IGUAÇU, BRAZÍLIE

 

    Vítám a zdravím ty, kteří tyhle řádky čtou a věřím, že z nich budete mít dobrý pocit jako mám já, když je píšu. Nejsem si jistej číslem pokračování, ale poslední dopis jsem skončil příjezdem do RIO de JANEIRA a tam tedy teď navážu.

    Ještě v autobusu jsme si povídali s klukem, kterej dělá v nějaké bezpečnostní službě a on se nabídnul, že mi pomůže zavolat na dvě čísla, která jsem měl od Henrika, že můžu zkusit dohodnout si přespání. Telefonování je tu ještě těžší než u nás a tak jsem byl za pomoc vděčnej, i když jsme nikoho nezastihli. Poděkoval jsem mu a už skoro za tmy, s flaškou v ruce jsem šel na autobus.

    Hned na první stanici jsem podle průvodčího měl vystoupit a jet jiným číslem. Naštěstí byli ve druhém autobusu lidé, kteří se mi snažili pomoct. Chtěl jsem do čtvrti a ulice, kde jsou podle průvodce levné hotely. V centru města byla manifestace na zvolení prezidenta pana XY. Starší pán s manželkou se mnou vystoupil a vedl mě už nočníma uličkama plnýma lidí na Avenida GOMES FRERIE. Tam mi ukázal směr, já jsem poděkoval, a pevnějc jsem stisknul láhev a vyrazil. První hotýlek byl hezkej, ale drahej a našel jsem na rohu menší a levnější. Ještě jsem se pokusil smlouvat a dostal levnější pokoj bez sprchy a taky bez oken. Ale cena byla poloviční (5 R$) a to zvítězilo. V noci byl na chodbě rušný provoz a jak jsem pozdějc zjistil, hotel Prima je bordel. (Teď si uvědomuju, že o tomhle už jsem psal minule). Takže moje první noc v Riu byla v bordelu.

    Ráno jsem vstal před 6 a uvařil si k snídani rejžovou polívku a šel do města. Zavolal jsem Uršule a ta mě hned pozvala, a zajdu na kafe. Uršula je Němka, sestra Henrika, kterýho jsem potkal v BOA VISTA a je fotografka. Nadiktovala mi adresu a jak se k ní dostat. Má pronajatý byt v lepší části města, hned pod sochou Krista, kterej stojí s rozpřaženýma rukama vysoko na skalnaté homoli. Mile mě přivítala a seznámil jsem se s jejím spolunájemníkem Bernardem, kterej se narodil v Argentýně, vyrůstal v Německu má rakouský pas a dvacet let už žije v Brazílii. Ví toho dost o Česku, četl Kunderu a živí se zrovna teď poradenstvím, jak pěstovat žampiony. Uršula je o rok starší než já a dostala nějaké stipendium z Německa, které jí umožnilo mít výstavu v Rio de Janeiru a chvíli (asi 4 měsíce) tu bydlet. Jak jsem hned zjistil, Henrik jí nevolal a tak jsem poprosil, jestli bych u ní našel azyl. „To je jasný“. Domluvili jsme se, že přijdu večer.

    Šel jsem na argentýnskou ambasádu, kde jsem viděl, že nejen Češi mají trable s vízy. Černej Afričan snad ze Senegalu (?) musel ukazovat letenku a smlouvy se společnostmi, se kterými obchoduje. Úředníci na ambasádě na všechno stejně koukali, jako že tomu rozumí, ale ani to nečetli. Musel si přijít až druhý den. Já jsem jen vyplnil formulář, zaplatil asi 30 $ a poprosil, jestli to může být dopoledne, že chci zítra na chilskou ambasádu. Pěkná paní mi vyhověla a já měl několik hodin na město.

    Hlavní ulice v Riu je širokánský bulvár s pruhy oddělenými stromy a trochu připomínající Rusko. Avenida PRESIDENTE VARGAS spojuje obydlený sever a turističtější jih města. Malé baráčky starého centra jsou pospojované a nalepené na sebe jako ze stavebnice. Každý je jiný, jinak barevný a ulice jsou úzké, jen pro pěší a plné krámků a trhovců. U kostela seděli místní homeles, kteří vypadali o moc chudějc a zbědovanějc než američtí. Rio je živé město a kaž­dý někam spěchá, auta troubí a smrdí. V obchodní části jsou vysoké sklobetonové věžáky a uli­ce s pány v sacích.

    Náhodou jsem narazil na budovu kongresu a mohl se podívat dovnitř. Zvenku vypadá jako divadlo a uvnitř je veliký sál s koženými křesly a malovaným stropem. Ani jsem už nešel do posledních kostelů, které jsem míjel. Jsou si hodně podobné S uvnitř bohatě zdobené a zvenku často omšelé. Začalo pršet a vůbec tu není horko S v bundě je mi akorát.

    Vyzvedl jsem si bágl, stavěl se na ambasádě pro pas a nakoupil v obří sámošce na snídani (na večeři jsou pozvaní hosti a já). Dorazil jsem do American Flat Service pozdě odpoledne a doma byl jen Bernardo. Vysprchoval jsem se a vypral a za chvíli dorazila Uršula. Povídali jsme si kromě jiného o tom, jak je tu spousta bídy a na druhé straně bohatství. Ale že je to tak odjakživa a že je to v lidech. Ptal jsem se na střílení malých dětí, jak mi o tom vyprávěli Kanaďani v Mexiku. Prý to určitě nebyly organizace jako Unicef a Červený kříž, ale městem vládne mafie. Chudé čtvrti, nalepené v kopci, jsou pro vládu jen zátěží a tak drogoví překupníci zavedou vodu a elektriku a drží nad Favilama svojí ochrannou ruku. Bezdomovské děti pro ně slouží jako poslíčci a nepohodlných se mohou jednoduše zbavit. To nejen dětí.

    Ve velký módě tu prý je „surfovat“ na střeše vlaku. Za jízdy mladí kluci vylezou na střechu vagónu a musí se vyhýbat drátům, tunelům a stát pevně proti větru a nákloníkům. Život tu moc velkou cenu nemá, ale ulice zase nejsou jen popraviště a s trochou obezřetnosti se tu dá městem chodit. Uršula mi ukázala katalog z její výstavy. Fotí s foákem, který má 4 objektivy a v rozmezí asi 2 vteřin je postupně otevře a jedno normální políčko tak má 4 rozfázované části. Foák stál babku a mě překvapilo, že i technicky nejsou obrázky vůbec dokonalý. Ale to nevadí. Naopak toho umí využít S rozostření, zrnitost ap. a její práce a asi i umění spočívá v tom, jak pak snímky kombinuje a upravuje. Veliká stěna z portrétů vypadá působivě i když jednotlivě jsou to obyčejný fotky z „rodinného alba“. (To bylo z normálního foáku). Rozhodně je její práce zajímavá a rozveselilo mě, když v temný komoře měla českej zvětšovák Optimus 4×4, kterej koupila tady.

    Hosté nešli a pozdějc zavolali, že nepřijdou vůbec. To prej není v tomhle světě nic zvláštního, že jsou sliby a vztahy nespolehlivé. Nabízí se otázka: „Jak to tu všechno může fungovat?“ Asi tak, jako dřív (snad ne pořád) u nás. Ale Uršula je tu spokojená a i když se za týden vrací do Německa, chce přijet zase zpátky. Měli jsme k večeři výbornou zálivku na těstoviny: rokfor rozmíchanej na pánvi ve smetaně s česnekem, trochou cibule a petržele. Víno udělalo spolu se svíčkama z večeře slavnost a já si říkal, že o tom se mi ještě ráno v „mojem“ bordýlku ani nezdálo. Spal jsem v obýváku a pod okny se provoz nezastavil celou noc.

    Musel jsem brzy ráno na chilské velvyslanectví a až prý odpoledne přijdu zpátky, nikdo tu nebude a klíč je na vrátnici. Ještě pořád drobně pršelo a vízum mi zabralo celé dopoledne, když jsem musel čekat na člověka, který se musel podepsat. Dojel jsem na nádraží a zjistil, že levnější S Paraguayská S autobusová společnost jede až v pondělí. Superluxusní Pulma stojí luxusní příplatek 10 $. Ale našla se cesta. Zítra ráno v 6 do Sao Paula a pak do Foz do IGUAÇU s Paraguaycema. Na lístku se objevilo: 13.8. 13.00 a sedadlo 13; zamrazilo mě v zádech a znovu jsem se ubezpečil, že dojedeme na malé pěkné nádraží někdy mezi půlnocí a 2. hodinou S autobus pokračuje do Asunciónu.

    Najít levný bydlení a levnou dopravu se pro mě stalo ještě důležitější, než dřív. Hodně jsem překročil limit svojeho rozpočtu (20 $/den); ceny v průvodci jsou často míň než poloviční a ještě navíc jsou v okolních zemích finanční změny a v Brazílii všechny ceny vyběhly vysoko po zavedení nových peněz. Taky musím myslet na cestu zpátky a tak šetřím (což je mi ale vlastní). Městský autobusy jsou v Riu rychlé a jezdí často, metro je krátký, ale pěkný a asi bezpečný, s tyčema na držení sice uprostřed uličky, ale žádnejma u dveří. Přímým autobusem jsem dojel na PRAIA de COPACABANA S pláž Copacabana. Široký pruh písku je v půlměsícové zátoce ukončené skálama a od silnice jí dělí chodník s palmama. Fasáda baráků je taky do oblouku a kromě toho, že není pěkný počasí (je tu prostředek zimy) a nechodí tu holky jenom v plavkách, je to jako ze známých obrázků. Našel jsem kancelář American Express, kde na mě čekal dopis z Prahy a samozřejmě mě potěšil už jen tím, že tu je. Ani jsem v to příliš nedoufal a poštám moc nevěřil. Na ulicích je tu víc turistů než ve zbytku města, ale taky víc stánkařů. Většinou černochů. Směsice lidí tu je dokonalá: evropští a američtí turisti, bílí místní, čokoládově španělští místní, černoši a pak všechno mezi. Ale nemyslím, že jsou tu rasový problémy takový, jako v Americe.

    Prošel jsem tunelem pod jedním z mnoha kopců, kterými je Rio rozdělený na oddělené části jako hradbama, do BOTAFOGA, kde je taky pláž, ale ne tak známá a je špinavá a slouží víc pro plachetnice jako přístav a pro běhající a jogujících lidi než pro koupání. Na jejím konci je skála PAO DE AÇUCAR S bochník cukru (pro nás asi homole cukru) s lanovkou a vyhlídkou. Všude jsou ale nízké mraky a i Kristus není vidět. Zase jsem nakoupil, tentokrát v lidmi přeplněné sámošce a vrátil se k Uršule. Chvíli jsem koukal na televizi, když přišel její kamarád (mohl by mít třeba jméno Felipe, ale jeho pravý jsem zapomněl), který studoval grafický design v Anglii a teď má cestovku a plachetnici. Dozvěděl jsem se, jak při výstavbě města prostě zbourali lidem střechu nad hlavou a tím se zbavili chudé části (jedné z mnoha). Tím si ale pomohli k dalším úplně chudým a žebrajícím. Jenže to politiky moc netrápí. Dobře jsme si popovídali o Brazílii, Riu, Uršule, životě a taky jen tak, že je ošklivý počasí. Stěhuje se do New Yorku a zítra tu má polovinu rozlučkový párty s paní domu. Ta dorazila večer z nautického muzea, dojednala s F. potřebné věci a uvařila vegetariánskou večeři S co dům dal. Pomáhal jsem s výzdobou bytu S lepení fotek po všech zdech, dveřích a zrcadlech a po půlnoci šel na kutě. Rozloučili jsme se a Uršula litovala, že tu nezůstanu na zítřejší mejdan. Taky jsem zalitoval, ale už ve 4 jsem vstával na ranní autobus na nádraží. Nervozně jsem podupával s černoškou na stanici, ale všechno klaplo a v klidu jsem si mohl na nádraží přebalit na cestu (zase jsem po městě chodil s lahví a velkým baohem).

    Vyjeli jsme včas po dálnici na SAO PAULO průměrnou rychlostí tak 80 km/h. Cesta překonává pásmo hor, kde v kopci stojí stánky s kokosovými ořechy a banány. Vysoké hory byly v mracích, ale cesta byla hezká. V malém městečku je obrovská Národní bazilika (tak se jmenuje) S Velikánský zděný kostel s obrovským parkovištěm. Začaly se objevovat ošklivý čoudící továrny a krajina je hustějc obydlená. Před S.P. mají svoje pobočky firmy Kodak, Panasonic, Basf, Fuji Film S vyrábí se tu buď části a nebo něco pro místní trh (?). Tyhle továrničky jsou naopak pěkný. Asi : h před S.P. nás stopli policajti, že jedou k bouračce. Doprava zamrzla a nad silnicí se vpředu valil kouř z něčeho hořícího. Vzpomněl jsem na třináctky na lístku a zeptal se řidiče, jestli dojedeme včas. Možná jo, možná ne znamenal palec chvíli vzhůru a hned zase dolů. Přípoj v 1 je jiná společnost a čekat nebudou. Moc šancí mi nedával. Představoval jsem si, jak a kde trávím noc v 16 milionovém S. Paulu a jak žadoním o vrácení jízdného. Lidi šli na kafe a já už se v duchu s dalším spojem rozloučil. Ve 12.25 se ozvalo troubení a doprava se pomaličku rozjela. Pomalý auta jely tvrdošíjně vlevo a řidič dělal, co uměl. Z kopce se najednou ukázal prales věžáků. „Betonová džungle“ se táhne kilometry a kilometry jako jedno ohromné sídliště. Bez zeleně, jen paneláky. Vysoký. Několikaproudá dálnice se rozšiřuje o další 4 pruhy a doprava trochu zřídla. Ve 12.30 nám zbývá ještě víc než půl hodiny jízdy, ve 12.40 už jen 15 minut. Pak mi řidič ukázal zvednutej palec a vjeli jsme do nádraží ve 12.51. Přestup byl složitej, ale jsem na peronu 16 s rezervou pět minut a slečna od společnosti mě ubezpečuje, že autobus má záchod, a jsem klidnej.

    Vyjeli jsme o 3 minuty dřív. Šastné nešastné třináctky. S úlevou si prohlížím další kilometry betonu. Jedeme kolem koryta, ve kterém ale neteče řeka S kanalizaci tu vyřešili prostě otevřeným kanálem velikosti Berounky. Občas v něm stojí plovoucí bagr a ryje se v černé vodě, čistí (= pouze) splaškové vody. Na konci husté zástavby je veliké území s čističkou. Ale žádný areátor se netočí a z mostu můžu vidět, že voda je pořád stejná S černá, smradlavá. Město ještě trvá hodný kus cesty a lidé s horskými koly na zahrádkách jedou kamsi do přírody. Začaly trochu stromy a kopečky a občas pastvina. Hustější les brzy přestal a začala zemědělská krajina. Mírňouce zvlněný terén na západ od S.P. má tmavočervenou hlínu, teď, na začátku jara zoranou a někdy s malinkými rostlinkami. Do nedohledna se táhnou pole se třtinou či kukuřicí a občas je přeruší koňská farma. Asi ve 3 jsem usnul a občas vykouknul do pořád stejného obrazu. Autobusáci řekli, že nejedou na nádraží do FOZ DO IGUAÇU, že jedou jen k hraničnímu mostu! Vzpomněl jsem na třináctky a zažadonil, jestli to nejde. Jeden řidič mi to slíbil, ale poznal jsem, že kecá. V autobuse je nás asi 10, z čehož jsou 3 řidiči. Nikde nestavíme a pořád uháníme 90 km/h po pusté dálnici. Kluk ze Španělska si jede na hranici pro razítko, prodlužující mu pobyt S ven ze země a hned zpátky. Domluvili jsme se (španělsky), že já pojedu s ním, že nám ve dvou nebude hrozit nebezpečí tak velké, jako každému samostatnému zvl᚝ proto, že každý o městě říká, že je „peligroso“ = nebezpečné. Pohodlně jsem se uložil na dvousedadlo a po chvíli přemýšlení usnul.

    Vzbudil jsem se asi v 1 v noci 2 h před příjezdem k hranici. Žádné nádraží (byla by to zajížďka 10 minut na 20 hodinové cestě) a zastavili jsme až na houpáku pro zpomelaní rychlosti těsně před domkem celníka. Frederiko měl štěstí, protože mu pohraničník dal výstupní razítko, vyplnil pro něj papír, obešel přepážku a dal mu vstupní razítko s dalšími 90dny. Jak asi pochodil Henrik na venezuelském přechodu. Ptali jsme se hodného celníka na autobus, ale prý jen taxík. Přes celnici jezdí i v tuhle noční hodinu spousta aut z Paraguaye plná mladých lidí, kteří jedou prohýřit sobotní noc do Brazílie. Celník pro nás stopnul pickup s kabinou plnou lidí, ale čistou a pěknou korbou a tak jsme za pár minut bezpečně v centru, kde je zábava v plném proudu. Našli jsme bar a dali si pivo Antartica a na nádraží nespěchali.

    Frederik dělá v Sao Paulu v muzikantském studiu, má tam holku, do Španělska se chce vrátit až za nějaký čas a je o 5 let mladší než já. Padla i zmínka o marihuaně a za chvíli už si F. povídá se třema individuama, který já bych označil jako nejhorší návštěvníky hospody. Slovo dalo slovo a že se jde do blízkého domku kouřit. Najednou byli 4 a pro opilost a portugalištinu jsem skoro ničemu, co mi s úsměvem a dobrým míněním říkali a ptali se, nerozuměl. Vzpomněl jsem na třináctky a stranou se Frederika zeptal, jestli nechce jít radši na nádraží. To bude O.K. zněla odpověď, ale já jsem takovej pocit neměl. Zašli jsme za roh a všichni svorně S hrozně hlasitě S veleli „Pššš“, ale obezřetně se rozhlíželi, než jsme vešli brankou v betonovém plotě do zahrady hustě zarostlé keři a stromy. Ale k mému údivu jsme nevešli do baráku, ale obešli ho po ztemnělé pěšince. „Jdeme zadním vchodem, nebo jim to tu vůbec neříká pane?“ Objevily se vchody do baráčků ve druhé řadě a klíč vysokého, zarostlého, hodně se kácejícího kluka pasoval do zámku. Čtyři židle, stůl a postel bylo všechno, co v dlouhé nudli, na konci s dřezem, bylo. A kytara. Dlouhán stěží rozeznal, na které straně jsou struny a když už se rozhodnul ladit a přesunul ruku ke kolíkům, vždycky z toho bylo jen mávnutí rukou, že je to vlastně dobrý. Brazilci svorně zazpívali dvě písničky mezi kterými nejstřízlivější černoch ubalil dvě cigarety s marihuanou, zapálil a poslal kolem. Frederik se zakuckal a řekl jen „forte“ a já jsem při každém kole znovu a znovu odmítal. Vrátili jsme se stejně obezřetně na ulici a do baru, kde nás ve 4 vyhodili pro zavíračku. Chystali jsme se s Fred. na nádraží, ale dlouhán nás přemlouval, a jdeme k němu. Zvážili jsme pro a proti a když s námi nešel nikdo ze zbytku skupiny, proč ne. A tak jsme strávili pár ranních hodin v chladné místnosti na jedné karimatce a pod jednou dekou.

    V 2 8 jsme dlouhána vůbec nemohli probudit a nevím, jestli byl vzhůru, když otevřel oko a my jsme poděkovali. V zahradní restauračce seděli naši včerejší známí u piva a volali na nás už z dálky. Jen jsme je pozdravili a rozloučili se s Frederikem S on jel na nádraží a zpátky do Sao Paula, já na vodopády CATARATAS DEL IGUAÇU.

    Městským turistickým autobusíkem to trvá přes půl hodiny a teď ráno ještě moc turistů ne­jede. Řeka IGUAÇU tvoří hranici mezi Brazílií a Argentýnou a i vodopády mají svou brazils­kou a argentýnskou stranu. Velké území pokrývají národní parky s hustou džunglí, papoušky a dal­šími ptáky a zvířaty, které ruší brazilské vyhlídkové helikoptéry. Těsně u vodopádů jsou na obou stranách parkoviště a luxusní hotely. První dojem z vodopádů je, že jsou obrovské. (To ale ještě nevím, že vidím jen tak 1/5!) Vyšší než Niagára, větší než Viktoriiny S praví infor­mační cedule S žádná fotografie či popis nestačí, musí se vidět, slyšet a nechat na sebe pršet padající vodu (to už je z průvodce). Celé vodopády jsou ve tvaru velikánského, asi 1,5S2 km dlouhého J. Výška kolem 50 m je někdy rozdělená do dvou pater a „malé“ pramínky tvoří nepodstatné tady nedůležité vodopádečky, za kterými by na jiném místě člověk cestoval kilometry. Znovu si budu muset přečíst, co o nich napsal Hanzelka se Zikmundem. Po úzkém chodníčku se dá jít až k uzavřené části písmene J a po chodníčku až k hraně, nad padající vodu a koukat dolů. Je to působivý pohled v dešti vody se spoustou dalších turistů. Je to jedna z hlavních atrakcí obou zemí a lidí jsou tu v jedné chvíli stovky, za celý den pár desítek tisíc. Horší než v amerických národních parcích. Myslím, že nejvíc jsem slyšel španělštinu, pak portugalštinu, angličtinu a Francouze. Japonci už tradičně fotí jeden druhého s pozadím zdí baráku, schodiště nebo prudké stráně, jako kdyby tu vodopády ani nebyly. Jsem rád, že k těmhle se neletí letadlem a že můžu ovlivnit, jestli je uvidím nebo ne. Jsou pro mě další záplatou na Salto Angel.

    Sedl jsem si na chvíli na vyhlídku, že si dám oběd, ale turisty dobře krmení jezevci (snad?) vyčmuchali můj chleba a kus mi skrz igelitovou tašku snědli. Sedl jsem si před luxusní hotel na trávu a uvařil si oběd. Akorát mi ujel autobus a tak zkouším stopa. Dvě mladé holky v Passatu mě odvezly až na tábořiště těsně na kraji města (stopování tu není zvykem) a popřály šastnou cestu. Za 2 $ si můžu postavit stan kdekoli S jsem tu sám S jen příbuzní hlídačů slaví něčí narozeniny. Pečou berana a pozvali mě na kus houževnatého, tučného, pro mě nezvykle vonícího masa s chlebem a mjákou S bramboru podobnýmu kořenu. Jsem ještě unavenej po včerejší cestě a flámu a brzy jsem usnul.

    Ráno musím brzy vstávat, protože další a poslední atrakcí v tomhle městě je přehrada Itaipů na řece Paraná, s největším instalovaným výkonem na světě S 12 600 MW. Exkurze jsou od 8 a v autobusu jsou jen dělníci, žádní turisté (ty si koupí aircondition bus za 24 $, já jsem platil 0,40 $). Velké návštěvnické centrum se zdá být dobře organizované a skutečně v 8 začal anglický film o výstavbě a provozu. Nejdřív jsem byl v sále sám, ale brzy se všechna místa zaplnila těma 24dolarovýma turistama z Francie. Velké autobusy nás vezou několik km k vlastní hrázi. Nejdřív k přelivům, přes které skoro pořád něco teče a i teď je jedna ze tří částí pootevřená a ve vývaru je v bílé tříšti duha. Pak jedeme pod hlavní částí hráze, která je asi 2 km dlouhá, 190 m vysoká a je to gravitační pilířová konstrukce. Přejeli jsme do Paraguaye a kolem administrativní budovy jsme se vrátili zpátky a na korunu hráze. Jezero je 170 km dlouhé s plochou 1 350 km2 s objemem 29 000 mil m3. Střední průtok 9 000 m3/s (přepady jsou na 62 200 m3/s). Několik dalších údajů: hrubý spád 120 m, 18 francisek o i 9,64 m, hltnost 690 m3/s, výkon 715 MW (váží 3 300 t!) 90,9 resp. 92,3 ot/min. K rozdílným otáčkám malé vysvětlení: Celé dílo se jmenuje ITAIPU BINACIONAL a je v podstatě 2 brazilské a 2 paraguayské. V B. je 60 Hz systém a v P. 50 Hz. Ale P. potřebuje jen malé množství energie (asi z 1 turbiny) a zbytek prodává do B. Ale 9 generátorů je 50 Hz, zbylých 9 je 60 Hz. Par. si vezme to, co potřebuje, zbytek se usměrní a stejnosměrným vedením se vede k S. Paulu, kde se zase přemění na střídavých 60 Hz! Hráz se budovala v jímce v původním korytě, obchvatový kanál je téměř obdélníkové koryto v basaltové (?) skále. Co se vytěžilo bylo použitý na 8 km dlouhou sypanou část a drceno do betonu. Celkem spotřebovali 6 mil. m3 betonu. Začali s výstavbou v r. 1976 stálo to 15,3 mld. dolarů (možná 18) a první stroj se roztočil 1984 poslední 91. Hodně si dělali Brazilci sami a další firmy jsou Brown Boweri a Siemens. Ve filmu ukázali pár obrázků zachráněných opic a dalších zvířat, vysazování lesního pásu kolem břehový čáry a instalovali pokusný kousek rybího přechodu. Archeologové našli pár keramických střepů po indiánech. ITAIPU je 36tou hydroelektrárnou na řece Paraná z 58 plánovaných! Vrátili jsme se do centra pro turisty a já jsem se zeptal, jestli se dá jít dovnitř. Musím se na tomhle telefonu ohlásit 3 dny dopředu! Řekl jsem, že tolik času nemám, tak prý možná ve 2 dneska. Ještě jednou jsem zaprosil a za 2 h jsem s panem profesorem XY (asi tělocviku) a jeho oficiálně pracovní návštěvou, ale očividně velice blízkou přítelkyní, seděl v autě a paní Marta nás provedla velínem, dispečinkem, sjeli jsme výtahem do nitra hráze a viděli točící se hřídel (tak 1 m v i!). Pan profesor mě odvezl na moje tábořiště, já si zbalil a vyrazil do Argentýny.

    Místní autobus na mě nepočkal, až si vyřídím razítka a tak jsem z brazilské strany přešel přes most a u prázdné a pro kamiony dnes už zavřené budovy jsem zkusil stopa. Prý to má být v Argentýně hračka. Za chvíli mě vzali dva Francouzi v pronajatém autě, ale jen do prvního města S 2 km daleko. Odešel jsem na výpadovku, kde jsem strávil zbytek odpoledne S a nic. Ani jeden kamion neprojel a auta očividně neberou. Zase jsem tábořil u města, tentokrát za 2 pesos (Argentýna už před časem změnila peníze a je to 1:1 k dolaru a často se tu dolarama platí). Došel jsem se ještě podívat na nádraží a v poledne mi zítra jede autobus do Buenos Aires za přijatelných 45 pesos. Každý strašil, jak je doprava tady drahá, ale je to podobné, jako v Brazílii. Ráno ještě zkusím kamiony, který čekají a když neuspěju, pojedu autobusem. Moc se mi sice do dalšího velkého města nechce, ale i jediný přímý autobus na jih Argentýny (s lehátkovou úpravou, whisky a vínem a jídlem) jede přes B.A. a stojí 170 $. S klidným svědomím jdu brzy na kutě. Už musím spát ve spacáku, i když přes den bylo na kraasy. Nastává tu pro místní jaro, pro mě vlastně zima. Dobře jsem chytil Čechy, ale až na konci vysílání, kde četli článek z Práce o tom, jak se lidé bojí kvůli vyděračům kupovat si drahý auta a tím ukazovat na jmění a peníze. Ach jo.

    Vstal jsem ještě za tmy a z polívky byla tentokrát rejžová kaše s vajíčkem (a ještě mi zbyla k obědu). Vyjely čekající kamiony, ale všechny jely jen kousek za hranice. Dnes už vůbec není hezky a v triku, košili a bundě přemýšlím o svetru. Stopařský ráj to tu rozhodně není. Na ná­draží jsem potkal argentýnský (!) turisty. Karina a Marcelo byli v Brazílii a vrací se do města na jih pod B. Aires MAZ del PLATA. Když si nerozumíme španělsky, zkusíme to anglicky. A jde nám to. Prý je jednoduché stopovat na jihu, ne tady. Pozvali mě k nim domů a že odtud to bude hračka třeba až do Patagonie i na samý jih do TIERRA del FUEGO. Jedou jiným autobusem a tak jsme se dohodli že za 2 dny ráno tam já můžu být a že jim zavolám. Málem jsem zmeškal autobus, kterej byl poloprázdnej, s televizí, kafem a džusem a k svačině jsme dostali dvě sušenky. Za 18 hodin (to je zítra v 7 ráno budu v hlavním městě). Severovýchodní výčnělek Argentýny se jmenuje MISIONES. V 17. století tu Jezuiti založili misie, aby změnili GUARNI INDIANY na křesanství. (Odkud asi je film Misie?). To vše pod španělskou korunou. Portugalci tyto misie systematicky ničili a vraždili indiány a misionáře. Jezuité ale byli taky pěkný banditi a válečníci a 1767 Karel III. učinil misiím konec. Bez podpory a zázemí z Evropy brzy zanikly. Dnes jsou tu zrekonstruované zříceniny a nejlepší v jedné vesnici, kde jsme zastavili na večeři. San Iguacio Mini je vyloženě turistická atrakce.

    Celá krajina je v průvodci popsána jako „softly rolling hils“ a úplně všude je červená hlína a červený prach. Domy, auta a snad i lidé mají červený nádech. Je tu pravé klima pro abnormálně velké přírůstky stromů, které už jsou tu nejednou vykáceny a na jejich místě stojí nový, vypěstovaný les. Jsou to jehličnany, převážně borovice a co chvíli je ze silnice vidět pila. Prý je tu taky papírenský průmysl zásobující celou Argentýnu. Sjeli jsme do roviny řeky Paraná a od města POSADAS začaly pastviny. Rychle se setmělo a hvězdy svítily jako lampionky. Někde jsme zastavili na jídlo, ani nevím kde, ale byla to jen zastávka pro autobusy s restaurací. Venku lidi prodávali od sušenek po koberce téměř všechno a v kabátech s termoskou v ruce zaháněli zimu na skládacích židlích. Pije se tu zvláštní čaj: do kovového kruhu s dvojitou stěnou, který vypadá jako konec velké fajfky, protože z něj kouká kovová tyčinka S brčko S se nasype něco suchého a zeleného a pak se voda neustále dolívá (z konvice nebo termosky) a tyčkou se usrkává. Většinou několik lidí pije z jednoho hrnku, který koluje. Čaj je silnej a hodně aromatickej (ale není to čaj, jaký známe my). Měl jsem možnost zase vidět jeden z amerických policajtsko-pyrotechnických filmů, kterej měl tentokrát i děj, ale zvuk byl tak slabej, že jsem nerozeznal o co vlastně šlo a španělský titulky mi v tom nepomohly. Ale to mě vůbec nemrzí. Vzbudil jsem se asi 2 h před Buenos Aires, kde jsou dva obrovské visuté mosty přes Paraná. Sledoval jsem východ slunce a z teplého autobusu se podivoval, proč lidi nosí rukavice, kabáty a někdy i čepice.

    Východ slunce nad městem mě příjemně naladil a rychle jsem zapomněl, že jsem do B. Aires vůbec nechtěl zajet. Nechal jsem si baoh v úschovně a studeným, slunným ránem zamířil do města, který se mi rychle zalíbilo. Široké ulice, ve kterých nebyl tak uspěchaný mumraj jako v jiných městech, evropsky vyhlížející lidé a holky s očima i jinýma, než jen hluboce černýma, parky a stromy na ulicích, architektura, která by někdy zapadla do Pařížský ulice v Praze. Před kongresem S s kopulí amerického stylu S sedí Rodinův Myslitel (ale bez jména a podpisu) už asi čtvrtý nebo pátý na mojí cestě, na obrovském „Václaváku bez kopce“ stojí monument podobný Washingtonově „tužce“ ve Washingtonu a na hřbitově jsou hrobky jako domy v ulicích, veliké, hustě na sebe nalepené a někdy s otevřeným poklopem, aby bylo vidět na seřazené rakve. Podvědomě jsem kličkoval mezi množstvím psích hromad všech velikostí a konzistencí, až jsem jednu neminul a vzpomněl si, jak mi někdo říkal, kolik je psích hoven v Praze. (?) Autobusem jsem dojel do La Boca S staré části blízko smradlavého zálivu. V malé uličce jsou pastelově nabarvené domky a místní umělci se snaží prodat svoje obrázky. Je to jen 100 m dlouhý úsek, kolem kterého jsou uličky starých a asi nebohatých domků kontrastujících s moderním centrem. Mám ještě celé odpoledne čas a tak courám ulicemi města. V informační kanceláři jsem dostal kopici prospektů a taky mi slečna řekla, že dnes je jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy jede vlak do BARILOCHE. Dlouho přemýšlím, jestli přijmout pozvání dvou Argentýnců a zkusit jet stopem, nebo jet vlakem, což jsem měl v plánu. Oba vlaky jedou ze stejného nádraží a s dvouhodinovým odstupem a tak mám pořád čas na rozmyšlenou. I do Maz del Plata, k mým známým, jede vlak přes noc a pak bych musel dalším nočním autobusem do Rio Colorada, odkud je údajně lehké stopovat. Ještě mám čas a tak courám městem, podivuju se, jak je tu všechno drahý a jak jsou v balkónech domů v tmavých ulicích záplavy zelených kytek. Úzká pěší zóna se jmenuje Florida a je plná McDonaldů, zlatnictví a jiných drahých krámků. Invalidní žebrák má před sebou pečlivě srovnané hromádečky peněz a každou chvíli někdo sáhne do kapsy a vyndá zvonící (či pípající) přenosný telefon a hlasitým hovorem dává všem vědět, že on je důležitej.

    Chvíli jsem ležel v parku na trávě a přestože se sluníčko snažilo co mohlo, musel jsem mít svetr a bundu. Vyzvedl jsem si baoh a přešel na vlakovou stanici CONSTITUCION. Tam mě čekalo překvapení. V poledne, když jsem si v bance měnil peníze, řekla mi paní, jestli chci dolary nebo pesos. Pokrčil jsem rameny a ona řekla, že pesos mi dá o trochu míň, ale že se všude běžně platí dolarama. Na vlakové stanici ne! Až v sázkové kanceláři mi pomohli a získal jsem 50 pesos na lístek. Rozhodl jsem se jet vlakem do BARILOCHE a příjemné turisty nenavštívit. Vlak vyjíždí v 9 večer a moc lidí v něm není. Mám pro sebe dlouhou lavici, na které se dá celkem pohodlně ležet. Průvodčí nám přikázal stáhnout kovové žaluzie, prý pro bezpečnost (zábavou místních dětí bylo házet kameny do oken, ale s ubývající vlakovou dopravou to už skoro nehrozí). Za pár let zřejmě zruší i tenhle vlak do Patagonie.

    Jedeme úplnou rovinou s měsícem v úplňku a hvězdama přes celé nebe. V průvodci je zmínka, že bude prašno a zima. Ještě na nádraží jsem se převlíknul a přezul a jsem rád, že s sebou tahám svetr, trika, ponožky, tepláky, čepici i rukavice. Zabalil jsem se do deky a v noci musel několikrát bojovat, jestli jít do tý zimy na záchod, nebo ne, ale vždycky jsem musel vylézt. Ráno bylo dlouho tma, vlak popojel hodně na západ. Rovina, rovina, rovina. Krávy, ploty, pastviny, ovce. Občas malý hájek stromů a jeden pták typu pštros (ale jak se asi tady jmenuje) zmateně prchal před hlukem vlaku. Cestuju nejlevnější třídou a číšník, který sem občas zajde z jídelního vozu s podnosem s kafem a sušenkama a sendvičema, tu nemá žádnou tržbu. Přisedl si ke mě fousatej čtyřicátník, kterej jede do Bariloche jako turista, protože ho baví cestovat. Jako turista ale nevypadá. Je to tulák, který občas pracuje na lodi a objel skoro celej svět, ale teď jede načerno a utíká před průvodčími, kteří se několikrát vystřídali, takže nemůže uplatit prvního, druhý by ho vyhodil. Ptám se, co bude dělat v tak turistickém místě, jakým Bariloche je. „No, mluvím španělsky, trošku portugalsky a trochu anglicky S Do you speak English a What is your name, to je všechno S a tak přece můžu pracovat s turisty“. Na lodi to byl „motorman“. Ukončil jsem debatu tím, že se mi chce spát a byl jsem rád, že pochopil, že jeho společnost mi nesedí.

    Jediný skutečný turista (kromě mě) je James z Anglie. je mu 21 a má rád vlaky. Poprosil jsem ho o jeho průvodce a tím jsme se dali do řeči. Studoval v Kostarice, ušetřil nějaký peníze a teď jede do Santiaga za svojí přítelkyní, se kterou cestoval Mexikem. Nešel jsem s ním na večeři do jídelního vozu (za 6 $) a měl jsem svůj chleba se salámem. Setmělo se asi v 2 8 a protože je hned chladno, zase jsem se zakuklil, tentokrát proti závanům prachu (i větší zimy) i do tropika. Občas vykouknu a rozhlídnu se po pořád stejné rovině osvícené hvězdama (!) a později i měsícem. Argentýna (znamená stříbrný) se mi líbí čím dál víc a získává moje sympatie. Je to prostě jen takovej pocit, hodně odlišnej třeba od Venezuely (ale to zase souvisí s mojema nepěknejma zkušenostma). Až sem dorazili lidé, kteří asi před 20 000 lety přešli Beringovu úžinu z Asie. Lovili, sbírali plody a vytvářeli svoje malé indiánské kmeny, které se lišily tím, kde žili a jakým podmínkám museli čelit. Koncem 15. století dosáhla Říše Inků až do severní části Argentýny, zavedli zemědělství a rozšířili systém cest, který je pro Inky tak příznačný. Neví se, jak vzniklo pojmenování po stříbru, protože se tu drahých kovů moc nenachází a tím nebyli indiáni středem zájmu Inků, ani později Španělů. Na obrovských pampách postupně vymizela vysoká, a nějaká dravá zvěř a vystřídaly je krávy a ovce. Amerigo Vespuci r. 1501 připlul první k Rio Plata a jiní další kolonizátoři přijížděli, byli zabiti indiány nebo s 2000 muži s nimi statečně bojovali až se Španělům nakonec podařilo založit města Tucumán, Cordoba, Mendoza, Parana a Buenos Aires a zemi kolonizovali, i když jih země byl až do poloviny 19. století pod kontrolou indiánů. S růstem populace v Evropě v pozdní části 19. století se zvýšil export hovězího masa a vzrostly nároky na půdu. Válkami s indiány vznikly nové pastviny a na počátku 20. stol. přišlo do země kolem 3 milionů emigrantů z Evropy. Z moderní historie stojí za zmínku válka na Falklandských ostrovech. Ostrovy byly objeveny 1592 angličanem Johnem Davisem a do r. 1833 byly obydleny Brity. Argentýnský vojska okupovaly ostrovy r. 1982 a ve válce s Brity přišlo o život přes 1000 lidí. Asi zase patří Anglii a Argentýna se snaží rozšířit pásmo, kde můžou rybáři lovit.

    Několikrát už jsem slyšel o knize „Starý Patagonský expres“ od Paula Therouxe, kterou si budu muset přečíst. Pomalu svítalo, ale bylo pořád zima. Vlak pozvolna stoupá a kolem se dělají kopce, kopečky a hory. Vlakové stanice jsou i v nejmenších dírkách bytelné, kamenné budovy. Oranžové slunce padá na svahy kopců a osvětluje skály, mezi kterými se klikatí řeky. Pořád jsou tu pastviny a začaly i lesy. Je pěkný zase vidět borovice a smrky a „zdravou“, pro mě severskou (i když tady je zima na jihu) přírodu. Ve směru jízdy jsou mraky, ze kterých občas vykouknou zasněžené kopce. Pro objevovatele Patagonie to byl jistě těžký čas v chladném a nepěkném počasí. Ale na jaře a v létě, kdy se tu dá chodit a tábořit a zima je jenom v noci to musí být nádhera. Třeba se sem někdy vrátím, protože teď se tu chodit moc nedá. Nestoupáme nijak moc příkře, ale hory se sněhem se pořád blíží.

    Za pár hodin jsme na břehu jezera LAGO NAHVEL HUAPI, na jehož břehu je město SAN CARLOS DE BARILOCHE, který někdo nazývá Zermatt Jižní Ameriky. Sice bylo postavený Němcema, ale mě to tu německy nepřipadá ani trochu. Svítí slunce, ale od jezera se ženou mraky. S Jamesem jsme se vyptávali v turistických informacích co a jak. Ve městě není ani vločka a za lyžováním se musí do střediska La Catedral, které je asi 20 km odtud. Specielní doprava, půjčovné, vlek a ubytování by bylo na tejden kolem 400S500 $ (na což nemám) a na jeden den je to kolem stovky. Trochu váhám, ale mraky a d隝 (tady asi v 1000) mě nakonec odradil. (Počkám si na zimu v Evropě S asi). Počasí se rychle zkazilo a našli jsme útočiště v muzeu, kde jsou expozice o zvířatech, původních obyvatelích a osidlování a objevování. Do nedávné doby (tak 5 let) se Chile a Argentýna pořád hádaly o spornou hranici, ale dnes už je to snad vyřešené.

    Necítím se na to zůstat den v turistickém městě, ani ne moc hezkém, ale s krásným obrovským krámem CHOCOLATE TURISTA a v poledne jedeme autobusem do Chile. Objeli jsme celé jezero a občas se nám naskytnul pohled na okolní hory 1800S3500 m n.m. (ty největší jsou pořád v mracích). Nějaká realitní kancelář prodává parcely s kouskem břehu, na některých už stojí baráky S zřejmě chaty nebo letní domy. Argentýna je první země na cestě třetím světem, kde lidé cestují a mají čas a i peníze na zábavu. V Guatemale je těžké uživit rodinu, natož cestovat. V jiných zemích S Columbie S lidé mají peníze, ale sedí si ve svých vilách a necestují po zemi s baohem, ale ani po hotelích. Spíš jedou někam na Karibské ostrovy S asi. D隝 se změnil ve sníh, jak stoupáme k hraničnímu sedlu PUEYHUTE 1308 m n.m. Grejdry a nakladače čistí silnici, ale přesto je v kopci znehybněný kamion. James mě vystrašil, že je třeba sníst všechno jídlo, ale u sebe toho moc nemám a co je v baohu, tím se chlubit nebudu. Celníci dupou v huňatých botech a péřovkách a jsou nápomocni šetřit mi místo v pase. Není tu moc velký provoz a turisti jsou pro ně příjemným zpestřením. Povídali jsem si s Jamesem a on ve svých 21 letech už viděl kus světa. Asie, Austrálie. N. Zéland, Fiji, Domin. Rep. a další a další země ozdobily razítky jeho pas, ale získal jsem pocit, že cestuje právě pro ty obrázky v pasu. Zajímavý je, jak cestuje, a že shání peníze od nejrůznějších nadací a spolků. V knihovnách si v seznamech vyhledá lidi, kteří mají peníze a musí je utratit, vyplní přihlášku a čeká, jestli to vyjde. Často jo. Ale pak musí přivézt reportáž nebo někde chodit do školy, pracovat pro důlní společnost v Tasmánii a nebo prostě jel do Egypta, protože to bylo zítra a úplně zadarmo. Na chilský straně musíme sjet až k moři a silnice rychle klesá. Míjíme několik pěkných vodopádů a kolem LAGO PUYEHUE, nad kterým se tyčí sopka stejného jména (to vím jen z mapy a fotek S je v mracích), jedeme do města OSORNO a pak PUERTO MONTT. Přijeli jsme až za tmy, ale zřejmě tu není moc nebezpečno. Nenašli jsme levné ubytování z průvodce a J. zamířil do prvního penziónku, kde servírovali i snídani. Rozloučili jsme se a já mu slíbil, že se mu pokusím pomoct sehnat lístky na Transsibiřskou magistrálu. Vyměnili jsme si adresy a popřáli šastnou cestu.

    Na rozdíl od Brazílie, v Chile se nevstává dřív než v 8, ale žije se dlouho do noci. Ještě v 8 večer jsem si mohl vyměnit peníze a našel jsem si levnější bydlení (za 5 $) a v sámošce ještě koupil horkej chleba, kterej se prodává na váhu S jsou to malý placky. Hlavní ulice je pořád plná lidí, a bílý nápis v červeném obdélníku BATA, mě hned praštil do očí. Bydlím v rodině, která v patrovém, studeném, dřevěném domku pronajímá pokoje. Skoro teplá sprcha mi po prašné noci udělala dobře a pod paterými těžkými dekami, jsem krásně usnul.

    Ještě za tmy a potichu, abych nevzbudil domácí jsem vstal na autobus v 8, který mě odveze na ostrov CHILOÉ, trochu dál na jih a zpátky. Jsme domluvení, že se večer vrátím a budu tu ještě jednu noc. Téměř pořád na ostrově vládne d隝, mlha a mraky, ale když vysvitne slunce a obloha se vyčistí. Je vidět zasněžné vrcholky sopek, které se na pevnině táhnou kolem pobřeží s hlubokými fjordy. Takové štěstí jsem neměl, ale taky pořád nelilo. Žije tu asi 100 tis. lidí, kteří se živí zemědělstvím a rybolovem. Rybářské loďky se žlutým spodkem, modrým rantlem a kabinou se houpou v každé zátoce a dřevěné domky rybářů, postavené na kuřích nohách na břehu jsou vyrovnané v řadě vysoko nad odlivem. Uvnitř ostrova se zachoval les, ale většina země, bohaté a černé je přeměněná na políčka a pastviny. Ve městech jsou malé dřevěné domky namalované nekonvenčními kombinacemi barev a v hlavním městě Castro je obrovská dřevěná katedrála povětšinou ostře oranžová s fialovými (!) věžemi. Ačkoli je sobota, uniformovaní školáci se houfují před školou, po jiné ulici jdou v zástupu a typický třídní šplhoun s brejlemi nese vlajku.

    Jezera, řeky, zátoky, lesy, pastviny S všechno se pravidelně střídá až do městečka QUELLÓN, kde je přívoz dál na jih a několik přístavních mol pro rybáře. Nábřežní prome­náda je plná malých krámků a restaurací a druhá půlka je plná neupravených rybářských obydlí s cestou ze škeblí a plnou kaluží. Každý domek čoudí z malého komínu a atmosféra je pochmurná. Tady rozhodně nebydlí bohatí čilané a život je tu těžce odpracovaný. Původně tu žili indiáni, které Španělé v 16. století vyhnali na pevninu. Historie Chile je hrozně zamota­ná a složitá. Koncem 19. stol. (!) země zaznamenala velký příliv Němců, jejichž vliv je vidět dodnes. Německé názvy, jeden dům mi připomněl naše pohraničí, spousta německých turistů a rádio je plné německého vysílání. Lidi nemají moc rádi Američany a jak to bylo nebo je se socialismem či komunismem přesně nevím. Lidi jsou tu ale kulturnější S nehážou odpadky všude kolem sebe, na nádraží nebo v parku se můžu hrabat v baohu bez neustálého střežení všeho, co není přibité a moji ubytovatelé jsou příjemní lidé. To ale může být jen moje představa a nemusí to platit obecně. Na jihoamerickou zemi má Chile poměrně malou inflaci, je tu pro mě levnějc než v Argentýně a domky chudých vypadají udržovaně. Občas táhne pár volů vůz, nebo s nimi oráč oře pole a žebráci se snaží prodávat alespoň lístky k parkování, žvejkačky, nebo hlídat auta, mejt okna, ale na živobytí si vydělat prací.

    Dostal jsem se do nejjižnějšího bodu mojí cesty a dnes vlastně nastává návrat na sever. Nějak jsem zapomněl to oslavit, ale včera jsem dostal v sámošce ochutnat místní, výborný červený víno, tak to vlastně oslava byla. Večer se obloha vyjasnila a z přívozu bylo vidět pár hvězd a divoce blikající stožáry na obou březích. Vrátil jsem se k hostitelům, zabalil a zaplatil, protože ráno mi jede autobus zase brzy. V noci bylo chadnějc a váha deky se zvětšila o jednu vrstvu. Ráno mě paní domu vypravila a popřála dobrou cestu. Na nádraží jsem byl včas a přestože jsem si chtěl koupit lítek už včera, ale rozmluvili mi to, dnes už místo nebylo! Je to jedinej autobus přes den do SANTIAGA a tak mi ztěžklo srdce. Ale pán se snažil a vytelefonoval mi místo 33 a za chvíli už jsem seděl v rozdrkaném starém Mercedesu, ale pořád pěkném. Nad městem a mořem je modrá obloha, ale nad pásmem hor jsou pořád mraky. Na chvíli se ukázala špička sopky OSORNO a nějaké další kopce vysoké 2500 m. Cesta na sever je cesta do jara. Ze studeného, deštivého počasí se autobus přehoupne přes zalesněné kopce do oblasti, kde jsou rozkvetlé kočičky a o kus dál rozkvetlé stromy. Na pravé straně se z oparu vyklubaly zasněžené sopky, ze kterých stékají pěkné, průzračné a studené řeky. Bio-Bio je teď středem pozornosti, protože se na ní má stavět veliká přehrada. Ještě v Americe jsem viděl pořad, kde Američani (!) položili otázku: „Potřebuje Chile tak nutně zdroj energie a nebo je potřeba zachovat přírodu, vzácně se vyskytující živočichy, rostliny a vodácky atraktivní část řeky?“ Nevím, v jakém stádiu je situace teď, ale jednou tu zřejmě přehrada bude. Je neděle a v malých, chudých vesnicích se občas hraje fotbal, lidé orají políčka s páry volů a ve městě Tenuco je v obrovském plném kostele mše. Kolem silnice postavili Němci dráhu, která vypadá jako z modelové železnice. Krásné mosty a dlouhé násypy uprostřed lesů s modrými řekami lemovanými zvláštními stromy se žlutými květy a v pozadí zasněženými horami S zase jeden pěknej kus zeměkoule. Cesta utíká rychle a v televizi zase běží americké filmy (nutno říct, že o něco míň stupidní). Dalším pokrokem či civilizovaností národa je to, že se v autobusech nesmí kouřit. Kopce a jehličnaté lesy se změnili v placaté centrální údolí, kde se pěstuje spousta ovoce, které se vyváží snad do celého světa. Obrovské sklady jsou večer osvětlené a u silnice stojí stánky s velkými pytli na prodej. Překvapivě není ovoce v krámech levné. Setmělo se a stále víc obydlenou a civilizovanou zemí jsme dorazili po desáté večer do SANTIAGA. Vypadalo to, že stanice, kam jsme dojeli se zavře, ale rychle jsem se zeptal hlídače na stavbě dalšího křídla a on mi dovolil si ustlat na sádrokartonových deskách. Dobře ohlídán jsem zaspal 5 hodin, kdy jsem měl zmizet a odešel v 2 7 bez jakýchkoli problémů, úplně prázdnou stavbou na perón. Mám čas a tak jdu do centra pěšky. V parku jsem si uvařil snídani a v centru vyměnil peníze v American Expres, kde jsem zklamaně zjistil, že mě nečeká žádná pošta. Zkusil jsem i druhou adresu, ale na tom místě je nová banka. Našel jsem poštu a raním ruchem prošel ulicema, kde proudily stovky úředníků.

    Město nění nijak výstavní, i když je tu několik pěkných starých budov a jako všude v Latinské Americe S hodně bohatých kostelů. Na trhu jsem si koupil cibuli, citrony a papriky a s kombinací s vitamínem C se snažím zahnat škrábání v krku. Četné malé pekárny prodávají teplý chleba, kterému se ani už nesnažím odolávat. Jak už jsem napsal, ovoce tu není levný, ale mají třeba artičoky a hroznové víno s obrovskýma koulema.

    Na severním nádraží na mě z jednotlivých přepážek pokřikovali okravatovaní dopravci, kam že jedu. Do ANTOFAGASTA je moje odpověď. Cedule v okýnkách uvádí cenu kolem 22 000 $, ale hned v prvním je „special promocion“ jen za 15 000. Za 20 minut jsem našel Chile Bus, který jede za 2 h a stojí jen 7 000. Systém slev mi není jasný a to ještě dostaneme na cestě oběd. Celé město Santiago leží v oparu a blízké hory, které jsou na pohledech a fot­ká­ch tak hezké, vůbec vidět nejsou. Přejeli jsme zkalenou řeku a rovinou zase se sady, políčky i poli jsme se přiblížili k pásmu kopců za kterými už voda teče do moře. Na sever vede jen obyčejná silnice (na rozdíl od čtyřproudé dálnice na jih) a také vlaky, které tu jezdí nejsou pro pa­sažéry. Z pěkných, zelených a úrodných plání se postupně stává pouš. Nejdříve přibylo su­chých keřů, pak ubylo trávy, pak začaly kaktusy. To už jsme měli po levé ruce dlouho Pacifik. V létě se tu dá koupat i když vodu sem přináší studené proudy z jihu. Sem tam jsou vidět lu­xusní hotely u skalnatých výběžků ochraňujících písečné pláže. K obědu jsme dostali na pod­no­su kulatou placku chleba a v alobalové misce rýži s kouskem kuřete, dvěma hrášky a 1 kous­kem mrkve a omastkem, ale bylo to alespoň ohřátý. Mohl jsem si vzadu zvolit levou ne­bo pravou stranu podle toho, jestli jsem chtěl mít výhled na moře nebo hory. Postupně ubý­va­lo dopravy a řídit po desítkách kilometrů rovné silnici není moc velká zábava. Mám adresu do města La SERENA, kde bych zřejmě našel útočiště, ale protože vlak do Bolívie jezdí jen jednou týdně (v pátek) mám čas tu zůstat přes noc a jen o nocleh se mi žádat zdá nevhodný.

    Na severu Chile se rozprostírá jedna z nejpoušovatějších pouští S ATACAMA. Na některých místech nepršelo po celou dobu pozorování. Není to rovina, ale naopak pořádné hory. V jedné z vesniček, kde je vodu nutné dovážet, postavili na vrcholcích kopců, které jsou často v mracích, specielní lapače mlhy. Kapku ke kapce tak kondenzují a střádají vodu z mraků a teď je jí dost i k zalívání pravé zahrádečky před domem. V poušti se ale nachází velká nerostná bohatství: stříbro, zlato, nitráty (?) železo a měď.

    Hnědo-oranžovo-šedivá země se táhne do nedohledna a vysoké skalnaté hory nevytváří pěknou scénu pro život, jen pro fotografy. Začalo se stmívat a západ slunce byl krvavě rudej s olověně černými obláčky seřazené jako kupičky do velkého trojúhelníku. Hvězdy a měsíc zase svítí nezvykle silně a autobus uhání na sever. Do města ANTOFAGASTA jsme přijeli před jízdním řádem asi v 5. Na malinkém nádraží jsem ještě dvě hodiny spal a v polo­prázdném městě si v parku před tržnicí uvařil čaj. Je tu výrazně teplejc, ale ráno je pořád chladno. Za chvíli se z kopice krabic pod nápisem „Zde se nesmí spát“ vyklubal hodně sešlý homeles, ke kterému se přidali další a mě nebylo příjemný být jejich středem pozornosti. Co nejrychlejc jsem se zbalil a zamířil k bolivijskému konzulátu. I když cedulka hlásí otevřeno v 9.00, místní údržbář říká, že dřív než v 10 tu nikdo nebude. Vrátil jsem se do města, kde jsem těžce hledal banku, která by mi vyměnila šeky. Jen 20 $. V jedné jediné by byl poplatek 10 $! Vyměnil jsem hotovost a na konzulátu mi paní řekla, že vízum nepotřebuju! Nevelká ANTOFAGASTA leží na úpatí hory a břehu moře. Velkou atrakcí je skála ve vodě s dírou S most nebo oblouk. Centrum má přesně pravoúhlé ulice a pro turistu tu moc zajímavých věcí není. Mám štěstí a brzy mi jede autobus do CALAMA. Zase pouš, pouš, doly, pouš a občas oáza. Naštěstí je rozbitá televize a tak v autobusu jen hraje muzika podobná tomu, co hrají indiáni z Peru (?) v Praze.

    V Calama je jeden z největších dolů na měď na světě. Rozměry a tuny si nepamatuju, ale obrovské výsypky a kouřící komíny nechávající na nebi ošklivý šedivý pás kouře přes celý, obzor nevypadají hezky. Letmo jsem viděl schema výroby mědi, ale není mi to jasný. Kamiony s obrovskejma měďěnýma deskama divnýho rohatýho tvaru s písmeny CCC jezdí na okraji města. Ještě mi zbývá jednou přesednout a 2 h jízdy do SAN PEDRO DE ATACAMA. Malá oáza uprostřed pouště v blízkosti solného jezera SALAR DE ATACAMA byla kdysi na solné cestě do Argentýny. Dnes je na tzv. GRINGO (gringo = pro všechny lidi na jih od U.S.A. Američan) cestě. Je tu pár hotýlků, několik kempinků a pár místních obyvatel. Téměř žádný turista si tohle město nenechá ujít. V okolí jsou zajímavá místa, ale nejmíň 30 km daleko a musím jet s turistickou kanceláří. Postavil jsem stan a začal přemýšlet, co udělat. Podle průvodce jede vlak do Bolivie (z Calamy, kam se musím vrátit) v pátek (dnes je úterý odpoledne), ale ve skutečnosti jede ve středu v 11 večer. Přestože lidi tu tráví týden i dva, mě to tak nádherný místo nepřipadá a týden tu strávit nechci. Takže jsem si koupil výlet na gejzíry TAMO a na termální potůček PURITAMA. Odjíždí se ráno ve 4 h a gejzíry jsou asi 100 km daleko po prašné cestě. Máme být zpět v 1S2 což mně ještě umožní vidět odpoledne místní vyhlášené muzeum. V chladivý sprše jsem smyl cestovní špínu po třech dnech a cítil se nádherně. Počkal jsem si na hvězdy a udělal si značku, jestli bude jih na průsečnici dvou hvězd Jižího kříže a dvou druhých hvězd také ráno. Musí přece být na nebi bod opačný Severce, na který míří zemská osa na jihu. (Prozradím, že ráno jsem Jižní kříž nenašel vůbec). Nařídil jsem si hodinky s trochou obavy, jestli je ze spacáku uslyším. Na rozdíl od jihu Chile tu je na krátkých vlnách husto. Nejvíc německých vysílání, ale i dobře slyšitelné české, jenže španělsky, ale pak i anglicky. Říkali, kdo se kde sešel a že bychom snad mohli požádat o přijetí do EC v r. 96. Že se V. Klaus někde zmínil o životním prostředí z pohledu ekonomického a pak byla reportáž o novinách, jak se u nás bulvární tisk rozmáhá a hemží mrtvolama. Na konci půlhodinky byla malá zmínka o jakési společnosti, vydávající kompaktní disky a že HEURÉKA má taky jeden. Začala hrát muzika a já na severu Chile, uprostřed DESIERTO DE ATACAMA, leže ve stanu, zachumlanej ve spacáku S jsem mohl slyšet M.F., E.N. kamuflovanýho FO, kterýho mám před očima v kostýmu z videokazety a další členy souboru (jestli jsem se nespletl a je to stejná Heuréka).

    Vzbudil jsem se chvíli před zapípáním budíku a přesně ve 4 mě vyzvednul velký terénní Chevrolete. Bylo nás celkem 9 turistů (4 Němci, 4 Francouzi a já) a vyrazili jsme po prašné cestě do kopce, někdy i mimo cestu. Jelo celkem asi 5 aut i z jiných kanceláří a v obrovském prostoru s konturama hor vypadaly světla tajuplně. Postupně se rozednilo a v 7 jsme dorazili na dno kráteru sopky TATIO ve výšce asi 4,5 km. Nad námi stojí další vulkán o 800 m vyšší. Už z dálky je vidět sloupce stoupající páry. Musí se tu být tak brzy, protože s rostoucí teplotou pára mizí. Máme hodinu na chození kolem. Žádné plůtky, žádné chodníky a cedulky jako v Yellowstonu. Člověk si může stoupnout do horké páry, sáhnout na mrtvý gejzír a nebo strčit ruku do odtékající vody, která už je pár metrů od vývěru zmrzlá na kost. Vycházející slunce má obrovskou sílu a pára je ještě bělejší. V 8 máme kafe a housku se sejrem a popojeli jsme k jinému většímu gejzíru o 500 m dál. Nikde tu voda nestříká do obrovské výšky, ale jen pár decimetrů. Přesto je celá scéna působivá a koupel v takovéhle výšce ve vodě plné síry a pěkně teploučké je zážitek. (koupeme se jen 2 S ostatní čekají na „lázně“ v umělém bazénku). V devět, jakoby někdo přivřel kohout a čmoudíky téměř zmizely. Doteď jsme byli navlečeni, ale na slunci už je horko. Je víc než pochopitelné, proč bylo (a snad i je) pro indiány slunce tak důležité, že z něj udělali boha. Kolem 22. rovnoběžky změní ledově studenou noc v horký den i ve výšce 4500 m n.m. Cestou zpět je vývěr horký vody zvaný HERMAS DE PURITAMA. V malých jezírcích na dně červeného kaňonu se už koupou jiní turisti.

    Začal jsem si povídat už v autě s německým zubařem Volkem, který je bývalý slalomář, bydlí v Augsburgu, má černý BMW 525 s koženýma sedadlama a s sebou tu má asi manželku, původně Čilanku. Jsou příjemní a dobře si rozumíme. Mají pronajaté auto a dnes se vrací do CALAMY a nabídli mi svezení. V bazéncích se dá sedět přesně po krk ve vodě a je to lábuž. Tady v okolí je trochu života. Vidíme ptáky, lamy, trávu a kaktusy. Cestou zpátky z kopce, který se cestou sem nezdál tak prudký, míjíme dokonce domek se zahrádkou a pár zvířaty. Sbalil jsem si věci a se zubařem jedeme ještě do VALE DE LUNA. Dlouhé údolí má svůj název buď proto, že připomíná povrch Měsíce, anebo proto, že to je absolutně sterilní území bez jakéhokoli života. Krystalky soli se třpytí ve slunci a bizarní kamenné sloupy vypadají jako sochy. Obloukem jsme se vrátili do San Pedra a navštívili muzeum. V solném ozónu se neobyčejně dobře dochovaly staré mumie a další expozice je o archeologických nálezech kostí, zbraní, nářadí ap. Kdysi tu bylo plno rostlin a zvěře a solné jezero bylo plné vody. Bohužel je všechno jen španělsky, ale i tak je muzeum hezké. Akorát podle plánu S kolem 4 S jsme vyrazili. Na parkovišti stál anglický kamion, který chce být prvním náklaďákem, který objel svět. Afrika, Austrálie, N. Zéland, J. Amerika, USA a zpět do Evropy. Kudy asi jela naše Tatra? Opel Astra jede rychle a za hodinu jsme v Calamě. Vyměnili jsme si adresy, že se určitě uvidíme, já poděkoval a německý pár zamířil na jih. Mám spoustu času a pár zbylých drobných. Rád budu vzpomínat na čilský chleba, kterej když je teplej mi moc chutná a skoro nikdy pekárně neodolám. V sámošce jsem dostal ochutnat burčák. Nebyl špatnej, ale těžko srovnávat s naším doma.

    V parku, kde se na lavičkách líbají milenci a po škole se sešli žáci v uniformách jsem si tentokrát v klidu uvařil na cestu zeleninový „guláš“, protože po chlebu už moc místa v břiše nemám. Lístek na vlak už mám v kapse a nádraží otevírá až v půl 10. Na rozdíl od argen­týnskýho vlaku je už nádraží přeplněné a ve vlaku je lidí ještě víc. Každý má sice svoje sedad­lo, ale bolívijští pasažéři S většinou ženský S mají každý nejmíň 5 zavazadel a 7 tlustých dek. Jsem vklíněnej mezi dvě tak 50letý ženský a zatím o zimu, která má být v noci velká, strach mít nemusím. Pod nohama jsou tašky a naproti sedí dvě Němky a další Bolívianka. Je tu těsno a zatím horko. Spousta německých turistů tvoří nejmíň a pasažérů v našem vagoně. Vlakem prošel pohraničník a nekompromisně vyhodil mladou mámu se dvěma dětma, která neměla jakési potvrzení pro děti, že opouští Chile. Ženský drží pospolu a poslaly mě na uvolněné místo. S Němcem Martinem jsme se lehce srovnali na dvě dvousedadla a turisti začínají netrpělivě očekávat odjezd. Místní ne, ti nespěchají. Vlak sice má jízdní řád, ale je obecně známo, že se ho nedrží ani v nejmenším. Vyjíždíme s víc než hodinovým zpožděním. Jíz­da je krásně klidná a hladká, ale rychlost asi 30 km/h. Jedeme do Bolívie. Není kam spěchat.

    V noci není hrozná zima asi proto, kolik lidí vagon vytápí. Překvapivě dobře jsem se vyspal a se svítáním jsem se vzbudil. Po sedmi hodinách jsme asi 170 km od Calamy. Šestitisícové sopky San Pablo, San Pedro, Volcano Miňo, Ollague a další vysoké hory obklopují další solné pláně. V městečku CEBOLLAR jdou solní dělníci do práce. Zakukleni do obleků a kryjící každou část kůže tlačí kolečka s lopatama a míří do soleniště. V celé oblasti jsou uloženy miliardy tun soli a dobývat jí lopatou je při její agresivitě neuvěřitelně ošklivá práce. Na nádraží stojí pár kamionů s naloženými pytli. Vlak jede chvíli i prostředkem solné pláně. Není hladká, má spoustu hrbolků, výstupků a děr. V nejnižší části další solné pláně je trochu vody, ve které sedí plameňáci. Jedeme po vysokém násypu a pohled do bílého prostoru s kopci v dálce je (podle amerických měřítek) dechuberoucí S breathtaking vrew. Zvolna se plížíme k hranici, kde máme čekat asi 3 h. Lidé se volně rozešli po malé vesničce s hliněnými domky a asi po 1,5 h se vlak najednou rozjel. Nic, co se řekne asi neplatí. Čekání zpříjemňuje kouřící sopka Ollange a já jsem se podíval i do místní školy, kde je spousta prázdných tříd.

    Popojeli jsme do Bolívie, kde čekání vypadá vážnějc. Slunce pere jako blázen a já mám čas doplnit moje resty v korespondenci. Chilská strana je ale jen jedna polovina hranice a na bolívijském území nám dokonce odpojili mašinu a vlak tedy určitě neujede. Je kolem poledne a zkušená a věcí znalá paní počítá, kdy že budeme v UYUNI. Prý vyjedeme za dvě hodiny. Teď už nastalo úplné nicnedělací čekání. Venku pere prudké slunce, ale jen za větrem je teplo. James mi říkal, jak tu prostál den a tak si nemyslím, že vyjedeme brzy. Další zpráva byla v 6 a vyjeli jsme asi v 2 8. Připojili prázdný vagón, do kterého se většina nás S turistů S pře­stěhovala. Civilně oblečený celník vybral pasy a já jsem ho žádal, a mi ušetří volnou stránku pro další víza. Zmizel v jídelním voze. Pro pas jsme si všichni museli dojít a samozřejmě jsem měl razítko na volné stránce. Naštval mě.

    Trochu jsem se prospal a do UYUNI jsme vjeli v 1 v noci. S dalšími Němci a plno Bolívijci jsme si ustlali v čekárně, kde nebylo moc klidno, ačkoliv žádný vlak neodjížděl ani nepřijížděl. Překvapilo mě, že nemůžu chytit ani jednu stanici na KV, ale asi to bylo konstrukcí stanice. Nakonec jsem usnul a vzbudil jsem se se svítáním.

    Městečko Uyuni ještě spalo a lidé se pomalu trousili na trh. Ti, kteří prodávali, tlačili káry nebo nesli baohy, ostatní šli na snídani, nebo na nákup. Krámy otvírají až v 9 a taky „cestovní kanceláře“, které pronajímají auta s řidičem na výlety po okolí. V otevřené hospodě jsem si dal na dluh čaj a snědl chleba se sejrem a jako zálohu jsem si tam nechal baoh, což mi vyhovovalo. To už byla otevřená jedna z cestovek, podnikají expedice na 4 dny za 450 $ pro 6S7 lidí. Mají na dnešek už 5 Španělů a já bych byl šestej. Vlastně už jsem byl předem rozhod­nutej a přihlásil jsem se. Pojedem na solné jezero, kolem skutečných jezer a k sopkám, pra­menům a snad i gejzírům. Na trhu jsem si nakoupil jídlo, které spolu se spaním v ceně ne­ní zahrnuto. Bolívie je skutečně levná a dokonce tu jsou banány levnější než v Banánových republikách Střední Ameriky (10 banánů za 8 Kč). Taky jsem vyměnil zbylé čilské pesos, za­platil v hospodě a v cestovce Tonito Tours jsem zjistil, že pořád je čas. Příjemná paní nejdřív musela jít vzbudit Španěly, kteří si šli ještě nakoupit a odjezd je tedy v 10.30. Alespoň jsem si prošel městečko, jehož prašné, široké ulice se začaly plnit lidmi. Mladý hospodský má sice koženou bundu a džíny, ale paní na trhu mají dva dlouhatánské copy, buřinku, velikou a širo­kou sukni a často pestrobarevný šátek přes ramena. Pánové nosí ponča, ale těch v ulicích moc vidět není.

    Zase jsem se vrátil do kanceláře, kde jsem se seznámil s Antoniem, Pepem a dalšíma dvěma horskýma vlkama a Pepe tu má manželku. Naložili nám bágly a jídlo na střechu, zabalili do plachty a s hodně opáleným Tomasem jsme se vydali na cestu skoro 1000 km dlouhou. Červená Toyota Land Cruiser s náhonem všech kol má pro 6 lidí dost místa. Nejprve jedeme na SALDA DE UYUNI S obrovské solné jezero, které leží ve výšce 3653 m n.m. Asi 200×200 km bylo kdysi zatopeno vodou, která se vypařila a nechala tu bílou pláň, která vypadá jako zasněžené moře. Taky tady se těží sůl. Na jednom místě se jen seškrabe z povrchu, na jiném se hrablem sekají slané cihly. Pro turisty tu postavili Slaný dům. Židle, stolky, postele i zdi jsou ze soli, ve které jsou vidět různě tmavé vrstvy z různé doby formování a vysychání. Sůl je sice křehká, ale musí se s ní hodně praštit, aby se rozbila a dům stojí.

    Další zastávka je u vývěrů vody. Bublající, ale studená, jezírka dodávají pár litrů vody, která se lehce vypaří. Tady se sůl trochu boří, ale jinak je povrch jezera pevnej a i hladkej. Po nedohledné bílé pláni vedou stopy od aut, po kterých se dá jet stovkou a ani to nepřijde rychle. Z obzoru se pomalu začal vynořovat ostrov zvaný Ryba. Zdá se blízko, ale trvá nám to další 2 h, než k němu dorazíme. Bývalá sopka vyčnívající z bílého jezera jen asi 50 m je posetá obrovskými kaktusy. Snad víc než 6 m S možná víc S s obrovskými ostrými ostny. Žije tu něko­lik pěkně barevných ptáků a turistické výpravy tu mají oběd. Foáky cvakají jako o závod a pě­šinkou jdeme na vrchol. Pro kaktusáře (Pepu Z.) by to byl jistě ráj. Krásně si hovíme v teple na sluníčku a ani se nám nechce jet dál. Čeká nás ale dalších pár hodin jízdy do malé vesničky San Juan, kde budeme spát. Přes vojenskou stanici s hliněnými domky a vojáčky přinášejícími otepe místních křovíčků, kde nás důležitě kontrolují, jsme vjeli na pevninu a po prašné cestě jedeme po úpatí kopců. San Juan má hliněné domky se střechami ze zvláštní slámy. KINUA je něco jako malilinkatá rýže, která se tu dá pěstovat. V zimě tu jsou i nějaké srážky, ale teď jsou políčka suchá a zrejpaná. Kinua se vaří a jí se v polívce a nebo jako kaše. Místní lidé jsou sice družní, ale nenechají se fotit. Pár kluků hrálo kuličky a když jsem vyndal foák, rychle se rozutekli.

    Máme možnost spát v místnoti s matracema a stolem, ale já jsem si s pomocí místních dětí postavil hned za zdí stan. V ceně zájezdu je vařič a k večeři mám polívku a se Španěly ještě sedíme a pijeme čaj. Já jsem od nich dostal sáček s nápisem COCA. Je to ale mátový čaj (?) a rozhodně na mě nějak nepůsobí. (Na sáčku je napsáno něco jako: Schváleno státem k používání veřejností). Po setmění zapnuli na 2 h elektriku a v 2 9 jsem se rozloučil a jdu spát do stanu. Očekával jsem velikou zimu, ale není to tak strašný. Ráno vyjíždíme v 2 8. Jsem rád, že jsem se na exkurzi vydal. Je to jiný, než z autobusu nebo vlaku a pěšky by se tady v obrovských vzdálenostech nikam nedošlo. Projeli jsme další vojenskou stanici a po kamenitých, písčitých někdy lepších někdy hrozných cestách jedeme pod sopkama na jih. Je pěkný se dívat na Rallye ParisSDakar z křesla v televizi, ale to, co si řidiči zažijou musí bejt hrozný. My nezávodíme a je to někdy hodně drncavý. Krajina se rychle mění a zase cvakají spouště foáků. Jedeme pouští, údolím se skálami vytvarovanými větrnou erozí do bizarních tvarů. První zastávkou je LAGUNA KAŇAPA S jezero uprostřed písku a kamení, které má vodu. Jsou v něm růžoví plameňáci, kteří se živí mikroorganismy a planktonem (?) a vydávají klapavé zvuky. Je pod mrakem a při obědě nám je skoro zima. Hned za kopcem je další jezero a plameňáci (FLAMINGO) jsou blíž a je jich víc. Občas se vznesou a ve dvojicích krouží nad jezerem. Ještě jedno jezero se slaným okrajem a pak dlouhý přejezd k jezeru COLORADO. To znamená zbarvený nebo červený. Je skutečně červené pro vzácné chemické složení. Taky je zajímavý, že je červený jen když fouká vítr. Jinak je jen zakalený.

    Za hodinu mi jede autobus, jsme zpátky v Uyuni a protože už je to víc než 14 dní, co jsem psal naposled a je tu pošta, pošlu dopis odtud a musím si pamatovat, že jsem skončil odpoledne u laguna Colorado.

    Posílám pozdrav do Česka a v dobré náladě se těším na další cestu.           



Dopis č. 15

 

 

30.8.94, POTOSI, BOLÍVIE

 

Ahoj po šesté při čtení mojich psaní.

 

    Jako skoro vždycky, měl jsem na poslání posledního dopisu asi 10 minut a přečetl jsem si po sobě jen kousek na začátku. Ale chtěl jsem dodržet alespoň přibližně čtrnáctidenní termín a tak jsem dopis poslal z UYUNI a teď musím dopsat, co se stalo předtím. To, že jsem si přečetl jenom kousek píšu proto, že po sobě neopravuju chyby (který bych ale stejně všechny nenašel) a že je dopis v původní formě bez opravování slohu a vím, že někdy by to chtělo zpřeházet slova nebo použít synonyma nebo text prostě jenom zesrozumět, ale nechám taky trochu práce na čtenářovi (čtenářce). Taky musím poděkovat „tiskovýmu středisku“ Hance Hakrové za pečlivou distribuci.

    A teď k cestování Bolívií. Spolu s pěti Španěly S dnes už znám všechna jména: Pepe, Antonio, Mariana, Luis a Maria Luisa S jsme se vydali na čtyřdenní exkurzi po jihozápadní části Bolívie, kolem města UYUNI. Dostal jsem se v psaní až k laguně COLORADO, která je červená a na jejím břehu stojí pár domků. Všude je sucho a lidi můžou žít jen tam, kde je pramen (jezero je slaný a někdy je voda plná nejrůznějších chemikálií, jistě ne tělu prospěšných). Výška je tu asi 4200 m n.m. a i na slunci není horko. Při stavění stanu lituju, že mám Starta s kolíkama a ne bobuli bez problému, jak kolíky zatlouct. Foukal dost vítr a tak jsem si musel pomoct kamenama. Je to zatím nejvejš, kde budu spát a místní říkají, že je tu -15, -18 °C. Španělé spí v jedné místnosti, kterou máme k dispozici. Topí se tu v primitivních kamínkách kořeny mechu, který roste v okolí a vozí ho sem lidi na topení a vaření.

    My máme bombu s vařičem a lampou a po setmění a večeři hrajeme španělský „prší“. Karty jsou jiné a trochu odlišná pravidla jsou ku prospěchu hry. (Karty 1S7, 10=J, 11=Q, 12=K). Čtyři barvy, rozdávají se 4 karty. Postup je jako při „prší“ až na tohle: dvě se berou na 2, na 7 se mění směr hry, barvu mění desítka a na 11 stojí jeden člověk. Nepřebíjí se. Když někdo zaváhá S třeba při změně směru nebo při stání a nejeví známky, že hraje, ostatní ho za 3 vteřiny (±) můžou upozornit a on si bere 2 trestný karty. V případě lízání má lízající ještě šanci hrát a nebo řekne, že nehraje. Jakmile má člověk jen 1 kartu, musí říct „pumba“ a ostatní ho zase můžou nachytat a on dostane 2 trestný karty.

    Jak jsem se dozvěděl, staří horští vlci nejsou tak starý (jeden je o rok mladší než já) a psycholog Pepe má strpení s mojí španělštinou a celkem dobře se domluvíme. Jdeme spát asi v 10, ráno odjíždíme už v 6 a to tu je ještě hluboká noc. Večer svítí hvězdy a nezvykle moc blikají. Měsíc vychází až v noci a přestože se zmenšuje, půlměsíc má tvar písmene D S což je opačně než u nás doma. Dlouho naklepávám peří ve spacáku předtím, než se do něj zakuklím. Nařídil jsem si budíka a pověsil hodinky k hlavě. Mám tři trika a svetr, tepláky a kalhoty a ještě jsem se přikryl dekou. Když jsem šel na záchod, nemohl jsem vůbec vlízt do zmrzlých bot, ale zima mi nebyla. Jak jsem měl ale hlavu zakuklenou a nechal si jen malou díru na dejchání, neslyšel jsem budíka a vzbudil mě až Pepe, který mi zatřepal stanem až na mě padal led, který se utvořil u okýnka. Potmě a rychle jsem nacpal věci do báglu a stihnul odjezd včas. Celý výlet je okolí vlastně pořád stejné S hory, prašná cesta, solná jezera nebo jezera s vodou a plameňákama. A přitom je to pořád úplně jiná scenérie. Sopky mají obrovské krátery, mění se barva hor, jedeme „řekou“ kamenů vzdálených od sebe 5S10 m a větších než nafukovací míč. V jednom údolí vyfoukal vítr ze sopečného tufu fantastické tvary, jinde je hlaďounká písečná duna, táhnoucí se z hřebene kopce. Pod jednou z mnoha sopek leží vyprskané kamínky lávy. Převážně černé se pozvolna začervenají a pak zase červeno-černou směs vystřídá černá. V dálce je vidět pod vrcholkem hory důl na síru, která už se netěží, protože není odbyt.

    Jedeme na gejzíry. Zase sloupce páry, ale tentokrát je to tu jako v pekle a všude bublá rozpálené bahno. Foáky cvakají a na nohy se nám lepí vyprskané bahýnko. Zase žádný dřevěný chodníky a asfaltový cestičky. Dosyta jsme se vynadívali a přes sedlo 4900 m n.m. jedeme k teplým pramenům. Je brzy ráno a větší zima, než když jsem se koupal minule. Přijelo ještě jedno auto, ale i tak máme v malém bazénku příjemnou pohodu. Venku máme všichni v pěti minutách ve vlasech led. Je tedy skutečně zima. Jedeme dál a dál po písku i kamení k LAGUNA VERDE. Bývalé obrovské jezero má teď hladinu o několik metrů níž (nejmíň už desítky let) a poklesem vzniklo několik menších lagun (= malé jezírko). Lag. Verde má dvě tváře. Dorazili jsme asi v 11 a v namodralé vodě se odrážela sopka přísně kuželového tvaru. Díky minerálům a hlavně větru, který lehce pomalu a postupně zčeřuje hladinu, se mění namodralá barva v zelenou. Přichází ze zadního rohu a postupně pokryje celou plochu laguny. Turisti z druhého auta jsou Belgičani, Angličani a taky z Jihoafrické rep. Večer jsme se koukali do knihy, kde mají být všichni turisti zapsaní a vítězí Francie, Belgie a Anglie. Němců tu moc není a asi jen 5 Američanů. Belgičan říkal, že v Peru a Bolívii potkal víc Čechů než Belgičanů!

    Vracíme se po druhé straně velkého (bývalého) jezera a na rovné pláni nás zastavil protijedoucí džíp. Uniformovaný, tlustý voják, s brejlema futuristickýho tvaru (tak dobrý do filmu Terminátor) byl děsně důležitej. Chtěl nás poslat zpátky a rozuměl jsem jen slovům hranice, blízko, kolaborovat. Řidič ale řekl, že pokračujeme. Kolem opuštěné vesnice s budovou, kde se zpracovávala vytěžená síra, která je teď zpustlá a polozbořená, jsme dojeli k závoře vojenské základničky. Mají tu kulaté omítnuté domky skoro přesně okopírované z nějaké kreslené pohádky typu Včelka Mája nebo Šmoulové. Jen místo modrých pidimužíčků tu stojí vojáci se samopalama. Další hory, písek, prach, kamení a cesta, vinoucí se na sever je pro nás na několik hodin scenérie za okny Toyoty. Vracíme se do vesničky San Juan po dlouhých hodinách jízdy. Na stejném místě jsem si postavil stan a manželka Tomase (řidiče, který tu bydlí) nám uvařila polívku z orné rýžovité rostliny, jejíž jméno jsem zapomněl, ale je v minulém dopisu. Ve velkém hrnci plavaly i kousky lamího masa a pár brambor. Dnes je neděle a světlo svítí dýl než ve všední den. zase hrajeme karty a já jsem pořád nachytávanej Pepem, že zapomínám říct „pumba“, když mám jen 1 kartu. Ráno vstáváme kolem 6, abychom se vrátili do UYUNI včas na polední autobus. V noci mi zima nebyla S je to tu kolem 3600 m n.m., ale ráno musím mít při balení rukavice. Přes solné jezero se vracíme kratší cestou a zase kroutíme hlavama při pohledu na nekonečnou bílou pláň, jak je to možný, zvláštní, divný a pěkný. Dojeli jsme podle plánu v 10 a paní z cestovky nás mile přivítala. Rozdala nám místenky na autobus, které pro nás rezervovala a popřála šastnou cestu.

    Rychle jsem běžel na poštu poslat psaní domů a paní mě ubezpečily, že za týden až 10 dní je dopis v Praze. Ve vesnici s hliněnými domky, prašnými ulicemi a jedním kostelem jsem o tom výroku trochu zapochyboval. Malý autobus Mercedes Benz má dost místa na střeše pod plachtou na spoustu zavazadel. Dokonce má i video a na hrbolaté, prašné cestě se divím, že ještě funguje. Jedeme na východ do Potosi. Přes kopce a údolí s malými vesničkami, jejichž domky vyrobené z blátivých cihel, úplně splývající s hnědočerveným okolím, kde jedinou oživující barvou jsou světle zelené, velké stromy, jedeme po prašné, opuštěné „silnici“. Není moc široká a před zatáčkama, do kterých není vidět, řidič vždycky zatroubí: „pozor S jedu“. V zimě tu musí pršet, protože jsou tu hluboká vykousaná údolí, ze kterých by byl v USA národní park. Přimkla se k nám dráha, která nemá moc dobrou pověst, pro nedodržování jízdního řádu. Taky jsme minuli několik dolů asi na stříbro, zinek, platinu a měď či olovo a za 6 h jízdy jsme uviděli Potosi S město spojené se stříbrem. Blízký kopec CERRO RICO (cca 5000 m n.m.) je skutečná stříbrná hora. Její kuželový tvar se tyčí nad městem a pro svoji oranžovočervenou barvu nevypadá, že skrývá takové bohatství. Potosi bylo založeno r. 1545 po objevení obrovských zásob a doly se staly světově slavné. Nejmíň 2 století místní stříbro podpíralo španělskou ekonomiku. Indiáni a později i afričtí černoši byli nuceni pracovat v dolech, kde pro závaly nebo silikózu umírali po stovkách (nevím, jestli se dá věřit, že během tří století tu zahynulo 8 milionů horníků). V 18. stol. bylo Potosi největším městem v Jižní Americe, ale na začátku 19. století, kdy se lehce těžitelné zásoby zúžily, začalo město upadat. Dnes se zase aktivně těží a nemálo přináší turistický ruch. Je to jedno z nejvýše položených měst a od autobusu vede do centra táhlý kopec. Míň než kilometr mě pěkně rozdejchal a se Španěly jsme našli doporučený hotel, který ale nebyl levnej.

    Zašli jsme do kanceláře pořádající exkurze do dolů a zamluvili si prohlídku na zítra ráno v 9. Vyměnil jsem si peníze a asi hodinu do setmění chodil městem. Našel jsem si levnější ubytování a vrátil se k báglu (moji společníci šli na večeři a jak se ukázalo, musel bych spát jako čtvrtý v třílůžkáči). Řekl jsem v recepci, že můžu jít jinam a najednou byl pro mě levnej pokoj v přízemí, s okýnkem do průjezdu. Vysprchvoal jsem se, vypral věci, které bylo po 4 dnech (vlastně víc) cestování v prachu víc než nutné vyprat a poslouchal místní rádio a hrál šachy. V 2 11 se mi zavřely oči a ve studené noci jsem dobře usnul pod těžkou vrstvou dek. Nenechal mě spát jen průjem, který jsem dostal kdoví kde. Snažím se čistit vodu, mýt si ruce, loupu jablka i mrkev a zbytek vařím. Ale v těchhle končinách taková situace není nijak moc vyjímečná.

    Ráno jsem vstal brzy, abych si uvařil snídani, zabalil si baoh trochu pořádnějc a před devátou jsem byl před kanceláří. Asi 30 turistů z Anglie, Německa, Holandska a Španělska se nacpalo do starého rozdrkaného autobusíku DODGE se soškou vzpínajícího se koně na kapotě. Řekl bych, že věkový průměr nepřesáhl 30 (spíš tak 27). Malými uličkami s domy z koloniálního období s balkóny a prejzovými střechami jsme vyjeli do horní části města. Další turistické organizace včetně naší tu zastaví u pouličních obchodníků, abychom mohli koupit něco pro horníky: místní cigarety, zápalnice, hnědé válečky s dynamitem (které si můžeme koupit i pro sebe) a hlavně COCA. Ve velkých červených pytlích je to samé, co jsem dostal ke žvejkání na výletě solnou plání. Horníci mají velikou snídani, vyjedou do dolů a celý den jen žvejkají koku S mají tvář vyboulenou jako sysel S tak velkou hroudu potřebujou S a s tím vydrží. Téměř každý v autobusu má rty černé od husté vykousané hmoty. Jedeme vzhůru do dolů ve výšce asi 4500 m. Dneska je tu na návštěvě důlní ministr a horníci jsou skoro všichni na mítingu dole ve městě. V podstatě jsou tu dva druhy dolů: státní S dotované, vybavené technikou a pěnězma pro dělníky a družstevní S kdy se pár horníků dá dohromady a vytvoří družstvo. Musí živit asi 8 úředníků: předseda, sekretářka... a náměstek pro konflikty (ty vznikají často, třeba při tom, když dvě družstva těží žílu ze dvou stran). Stát družstvům přiděluje místo k těžení a když nám průvodce vypočítal, kolik procent sem a tam, zbylo na samotné horníky asi 20 %.

    Pomalu jsme se vyškrábali ke vstupní ďouře, kde má Koala tours baráček s holínkama, přílbama a karbitkama. Horníci tu mají malilinké špeluňky na věci a někdy i na přespání. Jako permoníci jsme popojeli k jiné, otevřené ďouře. Dva snědí umounění dělníci právě vytlačili S rukama! S vozík plný rudy a vyklopili ho na malém plácku. Koleje jsou rozviklané a někdy jsou železné chybějící kusy opravené dřevěnými latěmi. Za horou kamení sedí paní s buřinkou a barevným šátkem na zádech, které se říká, myslím, PILLIRI. Má kladivo a tím tluče do kamení aby oddělila hlušinu od bohatých vrstviček. Nechce se nechat vyfotit, stejně jako ostatní Boliviánky. Do dolů ženský vůbec nesmí S s vyjímkou turistek. Přestože si kancelář nechává asi 90 % z toho, co od turistů vyberou, pořád je těch pár boliviánů pro těžce pracující dobrých. „Let+s go“, velí průvodce první skupiny. Já jsem se Španěláky v poslední, je nás 8 a máme mladýho kluka, kterej má zuby jako noty na buben a tvář vycpanou kokou. Říká o sobě, že MY horníci. Vyšli jsme o něco později, když nám někdo vysvětloval a ukazoval, co je pyrit, co je zinek, olovo. Na první odbočce v nízkém tunelu průvodce ztratil stopu a nevěděl kudy kam. Zvolil pravou větev a naštěstí dobře. Téměř celou cestu (asi 200S300 m) jsme museli jít v podřepu a o chatrnou výdřevu se neustále tloukli do hlavy. Vzpomněl jsem si na jeden černouhlený důl kdesi ve West Virginii: Dostali jsme helmy a poučení, sedli si na polstrované sedadlo vozíku taženého malou lokomotivou. Ještě jednou nás průvodce upozornil, že nemáme strkat ruce a nohy mimo obrys vagónku a celou cestu jsme nešlápli na zem S Amerika. Po těch prvních pár stovkách metrů tunelu s kolejema jsme došli k díře, která vede vpravo dolů. Sypající se kamení, prach, nalomené dřevěné podpěry a někdy tak úzký prostor, že musíme jít po čtyřech S Jižní Amerika. Tahle cesta je každodenní rutina pro rubače. Je to tak 100 m a turistům to trvá skoro hodinu. Řádně zaprášení (dal jsem si sice šátek přes pusu, ale i tak jsem prach cítil), jsme se ocitli ve veliké štole s dírama po pražcích v podlaze. Tohle družstvo dostalo povolení rubat ve staré státní štole, ale je zakázaný chodit jejich vchodem S jen v případě závalu. Celá hora je provrtaná jako ementál a prý jsou všechny chodby pospojované. Naše skupina minula místo, kde se rube a náš průvodce nás vede ke starým šupnám, používaným kdysi státem. Pěkně se rozpovídal a dozvěděli jsme se, že nejobyčejnější dělník, kterej tu tlačí kolečko si vydělá 300S400 Bol (Ń 80S100 $ měsíčně). Státní dělníci mají víc, bydlí blíž dolu a asi spolu moc přátelské vztahy nemají. Teď je období, kdy trh prahne po zinku a olovo vázne.

    „Naši“ horníci odpálili dynamitem (kdysi ráno, nebo včera) veliký kus hory ve straně starého tunelu. Někdy musí pracovat v minimálních ďourkách, v leže a s kladivem a majzlíkem. Tihle mají štěstí. Teď mají „turistickou pauzu“, ale voziči se nezastaví. Hornina je tak bohatá, že nakládači jen prohlídnou balvan a hodí ho do kolečka. Kámen velikosti poloviny fotbalovýho míče váží přes 10 kg (asi je to menší kousek míče). Veliký balvany tu buď nechají nebo z nich oklepou nejlepší vrstvy. Kolečko (s gumovým kolem) se musí dotlačit tak 300 m přes pár kopečků starou velkou štolou k rumpálu, kde se náklad vytáhne do dalšího patra a vozíkem se po kolejích ruda vyveze. Zkusil jsem si bouchnout kladivem, ale chyběl mi správnej grif a odlítly jen malý kamínky. Břichatý pán nevypadá na 33 let a pracuje tu asi 18. rok. Průvodce oficiálně předal dárky, které jim rozhodně přijdou vhod. Protože jsem zkusil mlátit kladivem, rozveselení horníci naložili asi dvojnásobné kolečko než normálně a plácli mě po zádech: „tumáš!“ S ctižádostivostí a pýchou mně vlastní jsem si nadhodil baůžek, přistoupil ke kolečku, utřel zaprášené ruce, nadechnul se a potěžkal náklad. Hodně těžký kolečko. Opřel jsem se do kovově chladných držadel a vyrazil přes hrboly po pražcích. Ve 4500 m n.m. jsem se hned zadejchal a ruce se mi zpotily. První hromadu kamení nebylo těžký překonat. Na druhé se mi začaly motat nohy a na třetí jsem s duněním kolečko pustil. Ale nepřijal jsem výměnu s horníkem. V dálce svítila karbitka lidí z první skupiny a moje na vrcholu zinkové rudy mi osvětlovala cestu. Kolečko jsem dotlačil, ale pracovat bych tu nechtěl. 6 dní v týdnu, 8 hodin, s kokou v puse S jak řekl jeden Němec S radši u pásu v německý fabrice. Horník mi poděkoval a zase mě plácnul po zádech. Zhluboka jsem dejchal ještě asi 10 minut, kdy dorazili smějící se Španělé. Stejnou spojovací cestou jsme se vrátili do horní štoly S teď už znatelně rychlejc a navštívili v postranní komoře „ďábla štoly“. Je uplácanej z hlíny a horníci mu dávají cigarety, koku, bolívijskou whisky (což je 96 % konzumní alkohol, prodávaný v plechovkách asi 10 litrů jako polyester u nás) a modlí se pro štěstí a dobré časy. Vyjít skřítkovskou štolou už se zdálo hračkou a denní světlo na konci muselo v každém z nás vyvolat pocit klidu, bezpečí a svorně jsme si venku oddechli.

    Asi ve 2 jsme nastoupili do autobusu a sjížděli do Potosi, které pod horou leží jako na dlani. Několika objížďkama S zavádí se tu plyn a pracují mužský, ženský, děti S jsme se vrátili do centra a já musel na nádraží pro lístek na zítra ráno. Vrátil jsem se do centra do „Domu peněz“, kde je dnes muzeum. Dřív se tu razily mince a největší atrakcí jsou tu stroje na tažení stříbrných pásků. Dřevěná kola s dřevěným ozubením, které mají průměr člověka, poháněly čtyři muly chodící dokola v temném přízemí. V dalších místnostech jsou modernější, parní stroje, velké raznice a taky sály s obrazy místních umělců, modýlky a postavičky různě oblečené podle regionu, odkud z Bolívie jsou, výstava zbraní a taky nějaké archeologické nálezy a obrovský rodokmen od Adama a Evy (4000 př. n.l.). Místnosti se starým nábytkem mi připomněly prohlídky našich hradů a zámků. Město není veliké a potkal jsem několik lidí, kteří byli ve štole. Tržnice je odpoledne rušné místo. Neodolal jsem chlebu a jogurtu a nad plameny opečenými brambory s plátky masa s pálivou omáčkou. V hotelu jsem se ubezpečil, že ráno můžu odejít v 6 h, že jen zaukám na dveře vrátnýho. Všechny autobusy odjíždí kolem 6, 7, ale nikdo tu nevstává dřív než v 7 spíš v 8.

    Ráno jsem na dveřích, kde měl být vrátný, našel zámek, takže uvnitř nikdo není. Po třech marných pokusech mi někdo poradil a za velkými plechovými vraty jsem si oddechnul. Na nádraží jsem byl včas, ale autobus měl zpoždění. Tentokrát přijelo Volvo, staré a zaprášené. Přestože mi včera prodali lístek u okna, číslování v autobusu je jiné. Navíc na mém místě sedí paní s malým dítětem, ale po chvilce se vše vyřešilo a dokonce jsem nakonec seděl u okna. Jedu do La Paz a protože není žádný přímý autobus přes den, musím přestoupit v ORURO. Konečně jsme vyjeli. Všude tu jsou vysoké hory, sucho, ale přece jen pár rostlin, na kterých se můžou pást lamy, kozy a níž i krávy. Země je tu zase červená, ale mění se často s šedivou. Často se objeví uprostřed úplné pustiny někde v kopci copatá paní. Míjíme několik opuštěných vesnic a hrbolaté kopce jsou zbrázděné kamennými zídkami, vymezujícími malá políčka. Na zastávce autobusu v horské vesnici marně hledám záchod, ale brzy se vysvětlilo, jak na to. Chodí se tu ke zdi téměř libovolně kde; o kus dál dřepí paní a směje se na kolemjdoucí. Není to vyjímka jen tady, viděli jsme to i v Potosi. Překonali jsme pásmo hor a sjíždíme k Altiplanu S velké náhorní plošině asi 3,5 km vysoko. V údolí řeky zhoustly vesnice a začaly pole. Zavlažovací kanálky přivádí vodu na malá políčka, která jsou zoraná a nebo je právě orají voli. Ovce, lamy a krávy se pasou na trsech žluté trávy a často je hlídá nebo žene paní s dítětem v šátku na zádech. Řeka končí u přehrady, která tu vytvořila životodárné jezero, ale tím sama zemřela a dál nepokračuje. Dřív končila o kus dál v solném jezeru. Poslední kopečky a doširoka se otevřela rovina Altiplana. Po rovné silnici uháníme do Orura. Za 2 h mi jede jeden z mnoha autobusů a teprve teď vidím, co je to Altiplano. Sucho, zima, prach a vítr. Malá tornádka zvedají vysoké sloupce prachu a pak se najednou zatmělo v písečném oblaku. Z vesnice do vesnice tu lidi cestují na korbách náklaďáků, kterých vidíme spousty. Do autobusu nastoupil malej kluk, ale nežebrá. Něco řekl na úvod, zazpíval a prodává malinké čokolády. Dostal vyjímečně i ode mě i když žebráky neobdarovávám. V Bolívii je jich hodně v porovnání s ostatními jihoamerickými zeměmi. Nevím, co je správné a co ne, ale byl jsem rád, že jsem malému klukovi, který se snaží si vydělat, pomohl. Bylo by lepší dát peníze žebráku ve městě? Většina místních lidí žebráky nevšímavě míjí. Je to těžký život.

    Najednou se na pravé straně objevila obrovská hora pokrytá sněhem S 6402 vysoká ILLIMANI, která jakoby roste z roviny. La Paz leží v údolí, které prudce klesá z Altiplana. Je to jakoby přijet k okraji lomu, ve kterém jsou všude rozseté baráky. Silnice klesá dolů do centra a pohled na mrakodrapy v centru a cihlové baráky všude kolem s bílou ILLIMANI v pozadí je skutečně nezapomenutelný (jak píšou v průvodci). Hned na nádraží mi v informacích poradili blízký a levný hotel a ještě jdu do centra. V divadle TEATRE MUNICIPAL je džezový koncert, který začíná za : h. Koupil jsem si nejlevnější lístek na galerii a už setmělým městem plným lidí prošel pár ulic v centru. Klavír, bicí, basa a saxofon je složení skupiny, která dnes večer vystupuje. Ve studeném a skoro prázdném divadle je dost cizinců, ale i místní. Koncert je pěknej i když nic vyjímečnýho. Trochu sprchlo a v drobném mrholení jsem se vrátil do své studené místnůstky hotýlku ATLANTIC. Musel jsem vybalit spacák, když mi pod dekama bylo zima.

    V 2 8 jsou ráno ulice plné školáků, ale na trhu jsou teprve první trhovci. Taky kostel je otevřenej, ale jinak všechno ještě spí. Musím na velvyslanectví rep. Peru pro vízum. Za 10 $ (jak příjemný překvapení po ostatních 30dolarových) si mám přijít v jednu. La Paz je opravdu hodně kopcovitej a při výšce asi 3600S4000 m n.m. je nejvyšším světovým hlavním městem. Architektura staré části není až na pár vyjímek nijak výstavní a vysoké paneláky ze skla a betonu tu vytváří zvláštní ostrov uprostřed kotliny. Vyzvedl jsem si pas a došel na menší nádraží, odkud jezdí autobusy do YUNGAS S oblasti, kde hory a Altiplano padají do Amazonské nížiny. Dlouho jsem si nemohl vybrat ze tří společností, až jsem si koupil lístek na zítra v 8.30. Vrátil jsem se do centra a v části města, kde jsou ulice plné prodavačů a stánků jsem chvíli chodil, když jednou ulicí proudil dav nějakých stávkujících. Chvíli jsem se koukal a právě procházející paní s megafonem předzpěvovala krátký veršovaný slogan, kde bylo slovo GRINGO. Někdo mě uviděl, ukázal na mě a celý průvod se začal smát. Hned zopakovali říkanku znovu a smáli se ještě víc. Kopcema unavenej jsem si sednul na chvíli před nemocnici, psal a sledoval ruch města.

    V jedné malé uličce, plné sedících paní se stoly prohýbajícími se pod celými půlkami prasat mi zase naznačily mohutným máváním, že nechtějí být foceny. Ještě před tmou jsem se vrátil, abych dokončil psaní dopisu. Ještě večer jsem si zabalil a ráno vyšel zbytečně brzy. Hned mi jel autobusík do Villa Fatima, kde v 7 teprve otevíraly kanceláře a začalo se kouřit z konvic a hrnců, jak paní vařily kafe, čaj a sladký kukuřičný roztok na snídani. Domorodci tak často jí S sednou si k malinkému stolku nebo jen na stoličku a mají kafe s chlebem (bílým, kterej si namáčí), nebo něco jako langoše. Na rohu prodává pán benzín a petrolej a tak jsem doplnil flašku k vařiči. Bolívijským zvykem je, že všechny autobusy do stejného města (různých společností) vyjíždí v rozmezí třiceti minut. Společnost Yungeňa má staré, modré mercedesy, řádně rozvrzané a zaprášené. Dal jsem si bágl na střechu prvního (po zeptání), ale pak přišel někdo jiný a mám místo v jiném autobusu. Poloprázdný autobus objel blok a byl rázem plnej. S lehkým zpožděním jsme vyjeli do kopce nad městem. V sedle je jezero a pěkný výhled na blízké zasněžené kopce. Asi ze 4000 musíme klesnout na něco pod 1000 m S dost pod 1000. Otevřelo se hluboké údolí s vlnící se prašnou cestou plnou autobusů a náklaďáků vyjímečně bez lidského nákladu. Na kamionech cestují jen lidi z vesnic. Městští jezdí autobusem (asi). Uprostřed vesnice je závora s vojákama, kteří zřejmě kontrolují pro kontrolování S je jich cestou několik. Co je pravý důvod kontrol? Na vrcholcích špičatých kopců visí bílé mraky a hodně (hodně) příkré svahy začínají být zarostlé tmavě zelenou vegetací, která je u cesty úplně šedivá od prachu. Přehoupli jsme se přes hřeben a první údolí se ukázalo jako mělké, krátké a s pozvolnými svahy. Silnice vede ve vykousaném zářezu v téměř svislé stráni. Je jednosměrná (samozřejmě prašná se spoustou děr) a provoz je tu přísně levostranný. Asi aby řidiči viděli vlevo dolů ze stráně. Přednost mají ti, co jedou zezdola a často musíme couvat, abychom se na malém plácku mohli minout. Je důležitý, aby řidič nejel za dalšíma autama, protože se hodně práší a pak není nic vidět. Takže jízda se stala závodem. Jakmile jsme se přiblížili k zadku auta před námi, řidič zatáhl za řetízek spouštějící hroznou trumpetu a dožadoval se „stopy“. Jsou slušní a neblokují se, ale závoděním se zvětšuje rychlost jízdy. Samozřejmě tu nejsou svodidla a když se kolo ocitne na okraji svahu tak 300 m hlubokého a z okýnka není vidět silnice pod námi, trochu mě zamrazí v zádech.

    Stromy se zvětšují a houstnou, objevilo se i několik vodopádů, ale po dvou hodinách se klesání nezmírňuje. Je to jedna z nejdivočejších jízd a asi nejnebezpečnější cesta, po který jsem kdy jel. Rozhodně je to „turisticky atraktivní zážitek“ i když jsem to v průvodci nenašel. První domky s banánovými minisádečky jsou jak přilepené na stěnu svahu. Až u soutoku dvou řek je první vesnice. Je pěkné vidět papoušky, ptáky se žlutým ocasem, motýly a pole s ovocnými stromy. Papay mají pod listy veliké zelené šišky, o banánech už jsem se zmínil. Pěstujou se tu taky pomeranče, mandarínky a koka. V další vesničce jsme zastavili na oběd. Jsou tu v podstatě jen restaurace a veřejné BAŇO S záchod. Zastřešená budova má 6 děr se šlapkama oddělenými jen nízkými příčkami. Je to uniser a pod domek vede kamením dlážděné korýtko s vodou, které na druhé straně vše unáší do řeky. Aubotus zatroubil a konečně se sestup trochu zmírnil. Jedeme kolem řeky Coroi, ze které se voda Amazonkou dostane do Manaus a Belemu. Tam, kde jsem jel lodí. Je to pár tisíc km. Je období sucha a tmavý pruh nad dnešní hladinou je o 1S2 m výš. Občas vyšplháme vysoko nad úzký kaňon, jindy jedeme téměř v úrovni hladiny, to když se řeka rozleje do široka. V takových místech jsou většinou políčka a baráky. Po víc než 7 hodinách jsme dojeli do CARANAVI S podle průvodce UGLY CITY. Opravdu není pěkné. Cihlové domky, blátivé cesty, trh a ulice s trhovcema a za barákama hrajou místní zbohatlíci pelotu. Vykoupal jsem se v kalné řece, ale moc čistě se necítím. Je tu horko a vlhko S neuvěřitelný kontrast s La Pazem jen desítky km odtud.

    Hned jsem si koupil místenku na noční autobus zpátky. Koupil jsem si ovoce, ale jen banány jsou tu větší za stejnou cenu, ostatní je stejné. Mám sedadlo úplně v rohu vzadu a přede mnou sedačka chybí. Dva pánové sedí na svých uzlíčcích (každý cestuje s několika uzly) na zemi a moc pohodlné to pro mě není. Sedadlo má vyhlodanou vycpávku a nedrží na svém místě, na nohy mi moc místa nezbývá. Ale cestující jsou družní a veselí, i když často na můj účet. Příjemně nám uteklo prvních pár km a trochu podřimujeme. Asi v 11 autobus zastavil ve vesnici, kde už stojí kamiony i autobusy dalších společností. (Asi 6 autobusů vyjelo zase ve stejný čas). Trochu spím a po 3. pokračujeme do kopce. Těsně před sedlem začalo svítat a na pozadí oranžové oblohy se zubí hory. V nejvyšším bodě je jinovatka a zbytky sněhu. Z kopce řidič vjel do místa, kde je napsáno: objížďka, stroje pracují. Včera se tu dalo projet a dnes jsme na konci zůstali stát před novou hromadou kamení. Musíme se vrátit a poslouchat značky. V ulici, kde je kancelář společnosti jsme lehce po 7. hodině. Ani se necítím moc unavenej, i když jsem spal málo. Bylo téměř strašidelné sledovat světla aut jedoucí ve svahu údolím.

    Jedním autobusem jsem se dostal na druhou stranu města S místo odjezdu autobusů na sever. Mám štěstí a za chvíli mi jede Volvo do COPACABANA S město na břehu jezera TITICACA. Drápeme se do kopce ven z města, na jehož pozadí jsou dnes vidět i jiné hory, než když jsem přijížděl. Celé pásmo 5S6 kilometrových kopců se táhne na sever a je vidět cestou z autobusu. Jezero Titicaca leží ve výšce 3812 m n.m. a je zbytkem starého vnitrozemního moře známé jako LAGO BOLLIVIÁN, které bylo mnohem větší a zatápělo velkou část Altiplana. Jsou to vlastně dvě jezera spojená úzkou šíjí. První vidíme LAGO HUYŇAYMARCA, které má členitý břeh a několik ostrovů. Nikde však nevidím typické rákosové vory, které se prodávají jako suvenýry ve zmenšeném měřítku, jen je vidět malá divně tvarovaná (asi lichoběžníková) plachta. Dojeli jsme k úžině, vystoupili z autobusu, osobní lodí se nechali převézt a prázdný autobus nám přivezli na dřevěném pontonu, kterých tu pendluje asi 10. Suchem a kopci jedeme po straně TITICACA, který se táhne do dálky jako moře. Voda je průzračná a tmavě modrá. Vše je v lehkém oparu u vzdálené, bílé zasněžené velehory. Všechny kopce tu mají terasy, ale jen některé jsou obdělané. Na jiných je zřejmě tráva pro pasení. Copacabana leží na břehu jezera a má obrovskou katedrálu. Město se stalo poutním místem a Panna Marie tu má zvláštní význam a je patronkou (?) města. V 16. století se staly nějaké zázraky právě z moci Panny Marie, která tu má cennou sochu v oltáři ve vlastní kapli. Nad městem ční kopec CERRO EL CALVARIO, kterej mi dal po obědě znát, že je to tu vysoko. Pohled na město a hlavně jezero ale stojí za to. Asi 20 km vzdálený Ostrov Slunce je pro Inky místem, kde se vše zrodilo, dokonce i slunce samo. V průvodci stojí: To bylo na Ostrově Slunce, kde se bělovousý bůh VIRACOCHA a první INCOVÉ MANCO KAPAC a jeho sestra S žena MAMA HUACA zázračně objevili. Některé indiánské kmeny považují vše za pravdu a ostrov za strašidelné místo. Turisty na něj vozí motorové lodi, ze kterých teče olej a v přístavu dělá ošklivou skvrnu. Je sobota a lidi se rekreují. Oblouková zátoka u města je veřejná pláž, kde si podle paní v informačním kiosku můžu postavit stan. Město jsem prošel za chvilku a dnes mám celé odpoledne na lelkování. Několik lidí je pokolena ve vodě a přestože má vzduch tak 16 a voda 12 jsem se „vykoupal“. Lázeň je to osvěžující, ale sluníčko hřeje. Před západem slunce jsem si postavil stan na místě s trávou (většinou je tráva tam, kde vytejká kanalizace, ale tady je žlutá, jiná a lidi tu nepiknikují jako u smradlavých stružek). Kousek nade mnou seděla paní a prodávala pivo a limonády a teď jí zřejmě manžel z blízkého domku přišel pomoct odnést věci. Začal jsem vařit, ale benzín, kterej jsem koupil vůbec nehoří. Pán ke mě přišel a povídal si se mnou a pak mi dokonce došel koupit petrolej, abych já nemusel opustit stan. Večeří jsem přilákal potulné psy, kteří pokojně seděli opodál. Hned jak zašlo slunce se hodně ochladilo a tak jsem brzy zalezl do stanu. Chytil jsem český vysílání tentokrát česky a debatoval Zeman s nějakým redaktorem. Zavíraly se mi oči a s puštěným rádiem jsem usnul.

    Ráno nemusím nikam spěchat. Je neděle a jedu jen do města vzdáleného asi 3 h jízdy, ale už je v Peru. Zabalil jsem na hřejivém slunci, došel na náměstí, kde řidič od malého autobusu sháněl zákazníky k hranici (asi 2 h cesty). Odjezd je prý za 10 minut a tak mám čas utratit na trhu drobné, se kterými bych měl trable při výměně. Po silničce dlážděné oblými kameny jedeme kolem jezera až k hraničnímu kopci. Stojí tu pár domů a úřad celníků. Dali mi razítko a za řetězem, pověšeným mezi dvěma sloupky, už je Peru. Na malém prostranství čekají kluci s koly, které mají vpředu místo řidítek a předního kola dvoukolový přídavek s plošinou. Volají „TAXI, TAXI“ S je to tu běžný dopravní prostředek pro lidi i náklad. Peruánský celník ještě neúřadoval, protože je v Peru o hodinu míň. Musel jsem stát, když před budovou vojáčci zdvihali vlajku, stejně jako ostatní lidi kolem. Do vesnice YUNGUYO je to pěkná procházka. Měl jsem trochu obavu s měněním peněz S je neděle ráno S ale na hlavním náměstí sedí u stolečků se stříškama paní v černých šatech, které nahrazují místní banky a směnárny. Takže zbylých bolívijských Bolívarů jsem se lehce zbavil. Na druhém náměstí je už spousta trhovců a z jednoho rohu se ozývá mohutné „PUNO, PUNO, PUNÓÓÓ“. Autobus pojede, až bude plnej. Mám asi 2 h a tak procházím rušnými ulicemi plnými lidí a kol S tříkolek s pytli, látkami, lidmi a nebo všechno dohromady. Lidé přicházejí na nedělní trh (nebo přijíždějí na kamionech) z okolních vesnic. Další náměstí je černé buřinkama a klobouky a pestrobarevné šátky na zádech ženských. V jednom rohu se neprodává, tam se mění. Brambory, cibule, mrkev a jiné plodiny za cukr, těstoviny ap. Chleba tu není tak dobrý jako v Bolívii.

    Vrátil jsem se k autobusu, který už byl celkem plnej. Ještě jsme objeli náměstí a pár ulic a sebrali zbytek cestujících, abychom už mohli vyrazit. Cesta vede kolem jezera, na kterém jsem konečně uviděl sušit rákos a z něj vyrobené malé kánoe na břehu. V jedné z vesnic je zrovna dobytčí trh. Několik fotbalových hřiš by vyplnili lidé a krávy, koně, býci. Každý si stojí u svého, případně ho drží na provazu. Kolem silnice jde kluk v džínách a džínové bundě a vede vola na trh. Ve všech městečkách je nedělní trh se spoustou lidí. Prodává se všechno i auta a motorky. Před polednem jsme dorazili do PUNO, města na břehu jezera TITICACA. Našel jsem si ubytování a zjistil, že vlak zítra jede (podle průvodce má jet kromě neděle každý den, ale jezdí jen obden) a že pokladna otvírá ve čtyři odpoledne a je třeba si koupit lístek. Našel jsem náhodou obuvníka, kterej sedí v malinký místnosti na verpánku a v místnůstce za ním jsou nacpaní další dva. Za něco málo přes dolar mi opraví botasky. Lapám po dechu, když mi vytrhli vložky a utrhli, co nebylo pevné, ale postupně se mi jejich práce líbila. Kluk vpředu u verpánku a šicího stroje SINGER neměl ani čas se najíst S tolik lidí pořád přicházelo. Za víc než 2 h byly moje boty hotovy a taky začalo pršet.

    Velké náměstí s kostelem bylo plné zelených stanů. Zdravotnická organizace (asi) tu oranizovala zřejmě vyšetření obyvatel. Každý stan měl cedulku s oborem činnosti: Neurologie, gynekologie, oční doktor a další. Téměř všude byla před stanem fronta čekajících lidí. Pravý důvod, proč je to v neděli ve stanech a na náměstí jsem se nedozvěděl. Velkou atrakcí pro turisty je výlet lodí na plovoucí ostrovy. Indiáni jednoho kmene se chtěli izolovat a už před asi 600 lety postavili první plovoucí ostrov. Dnes je to jen turistická atrakce. U přístavního mola se loďkaři (motorové čluny) perou o zákazníky, ale já nepojedu. V zeleném žabinci u staré přístavní zdi tu stojí starý parník, který už asi po jezeře nejezdí. Na vlečce sice stojí vagony, ale jak je to tu s lodní dopravou S asi nic moc. Nad kopci za městem se obloha zatáhla a začala černat. Už pod střechou pensionku TORINO jsem mohl sledovat pěkné krupobití. Je sice suché období ale trochu tu prší skoro pořád. Ani jsem neveřečel, protože jsem si na trhu koupil chleba, banán a v místě, kde jsou stolky a židle jsem měl rejži s brambory, omáčku a kus masa. Dostal jsem vidličku a kus toaletního papíru jako ubrousek. Ale večer jsem si uvařil na zítřek do vlaku. Zahrál jsem si šachy a usnul.

    Vzbudil jsem se před budíkem, doběhnul koupit čerstvej chleba k polívce a šel na nádrží. V druhé třídě jsme 4 turisti a zbytek jsou místní lidé s uzlíky a uzly S svými zavazadly. Mám lístek už ze včerejška do CUZCA S asi 10 hodin cesty na sever, průsmykem 4321 m n.m. pod 5,5 km vysokým kopcem. Cesta byla zážitek: Nádraží je bedlivě střežený objekt, který má v místě vjezdu velkou bránu a lidi na peron pouští malými dveřmi v nádražní budově po bedlivé kontrole lístků. Lehce jsem našel vagon i místo 16 a potkal pána, který si včera kupoval lístek přede mnou. V době odjezdu s náma začali posunovat sem a tam (vlak tu začíná) a těsně před vyjetím se ve vagonu objevili další lidé. Jsou to prodavačky (téměř výhradně ženský s modrýma zástěrama a je jednoduché je rozeznat). Průvodčí prochází vlakem a kontrolují lístky a prodavačky se jim snaží proklouznout, aby nemusely platit. Záleží na rychlosti, výřečnosti a drzosti, protože průvodčí nejsou důslední a někdy peníze nedostanou. Přebyteční lidé si kupujou lístek do příští stanice a při každé kontrole S průvodčí je vzteklý, ale asi je to podle pravidel. Vlak je plnej a u dveří stojí vojáček se samopalem. Vyjeli jsme z města a ženský hned začaly prodávat limonádu, sušenky a čokolády. Pozdějc polívku, pečené brambory a jedna z paní měla v pytli od brambor a pak ve velikém, roztrhaném papírovém pečené maso. Servírovala ho na utržený kus pytle a porcovala obrovským nožem. Všechno pak zabalila do uzlíku a šla k dalším sedadlům. Prodavači se nestazastavili celou cestu S asi 10 hodin.

    V prvním městě, které jsme projeli S JULIACA S vlak hrozně troubil. Vysvětlení je jednoduché. Kolem kolejí a taky na kolejích je hned za městem trh. Nejdřív začaly smradlavé veřejné záchodosprchy, pak hned pytlové přístřešky na dřevěných tyčích, kde je místo pro židli a stolek se zrcadlem a to je holičství. Stánků je tu tak 20S30, v některých visí fotky modelových sestřihů, myslím, že jenom pánských. Holiči mají asi 5 zákazníků. „Normální“ trhovci mají deku na zemi a na ní své zboží a před deštěm a sluncem se kryjí deštníkem z drátů do betonu a kusu zeleného igelitu, který teď musí naklonit, aby mohl vlak projet. Prodává se tu všechno: ovoce, zelenina, chleba, drogerie, látky, ale i náhradní díly na kola, pneumatiky na cokoli, ložiska, ozubená kola, klíče... takhle pěkně to šlo popořadě. Kolem trati vede prašná silnice, na které se právě staví most. Z vlnitého plechu jsou v řece asi 4 ovály (někdy je podobný systém vidět u nás na dálničních propustcích) a zbytek je litý beton. Nástroji dělníků jsou lopaty a kolečka. Ve městě jsem včera viděl betonování stropní desky. Nahoře na bednění byl jeden člověk se žlutou helmou a plánama pod paždím. Beton se míchal dole rukama a na malinkém dřevěném lešeníčku ho na 4× zvedaly ve velikých kýblech dvojice chlapů. Další skupina ho nahoře rozvážela kolečkem a rovnala. Míchači stáli v betonové směsi v sandálech, někteří měli podkolenky z pytlů od cementu, jiní si z nich udělali slušivé vesty. Byla to stavba školy.

    Ale vlak jede dál. Opustili jsme jezero Titicaca, na kterém bylo v tomhle koutě víc rákosu a rákosových loděk. V další vesnici mají školáci pauzu. V modrých kalhotech a svetrech do V s bílou košilí a asi i kravatou S holky mají sukně, tmavé podkolenky a copy S obklopují ve dvojicích hrací stoly s fotbalem. Kroutí tyčema jako zběsilí a hodně přitom křičí. Přistupují další trhovci a někdo teď nabízí jablečný mošt. Paní nese kbelíček s vodou, ve které opláchne sklenice ještě zběžnějc, než naši hospodští a ze džbánu naleje úplně vrchovatou sklenici. V drkotajícím vlaku sklenice dlouho plná nevydrží, ale lidi na polité šaty moc nekoukají. Dokonce ani polívka je nerozhází. Paní naproti mě bez rozpaků opřela špinavou a zaprášenou botu o sedadlo mezi mýma nohama, což mě nutí sedět vzpřímeně a vzadu na sedadle. Všude jsou kolem kopce porostlé trsy trávy a je vidět, že je tu víc srážek. Jedeme širokým údolím líné řeky a kolem trati běží úzká, od kol vyježděná pěšinka. Krávy, lamy a ovce se pasou až těsně u vlaku. Nad vesnicí SANTA ROSA se objevila zasněžená hora a my pomalu stoupáme do sedla 4321 m n.m. V rovném úseku vlak najednou zpomalil, když asi padesát dělníků opravovalo pražce, které zničil vykolejený vlak, ze kterého jsou tu ještě převrácené vagony (nákladní). Po překonání sedla jsem si musel říct, jak je každý úsek cesty odlišný. Jen co se údolí trochu rozevřelo, začaly z potůčku odbíhat zavlažovací kanály a kanálky, políčka se táhnou do svahů a jsou pěkně zazelenalé mladými výhonky cibule, kukuřice, mrkve a někdy jsou jen zorané (ručně zrýpané, nebo zorané voly) a zatopené brázdy dodávají vodu zřejmě bramborám. Kanály jsou většinou chatrné, s děravými hliněnými hrázkami, ale hlavní systém je udržovaný a často i dlážděný. V některých vesnicích se dodnes používají kanály vybudované před staletími. Jedna skála je obezděná vysokou a tlustou zdí, po jejíž koruně vede vodu koryto z kamenů. Země je tu červená až černá a asi dost úrodná. Hliněné domky se slaměnýma (vyjímečně plechovýma) střechama jsou roztroušený po údolí i seskupený do míst, které mají někdy i vydlážděné úzké uličky. V odpoledním slunci seděly u dvou domků paní a na primitivním stavu zapíchnutém do země, tkaly krásně barevné pruhaté látky. Pasáci pasou dobytek, děti chodí do školy přes pole, oře se volama... Zapadá mi to do vyprávění mojí babičky a mám pocit, že se tu zastavil čas.

    Přejeli jsme do jiného správního území CUZCO. Vlak se trochu vyprázdnil a vojáčka u dveří vystřídalo hnědé komando DELTA. Kluci asi kolem 18 mají hnědé svetry, kalhoty a obušek, černé boty, jednu rukavici a kuklu, ze které koukají jenom oči. S klukem a holkou z Holandska jsme se shodli, že máme víc strach z pořádkové skupiny než z civilních Peruánců. Komando má zřejmě dohlížet, aby se ve vlaku neprodávalo jídlo. Je to ale jen taková hra. Buď se nechají uplatit nebo ukecat mladýma holkama, který se jakoby tváří nevinně, když komando prochází, ale hned za jejich zády, tak že to musí kluci slyšet, nabízí svoje zboží. Před CUZCEM, kdy se vlak trochu vyprázdnil, si zakuklenci sundali masky a dva z našeho vagonu si sedli ke dvoum prodavačkám a dostali odstupné a laškovali s nima. Setmělo se a před Cuzcem jsme žasli. Vlak trochu zpomalil, pak jel pořád rychle a nejdnou se ozvalo: TEĎ a začaly lítat uzle s věcma a lidi vyskakovali za jízdy. Někdy vlak jel moc rychle a lidi byli očividně zklamaní. To se taky nelíbilo asi 12S17 letým klukům, kteří přibíhali k vlaku na mnoha místech, kde jsme zpomalili. Na nádraží nás ještě čekala výstupní kontrola: jedním křídlem plechových vrat se tlačili všichni lidi z vlaku na ulici kolem několika uniformovaných a důležitých panáků. Venku byl další dav z taxikářů a lidí čekajících známé nebo příbuzné.

    S Holanďany jsme si svorně řekli, že Cuzco má špatnou pověst, co se týká zlodějů. Vyšli jsme společně ke kostelu St. Domingo po široké a osvětlené ulici, kde mělo být podle průvodce levné ubytování. Sice se tu dá přespat, ale levné to není. Rozloučili jsme se a já šel hledat něco blízko stanice vlaku k Machu Picchu. Nedařilo se mi, baoh začal těžknout, po zádech mi tekl pot a další a další místa měly plno. Až jsem narazil na Hostel Darcia, kde je ale 4S5 lidí na pokoji. Ještě mi za rohem zbývala jedna další možnost, ale musel jsem se vrátit, protože pro jednoho ubytování nemají. Skončil jsem tedy v pokoji, kde už spali další 3 Peruánci, ale za 10 minut mě kluk z recepce přišel odvést do zatím prázdného pokoje. Sedl jsem si do postele a odpočíval, četl průvodce a psal, když přišli celkem 3 další nocležníci. Necítil jsem se nějak nebezpečně a spal až do čtyř, kdy jsem musel na vlak.

    Nechal jsem si baoh ve vrátnici a ještě tmou, hodně rychle šel zacházkou přes centrum ke stanici. Včera mi v cestovkách a lidé řekli, že vlak jede v 5, ale jede až v 6.20. Ale od 5 už se formovala fronta na lístky. Potkal jsem v ní dva kluky z Německa, kteří se mnou jeli z Chile do Bolívie a vyprávěli jsme si zážitky. Vlak je plnej a má celkem 4 třídy, 2. a 1., turistickou a luxusní. Do té luxusní nastoupili lidé z autobusu, který přijel dovnitř nádraží a turisti ani neviděli místní lidi. Druhou třídou moc turistů nejede. Vlak má užší rozchod než normálně a hned za nádražím mě čekalo překvapení. Do městského kopce plného baráků jsme začali stoupat serpentýnama sem a tam. Asi 6× jsme změnili směr jízdy a jeden úsek vedl Tulipánovou ulicí. Poslední zatáčku projel vlak už popředu, ale na celé cestě nás čekaly ještě další asi tři vracečky. Z kopce je pěkný výhled na cihlové, prejzové střechy a věže kostelů.

    Za sedlem klesáme zemědělskou krajinou zase s políčky a zavlažovacími kanály. Kolem malého potůčku jsme přejeli do údolí řeky URUBAMBA, která by měla pěkné vodácké úseky, ale pak přicházejí nejetelné balvanité zátarasy. Do vlaku přistupovali další lidi a prodavači skoro nemohli procházet. Na jedné stanici stáli venku lidi s cibulemi a mrkvemi a za chvíli všechno zmizelo v okýncích S je to tu výrazně levnější. Už před stanicí Puentas Ruinas, odkud je přístup k M.P. jsem se dral ke dveřím. Vlak s sebou neuvěřitelně hází a není se čeho držet a není kam šlápnout pro plno věcí a nohou na zemi. U dveří stáli kluci, kterých už jsem si všimnul předtím a nebudili ve mě důvěru, že mě neokradou. Rychle jsem se začal drápat vagonem k druhému východu. Málem jsem vystoupil o stanici dřív, ale všichni turisti ještě byli ve vlaku a já nastoupil zpátky. U okýnka, hned na stanici se prodávají lístky na autobusy, které stoupají po klikaté, asi 2 km dlouhé cestě o 700 m výš, kde leží magnet na turisty MACHU PICCHU. Automaticky prodávají zpáteční lístek za 6 $ a až po několikerém zeptání mi prodali jen cestu nahoru za polovinu. Všude jsou strmé, skalnaté a zarostlé kopce s řekou a železnicí pořád hloubš v údolí. Přijeli jsme na parkoviště, kde se turisti houfují do skupin. Jsou tu i Peruánci, pro které je levnější vstupné než pro cizince. Konečně jsem prošel bránou a zamířil na INKA TRAIL S starou pěšinu vybudovanou a dlážděnou jako část systému indiánského komunikačního systému. Asi po 2 h jsem došel do sedla, odkud je výhled na celý hřbet, planinu se zříceninama a horu HUAYNA PICCHU. Celá Inka Trail je populárním místem pro pěšárnu a cesta trvá tři dny. Minul jsem skupinu nosičů, kteří nesli dokonce i stolečky a kuchyňské vybavení S to všechno se dá najmout v Cuzcu, když má člověk dost peněz. Jen ty lidi, pro který nosiči pracovali, jsem neviděl.

    Vrátil jsem se a v klidu, po návalu turistů jsem mohl obdivovat, co tu indiáni vybudovali. V sedle, na hřbetu hory s prudkými stráněmi, na ploše asi 300×200 m začali Inkové budovat své kamenné město asi kolem r. 1100. Největší rozmach se předpokládá v 15. století, kdy v Evropě vládnul divoký středověk a tady byla vyvinutá společnost. Sociální systém byl od prostých lidí přes učence, řemeslníky až po šlechu a nejvyšší panovníky. Ve strmých kopcích jsou vybudované kamenné terasy, na kterých se pěstovala kukuřice, brambory a hlavně COCA. Kamenné domky, které mají zdi spojované hlínou byly pro ně. Trochu lepší domy byly pro učence a řemeslníky a domy, které mají zdi z přesně opracovaných kamenů, které do sebe zapadají tak, že po několika zemětřeseních se mezi ně pořád nedá zastrčit list papíru, byly pro šlechtu nebo duchovní účely. Opracovaný vrcholek hory s divně tvarovanou špicí sloužil jako kalendář. Určuje roční období, slunovraty a říkal Inkům, co se má dělat na poli. V jiném místě je místnost se slepými okny, kam se za trest zavírali lidi, kteří se provinili proti řádu společnosti. Nejhorší rebelové se věšeli za ruce upažené do děr po stranách slepého okna a když to průvodce ukázal, nebylo to vůbec pohodlné. Inkové obětovali jen zvířata, ale ne lidi, i když se zrovna v tomhle místě našly lidské kosti. Celé „ztracené město“ našel HIRAM BINGHAM r. 1911, které bylo hustě zarostlé a asi o 40 % víc rozbořené. Několik skupin tu pracovalo a rekonstruovalo a dnes je uprostřed hlavního náměstí vykopaná díra s obrovským kamenem, který objevili archeologové před 6 nedělema. Je opracovaný a z jedné strany vypadá jako obličej, z jiné jako dlaň. Zatím se neví, co to je a není povolení ministerstva kultury k dalšímu kopání, i když se opravují některé rozbourané domky.

    V průvodci psali, že na trosky je třeba celý den, ale já jsem si připadal nasycenej po třech a půl hodinách. Skoro všichni turisti se vytratili mezi 1 a 2. a zbyly tu jen pasoucí se lamy a pár Američanů, kteří natáčeli film. Cesta dolů se dá zkrátit a nemusí se cik cak po silnici a v dolní třetině jsem byl dokonce rychlejší než autobus.

    Na nádraží už bylo hodně turistů, kteří se skoro štítivě vyhýbali sice pěknému, ale drahému baru s občerstvením. Vlak měl zpoždění a byl plnej. Tak plnej, že jsem prvních pár chvil visel ze schůdků s dalšími asi 4 místními. Ti mě ale řekli, že jedou jen pár stanic a já mám jít na 4 hodinovou jízdu do Cuzca dovnitř do vagonu. Tam bylo opravdu trochu víc místa, ale od další stanice už jsem musel stát jen na jedný noze. Kromě lidí je vagon plný pytlů a košů s banány, papayami, pomeranči a kokou, které se pěstují dole v údolí, odkud vlak jede a zítra je budou prodávat na trhu v Cuzcu. U místa, kde jsem stál, vystupovala paní. Chtěl jsem si sednout, ale jiná Peruánka začala křičet „obsazeno, obsazeno“ a pak řekla něco jako „Gringo přece nebude sedět“. Do setmění S asi hodinu S jsem měl pěkný výhled na řeku a asi po 2 hodinách jsem si sednul na uvolněné místo. Cesta byla dlouhá a zase jsem viděl ony kluky, kteří na mě působili jako zloději. Před Cuzcem je nová, krásná stanice pro turisty, odkud vede rychlá silnice do města a ušetří turistům zdlouhavé klesání cik cak po serpentýnách. Z nádraží jsem vypálil co nejrychlejc jsem uměl a oddechnul si až na velkém náměstí San Francisco. Už klidně jsem došel do ubytovny a protože už bylo hodně po 10, rychle jsem se umyl a zalezl do jedné z postelí v novém, prázdném pokoji. V noci přišel fousáč, ale nedělal rámus ani nechrápal, takže noc byla O.K.

    Ani se mi už ráno nechtělo spát a vstal jsem asi v 6. Chtěl jsem si uvařit, vyprat, přebalit a jít do města, na které padal drobný d隝. Všechno jsem stihnul rychle, nechal si baoh zase dole, teď v místnosti, kde žije rodina z ubytovny a v chladném ránu šel ke slavné, nejstarší kamenné zdi v Cuzcu. Velké kameny jsou neuvěřitelně opracovaný a slavný dvanáctistranný kámen nebyl fotogenickej, takže jsem si vyfotil jinej, menší. Velké a bohaté kostely vybudovali Španělé na zbouraných indiánských chrámech a domech a v jednom místě je zvláštně kombinovaná část Inckého chrámu a kostelu San Domingo. Začal jsem shánět autobus do města NAZCA S asi na stejné úrovni jako Cuzco, ale za horama u moře. Chodil jsem z jedné strany města na druhou (není tu centrální nádraží), a i když už jsem myslel, že jsem našel tu pravou společnost, nejeli dnes ani zítra. Musím tedy zpátky do AREQUIPA a pak po pobřeží nahoru. Mám ještě asi 3 hodiny na město, které už jsem z velké části prošel. Staré zříceniny s opravdu obrovskými kameny jsou nad městem. Malou uličkou jsem začal stoupat, když jsem uviděl několik divně se chovajících kluků. Dva šli vzhůru a pořád se otáčeli, třetí se oddělil a šel dolů za mými zády. Možná to byl špatný pocit, ale otočil jsem se a začel utíkat dolů, předběhl samotného kluka, který se neohlídl, jen mě „nenápadně“ pozoroval a doběhl jsem do postranní ulice s lidmi. Radši jsem si zašel. Pod kopcem mě ale čekalo zklamání. Pán prodával lístky na zříceniny a zároveň na další tři místa, které už bych navštívit nestačil. Za 5 $ se mi tam nechtělo. Skupina školáků se mě zastala a hádala se s hlídačem (není úplně jasný, že musím mít lístek) a pak se až moc vehementě nabízeli, že existuje zadní cesta. Po nepříjemném pocitu v uličce už jsem nevěřil ani školákům a šel dolů do města. Teď, jako správný turista s foákem v ruce, jsem nakukoval do krámků se suvenýry i cestovek nabízející ony nosiče na Inca Trail.

    Ubytovna byla zamčená (ve 2 odpoledne), ale všichni byli doma. Jen mi hejbli s baohem, ze kterýho spadly sušící se věci a já už jsem nenašel zázračně ztracené trenýrky. Ani paní je nenašla na nejrůznějších místech různého bordelu. Rozloučil jsem se a na nádražíčku S jedna větší přízemní místnost S jsem s ostatními nervozními cestujícími čekal na hodinu zpožděný autobus. Žádná společnost nejede přes den a tak musím jet v noci. Neuvědomil jsem si, že cesta vede ve 4S5 tisících a v noci je zima. Na jedné zastávce jsem si musel vyndat ze zavazadlového prostoru z baohu deku, a pak už celkem dobře spal. Za svítání, ještě s hvězdami na nebi jsem seškrábal z okna námrazu a pozoroval východ slunce. Pomalu osvětlovalo suchou, hornatou krajinu a autobus skákal dál po prašné cestě. Asi 50 km vzdálená sopka se probudila ze spánku a vychrlila bílý hřib čoudu a prachu, který narostl do hřibu podobnému atomovému výbuchu. Nevím, jak běžná je takováhle aktivita, ale nebylo to jen obyčejné pokuřování činných sopek, bylo to skutečné soptění. Šedobílé suché stráně oživily zelený políčka v údolí, uměle zavlažovaný. Z cementárny se kouřilo a město AREQUIPA, ležící pod zasněženými vrcholky sopek El Misti a Pichu Pichu mě přivítala sluníčkem a teplem. Mám čas na přestup a přestože jsem do města vůbec nechtěl, překvapilo mě, jak je čistý, pěkný a upravený. V předměstí jsou rodinné domky s velkou dávkou architektonické tvořivosti, v centru staré koloniální domy z bílého sopečného tufu a veliká katedrála na hlavním náměstí. Lidé tu chodí oblečeni „městsky“ a v porovnání s tradičními obleky indiánů v Cuzcu je to veliký rozdíl. Autobus měl zase zpoždění a mohl jsem si vychutnat neserioznost jihoameričanů. No problema, No problema. To bylo asi 10 minut před odjezdem. Pak už jen říkali: Jo, jo, za 5 minut. „A pojedem určitě? Můžu jet ještě s jinou společností.“ Jo, jo, segůro. Jen si klidně sedněte do křesla a vše bude O.K. Po hodině nebylo a našli pro mě sami místo u konkurenční společnosti.

    Opustili jsme pěkné nádraží a po pobřeží uháníme na sever do města NAZCA, asi 9 h jízdy. V poušti za městem šlape cyklista jako blázen a na policejních kontrolách a v údolích řek u zelených oáz se k autobusu přivalí horda prodavačů s ovocem, preclíky a limonádama. Je horko a jasno. Břeh je členitý a skalnatý a kopcovitá pustina je zase trošku jiná. Jede se mnou Šan z Izraele, což jsem se dozvěděl, až když jsme už za tmy vystoupili. Město Nazca je malá dírka, ale jezdí sem hodně turistů obdivovat obrovské obrazce a čáry udělané kdysi dávno v pláni Nazca. Kromě toho je tu fiesta a těžko hledáme ubytování. Nakonec jsme dopadli dobře a Šan dostal jednolůžkový pokoj a já kus trávy v zahradě pěkného penzionu, kde jsme ráno byli dva.

    NAZCA LINES S ani nevím, jestli to má španělský název S jsou viditelné jenom z letadla. Za 45 minut letu je 55 $ sice pálka, ale co se dá dělat. Smlouvat se tu nedá S tři cestovky spolupracují dohromady S a i na letišti se piloti drží taxy. Alespoň berou šeky a nemám problém s měněním. Nejlepší je letět ráno, kdy není opar a je lepší výhled. Do malé Cesny se sympatickým pilotem se nás vešlo pět. Novomanželé z Itálie, Hans z Brazílie a někdo, kdo se znal s personálem letiště S asi Peruánec a já. Svítí sluníčko, je pěkně vidět a s plánkem v ruce jsme všichni nedočkaví. Německá matematička Marie Reiche strávila život studováním obrazců a čar. Podle ní byly vytvořeny lidmi z kultury PARACAS a NAZCA v letech mezi 900 př. n.l. a 600 n.l. Předpokládá, že čáry jsou astronomický kalendář, ale jsou i jiné teorie. Pláň není úplně rovná a je zbrázděná mělkými stružkami od vody. První, co můžeme vidět je několik několikakilometrových čar a obrovský světlý trojúhelník, který vznikl odstraněním tmavých kamenů z písečného, světlého podkladu. Čar přibývá a vedou všemi směry, zdá se neuspořádaně. Na malém kopci je figura „Kosmonaut“. Asi 30 m vysoká postava vzdáleně připomínající kosmonauta S spíš člověk s velkýma botama a kulatou hlavou S výzkum zřejmě probíhal v období dobývání kosmu a teorie o nadpozemských přistávacích drahách tak měly lehkou cestu na svět. Další figury S opice, ruce, spirála, pes, strom, kolibřík, kondor, ještěr (lizard?) mají rozměr i přes 150 m. Kroužíme skoro nad každým obrazem a z výšky se nezdá tak zázračné, že to lidi mohli vytvořit. Čáry a trojúhelníky zhoustly, některé jsou přerušené silnicí a nebo přeježděné stopy od aut. Dnes je to rezervace a nemají se čáry a obrazy ničit. Hansovi se z prudkých zatáček udělalo špatně a Peruánec mě zezadu pořád pošuchoval, a to vyfotím a a koukám a jestli to opravdu vidím. Nemůžu napsat, že obrázky jsou krásné. Opice je prohnutá se zkrouceným ocasem, jedna z rukou má jenom čtyři prsty, ale je to zajímavé a bez letadla nemožné vidět. Ukázali nám ještě film, kde byla převážně paní Maria.

    Zpátky do města nás vezl pán z našeho penzionu. Šan byl na exkurzi na vyhlídkovou věž a já měl u něj v pokoji zamčené věci. Na vrátnici nemohli najít jeho klíč a na velkém svazku od třináctky neměli náhradní. Nakonec dírou v mřížích okna prolezla malá holka a otevřela zevnitř. Uvařil jsem, zabalil a akorát přišel Šan. Zůstane tu ještě jeden den, ale já chci jet dál na sever do města PISCO k ostrovům BALLESTAS. Šel jsem kousek na TRANSAMERICANA S dálnice z Aljašky do Chile a první autobus mě vzal do ICA a další do PISCO. Hned na náměstí, když jsem čekal, až mě mine pohřební průvod mě odchytla paní, která měla tlusté desky s možností ubytování a táhla mě do její cestovky, která jede zítra k ostrovům. Řekl jsem, že se nejdřív chci ubytovat a pozeptat v ostatních kancelářích a pan Pablo za mnou volal, že bude uvažovat o možné slevě. Nejlevnější penzion je pajzl, s malým kamrlíkem na střeše a kde je rámus z ulice, ale po krásný zahradě mi to nevadí. Postel je čistá a dveře se dají zavřít. Pozeptal jsem se v dalších cestovních kancelářích a nemohl se rozhodnout. Nakonec mi z první, když jsem odcházel ke konkurenci přiběhl malý kluk říct, že to bude stát 15 sol z původních 20, tj. asi 7 $, stejně jako levnější konkurence.

    PISCO má hezký náměstí, ale pár ulic dál už vypadá ve tmě podezřele a tak jdu do pokoje. Před ubytovnou se objevily paní s košema ryb. Nechal jsem si jednu vykuchat a na oleji, který mi obchodník prodal do malého igeliáčku, si jí osmažil. Při šachách jsem tentokrát usnul a spal dlouho až do rána. Na hodinky jsem se podíval minutu před nařízeným budíkem, došel s báglem do cestovky, kde jsem si ho uschoval. Malý autobusík byl plný různých cizinců a zase jsem potkal Hanse. Jedeme do PARACAS kolem ančovičkových a sardinkových továren. V přístavu zrovna vykládají z malé rybářské lodi asi 8 cm rybky. Turisti se motají těžce pracujícím rybářům a nastupujeme do dvoumotorové, dlouhé, rychlé lodě. Všude je opar a mlha, ale KANDELABR S záhadný a neznámý ornament na kopci na břehu je dobře vidět. Je to jako trojzubec, ale kdo, proč a kdy obrazec na kamenitém kopci vytvořil se neví. Blížíme se k ostrovům, kde mají být tisíce ptáků, ale zdají se být mrtví. Tmavé skály mají bílý povrch S Guano S které se tu těžilo a používalo jako hnojivo. Až pohled zblízka ukázal, kolik tu je zvířat. Pelikáni, kormoráni, racci a další, které neznám anglicky ani španělsky pokrývají skály a nebe. Jsou tu taky mroži. Každý obrovský samec má několik samic a na veliké pláži se to hemží těly a ozývá se odtud mohutné chroptění. Je to veliká ZOO nebo Safari. Jezdíme tunelama po průzračné vodě a shodujeme se, že se nám tu líbí. Cestou zpátky jedeme ještě na plameňáky, kteří jsou sice v zátoce, kam se nemá jezdit, ale jsme v Peru. Zase jsem si vzpomněl na Hanzelku se Zikmundem, že o těchhle ostrovech psali ve své knížce.

    Hans řekl, že místní specialitou jsou tu želvy. Ptal se průvodců na nejlepší místo, kde si dát oběd a já se nechal spolu se dvěma Italy zlákat. Naklepaný, obalený a osmažený želví maso je lehce nasládlý, něco mezi hovězím a rybou s jednosměrnými vlákny. S jukou, cibulí a hořčicí to je výborný jídlo. Ještě odpoledne jsem stihnul autobus, který jede do Limy. Zase se změnila pouš, která má teď písečné duny, tak, jak v mojich představách má pouš mít. Autobus je harmonika, i když pojedeme nejmíň čtyři hodiny. Autobus ale není nepohodlnej a dokonce má sklápěcí sedadla. Dva páni v kravatě přede mnou si začali povídat a ukazovat na kluka, kterej má tetování na ruce, žádnou tašku a vypadá možná na zloděje. Rychle si vyndali peněženky z tašek nad hlavama a zastrčili je pod košili za pásek kalhot. Já mám velkej baoh vedle na sedadle a baůžek na klíně. Tohle všechno jsem si uvědomil až pozdějc, když se jeden pán začal shánět po svojí tašce. Hodně stanic před tím se onen kluk divně podíval, když vyndaval tašku z horní přihrádky (byla ale částečně nad ním a ani mě moc nenapadlo, že není jeho) a rychle šel ke dveřím a vystoupil. Okradený pán podřimoval a kdybych si všechno dal včas do souvislostí a byl víc prozíravej a odpovědnej, mohl jsem mu tašku zachránit S anebo být praštěnej jeho případným komplicem? Když se po několika hodinách krádež objevila, dva kravatáři přede mnou si rychle a živě povídali. Autobusák a průvodčí si vzpomněli na kluka a jeho soused S taky vypadající na případného zloděje jen kroutil hlavou NE, NE. Nenašel jsem kuráž jít k nim a říct, co jsem viděl, stejně jako kdysi dávno, když jsem viděl zloděje v přecpaném pražském autobusu 197 cestou ze školy domů. Takže Peru je země, kde je třeba být ve střehu, ale to ještě nezaručuje bezpečnost a to, že člověk nebude okraden. Šan mi povídal, jak mu hodila paní pod nohy pytel, strčila do něj, aby upadl a někdo další mu sahal po peněžence v náprsní kapse. Nic neukradli, ale je to nepříjemný. Bob z Kanady, který taky jede do Limy zase narazil na „dobráky“, kteří odlákali jeho pozornost cinkajícíma klíčema S „Nejsou tvoje?“ a už neměl odložený, prázdný baůžek, kterej nakonec získal zpět. Jsou to cenné zkušenosti jiných, ale na mě může čekat jiná taktika a technika a bezpečně tu není. Kanaďan Bob je sympaák a půjdeme po příjezdu do Limy společně hledat nocleh. Začaly pláže a pěkné domy bohatších na břehu moře. Pak domky úplně chudých, které jsou z dřevěných klacků a rákosových rohoží, pak trochu lepší domky a vjeli jsme do přeplněné, ucpané, špinavé a zatím nepěkné Limy. Nádražíčko agentury ORMEŇA je hlídaný ozbrojencema, ale hned na ulici je plno lidí a v každé tváři vidíme případnýho zloděje. Musíme do centra a raději jdeme po ulici, než po úplně přelidněném chodníku. Viditelně nesu flašku od piva a ani na červenou nestojím v hloučku a chodím sem a tam. Pěší zónou jsme došli do hotelu Richmond, kterej má být levným místem. Vysoké stropy, bohaté štuky a barák možná 200 let starý na to nevypadá. Ale příjemně nás překvapila cena asi 3 $ pro jednoho ve dvoulůžkáči, kterej je obrovskej, ale s oknama do ulice, z který se celou noc ozývá hroznej kravál. Ale spát se dá. Ráno půjdu na poštu a snad pošlu tohle psaní domů, tak zatím

 

 

Ahoj PŇ         



Dopis č. 16

 

 

13.9.94, HUASCARAN, PERU

 

 

    Začínám psát sedmé pokračování mých dopisů ze Střední a Jižní Ameriky, ale protože ležím ve stanu ve sněhové přeháňce asi 4300 m n.m. i americké (vlastně si nemyslím, že co je americké je lepší než dobré české) tři tužky mi vypovídají službu. Takže posílám jen pozdrav a ze psaní teď nic nebude: Ahoj rodiče, příbuzní, kamarádi a známí a také čtenáři. Daleko od domova S a dlouho S je vzpomínka na každou duši příjemným povzbuzením.

    Dnes už jsem o pár set metrů níž, ale písmo pořád nestojí za nic a protože už je stejně dost pozdě odpoledne i dneska psaní vynechám. Tak až zítra.

    Musím se vrátit o několik dní zpátky, kde jsem přestal s posledním dopisem.

    Z PISCO a návštěvy ptačích ostrovů (a taky mrožích a turistických) ISLAS BALLESTAS, o kterých píšou Hanzelka se Zikmundem, trvá cesta do LIMY asi 4 h. Nad pobřežím je něco mezi mrakama a mlhou a všude kolem je pouš. Na pobřeží se občas objeví bungalovy nebo baráky pro bohaté Limany. První pocit z hlavního města pro něj není příznivý: chudé, přelidněné, špinavé a nepěkné město. V autobusu jede Bob z Kanady a dohodli jsme se, že ve dvou se nám bude místo k noclehu hledat líp. Všude na ulicích jsou stánky s prodavači oblečení, jídla, hodinek, železářství S téměř všeho. Někdy jdeme radši po ulici než úzkým, napůl zastavěným a lidmi úplně přecpaným chodníkem. Po pěší zóně jsme došli až k hotelu Richmond, který má sice obrovský levný dvoulůžkový pokoj, ale s okny do jedné z nejrušnějších ulic, ze které se ozývá doprava, prodavači i hudba z diskotéky. Uvařili jsme si s Bobem kafe z hrubě umleté kolumbijské kávy, kterou má Bob jako památku na kamaráda Porgugalce, se kterým se před časem rozdělili a čekají na náhodu, kdy se zase setkají. Bob učil v Japonsku angličtinu a za rok ušetřil S při denním posezení v baru, cestování a užívání života a při 200 odučených hodinách za rok plus pár soukromých hodin S třicet tisíc dolarů. Učil celkem pět let a sám říká, že „propil v Japonsku dům“. Teď ale šetří a smlouval s recepčním v hotelu, až jsem koukal. Já jsem zůstal v hotelu a už tvrdě spal, když se můj spolubydlící vrátil z nočního města.

    Ráno jsem zase brzy vyšel já a v nedělním ránu hledal poštu, autobusovou společnost pro další cestu S není tu jedno nádraží S a zkusil jsem najít American Expres. K mému údivu měli otevřeno a já si vyzvednul milou poštu z domova. Koupil jsem si lístek na zítra do HUARAZ a začal hledat Archeologické a antropologické muzeum. Rozdrkané autobusy, které mají čísla, ale lidé mi vždycky řekli jenom kombinaci barev, kterou jsou natřené, jezdí rychle, stojí na každém rohu a je jich hodně. Lima se zřejmě může pochlubit sbírkou nejstarších jezdících modelů aut. Fiaty, Brouci, Toyoty, Volva a další, které já znám jenom z knih nebo katalogů a muzeí, tu křižují ulice. Jsou ale hodně zbědovaný. Téměř každý auto nese stopy po bouračce, něco z něj visí, nebo se klepe a rachotí. Málokterý Brouk má všechna světla a blinkry, jen některý mají stěrače. Lak je to poslední, co si majitelé dopřávají a předposlední jsou zřejmě všechny 4 kola (úplně dohladka sjeté pneumatiky jsou běžné). Projeli jsme ulicí automechaniků, kde na ocelovém věšáku visí jako na stromečku pověšené výfuky a každá „dílna“ je po straně vykopaná montážní jáma, jedna vedle druhé s nářadím a součástkama v prachu na zemi. Muzeum je v lepší čtvrti s rodinnými domky pěkně upravenými a Mazdami a Daewoo v garážích a to jsem ještě nenavštívil boháčskou čtvr Miraflores. Ale ani tak se můj pocit z Limy nezlepšil. Muzeum má síbrky keramiky, látek, mumií a nástrojů a zbraní z celého Peru a vysvětluje, jak se prolínají jednotlivé kultury Pracas, Nazca, Inca a skoro deset dalších a dává tak alespoň trochu přehled o peruánských předcích. Známí a slavní Incové, kteří měli říši od Ekvádoru po půlku Chile, vytvořili systém cest a jejich centrem bylo CUZCO, byli na vrcholu svého rozvoje asi jedno století. Od začátku 15. století ovládli velké území a s příjezdem Španělů v 16. století, byli úplně potlačeni.

    Ještě víc rozdrkaným autobusem jsem se vrátil do centra, kde je plno kostelů a katedrál a klášter San Francisco s katakombama. Velké náměstí PLAZA DE ARMAS je oblklopené budovama s dřevěnýma arkýřema a vojáci a policajti se samopalama tu dohlíží na pořádek. Zdánlivě klidné a trochu bezpečné místo na čtení dopisu, až na neodbytné čističe bot, kteří se nenechají odbýt. Centrální trh je oblast s malými ulicemi a jednou velkou budovou, kde jsem se vůbec necítil bezpečně. Tělo na tělo se lidi pomalu šinou malými průchody mezi stánky a já se snažil rychle najít volnější prostranství. Až na široké ulici, pořád obklopené prodavači, jsem se cítil líp. Kolová tříkolka je i tady oblíbený dopravní prostředek. Na jedné je hora banánů a prodává se „jedna ruka“ za 1 sol S ruka je pět banánů. O kus dál prodávají vetešníci zaručené pravé hodinky ROLEX za pár šupů, rádia, foáky i můj pradávný počítač ZX SPECTRUM. Cena kožené bundy rázem klesá z 60 na polovinu a už se ani neptám na ceny. Kolem parku, který je zamčený a kam lidi jen hází odpadky a chodí na záchod skrz mříže z ulice, přes jiné náměstí smradlavé močí s ležícíma postavama a po pěší zóně jsem bezpečně dorazil do hotelu.

    Za pár minut přišel Bob s Portugalcem. Hned začali čistit marihuanu a ubalili si cigaretu, kterou kouřili pomocí malé, očouzené pinzety ze švýcarského nože. Povídali jsme si o drogách, Portugalec je očividně expert. Kokain prý není návykový, jak si lidi myslí, ale už umírá, aby si ho dal. Droga lidi osvobodí od zásad, řádů a principů společnosti a člověk je takovej, jakej je ve svý podstatě a ničím neomezen. Tak může objevit své skryté já, o kterým ani nemusí vědět. Asi na tohle téma vede Portugalec výbornou angličtinou monolog. Cestování pro něj je z baru do baru a na pláž k dalším kuřákům marihuany. Jižní Amerika ho zklamala, protože je tu draho S drogy v porovnání s Azií jsou drahé. Už se těší, až bude na pláži a utratí jen 5 $ za celý den jen za marihuanu. Dokouřili a šli na druhou cigaretu do hotelu Portugalce. Zabalil jsem si na ráno a klimbal při šachách.

    Přes hluk z ulice jsem se dobře vyspal a před 8 byl na nádražíčku. Tentokrát jsme vyjeli včas, ošuntělým Volvem na 8 h jízdy na sever do města HUARAZ S střediska a centra oblasti krásných hor CORDILIERA BLANCA, nazývaná místními Alpy Inků. Zase jedeme po pobřeží suchou krajinou s nepěkným počasím, ale jen co jsme zahnuli od moře, vylezlo slunce a autobus se drápe do kopců s políčky a dokonce jablečnými sady. Přejeli jsme sedlo a velkou plání kolem divoké řeky sjíždíme k bílým vrcholkům šestitisícovek. Nad horama jsou trochu mraky, ale v Huaraz je teplo. Před autobusem čekali lidé, kteří odchytávají turisty k hotelům nebo soukromému ubytování. Sympatická holka mě vede k ordinaci zubaře, která má v zadní části pár pokojů k pronajmutí. Mám pro sebe dvoulůžkáč a hned jdu do města shánět informace o pěšárnách. Nezvolil jsem nejpopulárnější organizovaný okruh a radši si vybral dvě údolí s překonáním sedla kolem 4800. Průvodci z různých kanceláří říkají 3S4 dny, což se mi zamlouvá. Na rohu jsem si z velkých košů vybral čerstvej (asi v 18.30) výbornej chleba a vrátil se do pokojíku připravit se na cestu. Odbalil jsem zbytečnosti a ještě ráno uvařil sojové boby.

    Podle informací jede kolem sedmé učitelské kolektivo do blízké vesničky UNCHUS. První člověk, kterýho se ráno ptám mě tam doveze za 50 dolarů a nevím, jestli žertuje. Skupina ženských už čeká na červený pick up s dvěma prkny na sezení. Cesta stála 2 dolaru a ještě jedu o kus dál. Asi ze 3500 už jdu po svých, starou, dobře udržovanou, širokou pěšinou mezi domky z blátivých cihel. Pasák s motykou, dvěma voli a krávou jde na pole opravovat zavlažovací kanál. Povídáme si a klasické otázky v Peru platí i tady. Jak dlouho jsi v Peru, cestuješ sám (v Limě: už tě okradli?), jak se jmenuješ a odkud jsi. Ptal jsem se na počasí a jak dlouho mi bude trvat cesta. Pak jsme se rozdělili a já šel se školáčkem, kterýmu je 12 a vypadá na 7. Další tři holky chtějí bonbon a šuškají si a smějou se. Mají pestrobarevné oblečení a nezbytné klobouky. Vesnička PITEK jsou políčka a pár domků s kruhovým půdorysem a kuželovou střechou. S vyhlídkou na 5,5 kilometrové kopce jdu hlubokánským úzkým údolím s černýma stěnama a pasoucíma se krávama. Pasoucí se kůň má zlomenou nohu a kulhá po třech. Dlouho jdu do mírného kopce, skoro po rovině. Doprava odbočuje údolí a končí horou s ledovcem. Ztratil jsem cestu a přes kamenný svah porostlý stromy začínám stoupat. Najednou se objevila pěšina a serpentýnama jsem vyfunil k jezeru CUCHILLACOCHA ve 4600. Je k němu malá odbočka, ale nechci nechat baoh o samotě i když jsem nepotkal od rána živáčka. Jezero má umělou hráz! V obrovské ledovcové moréně, ze které už ledovec dávno ustoupil. Dostoupal jsem po boku skoro až k ledovci, ale velká skála mě zastavila. Pro dnešek mám dost stoupání. Musím se vrátit na začátek odbočky, nějakých 100 metrů níž. Na rovné planince s kamennými stavbičkami proti větru budu nocovat. Průvodci i místní mě ubezpečovali o skvělém počasí, ale začíná sněžit. Kolem pátý už jsem ve stanu a čeká mě dlouhá noc. Nevzal jsem si šachy a chytnu pár anglických stanic. Sněží víc a víc, ale najednou se oteplilo, až jsem se musel ve spacáku svlíknout z tepláků.

    Ráno se ukázala příčina. Na tropiku mám vrstvu ledu, která vytvořila izolaci a ve stanu tak bylo teplo. Mrzne tak, že za pár minut mám v odložené lžíci led. Vařím si polívku a libuju si nad vařičem MSR. Pracně jsem otloukl část ledu z tropika a musím ho nést navrch S je veliké a morké. Asi v 7 jsem začal stoupat. Prý budu mít problémy najít cestu, ale asi tu žádná není. Sníh není souvislý pro trsy trávy, ale je ho tak 2S3 cm. Začínám se potit a dejchat. Každou chvíli stojím, dejchám a koukám po oblouku hor se sněhem, ledovci, jezery a sluncem. Musím mezi dva kopce 5258 a 5421. Asi za hodinu jsem v sedle a říkám si, jak to bylo snadné. Ale ouha. Líp jsem zorientoval špatnou kopii hodně schematické (ale přesné) mapy a vím, že jsem ještě nízko a musím dál. Sutí a po trávě stoupám a trverzuju až jsem konečně v pravém sedle. 5050S5100 m n.m. S můj dosavadní rekord a vím, co je každý deko v báglu navíc. Divím se, že nohy mě nebolí, ale dejchat musím v častých přestávkách. Jsou tu mužíci, ale žádná pěšina dolů. Vzdálenější kopce jsou v mracích, ale RANRAPALCA (6162) s jezerem PEROLCOCHA snad na fotce vyjde. Pod sebou vidím potok s pěšinou. Je to přes 600 m. Jdu po kamenech se sněhem, trávou a myslím na to, že kůň má 4 nohy a já jen dvě. Občas uklouznu po vlhkém, jinak stabilním blátíčku, ale sestup je nesrovnatelný s výstupem. Nevidím pod sebe a čekám skálu, ale šikovně jsem se vyhnul. Oddechnul jsem si až dole, kde suším tropiko a zaslouženě odpočívám s úplně mokrejma nohama.

    Pěkná cesta klesá podobným, ale jiným údolím. Často se otáčím pro výhled na krásný, bílý vrcholky. Jdu asi do 4 a zase se potvrdilo rčení o počasí v Andách. Ráno je jaro, v poledne léto, odpoledne podzim a v noci zima. Zase začalo sněžit teď i s deštěm a těsně na konci údolí rychle stavím stan. Pro vodu musím o kus níž a pochutnávám si na obyčejném, teplém čaji. Taky jsem snědl sladkou tyčinku s vločkama, kterou jsem doteď nosil až z Ameriky. Prší víc a víc, ale chytím BBC, VOA, Japonsko i český náboženský vysílání z Alabamy. V USA zrušili baseballové finále a uprchlíci z Kuby už připlouvají na Floridu jen sporadicky. Poláci dostali 50 % úlevu na státních dluzích, jen o Česku žádné zprávy. V noci trochu probleskuje měsíc a ráno je tropiko zase namrzlý (3800 m n.m.). Měly to být 3S4 dny a na konci druhého jsem asi 3 h před HUARAZ. Je tu ale ještě Laguna CHURUP pod stejnojmennou horou s bílým vrškem. Z H je to jednodenní výlet a tak jsem se ráno rozhodnul tam jít. Místňák v sandálech mi poradil zkratku: „nahoru, s odpočinkem 2 h“ a tak zase cítím bágl při stoupání. Narazil jsem na pěšinu na úzkém hřebenu a stoupal. Objevil se vodopád a úzká skála, kde ani snad nemůže být cesta. Ale je. Zase jsem se bál opustit bágl S skazky o rozřezaných stanech a zmizelých opuštěných výbavách mě odrazujou. Poslední desítky metrů jsou skoro horolezecké, ale i s baohem to jde. L. CHURUP (4485 m n.m.) je čistá, velká, modrá až černá a hezká. Naneštěstí mi nesvítí slunce, ale i tak je to odplata za výstup. Na cestě zpátky se rozjasnilo a u vesnice PITEK můžu oddechnout a usušit tropiko. Vracím se po stejné cestě, jako jsem stoupal před dvěma dny, ale nepoznávám ji. Lidi se nechtějí nechat fotit a nemluví moc španělsky jen kečuánsky (?). V prudkém svahu na poli se lopotí oráč s volama a je to nutkání ho sledovat. Pasačky ovcí a krav mají zelené hadry přes klobouky, kterými se chrání před sluncem. Zvláštní červená a zelená jsou místní barvy. Poznal jsem školu a u cesty sedí učitelka ze školky, která se mnou jela nahoru. Za chvíli jede kolektivo dolů a rád si počkám na krkolomnou cestu. U kanálů ženský perou prádlo a děti žadoní: „Gringo, karamelo“. V Huaráz je horko a prudký slunce. V kanceláři zubaře je sympatická a upovídaná Peruánka. Shledal jsem se s věcma, který jsem odložil, v horký sprše si řádně lebedil, vypral a na trhu koupil pomeranče a banány a zase dobrej, čerstvej chleba. Ještě jsem se zeptal na lyžování, ale pro jednoho to nejde S nebo bych platil zbytek skupiny S a pravidelný výlet je až za 4 dny. Takže zítra ráno pojedu dál na sever. Ještě večer jsem se byl zeptat na lístek a prý je autobus plnej, ale a přijdu ráno, že budu sedět vedle řidiče. Potvrdil mi to i řidič i pán v pokladně a já jim moc nevěřil.

    Ráno jsem skutečně dostal místo, sice ne přednostní, ale u okýnka a vpravo a jako GRINGOVI se mi dostávalo specielní péče, až jsem se cítil nesvůj. Prý a vidím vodopády, ale já o žádných z mapy ani průvodce nevím. V dobrý a věrohodný mapě AAA totiž tahle cesta ani není! Vyjeli jsme přesně a údolím pod řetězem hor s nejvyšším místním kopcem HUASCARAN 6768 m n.m. a s nejhezčí horou na světě ALPAMAYO, která ale není otočená tou správnou, pěknou stranou k silnici, jedeme asi 50 km po asfaltce, která končí ve větším městě CARAS. Odtud vede jen prašná silnice a brzy se ukázalo proč. Řeka Santa klesá prudce do kaňonu del PATO (CAŇON DEL PATO). Nevím, jestli se tak jmenuje celý, asi 100 km dlouhý úsek a nebo jen prostředek, který je označenej kolečkem na podrobnější mapě. Celý území je tu mladý (myslím geologicky) se zemětřeseníma a sesuvama půdy. V r. 1970 se utrhla kamenno-bahnito-sněhová lavina z HUASCARANU a zničila vesnici YUNGAY. Vzpomínám si, že někde v Peru zahynula pod kamením československá horolezecká expedi­ce S možná to bylo tady.

    Ale zpátky k cestě. Zeleně zarostlé údolí se rychle změnilo v pustinu a řeka si vykousává čím dál hlubší díru. Geologická stavba se tu mění snad každý metr a po chatrných mostících přišly úzké, vysoké, obdélníkové tunely. Skalnaté svahy se k sobě přiblížily a údolí se změnilo ve skutečný, úzký, hluboký a klikatý kaňon. Brzy na začátku stojí hráz, která žene vodu do tunelu ve skále. Asi 20 km je skoro bez vody, jen ohlazené stěny a vymleté hrnce svědčí o její dávné přítomnosti. Dno naštěstí oživuje několik vysokánských vodopádů s malým průtokem. Radši bych tu viděl vodu než přehradu s elektrárnou a vzpomínám na jakousi testovací metodu, kterou jsme s Pazderou (?) bodově ohodnocovali pro a proti a zjišovali, jestli se má stavět přehrada na Křivoklátě nebo ne. Vyšlo mi, že ano, ale myslím, že ta metoda není dokonalá a neumí bránit (dostatečně) přírodu i když učitel tvrdil opak. Takže trochu vody tu teče a nad štíty krátkých tunelů naskákaly čísla přes 30. Na soutoku s jinou řekou úzký kaňon končí a na dně je vidět kousek z elektrárny, která je schovaná ve skále. Malý městečko HUALLANCA je pečlivě chráněný vojákama se samopalama. Řeka se zvětšila, údolí rozevřelo a cesta vede dál. Z vysokánských kopců vedou dolů splazy suti, které řeka odkousala, když si razila cestu. Neumím odhadnout, jak staré jsou ty velké, ale malé často vedou přes cestu a jsou odtěžené bagrem nebo buldozerem. Někdy je silnice spláchnutá vodou, ale všechno je opravené a průjezdné. Ve vykousané skále, jakýmsi půltunelu, leží téměř uprostřed kámen o něco menší než VW Brouk. Řidič ukazuje na další a za pár kilometrů musel zrychlit, když nám na střechu zabubnovalo kamení. Se změnou geologie se mění barva strání. Hnědá, červená, okrová a místy úplně černá. Objevilo se několik štol a asi se tu těží grafit. I voda pomalu ztmavla a je černošedivá. Pořád dál a dál klikatým údolím s rozeklanýma kopcema nad hlavou klesáme k moři. Se štolama zřejmě souvisí pár domků, jinak nevím, proč by tu lidi v takové pustině s peroucím sluncem a prudkým větrem dělali. Asi 450 m n.m. je ve stavbě další elektrárna, ale ta už v řece asi něco nechá. Voda je pořád divoká, i když věřím, že pro nějaké odvážlivce (až na pár vyjímek) jetelná. Zdánlivě nekončící údolí se pomalu začalo otevírat a řeka se rozvlnila v meandrech. Další stavba, tentokrát jezu s dluhatánským derivačním kanálem, který vypadá víc pro závlahy než na energetický využití. Tam, kde se dá zavlažovat rostou brambory, které na obrovských polích okopává jeden člověk motykou. Pár banánů, asi papriky a taky rejže jsou další plodiny. Lidi tu jezdí na oslech, pasou dobytek a až blíž k moři jsem viděl traktor. Projížídíme ošklivou, hliněnou, začouzenou vesnicí s domky jako kostičky a s lesem antén. Za chvíli se ta samá vesnice opakuje znova a pak znova.

    Po 10 h, kdy řídil jeden řidič s 2 h přestávkou jsme dojeli na PAN AMERICAN silnici, která vede po téhle straně Jižní Ameriky odshora dolů. V CHIMBOTE jsem mávnul na první autobus se záměrem jet jen asi 2 h do většího města TRUJILLO, ale můžu jet přes noc až k equadorské hranici do TUMBES. Nepěkný a už skoro noční město a jízda (zase) pouští mě přimělo zůstat v autobusu. Ne všude je PAN AMERICAN HIGHWAY pěkná silnice, dnešní noc toho byla svědkem. Drncalo to téměř bez ustání a řidič jel jako blázen. Rozednilo se uprostřed pouště s klovajícíma naftovýma pumpama. Kamení, písek a ocelový trouby jen tak volně, hala bala vedený od vrtu k vrtu. Přiblížili jsme se k moři, který scénu trochu oživilo. Zastavili jsme na jedný z mnoha kontrol, v J. Americe téměř neodmyslitelných. Civilně oblečení mužský s dlouhým drátem chodili autobusem a kontrolovali baůžky a tašky. Drátem zřejmě zkoumali obsah velkých pytlů v úložném prostoru. Pak to mezi lidmi začalo šumět a já slyšel dvě senzacechtivé dámy špitat DROGA, DROGA. Myslím ale, že nikdo nevystoupil, nic nezabavili, jen jsme dlouho čekali. Z Peru se pašuje nezanedbatelné množství do USA i Evropy. Konečně můžeme dál. Na břehu moře tu stojí snad každých 100 m primitivní chatrč nebo stan rybářů s rozvěšenými sítěmi. Na klidné hladině se houpou vory (asi tak 3×1,5 m) s jedním člověkem, který tahá sí. Nejsou to ryby, asi loví krevety. Chatrče a lovící rybáři jsou na několika kilometrech pobřeží.

    Najednou jsme přejeli řeku a jsme v TUMBES. U autobusu čekalo asi 20 lidí, kteří se všichni vrhli na jednoho turistu S mě. „K hranici“, „vyměnit peníze“, „místní taxi“, křičí všichni, jeden přes druhýho. Téměř mě získal taxíkář, kterej byl levnější než druzí, ale „kolektivo“ je ještě levnější. Jsou neodbytní jako kobylky, až jsem se zastavil a řekl, že chci mít půl hodiny čas, klid, žádný lidi a snídani. Hned mi ukazovali cestu k restauraci a musel jsem znovu říct, že nechci žádný lidi. Nijak zajímavý, poklidný město s velkým náměstím je 26 km od hranice. Rozdrkaným starým velkým autem nás jede 5 pasažérů a řidič, kterej má plný ruce práce s řazením, bržděním a obrovskou vůlí ve volantu. U celnice je zase spousta „pomahačů“. Dostal jsem razítko, vyměnil peruánské soles na equadorské sucres (omylem jsem se připravil asi o 5 $ pro svojí nepozornost, když jsem měnil jako 20 a ve skutčnosti platil o 10 víc S což mě dlouho štvalo S ale stalo se). Najal jsem si za zbylý drobný motorkovou tříkolku a přejel do Equadoru, kde je těžké rozpoznat, která část města je Peru a která Equador. Potkal jsem dva Izraelce, kteří jedou opačně. Vzájemně jsme se vyptali a odpověděli si, jaký je kurs, kde jsou celníci a jak se dostat z tohohle mumraje. Všude jsou prodavači, stánky a plno lidí. Před celnicí mi nabízí veksláci neobyčejně dobrý kurs a nutí mi formulář, kterej potřebuju do pasu, že ho úředníci nemají. Chtějí za něj pár drobných. Všechno jsem odmítl a že se vrátím. Celníci papír měli a moje důvěra ve veksláky klesla k nule. Do Equadoru nepotřebujeme vízum, jen ten papírek a to je všechno. Znovu musím odmítat nabídky peněz a až sedící páni s kufříky na klínech (přesně, jak je v průvodci), ve mě vzbudili důvěru. Kurs je o hodně nižší, ale asi skutečný a výměna proběhla bez problémů. Mých pár dolarů je proti přecpanému kufru bankovkama jako kapka v moři. Nejmenší drobný je tu 50 a bankovka 100, která má hodnotu asi 1,50 Kč.

    Hned je mi něco nápadné a až za chvíli jsem přišel věci na kloub. Ženský tu chodí namalovaný a dbají o oblečení. Po Peru je to velká změna. Za rohem stojí autobusy do 2 h vzdáleného města MACHALA, který je banánovým centrem. Za hranicí je po pár kilometrech nezbytná kontrola. Musím ukázat pas a dostal jsem razítko na papírek. Za pár minut je další zátaras a na protější straně stojí asi 10 mužských u zdi s rukama nad hlavou. Z našeho autobusu odešlo taky pár slušně vypadajících mladíků. Jdou bez odmlouvání a paní říká, že v téhle oblasti musí mít specielní papír. Celá kontrola ale nepůsobí tak nepříjemně jako v Guatemale. Pouš je ta tam a najednou jsou všude kolem banány. Rovina a banánové plantáže. Před MACHALA jsem najednou uviděl nápis SIGMA a známý trojzubý znak a ještě slovo ORO. Na dvoře před budovou ležela násosková čerpadla, která se tu používají na zavlažovacích kanálech. Zase jsem v městě s přísně pravoúhlýma ulicema S jako snad všechny města S a lehce jsem našel levný hotel. Je po poledni, slunce pálí a je trochu vlhko.

    Hned jedu do blízkého přístavu PUERTO BOLIVAR. Spíš ze zajímavosti jsem se v kapitánském domě zeptal na loď na Nový Zéland, ale prý to tu nejde. Přístav je skutečně malej a je snad jenom na banány. Na nábřeží je spousta lidí (je sobota), protože tu jsou závody na vodních skůtrech. Firma POLAR vystavuje terénní čtyřkolá vozítka a vodní skutry, CocaCola a Tuborg tu mají stánky. Řve muzika (anglické skladby) a závodníci S amatéři S startujou. Přestože je Equador chudá země, stojí tu Mazdy, Suzuki a kolem města jsou vidět překvapivě pěkný domy. Připadá mi to tu víc civilizovanější než v Peru a Bolívii. Třeba ne bohatý, ale alespoň pěkný a upravený. (Na stavbě domu je bednění z tlustých, bambusových tyčí a z jednoduchýho bambusovýho lešení se barák maluje). Přecpaným autobusem jsem se vrátil do MACHALA do centra a na trh. Banány překonaly všechny rekordy a stojí asi míň než 0,50 Kč/kus. Ananas, mandarinky, rajčata, dokonce mají i místní Peanut Butter S je ale jinej než já znám z krámu. Trh je vždycky nejzajímavější místo a tady nemám takovej strach ze zlodějů (a nepříjemnej pocit) jako v Limě. Stejně jsem se ale brzy po setmění vrátil, prošel další lekci šachu a když se chystal jít spát, začala ze střechy protějšího hotelu ORO hrát muzika z diskotéky. Po noční autobusové drncačce jsem ale usnul a spal neobvykle dlouho.

    Je neděle a mám dost času S jak se zpívá. Dnes pojedu jen 4 h a autobus jede každou půlhodinu. Ráno jdu ještě na trh, kde jsem si koupil kraasy, protože už mi moje druhý dosluhujou. Přestože jsem si snídani uvařil „doma“, čerstvej a křupavej chleba S je to spíš rohlík z těsta podobného listovému S je pro mě neodolatelnej. Kolem 10 jsem se v hotelu rozloučil a z nádražíčka mi okamžitě jede autobus. Je podivnýho, oblýho tvaru a je (novej a) malej. Jedu do CVENCA, což je místo v horách. Ale nečekal jsem takové změny v krajině. Nejdřív je rovina a banány. Pak začal kopec, mraky a deštná džungle, z velké části vykácená. Dál jedeme suchým pásmem velkých hor, které začínají pomalu zelenat. Nedělní čas se na vesnicích tráví ve skupinách, často s velkým kotlem a čočkovitou velkou pánví se škvařícím se masem. V městečku je plno nových pickupů (Nisan, Mazda) a svátečně oblečení lidé klábosí, chodí po trhu a nebo jen tak nicnedělají. Hory zelenají čím dál víc a sytě zelená tráva s potokem a borovicema je po poušti příjemný osvěžení. Obloha je olověně šedivá, ochladilo se a občas probleskne slunce. CUANCA je hlavní město oblasti AZUAY a je v něm spousta starých, celkem zachovaných, koloniálních domů. V malinkém parčíku jsou ruiny po Incích, ale je to vlastně jen pár kamenů, zbytek si rozebrali lidé na stavby domů. Zase mě překvapují některé pěkné baráky S moderní, velké, upravené s pěknými auty. To kontrastuje s lidmi na trhu prodávajícími brambory a jelita plněná vším možným jen ne masem, na tlustém klacku pečenýma hryzcema, který vypadají jako obrovské myši (nebo krysy a jméno není ve slovníku) a homeles, kteří jsou často opilí. V centru stojí obrovská katedrála s krásně barevnýma oknama a celé město je v neděli odpoledne mrtvé. Trochu poprchává, ale je to neškodný deštík, kterej slunce rychle usuší. V noci si musím vzít ještě svojí deku, protože je celkem chladno. I v Equadoru je počasí ovlivněné víc nadmořskou výškou, než jaký měsíc v roce zrovna je. V podstatě je tu ale konec léta, kdy začínají kvést jabloně a končí sklizeň banánů (i když ty jsou pořád ještě na palmách a pár týdnů tam zůstanou).

    Do blízké RIOBAMBA jede autobus asi 6 h. Jedeme 4 turisti a zbytek malého autobusíku jsou místní městští lidé. Zdá se mi, že ve městě lidé žijou v pěkných domech, nosí kravaty a saka, kožené bundy a jezdí v autech. Lidé v horách nosí tradiční klobouky S tady je to takovej světlej, obrácenej talíř S pracujou s motykou na poli a bičem honí krávy, ovce a voly, taky nosí barevný ponča a jezdí na oslech. Jako všude, kde lidi pracujou na polích, je to dřina. Hned za městem jsou luxusní domy, někdy až přehnaně „architektonicky“ zpackaný někdy s políčkem nebo sadem. V údolí řeky jsou vidět stopy záplavy a jeden barák voda zřejmě odnesla celej o kus blíž k břehům. Na štěrkových náplavech stojí náklaďáky, na který vždy pár chlapů rychle háže lopatama kamení. Okolo silnice jsou časté (malé) sesuvy půdy a baráky se rychle mění a chudnou. Umouněné děti, prasata, bláto, Ale krajina s políčky vypadá z autobusu pěkně a upraveně. Rostou tu apokalypty (? aromatické stromy se světlezelnými listy a loupající se kůrou), zelená tráva a občas nějaké jehličnany. Hory jsou to pořádný a výhledy do hlubokých údolí neberou konce. Najednou je zase sušší oblast, kterou vystřídá skoro pustina. Svítí slunce a je teplo i když jsou na jasně modré obloze bílé mraky a nad RIOBAMBA v dolíku je duha.

    Podle jihoamerickýho zákona schválnosti nejede autobus do centra, ale nechal mě pár kilometrů před městem S pokračuje dál na QUITO. Stopnul jsem si červený pickup (asi TOYOTA) a za chvíli jsme u vlakovýho nádražíčka v oblasti levných hotýlků. Před jedním varuje průvodce, že je to „blešárna“ a zrovna dneska jsem viděl, jako už mockrát mámu, která dceři prohlížela hlavu a zřejmě dobývala vši. Ne že by ten hotýlek, který jsem si vybral, všima a blechama nehrozil, ale to bych musel do pětihvězdičkových maxihotelů (ani nevím, jestli v malé RIOBAMBĚ takovej existuje). Hotel GUAYAQUIL je modrej. Uvnitř traktu je několik dřevěných, vrzajících schodiš a dvě patra pavlačí. Trošku to může připomínat vězení s ochozama a celama. Dostal jsem pokoj se zamalovaným oknem dovnitř dvorku. Každý pokoj má jinak velké a jiné dveře; ty moje jsou dvoukřídlový a zavírají se visacím zámkem přes dvě očka a i když jsou zavřený (nemají žádnou kliku ani západky) je mezi nima škvíra. Zevnitř je jednoduchá závora. Záchody jsou na patře dva. Nemají ani prkýnka ani nádržky a splachují se vodou z velkého barelu umělohmotným kbelíkem. Voda teče jen v přízemí a barel se občas plní zdola hadicí. Jsou tu ale dvě umyvadla. Postel je mockrát spravovaná a hrozně vrže, až se v noci bojím, že vzbudím zbytek nocležníků. Světlo obstarává holá žárovka, která volně visí na drátech ve stropu. Ty jsou asi 10 cm od vypínače z neznámýho důvodu obnažený asi tak na palec dlouhém místě. V noci jsem radši vypínač nehledal. Kupodivu tu ale byl klid jen s občasným vrzáním schodů a pavlačí.

    Zbytek odpoledne jsem strávil ve městě. Zklamali mě na nádraží, protože vyhlášený vlak do Quita jede až v pátek (je pondělí) i když průvodce píše o denním provozu. Taky několik cestovek nabízí úplně stejnou cenu letenek do Miami a vyhrožují s 8denní rezervační lhůtou. Ale nemají tu počítače a nemůžou se dovolat, takže počkám do Quita. Většinou tlusté paní v šatech, sukních, zástěrách a přehozech prodávající na ulici kousky škvařeného vepřového a velká zrna bílé kukuřice. Dvě malé děti (7+10) prodávají pečené banány a s tmou se ulice rychle vypradňují. Vrátil jsem se na rozrvrzanou postel do pensionu Guayaquil. Ráno zavonělo z vedlejšího domu pečivo a obloha mi nedávala moc šancí na pěkné výhledy. Cesta do Quita je lemovaná sopkama s vrcholkama pokrytýma sněhem, ale nízké mraky leží už na okolních kopcích. Nádraží je kus za centrem a protože není moc cestujících, není těžké sedět u okna. S mladým klukem, kterej pracuje v armádě, a zvědavě se vyptává si povídáme. Měli problémy cestovat do socialistických států, posledních pár let tu lidi (někteří) rychle a hodně bohatnou, v normální rodině je pět a víc sourozenců, ale tenhle kluk má v 29 letech jen dvě děti a víc nechce, průměrný plat tu je kolem 200 $ při cenách trochu vyšších, než u nás. Jede si koupit něco do jeho MITSUBISHI a vystoupil ve městě AMBATO. To už jsme minuli kopec CHIMBORAZO (6310 m n.m.), na kterém nedávno zahynulo asi 30 turistů včetně místních průvodců. Přistoupil bývalý Equadoran, který je teď Američan z N.Y. Chce se sem vrátit až bude v penzi a užívat si za málo dolarů, které tu jsou hodně. Vždycky mi ukázal úpatí sopky a z mraků trochu vykukoval sníh.

    Po obědě jsme sjeli z kopce do Quita. Leží pod jednou menší sopkou v údolí a má staré a nové město (možná Staré a Nové). Kolem nádraží, které je ve staré části, je víc nebezpečno a špinavo, jsou levné hotely. V očividném bordelu bylo obsazeno a když jsem vycházel, vynořila se štětule a říká „Hallo“. I další místa měla plno až za náměstím je v zastrčené uličce sympatický hostal.

    Paní hoteliérka mě ubytovala, já se vydal shánět letenku. Přes úzké ulice starého města, které jsou plné autobusů a lidí, ale působí nějak přívětivě na rozdíl třeba od Limy, a přes park jsem došel do ulice AMAZONAS, ve které je v každých dveřích buď banka, nebo cestovka. Do Ameriky je nejlevnější letenka za 417 $ (+ 10 % daň + 25 $ poplatek na letišti). Cena je stejná ve všech cestovkách i v leteckých společnostech, který tam lítají. Za 3 dny (24.9.) poletím s American Airlines a tak mám ještě pár dní v ECUADORU (píše se to ECU... a ne EQU... jak jsem já začal špatně psát). Protože v Quitu není australská ambasáda, rozhodl jsem se jet do Guayaquil a požádat o vízum. Zklamal jsem hoteliérku, ale slíbil, že se vrátím.

    Přes noc jsem za 8 h a asi 5 $ v největším ecuadorském městě. Ráno v pět je obrovský nádraží prázdný a na lavičce bylo místo vedle mladýho kluka. Studoval v Rusku strojařinu a teď dělá něco s naftou. Jede stejným směrem jako já a chce jet taxíkem. A abych jel s ním, že je to jednodušší. Jenže já mám spoustu času a taxíkama většinou nejezdím, když můžu jet hromadnou dopravou. Šel se zeptat na cenu a prý je to pro něj maličkost a že mě zve. Dvakrát jsem odmítnul a potřetí vzal baoh, naložil ho do nového DAEWOO a předal řidičovi papírek s adresou. Nová, bohatá část KENEDY NORTH je i pro lidi, kteří tu bydlí, ještě neznámá. Taxíkář nemohl najít ulici a lidi jí neznali. Až ve dvoře, kde spousta lidí překládala pytlíky s mlíkem z velkýho kamionu do pickupů a osobáků někdo věděl. Rozloučili jsme se se strojařem a já se chystal čekat. Černý hlídač mě milostivě vpustil do baráku, kde je víc úřadů a pak mě zklamala slečna z konzulátu, že se tady víza neudělují, že musím do Caracasu do Venezuely. To jsem se v duchu zhrozil a zavzpomínal, na moje cestování Venezuelou. Dostal jsem adresy úřadů v USA, smutně poděkoval a odjel autobusem do centra.

    Guayaquil je nové nijak přitažlivé město snad až na promenádu na břehu řeky RIO GUAYAS, kde je Jacht Club a kde kotví krásná, velká, námořní plachetnice. Taky tu jsou dobrý ananasy, družní uklizeči v parku a městský autobusy od rozdrkaných malých busetek (tak se tu říká malýmu autobusíku na způsob ruskýho nebo americkýho školního, ale vyrábí se tady), až po pěkný a moderní „SELECTIVO“ S Volva nebo Mercedesy. Autobusový nádraží je až za letištěm a v průvodci doporučujou v Ecuadoru lítat, že to stojí pár dolarů. Pojedu autobusem, tentokrát ve dne. Hned mě odchytli vyvolávači a autobus jede za pár minut. Všechno musí být honem, honem, ale zdá se mi, že se spěchá, aby se čekalo. Pomocníci naskakujou za jízdy a visí ze schůdků a volají Quito, Quito. Za jízdy lezou na střechu a upevňují zavazadla. Zastaví-li autobus někomu cestou (na mávnutí S zastávky se značkou nebo dokonce střechou tu nejsou), málokdy se stane, že se zastaví úplně. Čas na sedmihodinovou cestu je sice šibeniční, ale cesta by se mohla protáhnout na 7,5 h. Dlouho jedeme po rovině a až po 4 h se stojí na záchod a jídlo S o protažení se ze stísněného prostoru nemluvě. Cestu do hor, do 2850 m n.m. ležícího Quita je snad lepší nevidět. Serpentýny úzké silnice vedou po prudkých svazích, asi pískovcových údolí vyhlodaných říčkou. Jediný a hlavní tah spojuje hlavní město s údolím, odkud se vozí ovoce, rybí produkty a další zboží. Osobních aut na silnici moc není a tak se autobusáci honí navzájem a s kamionama. Vypadá to jako z filmu, kdy se srážce s protijedoucím autem unikne o zlomky vteřiny. Svodidla jsou zprohýbaný, občas vyvrácený, ale náš autobus přežil. Dojeli jsme za 7 h a 5 mi­nut asi proto, že hodně lidí vyskakovalo cestou a autobus musel alespoň zpomalit. Ten spěch má ale i svůj význam. Člověk se pod tlakem rozhoduje jinak a na trzích a při prodávaání lístků nepřemýšlí tolik o ceně. (Další den jsem viděl někomu přes rameno v novinách obrázek vybouranýho autobusu, ležícího v prudkém zarostlém pískovcovém svahu, ale titulek jsem nepřečetl).

    V „mojem“ pensionu RESIDENCIA pro mě měli místo a já se vydal do odpoledního Starého města, které UNESCO vyhlásilo jako historickou památku. Na jednom konci stojí na malém kopečku EL PANECILLO S velká socha Panny Marie de Quito. Shlíží na bílé baráky s vybledlými červenými taškami, které mohou být z 16. století. Quito bylo důležitým městem v době Inků, ale Španělé všechno zničili a po původních obyvatelích se nedochoval jediný kámen, není tu žádná ruina. Ale Španělé se činili a vedle domů je tu i spousta kostelů s nejnovější novogotickou Basilikou, která se tyčí vysoko nad město a dodnes (od počátku století) není dokončená. Jen tak jsem coural ulicema a uličkama a ani se necítil v nebezpečí (velkým nebezpečí). Zašel jsem na mši do zlatem překypujícího kostelu San Francisco a v ulicích potkal několik dalších turistů. Mladí lidé tu můžou strávit hodně času buď levným nicneděláním a nebo jsou tu školy španělštiny a možnost sehnat práci jako učitel angličtiny. Před setměním, když ještě bylo slunce na nebi, najednou začali všichni lidi koukat na nebe směrem k soše Panny Marie. Ze začátku jsem si myslel, že je to legrace nebo léčka na turisty, ale lidi koukali na planetu (kterou asi), která už svítila. Auta zastavovaly, prodavači chodili z krámů, a byla to obrovská atrakce. Neuměl jsem se zeptat, jestli to má nějaký význam, civilní nbo náboženský. Brzy po setmění jsem se vrátil, když se ulice začaly vyprazdňovat a krámky a obchodníci zavírali. Chci vstát brzy a jet na sever.

    Dobře jsem udělal a ráno je obloha čistá, jen s pár obláčkama. Autobusů jezdí spousta a nemusím čekat dlouho. Do IBARRA to trvá přes dvě hodiny, ale jen městem jedeme skoro : h. Konečně jsem uviděl alespoň jednu z kuželových, zasněžených sopek S VOLCANO ANTISANA. Je sice na druhý straně, ale je vidět. Někde jsme museli přejet rovník a pak už se zase řítíme závodním stylem klikatou silnicí. Několik menších sopek, údolí, jezera, vesničky s kostelíky a slavnými nedělními trhy, políčka a dobytek. To lemuje asi 100kilometrovou cestu. Ibarra sama o sobě není nijak moc zajímavá. Zašel jsem do pár uliček mimo trh, které jsou pusté a domy nejsou nijak malebné. Je čtvrtek a trh je jen „normální“, ale přesto se spoustou lidí S kupujících a prodávajících. Na výpadovce zpátky na jih jsem naskočil do mikrobusíku do městečka COTACACHI, který je turistickým lákadlem pro výrobky z kůže a pro blízkou lagunu CUICOCHA. K ní jezdí jen taxíky nebo pickupy (který jsou kupodivu dražší) a samotného by mě to stálo majlant. Potkal jsem fousatýho Francouze žijícího v Kolumbii S prý se živí prodáváním malých zelených kamínků zvaných Esmeralda S kterej by se rád podělil o cenu dopravy. Už měl objednanýho pickupa a lehce jsme se dohodli. Je to asi 18 km podle taxíkářů, ale ve skutečnosti tak 10. Ale je to do kopce a auto se vyplatí. Laguna mě mile překvapila. Je to totiž obdoba Crater Lake v Americe. Ve starém kráteru je ve vejšce asi 3060 m n.m. veliký (i 3 km) modrý jezero, který nemá odtok a uprostřed je ostrov se třema kopečkama, který by mohl být vrchol sopky. Podoba s C.L. je až zarážející. Jen je tu víc bordelu ve vodě, hotel na břehu a voda není tak průzračná. Do foáku se vejde jen malinký kousek, dokonce i z vyhlídky, kde je další hospoda. Nad jezerem je hora přes 4500 m vysoká, která je v mracích.

    Dolů půjdu po svých, cestou přes obydlený území. Nejdřív jsem potkal zatoulanýho psa, ale vzpomněl jsem si na Joovu radu: stačí naznačit sbírání kamenů a pes uteče. Funguje to. První člověk byla paní s velikou otepí dříví na zádech a pár kozama. Zase se nechtějí fotit a před foákem utíkají. Začaly políčka, který jsou teď zoraný a zřejmě zasetý. Kolem cesty jsou osamocený domky z cihel s omítkou a taškama. Místní mužský S indiáni S mají dlouhý, černý cop, klobouk bílý, široký a krátký kalhoty, modrý pončo a sandály. Další paní (tak 30 let) nesla v šátku na zádech malýho špunta s malým kloboučkem. Byla bosá a proutkem se snažila usměrnit prasnici, ovce a kozy. U domků stojí zděná kadibudka, která má jímku (jsou všechny stejný) a jsou vystavěný zřejmě v nějaký akci Z na podporu očičtění potůčků, který tečou kolem cesty a jsou špinavý (voda není nejhorší, ale je tu plno odpadků). Každý mě s úsměvem zdraví a kdo jde stejným směrem si povídá. Z kopců se žene bouřka, ale prý bude pršet až v noci. Skutečně spadlo jen pár kapek.

    Za necelý 2 h jsem zpátky v COTACACHI s pěkným pocitem z místního venkova. Ještě mám pár hodin do setmění a tak si můžu prohlídnout další „turistické“ město OTAVALO. Stejně sem musím, abych se dostal zpátky do Quita (z Cot. nejede žádný autobus do Q.). Otavalo je ale vyloženě jen trhové městečko. Dnes je otevřeno jenom v pár krámcích s pončama a kloboukama a malý trh s ovocem a zeleninou končí. Není tu mrtvo, spíš jen běžný den. Indiáni mají svá ponča, indiánky bílý blůzy a několikanásobné žluté korálové náhrdelníky. Moderní indián v džínách a triku řídí malé Suzuki. Cyklista s velkým košem vpředu mi nalákal na voňavej chleba a už z dálky slyším z jedné ulice Quito, Quito. Odtud jedou autobusy. Přisedla si ke mě paní s malinkým dítětem a po pár minutách zalovila pod košilí a začala kojit. (to tu není vůbec vyjímka). Rychle se setmělo, ale vracíme se po stejné silnici trochu míň závodním tempem. Z hlavního nádraží jdu rychle k penzionu. Občas se zastavím, občas popoběhnu, změním směr a nebo přejdu ulici. Je to zvláštní typ obrany, když za sebou někoho cítím nebo vidím. Okolí nádraží nepůsobí večer moc bezpečně, ale prošel jsem bez úhony. Úsměvem mě přivítala paní hoteliérka a po únavném dni se mi dobře spalo.

    Zítra mám poslední den a pojedu na jih, třeba uvidím další sopky. Ráno je vždycky lepší počasí, tak si přivstanu. Je 23. září a to je, myslím, den podzimní rovnodennosti, takže je v poledne slunce přesně nad rovníkem, tedy 14 km na sever odtud. Probudil jsem se ještě za tmy a dnes není úplně jasno. Jako vždycky není s odjezdem a hledáním autobusu žádný problém, až na to, že pokladní si zaokrouhlila cenu na celé tisíce. V průvodci jsem našel, že v nedaleké LATACUNGA (asi 2 h jízdy na jih) je dnes a zítra Fiesta Černá Marie. Mezi ostatními kopci vyčnívá i dneska ANTISANA, se sněhem ozářeným sluncem, který se dere mezi mraky. Zatáhlo se ale brzy a z jiných sopek není nic ani dnes. Nevelká Latacunga se připravuje na oslavy. Je pátek, ale lidi mají buď volno a nebo prostě nepracují. Ale krámy a banky jsou otevřené. Ulicema chodí lidé v krojích i maškarních převlecích. Barevná ponča, šátky a klobouky vypadají svátečně. Nad městem se ozývají rány z dělbuchů a ulicema pochodují dechové kapely, které hrajou pořád jednu a tu samou melodii. Na velkém prostranství u letiště se všichni schází a zpocení, většinou tlustí tatíci nesou na zádech konstrukci, na které je opečené prase, „ozdobené“ jinýma rožněnýma malýma zvířátkama včetně hryzců a ověšené flaškama s whisky a jiným alkoholem. Policajti projíždí ulice, kudy půjde průvod a cizinci ověšení foákama koukají a fotí. Je tu asi 10 skupin, které obsahují tucet krojovaných párů, který zvláštním tanečním krokem zvolna postupujou. Někdy se jim pletou pod nohy malé děti ve stejných, ale miniaturních krojích. Kolem tanečníků se pohybují kluci oblečení do ženských šatů a s parukama a na závěr jdou oni nosiči s prasaty, kteří mají taky malé kopie. Celý průvod jde pomalu městem na kopec, na kterém stojí na podivné věži zase Panna Marie a stánky, ve kterých se prodávají limonády, vepřové, kukuřice a pivo. Nevydržel jsem až do konce, kde bylo určitě dost opilých (při množství flašek v poměru k počtu lidí) a vrátil se autobusem do Quita. Vlak má nejistý odjezd v pozdním odpoledni a tak na slavném úseku RIOBAMBA-QUITO nepojedu.

    Odpoledne je pěkně a teplo, vypral jsem si, lebedil v teplé sprše a zase coural jinýma uličkama a utratil poslední peníze. Zítra už mi letí Boeing 757 hned dopoledne v 10 a na letišti musím být už v 8. Poslední noc v Jižní Americe jsem se často budil S asi z cestovní horečky (?).

    24. září jsem vstal brzy, zabalil, nasnídal se a po šesté šel na náměstí za roh na městský autobus na letiště. Přijel plnej a s baohem (a dvěma dalšími turisty) jsem se vecpal dovnitř. V tlačenici se na mě nalepil kluk, dal mi jeho tašku na břicho a pod ní se dobýval do ledvinky, ze který vyndal hrst starých lístků. Všiml jsem si toho a zastavil ho, když chtěl jít ven. Všechno pustil na zem a pak vystoupil. Namíchnul mě a trochu pokazil dojem z jinak příjemného a sympatického Quita a Ecuadoru. Dva Američani jedou na týden na Galapágy a na letišti jdou do haly „národní lety“. Já musím čekat, až se otevře přepážka American Airlines. Usměvavej pán mě odbavil rychle a už bez baohu (26 kg) čekám na odlet. Kromě letenky se platí letištní clo 25 $, ze kterého mi zbylo na dva chleby (rohlíky) z blízké pekárny. V krámku pro turisty tu mají tradiční oblečení, které jsem viděl prodávat na trzích, ale ceny jsou nejmíň dvojnásobné. Do letadla nás jde pár, ale každý spěchá, i když už máme sedadla přidělená. Pořád mi připadá létání nějaká zvláštní událost, což se nedá říct o znuděných Američanech.

    Po vzletu máme výhled na nové Quito, když letadlo zakroužilo nad městem. Rychle jsme vyletěli nad mraky a asi za 2 h se objevilo moře. Let trvá něco kolem 4 hodin a hned nám naservírovali pití a pak k obědu kuře. Ve vodě se objevilo několik ostrovů zřejmě v Karibském moři s modrozelenou vodou blízko břehu a pruhem pláží. Těsně před Floridou jsme přelítli jiné ostrovy a pak už jsem rozeznal Everglades NP, kde jsme byli s Barbarou. Dokonce jednu vyhlídkovou věž jsem mohl identifikovat a pak už jsme přistáli v Maiami. Odbavení šlo rychle a dostal jsem razítko na půlroční pobyt v USA. V informacích mi řekli, že GREYHOUND je blízko, ale musím jet taxíkem. Čech nemusí a pěšky jsem na malou, ne moc pěknou stanici došel za 2 hodiny. Rána mě čekala u přepážky: lístek do Los Angeles stojí 189 $, počítal jsem se stovkou. Už takhle jsem se ve vlhkém floridském horku potil a cena tomu ještě přidala. Ale nemám moc jiných možností, zaplatil jsem a za dvě hodiny mi to jede.

    Něco přes 2900 mil bude trvat asi 60 h a pojedu z Floridy přes Missouri, Luisanu, Alaba­mu (?), Texas, New Mexico, Arizonu a Californii. Poznal jsem, kudy jsme jezdili na Floridě, v Orlandu, blízko Epcotu jsme byli v noci. Zelená a zarostlá dlouhá rovina, kde je horko, ale v autobusu je zima z klimatizace. To trvá další celý den asi z Mobile do Baton Ruge, kde je silnice na pilotech nad vodou. Do LA se mnou jedou 4 kluci S vojáci S a kluk s holkou. Sedíme vzadu v autobusu a je celkem veselo. Každý má svoje sedadlo a v noci dobře a pohodlně spíme. V St. Antoniu jsme v noci a obešel jsem pár bloků. Na ulicích jsou homeles a na mě začaly padat chmury a nejistota z Ameriky a dalšího cestování. Na účet volaného (číslo, který začíná 1-800-xxx-xxx) jsem zavolal na zastávce leteckou společnost a rezervoval si letenku, která je o něco dražší než na podzim a volno je až za měsíc! Zachmuřil jsem ještě víc a myšlenky se mi stáčely na cestu domů. Zavolal jsem taky Barbaře a ta mi naštěstí povzbudila a hned je mi líp. Probudil jsem se se svítáním někde na suchých rančích Texasu a v El Pasu jsem po skoro čtyřech měsících uzavřel kruh Střední a Jižní Amerikou. V Arizoně začaly pole s bavlnou a chudší baráky až v nočním Phenixu se ukázalo bohaté velkoměsto se spoustou neonů. Odtud je blízko k výzkumnému projektu BIOSPHERA, kde skupina lidí žije ve skleníku a snaží se simulovat autonomní podmínky včetně výroby potravin a likvidování odpadu. Někdo se jim tam (už dřív) násilím proboural a narušil tak celý projekt. Ale problémů mají víc. Z PHENIXU jede autobus jako expres a před pátou ráno jsme v Los Angeles. Velká a pěkná stanice je v nehezké části a s Kanadaněm , kterej jede autobusem asi 2 dny a bydlel nějaký čas ve Venezuele jsme se rozhodli počkat do svítání. V telefonním seznamu jsem nenašel novozélandskou ambasádu, jenom australskou, na kterou se hned chci vydat.

    Už vlastně v Miami skončilo moje cestování Střední a Jižní Amerikou, ale až na konci cesty Greyhoundem v LA jsem se začal cítit jako v Americe a opustily mě chmury. Blízko mexické hranice mluví hodně lidí španělsky a klobouky i některý obličeje mi Mexiko pořád připomínají. Teď budu mít plno starostí a zařizování s vízama, letenkama, sháněním informací. Hodně se toho dá udělat z ulice, ale bude mi chybět adresa a pohotovej telefon na odpovědi cestovek. Ale nějak to půjde.

    Tímhle dopisem se tedy loučím s Amerikou třetího světa, která má svoje úplně nejchudší lidi a oblasti a taky drogové boháče, indiánský ruiny, banány a další ovoce, deštný prales a obrovskou Amazonku, pláže, vodopády (?) Unescem spravovaný historický místa, zimu, kdy my máme léto, pouště, solná jezera a plameňáky, krásný hory s ledovcema na rovníku, sopky a další a další přírodní krásy. Lidi tu mají blíž k násilí a neoplývají zodpovědností a ohleduplností, cestují v autobusech se slepicema, ovcema a tisíci uzlíky a uzly, ale i s americkýma akčníma filmama. Rád si sám přečtu, co jsem o těch zemích postupně sepsal.

 

 

Zdraví Vás PŇ         



Dopis č. 17

 

 

28.10.94, MELBOURNE, AUSTRÁLIE

 

 

    Po několikatýdenní přestávce se zase vracím ke psaní. Nejdřív pozdrav: je tu (teď zrovna MELBOURNE o 12 h víc? než u nás doma) a ve 3 v noci zřejmě všichni spí. Ale přesto na dálku NAZDÁÁR.

    Abych navázal na poslední dopis, vrátím se k tomu, jak jsem ráno přijel do Los Angeles. Cestou z Miami mi nebylo nijak moc veselo, ale když už jsem se v Americe začal cítit bezpečnějc a po povzbuzení, který mi dala po telefonu Barbara, rychle jsem zahnal chmury. Našel jsem adresu informací pro turisty a hned jsem se tam ulicí plnou homelesů vydal. Paní v počítači našla australskou i novozélandskou ambasádu a řekla mi, jak se k nim dostat. LOS ANGELES je obrovský a přejet autobusem z jedné části do druhé trvá dobu. Ve WEST HOLYWOODU mi australská úřednice vlepila vízum do pasu po půlhodince čekání a povzbuzený úspěchem jsem se vydal k Novozélanďanům. Naštěstí jsem předem zavolal a zjistil, že mají jinou adresu. Mladá a ne moc příjemná úřednice mi dala papír s otázkama a upozornila mě, že musím splnit uvedené podmínky. Musím mít 1200 $ v šecích a od letecké společnosti papír, že mám rezervovaný let (stačil by obyčejný výpis z počítače). Do požadovaný sumy mi chybělo asi 50 $, to jsem usmlouval a o výpis mojí rezervace jsem si požádal telefonem společnost QANTAS a oni to faxem poslali byrokratické paní. Běhal jsem a jezdil výtahem z kanceláře, k telefonu, do banky a před zavírací hodinou jsem měl všechno v pořádku. Paní mi řekla, a si zítra zavolám, jestli přišel fax o letu. Mě ubezpečili, že to posílají hned a s ještě plnou slušností jsem se zeptal, jestli fax ještě nepřišel. „To bych se musela podívat do pošty!“ Znovu jsem slušně poprosil, jestli by se mohla podívat, že si počkám. Vyhověla mi a fax došel. Tak prý zítra. Po Wilshire Blvd. jsem došel asi za : h až k pláži, kde jsem v domku plavčíků přespal.

    Ráno mě vzbudil zvuk traktoru, který zastavil u „mojeho“ domku (jsou každých 300 m). Řidič řekl „morning“ a že si jen zacvičí. Byla ještě tma a po jeho odjezdu jsem lenošil. Den předtím jsem náhodou objevil cestovku STA S Student Travel Agency, která měla za výlohou cenu na zpáteční lístek L.A. S Sydney za asi 900 $. Hned jsem tam ráno zašel a rezervoval si cestu S. Francisco S Los Angeles S Sydney, Brisbane S Christchurch a Auckland S L.A. S S.F. za 1091 $. Musím zaplatit do 10.10. (za týden) a teď mi chybí asi 10 $ (po zaplacení za vízum a nákup), takže teď mám oříšek k rozlousknutí. Barbara mi to z její karty zaplatit nemůže, musela by do jejich kanceláře osobně. Jdu zpátky na ambasádu a cestou hledám cestovní kancelář, kde mají mít informace o lístcích na autobus v Austrálii. Přestěhovali se o kus dál a paní, která o tom něco věděla tu už nepracuje. Alespoň dostanu vízum a pak se uvidí. Ale ouha. Úřednici se nelíbí moje fotka. V pase už totiž nemám místo a musí mi dát malou kartičku a fotka je prý stará. Když si pospíším (je už zase 2 h před zavírací dobou ambasády), můžu se nechat vyfotit a dva bloky dál. Expres fotky do pasu stojí 10 $ a v automatu 2 $. Ale automat tu poblíž není. Stejně chci zpátky na pláž do svého „hotelu“ a ráno se znovu stavím na ambasádě (automat je u pláže). Vysvětlil jsem úřednici situaci a že přijdu potřetí. Dnes je v noci větší vítr a větší zima (mám jen deku, kterou jsem měl s karimatkou v bílém pytli od rejže S to jsem musel v Miami sundat z baohu, aby mi ho vzali S a teď jsem rád, protože bágl mám pořád u Greyhoundů. Když chodím ulicema SANTA MONICA (část Los Angeles), potkávám hodně homeless, od kterých se moc neliším. Pár lidí, kterých jsem se zeptal na cestu, mě za takového považují a ani neodpoví. Musím rychle říct, že nechci peníze, jen informaci „to pomáhá“.

    Zase přijel řidič udělat pár shybů a já se vracím stejnou ulicí Wilshire Blv. asi 4 km. V jednom domě s výkladní skříní stojí kluk uprostřed místnosti s vytrhaným kobercem a připravenou k rekonstrukci. „Nepotřebujete pomoct?“ „Já nevím, pracuju pro bráchu a jestli chceš, počkej na něj“. Slovo dalo slovo a bratr mě zaměstnal za 5 $ na pár dní. Ještě jsem rychle doběhl na ambasádu, úřednice se ušklíbla nad fotkou, utrousila poznámku a konečně mi dala vízum. Vrátil jsem se ke Stevovi a před začátkem práce usmlouval 7 $ na hodinu. Budova má několik sálů, kde jsou konference a Steve se o barák stará. Začali jsme stěhovat židle, luxovat, oprašovat světla, umývat dveře, uklízet, znovu luxovat a první půlden utekl jak voda. Očividně jsem se zaměstnavateli zalíbil. „Kde spíš?“ „Na pláži.“ „Tak dneska dostaneš sprchu a postel.“ Má malý domeček v zadním traktu rodinného domku. Jedna místnost, sprcha a kuchyň. Ještě navíc jsem dostal k večeři kuře. Je to mládeneckej domeček a Steve bydlí s rodinou o kus dál, takže jsem tu svým pánem. Ze začátku jsem počítal s jedním nebo dvěma dny, ale zůstal jsem celý týden. Určitě jsem pracoval k plnému uspokojení šéfa a mohl bych zůstat dýl. Kromě stěhování židlí jsem maloval, instalovali jsme záchod, opravoval podhled, stěhoval lidi, kteří patří ke kostelu (jak jsem pozdějc objevil), budovu si pronajímají a mají v ní meditační semináře. Jmenují se INSIGHT (a ještě něco) a propagují klid duše a všemocnou sílu vycházející zevnitř osoby (to jsem si ale dal dohromady podle kusých informací a nemusí to být úplně přesně).

    Týden rychle utekl a dny vypadaly stejně: Vstal jsem kolem 7., uvařil si snídani, připravil chleba k obědu a v 8 mě Steve vyzvednul. Pracoval jsem asi do 6 a někdy dýl, prošel jsem se po čtvrti poseté rodinnými domky i domy, uvařil večeři, četl, poslouchal rádio a spal. V pátek jsem skončil v poledne, po odečtení ubytování jsem dostal 400 $ a odjel na autobusový nádraží. Chtěl jsem strávit týden v Yosemite National Park. Dohodl jsem se totiž s Barbarou, že ona má volno a do konce roku musí proletět jakési volné lístky a když se všechno skloubí dohromady, vyjde následující kombinace. Barbara si oddechne od práce (kterou skoro nenávidí), navštíví svojí přítelkyni Elonoru v San Franciscu a já budu mít další týden čekání střechu nad hlavou. Ale to bude až za týden. Teď jsem na stanici, v krabici mám zbytečný věci, který při chození po horách nebudu potřebovat a hledám cestu, jak si věci poslat na poste restante do San Francisca. Na malé poště neví a na velkou už nemám čas dojít. Jedu tedy z LOS ANGELES nočním autobusem (jediný denně) k jezeru MONO LAKE, kde mám být ve 2 ráno. V L. A. je horko a pěkně a v autobusu je plno lidí. Jedeme pod opravenými mosty, který zničilo nedávný zemětřesení. Všude kolem je pustina, jen místa kde se zavlažuje jsou živý. Usnul jsem a probudil se asi ve 2.20. Šel jsem se zeptat řidiče, jestli jsem přejel LEE VINING. Protože se řidiči měnili a nový si nezkontroloval lístky, přejeli jsme. Nerozeznal jsem anglické zakletí, ale byla to jeho chyba, měl zastavit a já bych se vzbudil. „O.K. Já tě vezmu do RENO a odtud pojedeš prvním autobusem zpátky.“ Ani mi to nějak moc nevadilo a prospal jsem další 2 hodiny. Asi 1 2 hodiny jsem strávil v RENU, kde jsou jenom kasína a v 11 jsem byl zpátky v LEE VINING u MONO LAKE. Jeli jsme kolem SIERA NEVADA s kopcema pokrytýma sněhem. O kus dál je Údolí smrti a nevadské pouště a třítisícový kopce mají v půlce října sněhovou nadílku.

    Ani z LEE VINING se mi krabici poslat nepodařilo, protože pošta má v sobotu zavřeno. Jdu tedy k MONO LAKE. Je to veliký jezero, který nemá odtok a má slanou vodu. Sladké prameny blízko břehu, které jsou bohaté na vápník (?) reagují s vodou z jezera a vytváří tufové stalagmity a bizarní sloupce a tvary. Hladina v jezeru nebezpečně klesá, protože z přítoků se voda odebírá do okolních měst a LOS ANGELES. Některé tufové sloupy stojí daleko od břehu na kopci. Odběrem vody se mění chemické složení a koncentrace látek v jezeru a to může ovlivnit dlouhý potravinový řetěz. Na začátku je něco mikro, co není vidět, ale další jsou maličké SCHRIMP (my známe velký krevety). Těchhle malých potvor je jezero vyloženě přecpaný a dokonce se „těží“ a dělá se z nich krmivo pro akvarijní rybky. Další malý zvířata jsou mouchy. Ty žijou těsně na břehové čáře, kam šplouchají vlny. Kladou vajíčka pod kameny a larvy, který se z nich vyklubou sloužily jako základní potrava (asi jedna ze základních) pro indiány. Ranger nás vybídnul, abychom to zkusili a nemají špatnou chu S jako mořský produkt. Schrimp a mouchy žerou ptáci. Těch tu je spousta druhů a ohromný množství. Asi b všech mořských racků (?), kteří žijí na pobřeží Pacifiku mezi L. Angeles a S. Franciscem se narodí tady. Jiní ptáci se tu stavují, když letí na jih z Kanady. Malý pták se tu cpe výživnou a neomezenou stravou a pak tři dny a noci letí non-stop na salinas do Bolívie a Peru, odkud jsem já přijel. Kdyby se koncentrace vody výrazně změnila, ptáci by do Jižní Ameriky nemohli letět a museli by najít jiný zdroj potravy. Ranger mě odvezl na křižovatku, kde se odděluje silnice do YOSEMITE NATIONAL PARK. Přenosná cedule hlásila, že silnice je v noci zavřená S prý kvůli náledí. Zasněžený kopce ve mně vzbuzují nejistotu, co se týče chození a kempování. Začal jsem stoupat do 12 mil dlouhého kopce, když mě asi za 20 minut zastavil mladej kluk v bílém autě. David je z vesnice GRASS VALEY, asi 4 h cesty na sever a přijel sem na víkend oslavovat narozeniny. Sám, protože dostal den volna a jeho přítelkyně ani kamarádi nechtěli jet s ním. Přijel hledat QUARTZ S čistě bílý křemenný krystaly. Ukázal mi jeden z jeho sbírky, asi 8 cm dlouhej. Nevím, jestli nejsem příliš naivní, protože celá tahle oblast je překopaná zlatokopy a stříbrokopy a jedno z center Kalifornské zlaté horečky. Možná jsou QUARTZ jen Davidova pohádka pro lidi jako já. Ale je to v podstatě jedno. Místo, kam měl David včera namířeno je pod sněhem a tak jede do YOSEMITE VILLAGE. V parku se ukázalo, že turistický cesty jsou zasněžený a často zavřený, stejně jako odlehlý kempy. Jedeme tedy do Yosemitského údolí a znovu vidím El Capitan a Half Dome. David přišel s myšlenkou, a se s ním vrátím k MONO LAKE, kde on objevil horké prameny. Ujednáno. Každý jsme si postavili stan a já čekal s koupelí na zítřek.

    Když jsem si ráno lebedil v horký vodě, přišel ranger a vyprávěl o tom, jak tu zřizují rezervaci pro zvířata. Zatím jsou prameny a jezírka otevřený pro lidi, ale moc turistů do odlehlého konce jezera nepřijde. David se musí vrátit domů a pojede kolem jezera TAHOE. Jedu s ním a na křižovatce jsem se nechal vysadit, rozloučili jsme se a já klesal borovicovým lesem ke břehu jezera. Bágl byl o „zbytečnosti“ z krabice těžší, ale neměl snad víc než 30 kg. (možná ale, že jo). LAKE TAHOE je krásný, veliký jezero uprostřed hor na hranici Kalifornie a Nevady. Je asi 0,5 km hluboký (1600 a něco stop) a leží ve výšce 1800 m n.m. Je modrý, studený a kolem břehů jsou téměř nepřetržitě cedule PRIVATE PROPERTY. Omylem jsem se octnul ve „vesničce“ luxusních baráků místních boháčů. U brány jsem si povídal s hlídačem a stopnul si odjíždějícího řemeslníka, který mě vzal na jižní cíp jezera, kde je park a návštěvnické centrum. Už bylo zavřeno a tak jsem přespal v lese o kus dál. Pro jistotu jsem pověsil jídlo na strom, kdyby přišel medvěd. Ráno jsem šel do potoka pro vodu a zůstal koukat zřejmě v němém údivu. Voda byla přecpaná červenýma rybama a pstruhama. Vůbec se mě nebály a všude byla cítit rybina. V návštěvnickém centru se všechno vyjasnilo. V jezeru žije KOKANE SALMON, který má několik zajímavostí. Jako jeden z mála lososů se nikdy nedostane do moře, protože voda z jezera TAHOE skončí v poušti. Ryby žijou ve veliký hloubce a na podzim táhnou proti proudu potoka naklást vajíčka do štěrku v potocích. V době tření se jim změní barva těla z šedivo modře do tmavě červené. Taky se prý v téhle době nedají jíst, protože se maso rozkládá a po vytření ryba brzy umře. Další kuriozita je, že se do jezera dostaly nehodou. Nevím odkud tenhle druh lososa pochází, ale pěstovali ho ve čtyřicátých letech v sádkách na jednom z přítoků. Povodeň odplavila tisíce (?) mladých salmonků do jezera a očividně se jim tu zalíbilo.

    Požádal jsem rangera o povolení k vstupu do DESOLATION WILDRENES s možností tábořit a vyrazil jsem do kopců. Čtyři dny jsem chodil žulovýma horama ohlazenýma ledovcem. Bylo pěkně, občas jsem musel přejít zasněžený úsek cesty, ale nebořil jsem se po kolena. V noci byla docela zima, potkal jsem asi 8 turistů a hned první noc jsem nemohl najít tábořiště s vodou a musel jsem si rozpouštět sníh. S baohem jsem si pěkně máknul a hory se mi moc líbily. Poslední den byla v předpovědi bouřka, ale přesto jsem se rozhodl jít na MONT TALLAC (asi 2960 m n.m.). Těsně předtím, než jsem dosáhl vrcholku se přihnaly nízké mraky a foukal studenej vítr. V průvodci popisovaný jedinečný výhled na jezero TAHOE se mě smrsknul na pár metrů mlhy. Sešel jsem o kus níž a ze suového hřebene jsem mohl velkou část jezera vidět. Po sestupu se mraky roztrhaly a vrcholek byl zase osvícenej sluncem. Na pár temp jsem vlezl do jezera FOLEN LEAF LAKE, který má průzračnou a ledovou vodu a utábořil se zase u lososího potoka. V 5 ráno jsem vyrazil, abych došel do STATE LANE do Nevady (z Californie) na zastávku Greyhounda na autobus v 8.30. Změnili jízdní řád (nebo jsem si to já špatně napsal, nebo mi to špatně řekl znuděný informátor do telefonu) a autobus jel už v 8.20, ale přesto jsem ho stihnul. V SACRAMENTO jsem měl čas dojít do centra a město se mi nijak nelíbí. Je rozlehlý a obklopený domky a obchodními komplexy a centrum je plné homeless. Za dvě hodiny jsem byl v San Franciscu a měl čas se jít courat. Našel jsem si, jak se dostat na letiště a s časovou rezervou jsem na něj včas dorazil. Mám tu sraz s Barbarou a doufám, že jsem na správném místě. V informačním telefonu (je jen pro informace na letišti) mi paní ze společnosti North West řekla, že vůbec nemá tušení, kde mám čekat. Asi umí poskytnout radu jen o odletech. Jiná paní u přepážky byla informovanější a za nějaký čas se Barbara skutečně objevila. Měl jsem ze setkání dobrý pocit a myslím, že i B. mě ráda viděla. Byly nějaký zmatky se zavazadly a museli jsme čekat na jiný letadlo (asi : h po půlnoci). Mezitím jsme si povídali a B. vyzvedla auto z půjčovny, zavolala Elonoře a ta nás po hodině přivítala v nově remodelovaném domě. Po hodně dlouhé době jsem se krásně nabažil teplý proudící! sprchy a zalehnul do voňavý postele s velikánskou dekou. Následující týden utekl jak nic. S Barbarou jsme jezdili po okolí na výlety. Byli jsme na severu v parku, kde jsou odlivová jezírka na pobřežních kamenech s hvězdicema, mořskýma sasankama a ježkama. Prošli jsme se parkem Johna Muira plným redwoodů a turistů. Navštívili jsme Barbařinu tetu, která měla mrtvici, sousedi jí našli po 4 (!) dnech a teď je v pěkném pečovatelském domě, který je smutný a mě až zatrnulo a běhal mi mráz po zádech, když jsem myslel na domov a na babičku. Propásli jsme trh v HALF MOON BAY, který je tu každý rok před HALOWEEN, kde se prodávají oranžové tykve PUMPKIN. Viděli jsme rogálisty, kteří spolu s lidma na padácích visí ve vzduchu nad mořskými útesy na jižním okraji S.F. Byli jsme pozvaní do čínské restaurace (Elonořiným společníkem Johnem S všichni jsou původně Číňani) na kraby, žáby, ryby a ještě něco jinýho, taky dobrýho. Jeli jsme do GOLDEN COUNTRY S oblast, na západních svazích Sierry Nevady, kde jsou staré zlatokopecké vesnice a veliký kámen s malými důlky jak na kuličky, který sloužil indiánům jako mlýnice. Zavítali jsme na sever S.F. do NAPA VALEY S vyhlášeného vinařského údolí a v obrovském „sklípku“ pana ROBERTA MONDAVI jsme po odborné exkurzi měli ochutnávku dobrého vína. Barbara pořád chtěla zajet do vysokých hor, na které má jako jednu z mála věcí z mládí dobré vzpomínky. Jezdila sem se svojí přítelkyní, která jí zasvětila do bělošského světa. Trvalo nám to celý den dojet na Stříbrné jezero, ale stálo to za to. Poslední výlet byl kolem čisté SACRAMENTO RIVER do oblasti rýžových polí a ptačích rezervací se spoustou hus a kachen. Jeden den jsem pilně zahradničil na zanedbané zahradě a opracoval si tak svůj pobyt v krásném domě s výhledem na centrum San Francisca a Golden Gate Bridge. Výlety s Barbarou byly pro mě příjemným překvapením (B. měla přijet jen na víkend a strávit ho víceméně s Elonorou), ale sama by prý na oblíbená místa z mládí nejela. Přesto se cítím zavázaně a mám široké pole působnosti to Barbaře oplatit. V neděli jsme se rozloučili, B. odletěla domů a já jsem zůstal v baráku sám. Elonora byla na konferenci v Chicagu a její syn S Keny S na školení v Bostonu. Mě letí letadlo v pondělí a ráno mě vyzvedne příbuzná a zaměstnankyně Elonory a vezme mě do města. Objevil jsem Japonskou čtvr, kostel Svaté Marie, krásné staré domy ve čtvrti OCEAN SIDE. Asi v roce 1915 byla v S.F. světová výstava PANAMA S PACIFIC EXHIBICION. Desítky budov byly postavený jen k příležitosti výstavy a dnes z nich zbyla jen sloupová stavba s vysokou kopulí (nemůžu si vzpomenout na jméno).

    Koupil jsem si průvodce a známým autobusem 7B odjel na letiště. Letenka do Austrálie je stejně drahá z LOS ANGELES jako ze SAN FRANCISCA (samotný let začíná v L.A.), takže cestu S.F. S L.A. mám vlastně zadarmo. Letím malým Boeingem (změnil jsem si let o hodinu dřív S tzv. SHUTTLE lítá každou půlhodinu) s UNITED AIRLINES a odpolední S.F. mám jako na dlani. Na obrovském letišti v L.A. musím přejet z domácího terminálu na mezinárodní, kde už je u Air New Zealand tisíce lidí. Čekají na jiný let, ale je to jedna fronta. Pár nás letí s QUANTAS do Sydney. Čekáme u vchodu 22 B na autobus, který nás převeze k australskému letadlu S velkému bílému Boeing 747-400 s červeným ocasem, na kterém je bílý klokan. Je tma S asi 10 večer a letadlo je plný. Poletíme non-stop do SYDNEY celkem skoro 15 hodin. Vzpomínám, kolik litrů paliva tenhle obr sežere za minutu a zdá se mi, že nádrže musí být nafukovací, aby to vyšlo (napoprvé mi vyšlo rozpětí letadla asi jeden a půl kilometru, na podruhý už jen 75 m S při spotřebě 15 000 l za hodinu). Letušky kmitají a vyrážíme na čas. Na plátně je mapa s pozicí letadla a kapitán nás nonšalantně vítá a přeje příjemný let. Hned jsme dostali večeři S BEEF STROGANOV a australský pivo a červený australský víno. K pohodlí cestujících slouží deka, polštář a škraboška přes oči proti světlu, u které jsou dvě samolepky: Nerušit a Vzbuďte mě na jídlo. Dál jsme dostali ponožky a skládací kartáček s hřebenem. Trochu spím, poslouchám muziku a povídám si se sousedem, který je geolog, byl ve státu Washington někde v horách a hned jak přiletí, jede do školy a bude 7 hodin učit. Konečně jsem usnul.

    Asi o půlnoci australskýho času (v době snídaně v USA) nám posádka naservírovala sendvič a kafe. Podle promítání mapy jsme byli někde blízko rovníku a mezinárodní datové zóny, kde kalendář najednou poskočil z 24. na 26. listopadu. Celou cestu jsme letěli ve tmě, až na posledních pár hodin se rozednilo. Přelítli jsme nad několika pacifickejma ostrovama (ještě v noci) a dostali jsme vydatnou snídani. Kapitán nám popřál dobrý ráno a řekl, že za chvíli uvidíme Austrálii. Můj soused je z NEWCASTLE, který leží na sever od SYDNEY blízko velkého zálivu. Obrazovka nám hlásila jak rychle letíme, kolik nám zbývá času a jak daleko jsme od výchozího bodu a taky kolik je venku stupňů. Někde nad Pacifikem bylo v noci skoro padesát pod nulou, poslední číslo, který říkalo vzdálenost od Los Angeles si pamatuju 11 000 km a letěli jsme 800S950 km/h. Můj soused mi ukázal letiště v SYDNEY a pak jsme viděli celý veliký záliv s mostem a dokonce i malou bílou tečku S slavnou budovu opery v Sydney. Ještě v letadle nám promítli varovný film, že nesmíme přivézt žádné jídlo, že ho cvičení psi vyčmuchají. Když ale člověk něco veze, může jít do červené zóny, kde ho zkontrolují. Dlouho jsem čekal na baoh, který nakonec vylezl z jinýho dopravníku. Razítko do pasu mi dala sympatická paní bez problémů a popřála mi příjemný pobyt. Hned jsem zaznamenal, že na rozdíl od amerických úředníků to není škrobený, automatický a nucený úsměv a taky na mě přání působilo víc opravdově. Celník se vyptával, jaký jídlo vezu (chleba, kečup, špagety a dokonce i sýr není problém). Chtěl vidět rýži, ale nechal mi jí. Hledají ovoce, zeleninu, maso..., aby se sem nezavlekly nemoce (?) a prý pesticidy (?).

    Po formalitách jsem se octnul v mezinárodní příletové hale v 6 ráno v SYDNEY, který je skoro přesně na opačný straně zeměkoule, než Česko. Žlutozelený autobus mě odvezl do centra města, do čtvrti KINGS CROSS, kde mají být podle průvodce levné hotely pro turisty s baohem. Zaskočila mě dvojnásobná cena v jednom, kterej jsem si vybral, ale prý je sezona a všichni zvedli ceny. Mohl jsem si tu nechat baoh a vyrazil jsem do města. Je tu jaro a teplo na kraasy a brzy ráno celý město ještě spí. Jdu parkem k OPERA HOUSE, bílá, slavná budova s členitou střechou navrhnutou podle nějakého zvířete (myslel jsem, že škeble, ale to se mi moc nezdá). Údržbáři zrovna čistili a opravovali kachlíkovaný povrch střechy, zavěšení na lanech a z visuté plošiny. Budova má několik částí a sálů a stavěla se 14 let. Taky došly peníze a na zbytek vydělala speciální loterie. Sydney je jedno z měst postavených na mořském zálivu a je pěkný. Dominantou (další) je HARBOR BRIDGE, svého času největší oblouk na světě, postavený v roce 1932. Podobně jako americký města má i hlavní město NEW SOUTH WALES centrum s mrakodrapama a 305 m vysokou vyhlídkovou věží. Nejstarší a největší australský město (cca 3,5 mil. obyvatel) bylo postavený kolem přístavu Port Jackson pojmenovaný kapitánem Cookem v roce 1770. Historická část města tzv. ROCKS je v místě, kde původní bílí obyvatelé začali budovat město. Jsou tu domy ze začátku 19. století, malé uličky, krámky a hospůdky. Příjemné město k procházení z kraje sezony ještě není přeplněné turisty. V přístavu kotví kopie staré pirátské lodě, na které jsou přestrojené děti a velká cedule láká k projížďce. V obchodním centru jsem si vyměnil peníze (rozdíly v jednotlivých bankách a směnárnách jsou obrovský) a v American Expres si vyzvednul dva dopisy, který mě zase potěšily. Na náměstíčku s malým amfiteátrem uprostřed zpívaly a tancovaly holky ze školního sboru a úředníci na betonových schodech obědvali sendviče. Po obědě na mě padla únava ze změny času a vypravil jsme se zpátky do Kings Cross.

    Obešel jsem pár jiných hostelů a taky jsem zašel do jedné z nepřeberných cestovních kanceláří, kde jsem dostal haldu prospektů a brožur nejen o městě, ale i obecných o ubytování a dopravě pro lidi nazývané BACKPACKERS. Je to milionová oblast cestovního ruchu a nové ubytovací možnosti jsou tvrdou konkurencí pro Youth Hostels. Do Austrálie přijíždí spousta mladých lidí taky za prací (brožura je plná inzerátů, které ale mají skoro vždy noticku S pra­covní povolení je nutné). Nakonec jsem se ubytoval v domečku KANGA HOUSE v tzv. dormitory S víc lidí na jednom pokoji. To má vedle 1 a dvoulůžkových pokojů skoro každý hostel a je to nejlevnjší způsob ubytování. Pět dalších mladých (asi 18S20) kluků z Anglie a myslím Dánska tu bydlí dlouhodobě a vím, že jeden pracuje jako číšník v italské restaura­ci S bez povolení (které ale má v pase) nemusí platit daně a dostává 7 A$ + dýško/h a jídlo (1 A$ = 0,73 US$). Ubytování ho stojí 60 $/týden a říká, že je spokojenej. Pokoj je řádně „zabydlenej“, na několika místech visí oxeroxovaný pamflet o zákazu kouření a dalších nařízeních a zákazech. Na stole je popelník plný cigaret a nad ním visí ze stropu ponožka zakrývající kouřový hlásič. Přesto ale na mě pokoj působí skoro útulně. Na chvíli jsem se natáhnul a pak ještě zašel do blízkého australského muzea na bleskovou prohlídku. Moderní Austrálie má kratičkou historii, ale původní obyvatelé ABORIGINES S jsou zase se svým výtvarným uměním nejstarší přežívající umělci na světě. Pro Evropana (a laika) je zajímavý, jaké množství odlišných rostlin a zvířat od „našich“ se v Austrálii nachází. I když nepočítám moře, který je světoznámý svým GREAT BARIER REAF S Velký korálový útes S na severovýchodě kontinentu, na souši se to hemží klokanama, koalama, emu (pštrosovitý pták), papouškama kakadu a tisíce dalšíma ptákama, rostou tu eukalypty, gumovníky, kaktusy, zvláštní druh borovice, která se pěstovala blízko přístavů, protože má vysoký, štíhlý, rovný kmen a používala se jako náhradní stožár, když se původní zlomil (při častém sednutí na mělčinu) S prý a pestrobarevné kytky a naposled jsem viděl krásně rozkvetlý fialový strom. Alespoň zběžnou představu jsem si po návštěvě muzea udělal a teď mě čeká konfrontace se skutečným prostředím.

    Jedna z věcí, která v muzeu není, je hned rozeznatelná: Jezdí se tu vlevo! Snad jsem to ani předtím nevěděl, ale musím přecházet na přechodech, protože se automaticky dívám nejdřív vlevo a pak teprv vpravo a to už jsem jednou nohou v silnici a několikrát jsem se musel rychle vrátit na chodník. Auta tu jsou běžná věc (o něco míň než v Americe) a jezdí tu Fordy, Mazdy, Toyoty, domácí Holden, a dlouhatánský náklaďáky, kterým se říká ROAD TRAINS. Odpoledne jsem přišel na to, proč je v oblasti KING KROSS nejlevnější ubytování ve městě S RED LIGHT DISTRICT svítil skutečně červeně, ale není to jen řada bordelů; jsou tu i hospody, bary a turistické hostely jsou o blok dál. Je tu jaro a stmívá se kolem 7S2 8, což byla pro mě půlnoc a taky jsem usnul. Když jsem se do hotýlku přihlašoval, řekl mi vrátný, že kluci jsou mladí a že budu muset vydržet trochu rámusu. Noc ale byla klidná a já jsem se vzbudil se svítáním před pátou. Jdu pustým městem na most, abych si vyfotil město v ranním světle. Z děravý kapsy šortek jsem ztratil víčko od foáku a už jsem ho nenašel, i když jsem prošel celou cestu zpátky. Za malým hřebínkem, na kterém jsou už zmíněné ROCKS je další záliv, kde je akvárium a výstavní pavilony, zahrady a námořní muzeum. Je to klidná, čistá a asi i bezpečná část města (mám pocit, že celý město není nebezpečný), kam chodí lidi sportovat nebo piknikovat. Čínská zahrada je ještě zavřená, ale trochu můžu vidět skrz plot. Vede tu monorail, kterej má dráhu na pilotech asi 8 m nad zemí a vagónky jsou pomalovaný reklamama. Sydney má taky čínskou čtvr, sice jen pár ulic, ale s čínskými nápisy, krámy a restauracema. Taky tu nechybí nákupní MALL S nákupní středisko v budově se skleněnou arkádou mi připomíná moskevský GUM (architekturou). Krámy jsou podobný americkým, možná ceny jsou trochu vyšší. Začíná pršet, ale v teplém počasí to moc nevadí.

    Hned jak otevřela cestovka (v 2 10) jsem si šel koupit lístek. Ze včerejška už mám kartičku BACPACKER, na kterou je na lístek 10 % sleva (stejně jako na YHA) a dál jí můžu použít při ubytování (sleva tak 1S2 $) a v některých krámech a hospodách. Koupil jsem si lístek na 21 dní čisté jízdy platný 2 měsíce, který stál 800 $. Je na výběr ze spousty specializovaných okruhů, ale ten, se kterým bych mohl i na západ Austrálie stojí 1200 $ (platí 6 měsíců a není omezen počtem zastávek). Bylo těžký se rozhodnout bez zkušenosti cestování v Austrálii, jak rychle se dá jet a co všechno vidět. Něco jsem se dočetl, ale teprve uvidím, jak jsem nakoupil. Zároveň jsem si koupil „zájezd“ na Great Ocean Road, pobřežní silnici mezi Melbourne a Adelaide, kudy rychlý autobusy nejezdí (125 $ na 3 dny a 2 noci). Chtěl jsem jet expresním autobusem hned v 11 do CANABERY, ale je zrušený a pojedu až ve 12 a to nestihnu otevřený parlament. Ale musím jet už dneska, abych byl včas na zájezd v Melbourne. Rozloučil jsem se se spolunocležníkama (většina jich ještě spala) a došel na nádraží v už stálém dešti. Stanice je malá a před každou jízdou se musí rezervovat místo. Autobusy mají video, hodně místa na nohy, velký okna a pneumatické, dokonalé pérování.

    Dlouho jedeme předměstím a pak po dálnici na jih do hlavního města. Hned za Sydney jsou trošku kopce porostlé asi eukalypty s hlubokýma a příkrýma kaňonama od řek a potoků. Prší víc a víc a před Canaberou je bouřka. Taky si na nádraží nemůžu nechat baoh, jako u Greyhoundů v USA a tak jsem poprosil v prvním hotelu. Jdu deštěm do centra. Když se v r. 1901 australské kolonie daly dohormady a vytvořily federaci, potřebovaly hlavní město mezi Sydney a Melbourne. Konkurs na návrh vyhrál W.B. Griffin. Všechno šlo pomalu a až po druhé svět. válce začalo město růst. Dnes má 270 tis. obyvatel (australanů je asi 17 mi­lionů) a je to úřednické město. V jazyce původních obyvatel CANABERA znamená místo setkání a architektonicky je město zajímavý. Široké ulice vedou z centra do hvězdice, je tu umělé jezero a budova parlamentu je zabudovaná do kopce. Byla dokončená až v roce 1988 a je dílem US‑italského architekta, který vyhrál soutěž nad dalšíma 300. V „podparlamen­tě S podhradí“ jsou cizí ambasády, který mají národní ráz. Kanadská není nijak zvláštní, ale myslím čínská (nebo jiná asiatská) má typické střechy a zahrady a ambasáda z Papua New Guinea je exotická. Přestalo pršet a za kopcem se objevila duha.

    Další autobus do Melbourne byl volný jen přes noc (denní už byl obsazený) a tak jsem do Melbourne dorazil brzy ráno. Chvíli mi trvalo, než jsem našel místo, kde schovat baoh, ale podařilo se mi to v malým hotýlku v centru, kterej je i pro bacpakery a nevypadá rozhodně luxusní. I Melbourne má parky a „rekreační“ komplex kolem Muzea umění na břehu řeky. Krámky a kavárny jsou nad chodníkem a je z nich výhled na městské centrum. Pěší zóna je plná lidí a krámů včetně McDonaldů a jiných fast food. V informacích jsem dostal průvodce na pěší tůru po starých domech. Zajímavá byla tržnice, která mi trochu připomněla Jižní Ameriku, ale čistou, vypranou a uklizenou. Ovoce, zelenina, maso, ryby atd. Taky oblečení a další věci se tu prodávají v budově tržnice i jen na stolech pod velikánskou střechou. „Véélká tašká za dóólár“, křičel pán a zbavoval se tak zbylých jablek, pomerančů a banánů. Tradiční potravinové supermárkety jsou na okraji města, ale přesto v tržnici nakupuje plno lidí. Nejstarší domy jsou tu z 19. století a město bylo založený až 1835. Rychle se ale rozrostlo během australské zlaté horečky, kdy bylo údajně nejbohatším městem na světě. Dnes tu žije skoro 3 mil. lidí a je hlavním městem státu VICTORIA.

    V jednom z parků se mi zalíbily lavičky kolem trafostanice a rozhodl jsem se strávit noc tady. Ještě před setměním jsem si vyzvedl baoh a v parku se cítil bezpečně a pohodlně. Naštěstí v noci nepršelo, ale bylo neočekávaně zima. Pozdě odpoledne jsem vlastně ještě byl v oné „rekreační“ části města, kde stál kolem plácku dav lidí. Sledovali 3 velký papírový krabice, ve kterých byli zavření tanečníci a „tancovali“ , kouleli se a nakláněli. Jiná parta ukazovala horolezectví po dlaždičkovém chodníku. Měli lana, sedáky i horolezecké boty a když se jistili zpoza koše, lampy nebo lavičky a hledali stupy a chyty ve spárách dlaždic, sklízeli potlesk u širokého publika. Ráno mi jel autobus v 8 hodin a když na místě srazu (bylo to neobvyklé místo, jen pro odjezd exkurze) byli jen dva staří Američané a dva mladí Němci pocítil jsem pochybnosti o kvalitě cestovky, kterou jsem si pro cestu vybral. Ale všechno se ukázalo být ku prospěchu věci. Autobusík pro 20 lidí řídí pětadvacetiletý Ijn a jede s ním KRISTA, která dělá v cestovce úřednici a má poznávat jednotlivé zájezdy. O místo se netlačíme a komunikace s řidičem‑průvodcem je lepší než se skupinou 20 lidí. Hned jsme vyjeli po dálnici na severozápad a brzy uhnuli k moři. První zastávka byla na BELL BEACH, která je snem pro surfaře. V neoprenech sedělo několik lidí na prknech a Ijn říkal, že tu můžou být vlny 27 stop (9 m) vysoký. (Byl to sen surfaře z filmu Bod zlomu). V malém městečku, kde je univerzita a studenti chodí surfovat za školu (případně s prknem do školy) stavíme na kafe. Před kostelem prodávají starší paní koláče, buchty, pletené oblečky na děti a jiný, ručně dělaný věci. Mají velikou ceduli, že výtěžek jde na podporu organizace pro neslyšící.

    Obloha se zatáhla a po obědě, ke kterému jsme měli typicky australské FISCH AND CHIPS (hranolky a smažené obalované ryby, rybí závitky, tzv. Dim-Sim S čínské jednohubky a kus melounu) začalo pršet. Projeli jsme bránou z klád označující začátek GREAT OCEAN ROAD, kterou rukama kopali dělníci v době deprese (myslel jsem že průvodce říkal vojáci!). Celé pobřeží je skalnaté a má vysoké a divoké útesy, vykousané do pískovce. Stojí tu slavných 12 apoštolů S ostrůvky malé plošně a přitom vysoké, které jsou cílem mnoha fotografů. (Spíš agentur, kterým fotografové platí za východy a západy slunce, mlhy a měsíční osvětlení). Nám tu prší, fouká vichr a já mám podezření, že foák dělá málo „click“ a z fotek nic nebude. Ijn sliboval slunce a to skutečně na pár minut vylezlo a osvítilo oranžovožluté skály. Jedeme na další vyhlídky, ke kterým má průvodce historky. „LONDONE BRIDGE“ byl ostroh s tunelem a před pár lety se most najednou zřítil a na 20S30 m vysokém ostrově nechal uvězněný pár. Než přiletěla helikoptéra, byli tu novináři a televize. Záchranná akce dobře dopadla a hned po přistání na pevné zemi si pár zakrýval obličej a bránili se identifikaci, protože to nebyli manželé ani neměli jiný „oficiální“ vztah a nechtěli být prozrazeni. V jiné hluboké zátoce se svislými stěnami, ale jediným možným přístupem k vodě po dlouhé kilometry měl Ijn jinou historku. U pobřeží ztroskotala loď a jen dva 18letí mladí lidé se zachránili (ONA + ON). On se horkotěžko vydrápal na pevninu, sehnal pomoc a zachránili dívčinu. Pak si řekli sbohem, rozešli se a už se nikdy neviděli. V podání vtipného řidiče to s trochou opepření a vymyšlených detailů byla tragédie. Viděli jsme další část pobřeží, možná hezčí než 12 apoštolů (asi protože už nepršelo) s mostama a vykousanýma jeskyněma, tunelama a zátokama. Před soumrakem jsme zastavili u pláže se záchodama, na kterých byla na zdi malá, žlutá kovová krabice s dlouhou úzkou trubkou (jako nálevka z kanystru nebo konvice), která je tu instalovaná pro odhazování injekčních stříkaček, aby se po použití narkomana neválely po pláži a děti si s nima nehráli. Na jiných záchodech byla velká, bílá deska s nápisem GRAFITI HERE (malované obrazy na zdi = GRAFITI).

    Dnes budeme nocovat v malém bývalém přístavu (BRIDGEPORT). Američané bydlí v motelu, Němci v karavanparku a já v přívěsu, ve kterém za sebou vezeme bágly. Je v něm koberec a místo tak pro 3. Jdeme na vyhlídku k majáku, odkud je krásný západ slunce. V přístavu rostou v řadách jako svíce ty zvláštní norfolkské borovice, ze kterých jsem si vzal pár semínek. Ráno je zima a fouká téměř uragán, ale na chvíli vylezlo i sluníčko. Vyjíždíme v 8 a S NE NE NE, to celý bude až zítra!  Tak znova:

    Zase trochu sprchlo a už skoro za tmy dojíždíme do PORT FAIRY. Američané mají zamluvený místo v jediném hotelu, které jim ale prodali a dali je do jakési kůči, na což si budou ráno moc stěžovat. Ijn se nás zeptal, kde a jak chceme spát a že je tu Youth Hostel nebo možnost stanovat. Já jsem řekl, že hledám nejlevnější způsob a jako odpověď zaznělo „Zkusím promluvit s paní domácí“. Když se vrátil, měl pro mě nocleh za práci S skládal jsem horu povlečení, ale trvalo to tak : h. Večer jsme byli Američanem pozvaní na pivo do místní hospody, kde je dlouhej bar a několik televizí na sledování koňských a chrtích dostihů. Hospoda byla jako vymetená, protože v sousední a konkurenční U špalku, měli 150. výročí založení. Tam bylo pro změnu plno, hrála kapela a tancovalo se. Tedy tancovalo asi 10S15 holek a když tu byly s partnerem, ten zamračeně seděl nebo stál opodál se sklenicí piva. Jen nejaktivnější tanečnice dokázaly na parket přitáhnout poloopilé klimbající postavy. Pivo je v Austrálii nejpopulárnější nápoj a druhý je prý taky pivo. Docela příjemně mě překvapilo. Nefalšovaná australská zábava skončila asi ve 2. Došli jsme do hostelu, kam jsme museli zadním vchodem.

    Ráno jsme vyjížděli v 9, ale ve skutečnosti v 8, protože se měnil čas na letní. Roční období by měly být obrácené než u nás, ale tady jsou na polích brambory téměř ke sklízení a to je začátek jara. Vrátili jsme se několik kilometrů zelenajícími se pastvinami a polema s úplně černou, úrodnou, sopečnou zemí k jezeru uvnitř obrovského starého kráteru sopky. Na ostrově je rezervace, kam kdysi bílí přistěhovalci vytlačili místní obyvatele a „dovolili“ jim tam žít. Za chvíli ale nebylo co lovit a aborigines si přilepšovali ovcema farmářů a ti jednou řekli dost a tím byl konec osídlení ostrova. Dnes jsme tu mohli vidět volně žijící koaly, pštrosy a podivné husy, ibisy a černé labutě, které jsou pro Austrálii typické. Sopka a celý kopec není vysoký, ale je z něj pěkný rozhled po okolí, kde je země rozparcelovaná na pole a pastviny s osamělými baráky farem. Navštívili jsme taky místní velehoru 150 m vysokou, starou sopku s rozhlednou, ze které toho moc vidět není kvůli přerostlým eukalyptům, ale celkem nízko se na listech stromů pásla líná, šedivá koala. Další atrakcí byla pěkná kuželová sopka s kráterem o průměru 300 m. Na tu nevede silnice a tak jsem si protáhli nohy, zatímco 71letá Julie s manželem „relaxovali“ na lavičkách pod kopcem. Přiblížili jsme se hranici mezi VICTORIA a SOUTHERN AUSTRALIA, kde se hodinky posouvají o 2 h zpátky. U krásné řeky, kde zrovna kotvila výletní loď s desítkama turistů jsme měli oběd a Ijn navázal kontakt s kapitánem z lodi, který nás pohostil grilovanýma kuřatama, párkama a karbanátkama, které zbyly po turistech. S naším chlebem a salátem a kečupem jsme si pochutnali. (v ceně zájezdu je oběd stylu piknic). Ještě nás čekala jedna díra do země nazývaná Modré jezero. Ve starém a hlubokém kráteru je nádherně modrá voda a je čistá. Slouží jako zdroj pitné vody pro třetí největší město v Jižní Austrálii MONT GAMBRIER, který má jenom 20 000 obyvatel. Zase jsme se dostali k moři, kde jsou tentokrát nízké, ale hodně členité útesy s dírama, špičkama a jezírkama s tak ostrýma hranama, že se po kamenech vůbec nedá jít. Pobřežní pěšina se jmenuje OCEAN SPRAY a příboj se tříští o břehy a vytváří vlhkost a mlžný opar. Na druhé straně dlouhatánské půlkruhové zátoky je městečko BEACHPORT, místo našeho dnešního noclehu.

    Jak už jsem napsal (a spletl se) dřív, bydlím v přívěsu. Vyjíždíme v 8 a budeme mít snídani na ovčí farmě. V malé plechové hale, kde se stříhají ovce je stůl pro turisty a už nás čekají dva Australani. (mají dohodu s cestovkou a jak jsem záhy zjistili, jeden z pánů je Kristy táta). „Musíte vyzkoušet VEGIMATE“. Je to skoro černá hmota asi jako kolomaz, která se spolu s máslem maže na bílý toast. Je to slaný a chutná to jako masox s kvasnicema, což to taky je. Místňáci čekají na naše úškleby a nechu, protože napoprvé to není nic moc a chu je hodně výrazná. Ovšem Julie jihoaustralskou specialitu okamžitě miluje. Po snídani nám farmáři ukázali, jak se stříhají ovce. Asi 50 zvířat zažene perfektně vycvičenej pes do ohrady a úzkým koridorem do haly. Stříhací strojek je elektrickej a mastnota z vlny čelisti krásně promaže. Běžně se ovce stříhá po 12 měsících, ale nám ukazují poloviční dýlku chlupů. Vypadá to přesně tak, jak jsem viděl v nějakém filmu a musí to být pro střihače dřina. Snaží se udělat jeden veliký kus, který se rozhodí na kovový rošt, vyberou se špinavé okraje, někdo rozhodne, jak dobrá je vlna a hodí jí do jedné ze tří kopic. Důležitý je průměr vlákna a pevnost S čím menší průměr, tím lepší. Na malém lisu se materiál pytluje do 200 kg žoků, které jdou na burzu a podle vzorku se okamžitě prodají. Sami farmáři říkali, že prodávají surovou vlnu lacino (mysleli tím Austrálii) a že by bylo lepší vyvážet drahé výrobky. Připomnělo mi to naše lesy a vyvážení dřeva nastojato. Taky jsem viděl prvního klokana, kterej byl schovanej v pytli a bylo z něj domácí zvíře, který žere suchary. Kromě ovcí mají také koně, krávy na mlíko a maso a kozy. Největší obchodní trhák je vyvážet ostříhané, živé ovce na Blízký Východ, kde je musí mít před vařením živé. Cestují na obrovských náklaďácích do přístavů a pak v malých kojích na lodích S prý nic moc. Jednou z nejčerstvějších aktivit na farmě je vinohrad. Zatím pokusně, ale prý mají úspěch.

    Když jsem koukal na obrovské lány pastvin, brambor a obilí a srovnal množství lidí tady a v bývalém Československu, musíme umřít hladem. Ale Austrálie hodně zemědělských produktů vyváží. Zase jsme se vrátili k moři, kde jsou slaná jezera oddělená od moře pásem písečných dun. Moc ptáků jsme na nich neviděli, i když to pro ně má být ráj. Ranní předpověď farmářů, že bude bouřka se pomalu začala naplňovat a obloha se zatáhla. Uprostřed dun písku jsou v moři kulaté žulové výčnělky, který vypadají jako malé homolky. Původní obyvatelé mají své staré pověsti, které používají krajinu jako součást děje. Blízká řeka byla vytvořená rybou a její zákruty ryba zanechala po máchání ocasem. Tyhle balvany jsou zbytek zabité ryby a poloostrov s kopcem na konci je pozůstatek oštěpu, který někdo hodil do moře. Je to jen část dlouhé pověsti. Začalo pršet a my jsme zastavili ve „sklípku“, kde jsme dostali ochutnat dobré červené i bílé víno a taky portské a muškát. Z vinařské oblasti jsme stoupali do zvlněné krajiny před ADELAIDE. Poslední atrakcí zájezdu je turistická vesnička původně založená Němci, kde je jedna hlavní ulice s krámkama a hospůdkama. Naši němečtí spolucestovatelé řekli, že tohle mají doma a moc se jim z autobusu nechtělo S stejně tak mě i Američanům a tak stavíme jen na záchod a za deště vjíždíme do ADELAIDE. Cestou jsem si vyhlídnul střechu v parku a když jsme se rozloučili, hned jsem k ní zamířil. Začalo foukat a pršet a hned po večeři jsem zalehnul a ráno brzy vstal.

    Ráno mě pozdravil údržbář z malýho náklaďáčku a popřál mi G,DAY. Nechal jsem si baoh v soukromým hotelu a navštívil Kristu v kanceláři turistické agentury. Dala mi plánek města a našla pro mě opravnu foáků. Už včera jsem na konci filmu přišel na to, že se neotvírá uzávěrka. Bylo ale moc brzy a nejdřív jsem se šel podívat na závodní okruh formu­le 1. Každý rok tu závodníci projíždí po dráze obklopené tribunami a betonovými bloky a zátarasy. Na jednom ze 4 centrálních náměstích jsem uviděl Foto-Kino a zašel se zeptat, jestli taky neopravují. Prý záleží na tom, co s foákem je. „Odkud jsi?“ Zněla otázka asi 50letého majitele krámu. „Jsem Čech.“ „Já jsem ze Slovenska!“ Mluvili jsme v rodných řečích, Andrej odešel po 48. a opravil zamaštěnou závěrku a navíc i expozimetr a zaostřování a platil jsem jen cenu baterky. Byl jsem tak rád, že jsem hned vyfotil několik zbytečných a nezajímavých fotek.

    Celá ADELAIDE je obklopená parkama a zahradama a v tzv. Severním městě, kde jsou drahé restaurace jsou domy v anglickém stylu. Ve veliké katedrále sv. Petra je farář, kterej provází turisty a vypráví o novogotickém velkém kostelu. Začalo pršet bez přestání a já jsem měl naštěstí namířeno do muzea imigrantů. Tam se nepotvrdilo, že Austrálie byla zemí vrahů, zlodějů a utečenců deportovaných z Anglie (bylo to ale jen o období 19. a 20. století). Lidé přijížděli na lodích a bydleli v imigrantských bungalovech. Pracovali na nekvalifikovaných místech a neměli moc peněz S to všechno v rozporu, co australská vláda slibovala na letácích, transparentech ap. Na nástěnce byly lístečky z ankety „Návštěvníci muzea, řekněte sami, jaké to bylo“. Často jsem četl slova: horrible, hell, no life. Na počítači jsem si našel Česko a překvapilo mě, že po 48. a 68. přišlo a přichází nezanedbatelné množství lidí po 89. Celá Austrálie je „mladá“ země a obyvatelstvo je promíchaný ze všech částí světa. To, co jsem zatím pocítil při kontaktu s lidmi je celkem klidný, spokojený a relaxující životní styl. Lidé jsou příjemní a snaží se pomoct. Muzeum je v komplexu university, kde je veliká (a pěkná) knihovna, a další všeobecné muzeum. Za oknem je kostra Modré velryby S největšího zvířete, které kdy žilo. Jedna místnost obsahuje sbírky brouků, pavouků a pestrobarevných motýlů. Pestrobarevná a neúnavně krásná je sbírka minerálů, na které je Austrálie bohatá. Taky meteority jsou po centrální poušti jako rozseté S prý proto, že nejsou schované pod porostem či nánosy jako v jiných částech Země. Jsou převážně z kovů o velké měrné hmotnosti a podle ohlazeného nebo děravého povrchu se dá určit, jak letěly atmosférou. Mají tu dokonce i Vltavíny, které vznikly možná v důsledku dopadu meteoritů. Další sály s ptáky a sbírkami nástrojů, zbraní a dalších předmětů z oblasti Malaisie, Papua New Guinea (Mikronesie?) a savci jsou pro Evropana (mě) něčím úplně odlišným a novým. Pořád prší a další budova je Muzeum umění S australští malíři mě nijak neuchvátili, ale sbírka z Evropy obsahuje plno anglických malířů a ukázky od starých italských mistrů až po 19. století.

    Každý rok se 1.11. běží MELBOURNE CUP S koňský dostih. Je neuvěřitelně populární (dostihy samy jsou hlavní zábavou a na každém rohu je sázková kancelář) a téměř každý kouká ve 3 hodiny na obrazovku. Zašel jsem do obchoďáku, kde byl v oddělení televizí nával. Koně doběhly a pár lidí se radovalo, většina nedávala zklamání příliš najevo. Přes zavírající čínskou čtvr jsem se vrátil ke svému parku, vyzvedl baoh a dnes zůstal pod větší střechou blízko (přímo na dětském hřišti). Skoro celou noc pršelo a bylo celkem zima. Ráno jsem šel rovnou na nádraží. V 8.30 mám rezervaci na autobus do PERTH S cesta na západ přes půlku země. Autobus není plnej a řidič s náma vtipkuje. Stavíme každý 2S3 h na záchod a protažení. Hned za A. začaly pastviny a rovina, o něco později nedozírné zlatožluté lány obilí. Ve vesnici KIMBA je cedule „PROSTŘEDEK CESTY NAPŘÍČ AUSTRÁLIÍ“. Silnice je asfaltovaná a rychlá a vede po původní trase, která sledovala telegrafní dráty. První auto, který tu překonalo kontinent, podniklo expedici někdy na začátku 20. století. Další následovalo za 12 let. Pole vystřídaly suchomilné nízké keře. Oblast se jmenuje NULLARBOR PLAIN, což v nějaké řeči (latině?) znamená „žádné stromy“. Rostou tu ale eukalypty, které jsou v každé oblasti trochu jiné. U silnice jsou tu oblíbené žluté kosočtvercové značky s černým symbolem klokanů, pštrosů s dodatkovou tabulkou NEXT 96 km (96 bylo asi nejvíc). Stavíme u benzínových pump, kde jsou hospody, krám se základníma potravinama a záchody. A zase pustina. Dlouhý kus jsme překonali v noci (cesta trvá den-noc-den), sám na sedadle jsem spal přepychově. Brzy ráno nám přes cestu skákali klokani a oranžové slunce osvětlovalo černou linku silnice vedoucí k obzoru.

    Někde zase začaly pole s obilím, zase lesy a pak zlatokopecké město KALGOORLIE, s opuštěnou pastelově namalovanou těžební věží blízko muzea zlata. Tady začalo být horko, ale klimatizovaný autobus pokračoval dál na západ. Před PERTH bylo dokonce pár vesnic a celý jižní cíp Západní Austrálie je hustějc obydlenej s příjemným klimatem, lesama a pár kopcema. My jsme ale skončili v PERTH. Ze stanice jsem došel do centra a zamířil do KING,S GARDENS, najít si místo ke spaní. Šplhal jsem na vyhlídku a bez stativu vyfotil skleněné centrum S betonovoskleněné mrakodrapy plné úřadů S který bylo osvícený zapadajícím sluncem. Na malé slepé pěšině jsem si našel místo blízko silnice, ale zastrčené a pěkné. Napůl jsem postavil stan proti hmyzu a v noci se občas vzbudil a poslouchal, jestli někdo nepřichází. V 5 ráno, když vycházelo slunce jsem poslouchal BBC, kde hlásili 21 hodin, ale včera večer. Udělal jsem si lepší představu o čase. Když je v Česku poledne, v Austrálii už je večer a v Americe teprve ráno. Tady jsem od nás asi o 8 hodin dřív. Taky jsme projížděli malým územím, kde se hodinky posunovaly o 45 minut, tedy úplně zmateně v návaznosti na světový čas. Už ráno bylo teplo a ještě s baohem jsem šel do zahrad S obrovský, pěkný park s částí, která je botanickou zahradou. Přestože už jsou pověstné západoaustralské kytky odkvetlé, zahrada je krásná a uklidňující.

    Z kopce je vidět centrum jako na dlani. Mám na město celý den. Úředníci ráno chodí do práce a zvolna se plní pěší zóna s krámama. Podle informačního letáku jsem si našel zajímavý místa a začal ve staré mincovně. Je to také slévárna zlata a ve skleněné krabici si malou dírou můžu sáhnout na zlatou cihlu, (která váží asi 12 kg) a ve vitrínách prohlídnout zlaté předměty a malé cihličky a pruty. Na pěší zóně a v mnoha průchodech se prodávají klenoty S hodinky, opálové šperky, diamanty a perly. Zašel jsem do krámku s opálovými šperky a dostal podrobný výklad o světlých a tmavých kamenech, těžbě a nalezištích. Paní mě nenechala odejít a že se ještě musím podívat na diamanty, ale prý do jiného krámku, kam mě doprovodila. Bílý diamant má hodnotu danou velikostí a čistotou a je cennější než šampaňský, nebo koňakový kámen S pivově nažloutlá barva. Ty jsou oba ale o hodně levnější než vzácný růžový diamant. Taky perly jsou australským vývozním artiklem a turistovi s pasem a letenkou tu dávají 30 % slevu. Na rohu pěší zóny stojí divadlo Jeho veličenstva (všechno je většinou Jejího veličenstva), který není nijak úchvatný, ale s pěkným mramorovým schodištěm, starou pokladnou a veřejnýma záchodama s obrovským předsálím. V intelektuálním centru jsou muzea a knihovny. Před prudkým sluncem a teplem něco přes 30 jsem se rád schoval do muzea umění, kde byla exkurze ke čtyřem malým obrázkům z dřevoprintů anglického malíře Moi­se (?). Ve zbytku muzea byly nějaký moderní výtvory, který se mi moc nelíbily, ale zato výstava umění původních obyvatel je zajímavá. Přestože každá oblast má svoje rysy, všechny mají společné prvky. Hnědočervené, oranžové a červené barvy a geometrické obrazce. Před muzeem je bazén s vodou, kde je konstrukce poháněná velkým vodním kolem (vodu přivádí trubka) a převody, řetězy a další mechanismy způsobují pohyb S konstrukce hodna pana majora Papeže. V dalším všeobecném muzeu jsem se dozvěděl víc o meteoritech a o životě v moři S od velryb přes delfíny, žraloky, hvězdice až po korály. V jiném sále je výstava o vývinu života ve světě. Před 3000 miliony let začal život, který teď můžeme vysledovat ze stromolites. Jsou to jakoby špalky rostoucí ze dna moře vyrostlé z prapůvodních mikroorganismů. Pak stovky milionů let skákaly až po období dinosaurů. Další výstava ptáků ukázala barevné papoušky a mořské kormorány, pelikány, racky a další. Před sálem s autama stojí parní traktor a uvnitř jsou Fordy i místní značky a další americká auta. Venku už nebylo takový horko a krámy jsou dnes v pátek otevřený do 9 a v ulicích je plno lidí. Ještě před tmou jsem se vrátil na stejný místo do parku a tuhle noc mě několikrát vzbudily hlasy.

    Ráno mám jestě čas dojít do infromačního centra pro prospekty a informace na další cestu před odjezdem autobusu. Celý den mi trvala cesta do oblasti SHARK BAY, asi 500 km po pobřeží na sever. Zase plno obilných polí, pak nějaký porost s jezery a ke konci rovina s křovisky. Před městem GERALDTON jsou budovy z 19. století opuštěné a restaurované a jsou veliká turistická atrakce. Asi hodinu jsem čekal už v noci na přípoj a poslouchal jsem kluka, kterej hrál na bílou kytaru „klasiku“; nikdy se neučil a hrál jen tak, jak to odposlouchal. V autobusu cestujou skoro výhradně mladí lidé s baohama a na křižovatce si vyměňují zkušenosti co vidět a kde spát. Kluk s Francie s holkou z australské Canaberry mi vyprávěli o MONKEY MIA, kam jedu. Debata se rozšířila i na další místa v Austrálii, jak mouchy obtěžují jen evropské turisty, jak je na severu horko a vlhko a že Vegimite (ony kvasnice s masoxem) jsou vedle chips and fish typické australské jídlo. Přijel rozdrkanej autobus, ve kterým nás bylo asi 15 a na 1 2 hodiny jsem usnul. Na konečné jsem zamířil k pláži a pod jasnou mléčnou dráhou jsem si ustlal.

    Ráno vyšel Jižní kříž a po rozednění běhaly po pláži holky z chatkového resortu. Není tu nic jiného než molo, karavanový park, chatky a bazén s HOT-TAB. A taky návštěvnické středisko s rangerama. To, co sem lidi přitahuje jsou divocí delfíni, kteří skoro každé ráno připlavou k pláži a nechají se nakrmit (ale jen tak málo, aby museli sami lovit S jen taková svačina). Znají rangery a připlavou tak, že člověk po kolena ve vodě je může pohladit. Viděli jsme asi 5S6 kusů a jedna máma měla s sebou malého, týdenního delfínka. Kvůli tomu jsme museli z vody (asi tak 50S70 lidí), ale vyvolenci stejně mohli krmit. Skutečně ryby působí jako volně žijící zvířata a ne cirkusové „opičky“. Rangeři je od sebe rozeznávají podle toho, jak mají ze zápasů mezi sebou nebo z jiných nehod vykousané a různě zubaté horní ploutve. Tenhle druh patří k „BOTTLENOSE DOLPHIN“, kteří můžou vážit až 275 kg, měřit asi 2S3 m a dožít se přes 20 let. Mladé mají jednou za 2S3 roky a žijí v malých skupinách. Jsou to savci, kteří se postupem času přeměnili v dnešní podobu z jakéhosi suchozemského, chlupatého předka, lovícího v moři. Asi po 2 h dostali poslední rybu a odplavali do dálky zálivu SHARK BAY. Film ukázal, jak sociální jsou to zvířata a jak umí být naštvaní a prát se. Přesto ale vědci spoustu věcí z jejich chování vysvětlit neumí.

    Šel jsem po pláži, potkal rybáře a vykoupal se v ne moc horkým moři na mělké, kamenité pláži. Jsou tu ochočení kormoráni a pelikáni a až nepříjemně dotěrní racci. Kromě delfínů tu není co dělat a nechápu lidi, kteří tu tráví týdny. Vlastně chápu, ale není to můj sen S brožura popisuje Monkey Mia jako místo stvořené pro relaxaci. Asi 1,5 km dlouhá pěšina vede k rybníčku, kde je pozorovací budka na sledování ptáků, kteří se sem slítají napít a lovit. Zbytek pěšiny je naučný S jsou tu cedule u stromů a keřů, ale pro stovky much, který lezou do očí stěží vidím na cestu. Večer jsem psal deník a povídal si s australskou rodinou. Měl jsem problémy rozumět paní a malýmu klukovi jsem nerozuměl skoro vůbec. Začaly se dělat bouřkový mraky, ale foukal jen vítr a nepršelo. Ráno jel autobus už v 5.30, kterým jsem se vrátil na rozcestí a předával informace, rady a lístek dvěma Američankám z Milwaukee.

    Dalších pár hodin trvala cesta na jih do GERALDTONU, kde jsem měl asi 5 hodin času. Celé pobřeží se tu jmenuje BATAVIA COAST, podle holandské lodě, která tu ztroskotala někdy ve 20. letech 17. století při cestě na Jávu, asi 60 km (!) daleko od břehu. Zachránilo se asi 120 lidí ale pod tyranií jednoho z vůdců byli téměř všichni zabiti, když se postavili do opozice. Záchranná výprava našla jen hrstku ztroskotanců po masakru. Loď byla nacpaná osobním bohatstvím pasažerů a po mnoho let několik skupin potápěčů pozvolna vyzvedávaly zbytky lodě. Pobřeží je tu nebezpečné a je tu víc ztroskotaných lodí, o kterých jsem se dozvěděl z nautického muzea. Tahle část Západní Austrálie je taky známá krásnými divokými květinami, které ale bohužel rostou víc ve vnitrozemí a teď už je většina odkvetlých. Přesto jsem ale některé viděl na záhonech a pozdějc, i v přírodě.

    GERALDTON je důležitej přístav, ze kterýho putujou tuny obilí pryč ze země, ale je to i příjemné turistické město s velikou (a pěknou) katedrálou St. Francis Xaviera. Odpoledním autobusem jsem jel zase na sever, ale o něco níž než Monkey Mia na křižovatku, odkud vede silnice do města KALABARRI. Už na nás (asi 4 lidi) čekal mikrobus s přívěsem na bágly a mladá holka to hnala po rovné silnici směrem k moři. Američan Mike by taky chtěl v národním parku KALABARRI podniknout nějaký chození, ale brožura praví, že musíme mít svolení od rangerů a musí nás být 5. Cesty tu nejsou jen průchod kaňonem MURCHISON RIVER. Je to prý divočina a od cesty mě odradila úřednice v Geraldtonu, která volala rangerovi do Kal. a že prý měli nehodu S uštknutí turisty hadem. S Mikem jsme se rozhodli postupovat podle brožury a rangera navštívit. Hned po příjezdu k Bacpacker hostelu jsme našli další tři, dohodli se, že ráno zajdeme na stanici a já jsem se šel utábořit na pláž. Mám tu tři dny času, což akorát odpovídá: 2 den na pobřežní útesy a dva dny v kaňonu. Ráno jsme se všichni sešli, já jsem zjistil kam a kdy jít, zavolal rangerům a ti nás vyzvedli autem a odvezli do jejich sídla za město. Čekalo nás zklamání. Prý je horko, není tam voda, terén je nebe- nebe- nebezpečný a další strašný hrůzy, že to vypadalo jako peklo. Doporučili nám cesty „Smyčkou“, ze které nás prý můžou zachránit, ale odjinud ne. Vlastně jsme byli rádi, že vůbec můžeme jít a tak jsme dostali pokyny a povolení. Asi v 2 10 bylo „úřadování“ skončeno a já se pěšky a stopem vydal na červené a bílé mořské útesy. Bylo horko, ale od moře to příjemně foukalo. Možná jsem v dálce viděl velrybu a v „Duhovém údolí“ jsou červeno-žluto-bílé vrstvy pískovce. Naučná stezka vypráví o rostlinách i kamenech, velrybách a ptácích. Vrátil jsem se do Duhové džungle, kde jsou v klecích krásní australští papoušci a přestože bych je radši viděl na svobodě, aviarium se mi hodně líbilo. Ještě se mi podařilo sehnat na zítřek dopravu (první šizuňk chtěl 100 $ za 5 lidí a 2×80 km, druhý jen 65 $), setkal jsem se s dalšíma čtyřma, vykoupal se v divokým moři, viděl západ slunce a tentokrát nocoval na zahradě hostelu za 5 $.

 

 

         



Dopis č. 18

 

 

17.11.94, KUNURURRA, AUSTRÁLIE

 

Druhý dopis z Austrálie

 

    Jako obvykle začnu pozdravem, který posílám všem, kdo právě budou číst další řádky. a taky se musím vrátit o pár dní zpět, do KALABARI, na západním pobřeží Austrálie. První den jsem v posledním dopisu popsal letem-světem a ani nevím, jestli jsem psal o velrybě. Na procházce po útesech jsem v moři, docela blízko břehu uviděl něco, co bylo černý, na slunci lesklý a zahlídnul jsem rozprášenou vodu. Je období, kdy tudy největší savci táhnou, a tak jsem měl možná štěstí. Ale jistej si nejsem. Večer se nás pět, kteří se chystají do buše (buš je všechno, co není město nebo vesnice S pohorky se jmenují bushwalking shoes) sešlo ve společenský místnosti hostelu. Je tu kuchyň, pár stolů a židle, malá televize a rádio a plno letáků a informací o dalších i místních atrakcích, ubytování, expedicích ap. Za 5 $ jsem se spolu s ostatníma utábořil na zahrádce a v 5.45 nás vyzvednul autobus s turistama, kteří jeli na kanoistický výlet (voda je stojatá a jízda je jen spectacular). Mohli jsme si nechat část bagáže v hostelu, ale stejně jsme nabalení jako na Severní pól, protože každý má nejmíň 5 litrů vody.

    Po 40 km jsme dorazili na vyhlídku do kaňonu, kde je jeden z mála přístupů. Hluboké údolí se strmými stěnami se tady jmenuje GORGE, v USA CANYON a snad v celé Austrálii převládá červená barva skal. Hned na začátku je skalní okno, skrz které jsou focené všechny pohledy a obrázky v prospektech. Cesta dolů není těžká a je to o trochu víc, než 100 m. Popošli jsme kus proti proudu, schovali baohy do stínu (z krádeží prý strach mít nemusíme) a jen s vodou a jídlem půjdeme na 4S5 h. Horko není tak hrozný, jak ho rangeři popisovali, hadi se tu taky nehemží a voda je sice slaná, protože řeka neteče a voda je jen v tůních a vypařuje se a taky skály, které kdysi byli v moři, jsou slaný!, ale žízní bychom neumřeli. Vede tu pěšina, ale spíš jen od klokanů, koz, ovcí a prasat, kteří tu žijí divoce. A dokážou nadělat pěkné škody. Prý není neobvyklé, že skupina koz dobývá mladý stromek, aby se pak dostaly ke kořenům. Prasata rozrývají půdu a ničí trávu a porost.

    Občas cestu ztratíme a proti varování, že se ztratíme jsme se vydali do postranního kaňonu. Je tu plno keřů a stromů a natažené pavučiny s obrovskejma pavoukama. Šplháme po skálách, po vyschlých vodopádech a vyhýbáme se zhnědlé vodě v malých tůních. Najít cestu zpátky není problém. Dozvěděl jsem se, že zvěře, skákající po dvou, kterýmu jsem říkal klokan je Wallibi, který žije na skalách a má jinou srst. Další zajímavost o klokanech ve mě na chvíli vzbudila dojem, že si ze mě kluci dělají srandu. Ale je to tak. Klokanice umí zadržet svoje těhotenství v latentní formě (nevím přesně, jestli je nějak časové omezená) a až nastanou vhodné podmínky, narodí se jí potomek! Jako slepý a malinký tvoreček vleze do kapsy a tam saje mlíko a roste.

    Jdeme vysokou trávou a dupeme, abychom zahnali hady. Slunce máme přímo nad hlavou a teplota je tak 35 až 37 °C. V hluboké tůni jsme se krásně vykoupali a neumíme přijít na to, co způsobilo totálně hladký řez v pískovcových vrstvách. U další tůně jsme se naobědvali, zašli do dalšího údolí a cestou zpátky jsme se museli prodírat hustým křovím, nízkými stromky a spletí kořenů. Naše baohy ležely nedotčené na stejném místě a krásně jsem si vychutnal šavnaté jablko. Už není tak horko, slunce dokonce občas zaleze za mraky. Teď teprv začíná cesta „Smyčkou“. Je to vlastně velký oblouk řeky a na konci budeme pod hřebenem s oknem, ze kterého je vidět řeka vlevo i vpravo. Levý břeh řeky je příkrý a pravý má pískové náplavy. Nikde není vidět cesta a Greg přebrodil na pískové lavice. Zbytek nás šplhá po skále, kde jsou úplné chodníčky na jednotlivých vrstvách pískovce, jako nekonečné schodiště. Občas musíme dolů nebo nahoru, někdy prolejzat převis po čtyřech, nebo viset za ruce s baohem táhnoucím dolů do vody. Podle instrukcí máme jít asi 45 minut na místo, kde se dá tábořit. Nemáme pořádnou mapu S neexistuje a podle náčrtku se těžko orientuje. Břehy se teď vyměnily, my jdeme po písečné a kamenité pláži zarostlé stromy a Greg šplhá po skalách. Chceme mít rezervu na zítřek a tak jdeme až na druhé vhodné tábořiště. Greg několikrát přešel skalnaté koryto na nečisto a potřetí jsem mu pomohl s baohem. Je Kanaďan, průmyslový inženýr a po škole pracoval 7 měsíců, aby si vydělal na cestování (hned po škole měl 20S30 $/h). Jeho kolega taky z Winipegu prý takovouhle tůru podniknul poprvé v životě a jeho ideálem při cestování je relaxace. Mají společně baoh (jen jeden), stan, spacák a možná jsou homosexuálové. Mike z USA má pěknou výbavu S stan, karimatku, nerez ešus, spacák, ale vařič o stupeň horší, než mám já (nemůže používat benzín). Doma prý chodí na výlety často (severozápadní Idaho), ale už s náma nešel do posledního kaňonu. Čtvrtý je Petr z Německa. Byl 5 měsíců na Novém Zélandě a skoro 5 měsíců tady v Austrálii. Má pěknej koženej klobouk a červený triko s plátěnejma kalhotama, který mají víc děr než látky. Je mi nejsympatičtější a je o něco mladší než já.

    Stavíme stany a já jsem zjistil, že mi chybí dvě části od tyček! Marně vzpomínám, kde jsem je mohl nechat. Stany máme ale spíš proti mouchám, kterých tu je spousta, lezou do očí, pusy při jídle, ale na rozdíl od komárů, nekoušou. Po soumraku jdeme spát. Ráno, stejně jako večer, vařím z vody v řece a nemusím používat sůl. Dnes je obloha zatažená a není tak hrozný hor­ko. Asi v 8 jsme se vydali dál. Smyčka má trvat celkem 6S8 h a my máme být v jednu na parkovišti. Zase šplháme po skalách a za dvě hodiny už vidím okno. Petr a já se kus vracíme, plaveme přes řeku a jdeme do jednoho z velkých postranních údolí. Našli jsme spoustu společných zájmů a po návratu domů zůstaneme v kontaktu. Suchýma vodopádama jsme vyšpl­hali až na planinu nad údolím a ještě jdeme kus na kopec, abychom měli výhled. Jenže na vrchol­ku se objevil další a pak další a skrz křoví asi 2 m vysoké nic nevidíme. To ale nějak neubírá na pocitu klidu, pohody a ticha v odlehlém koutě obrovskýho ostrova a vlastně kontinentu.

    Na parkovišti jsme pohodlně stihnuli dojít, setkali se tam s Kanaďanama, kteří silibovali a četli knihy a Mike odjel už dřív stopem, aby stihnul odpolední autobus (i když by ho stihnul i s naším dohodnutým transportem). Původně Američan z Minessoty (?) tu má svojí cestovku a taxi službu a neustále opakuje, jak v Americe střílí, věší a jinak zabíjí lidi a tady, že je klid. Jedeme ještě na vyhlídku „Z BEND“, kde si řeka našla cestu ve tvaru velkého Z po zemských prasklinách. Pískovce se tu usazovaly před stovkama milionů let a když se celá obrovská planina zvedla v důsledku sopečné (?) činnosti, objevily se praskliny. V jedné vrstvě bylo něco jako stopa od pneumatiky, prý pozůstatek pravěkého kraba (nebo ještěrky?). Náš průvodce toho hodně napovídal, ale o přesnosti a věrohodnosti údajů mám pochybnosti. Prašnou cestou přes pláně keřů a Black Boyů (asi 1,5 m vysoká rostlina příbuzná kaktusu, která má na noze kouli listů) nás karavánek odvezl do hostelu.

    Hned jsem se šel podívat na místa, kde jsem spal a hledal jsem tyčky. NIC. V sousedním kempu jsem se zeptal, jestli nemají nějaké zbytky po sklerotických turistech. Dostal jsem dlouhou, ale tlustší tyčku a pilku. Měřil jsem, řezal jsem, sklepával jsem zúžení a za : h jsem měl dva rezervní díly, který snad budou sloužit. Petrovi a mě jede autobus v 10 večer zpátky do PERTH, kde budeme v 6 ráno. Mohli jsme se ještě vysprchovat, uvařit večeři a Petr mi dával typy, kam jet a co vidět na N. Zélandu. Zítra taky budu muset naplánovat další cestu po Austrálii.

    Náš přípoj, který jede asi 50 km na hlavní silnici odjíždí odtud a čeká nás celkem 6. Už jsem si na nocování v autobusu zvyknul a mám několik variant, jak se stočit na dvojsedadlo a když se vzbudím s přeleženým krkem, jen vystřídám strany. Vzbudilo mě svítání, když jsme přijížděli k Swan Valey s vinicema a farmama. Tentokrát jsem si mohl nechat baoh na stanici, i když mi autobus jede až ve 3. Všechno je v lidech.

    Zašel jsem do centra a čekal na otevření cestovky, informací a muzea. Před nově otevřeným krámem stály černý džípy nějakýho rádia (přesně jako před 2 lety KISS 98) a rozdávali cosi v igelitkách lidem ve frontě. Zařadil jsem se a dostal čtyři čokoládový tyčinky, který se uvnitř prodávají za 0,5 $ kus. I když už jsem měl v sobě zrmzlinu z McD., čokoláda mi zachutnala. Vyzvednul jsem si informace a letáky o Western Australia, naplánoval cestu a zašel do cestovky, kde už jsem z minulýho týdne znal paní majitelku Pamelu. Myslím, že s upřímnou radostí mě přivítala S ne jako umělý úsměv Američanů a při hrnku kafe jsme plánovali, objednávali a zamlouvali a já platil: Výlet letadlem a půjčení kánoe. Je to úplně jiný způsob cestování, když vím, kde kdy budu, než v zemích Střední a Jižní Ameriky, kde sice jezdí autobusů spousta, ale ne moc podle jízdního řádu a nebo není jisté, jestli kvůli prasklé duši nezmeškáme spoj. (To už jsem ale psal, že jo?).

    Pamela musela čekat na opovědi a já jsem zatím šel do požárnickýho muzea, který je chytře navržený a děti to mají jako součást výuky S prevence a co dělat při požáru. A ještě jsem zašel na film o králíkách, který jsem v „obecném“ muzeu minule neviděl. Někdy v 2 19. století někdo přivezl asi tucet zvířat pro zábavu a závody a bez přirozených nepřátel se rychle rozmnožili a zdivočeli. Stavěly se stovky kilometrů plotů, které obsluha kontrolovala na kole (i ve 40 °C) a dodnes ploty slouží a kontrolují se džípama. Ve filmu byly ukázky, kde se na zabíjení používaly vojenské kulomety a cokoli, co mohlo střílet. Stovky, tisíce, desítky tisíc S asi víc S totální jatka. Ale farmářům žrali úrodu a v době sucha pili vodu z tůní a bazénů pro dobytek. Nic jinýho se zřejmě dělat nedalo. Problém ale není vyřešenej a králíci umí překonat vědecké omezování populace pomocí chemie (či biochemie?). Obědval jsem se starou paní na lavičce a poslouchal kytaristu, kterej hrál mě známý písničky s anglickými slovy.

    Znovu jsem zašel za Pamelou a s radostí zjistil, že se dostanu do HAMERSLEY RANGE (Kariuji) NATIONAL PARK, který leží na SZ od měsa NEWMAN. Do WITENOOM, města se 40 lidmi totiž autobus nejede, ale objednal jsem si tůru a taky transport z ROADHOUSE = benzínová pumpa plus krám na křižovatce S a prý je to jedna z oblastí, která se nemá vynechat. Průvodce i letáky slibují překrásné GORGES a moje zamluvená tůra obsahuje „Zázračnou míli“. V cestovce jsem čekal na potvrzení o půjčení kanoe, který mělo přijít faxem. Minuty ubíhaly a mě už za : h jede autobus. Nakonec fax zapískal a ještě jsem nakoupil v sámošce a střídavě šel a běžel na nádraží. Minule odjel autobus o pár minut dřív, ale protože všichni musí mít rezervaci, autobusáci ví, že nikdo už neschází. Je to docela sympatickej rezervační systém s telefonním číslem, který stojí jen místní poplatek za hovor.

    Kousek jedeme po mě už známé silnici, ale brzy jsme uhnuli do vnitrozemí, kde jsou obilné firmy a mírné kopce. Téměř všude jsou na stožárech větrná kola s hodně lopatkama, pomocí kterých se pumpuje voda ze studní do nádrží. Od farmy k farmě jsou někdy desítky kilometrů. Je jasno a v autobusu je na rozdíl od venku skoro zima. Benzínový stanice taky nejsou hustý a konečně potkáváme skutečně dlouhé ROAD TRAIN S tahač a tři přívěsy. V jednom rodhause stavíme na večeři a akorát se setmělo. V noci jsem občas vykouknul do krajiny, která je úplně rovná. Někdy musí autobus prudce zabrzdit, když se na silnici objeví klokani nebo jiný tvorové. Zabitých zvířat leží u silnice desítky a každý auto má před čumákem robustní trubkovou konstrukci, aby si neublížilo.

    Město NEWMAN vyrostlo po objevení železné rudy v okolí. Je tu jeden z největších dolů na světě. Ale jako město nic-moc. Chtěl jsem si vyfotit čekající černé obyvatele, ale ouha. Foák přestal převíjet na políčku 23 S fotografování mi prostě není souzeno. Zkusil jsem film převinout zpátky, ale ani napodruhý jsem se dál nedostal. Vyměnil jsem film a zbytek filmu musím oželet. Řidiči nám na videu pustili „Ruce vzhůru nebo moje máma vystřelí“ či jak se to jmenuje, ale naštěstí je pěkný a zajímavý výhled po zvedajících se kopcích HAMERSLEY RANGE. Silnice už nevede desítky kilometrů jen přímo, ale zatáčíme údolíma a šplháme do kopců (nejvyšší hora je asi 1200 m n.m., takže žádný velký hory). Všude roste nažloutlá tráva S SPINIFAX, eukalypty zvané GUM TREE a mezi tím stojí špičaté asi 1,5 m vysoké stavby termitů. Jsou jich tu stovky a stavba 2 m vysokého hnízda může trvat přes sto let. Komplikovaný systém chodeb a chytře orientovaný hlínovitý povrch proti slunci (ráno je vystavená větší plocha, v poledne malá a večer zase větší) zajišuje téměř konstantní vnitřní teplotu. Termiti žvýkají hlínu a sliny fungují jako lepidlo. Povrch je tvrdej a pevnej a ani d隝 termitiště nezničí. Ke žluté a zelené se přidala červená barva obnažených skal, které vypadjí jako pyramidy s velkým plochým kvádrem na vrcholku.

    Byl jsem jedinej, kdo na stanici vystoupil a jedno ze dvou aut, které tu čekaly, neslo nápis DAVE.S GORGE TOURS. Paní Ruth vyšla z báru a mladý Dán si z auta vyzvednul baoh a pojede dál Greyhoundem. Řekl toho víc, ale důležitý bylo PERFECT, BEAUTIFUL, WANDERFUL atd. Je sobota a tak mě vyzvedla sestra Davida, který je dnes na tůře s šesti Japoncema. Kromě Angličanů, Holanďanů, Dánů a Němců a hlavně Japonců tu moc dalších cizinců necestuje. Dokonce Američan s baohem se jen tak nevidí. Paní Ruth dělá v knihovně, informacích a místním obecním úřadě S všechno v jednom. V hostelu je Angličan a Němka a po obědě prý pojedeme na koupání k tůni. Zeptal jsem se, jak vychází bílí a černí obyvatelé. „V malé vesnici, jako je WITENOOM to jde. Já sama jim pomáhám vyplňovat papíry a žádosti o peníze a podporu od státu. V samotné vesnici ale bydlí jen bílí, černí žijí ve své osadě v buši.“

    WITENNOM bylo kdysi rušné město, když se v okolí těžil azbest. Asi 20 let už tu nikdo nekopnul a přesto jsou všude varovný cedule a aby někdo nevířil vlákna (v přírodní podobě a nebo usedlý je prý neškodný). Důl se ale zavřel ne z důvodu zdravotních, ale protože nebyl rentabilní. Včera bylo 41 ° a dnes je o trochu míň. Ani Adam ani Dáša nejsou v hostelu a tak jdu sám k tůni. „Město“ je úplně mrtvé a není co jiného dělat. Vyplašil jsem několik klokanů a po 4 km po rozpálené silnici slastně koukal do průzračné vody v úzké, dlouhé a hodně metrů hluboké tůni pod skálou. Brrr! Voda nemá víc než 20 ° a je úplně studená! Ale v takovém horku je to bezvadný osvěžení. Nikdo tu není a tak si plavu bez plavek a skáču ze skály. Najednou se nad hladinu snesl velkej hnědej pták-dravec a byl pár metrů ode mě.

    Dlouho jsem ve vodě nevydržel a vrátil jsem se zpátky. Uvařil jsem si oběd a povídal jsem si s dalšími dvěma bacpackery. Ve dvě nás vyzvedla Ruth, rychle jsme se vykoupali a jeli dál údolím až k bývalému lomu a osadě ve stínu stromů s kurty a bazénem, kde dřív bydleli šéfové azbestové firmy. Dnes se o komplex někdo stará a na stole jsou polystyrenové chladící krabice s ovocem a zeleninou a sklenice s nápisem pokladna s trochou peněz na rozměnění. Ruth říká, jak je tu bezpečno, nezamykají se domy a auta se nechávají před domem s klíčema v zapalování. Dáša se ptá, co lidé dělají ve volném čase. „Zalejvám zahrádku“ a v neděli se sejdou v místní TAKE-AWAY S hospodě. Čím se ale místní živí nám není jasné. Adam si ale všimnul, že Ruth má hodně, hodně drahý hodinky, tak tu buď žijí movití a nebo...?

    Jdeme se znovu vykoupat, krmíme malé rybky mouchama a pozorujeme malé ptáky, kteří v letu pijí vodu z hladiny. Klid, mír a relaxace. Plno lidí (turistů) tohle místo miluje. Chvíli po nás se vrátili Japonci a jedna Australanka, která cestuje sama na veliké Hondě, z výletu. Jsou utahaní a asi 50letý David se směje. Tůra s průvodcem trvá od 6.30 do 5.30 a je to plavání, chození, lezení po skalách ap. Už se těšíme na zítřek. Celou noc máme puštěnou klimatizační bednu a nad ránem jsem se musel přikrýt dekou.

    Japonci vstali brzy, aby necestovali v poledním vedru a my jsme vyrazili načas. V 4×4 Toyote jedeme asi 70 km a údolím YAMPIRE GORGE, který je hezký, ale ne neobvyklý, vyjíždíme na planinu. Na opuštěném kempišti jsme přibrali Australana z města DENMARK (nejdřív jsem si myslel, že je to Dán), kterýmu je tak 45S50. Když jsem si zamlouval místo v Perth, ptali se mě, jestli jsem fyzicky zdatnej, že je to potřeba. První zastávka je v JOFFRE GORGE. Z okolní roviny by člověk neočekával asi 50 m vysoký vodopád, který je teď ale suchý a potok pokračuje skutečným kaňonem se svislými stěnami někam za zatáčku. Před pár lety se tu zabila malá holka, která lezla vodopádem dolů. Hned po téhle informaci jsme dostali k podepsání papír, že tu jsme na vlastní riziko. Máme si vzít vodu, plavky, brejle a čepici a jdeme na 3 h do KNOX GORGE. Po pohodlné pěšině jsme se dostali na dno údolí a jdeme směrem po proudu. Potok neteče a jsou tu jen tůně. Musíme jít po úzké římse a D. říká, že tohle je Irská tůň (pool), protože do ní spadla holka z Irska i s baohem. Stíny se přibližují a zavírají a ve vodou ohlazených vrstvách můžeme vidět Hematit S asi 96 % čistý železo. Komínujeme nad vodou a z úkrytu v jeskyni vyndal D. provazový žebřík. Jdeme dalších 100 m a prý tu máme všechno nechat a vzít si jen plavky a v jednom baůžku foáky. Čeká nás KNOX SLIDE S tobogán S klouzačka. Údolí se úplně sevřelo a na dně teče trochu vody. Podlezli jsme zaklíněný balvan a jsme nad tůní, na začátku vodopádu. Pláň máme asi 70 m (100 m) nad hlavou a spodek údolí je tak úzký, že nemůžeme roztáhnout ruce. Prý mám jet první. Sedám si na kluzké dno asi 10 m nad tůní a nevidím dál než 2 m před sebe. Vím, že poletím vzduchem, ale jak vysoko? Klouzačku a celý systém kaňonů objevili a prozkoumávali kluci z místní školy a mě se derou na mysl Rychlé Šípy. Dosednul jsem na rozšířené místo a ze zadku udělal přehradu. Podle pokynů jsem si namočil nohy po stranách a vyzkoušel uvolnit vodu. „Tak a s příští vlnou pojedeš“. Nashromáždil jsem vodu, odhodlal se, odrazil rukama a jedu, jedu, letím a buch do studené vody v hluboké, kruhové, velké, krásné, tmavé tůni. Voda šplouchá o stěny a vydává zvláštní zvuky. Přeplaval jsem k výtoku a koukám, jak pojede Adam. Asi 2 je klouzačka a 3S4 m je skok, takže asi 7 m celkem. Když jsem byli dole všichni 4, David v žertu řekl, že odchází a zamával nám. Zpátky cesta nevede a po proudu je druhá tůň a pak další skok, ale nejsou dost hluboké na skákání. Ve skutečnosti D. popolezl zpátky a uvázal žebřík za zaklíněný balvan. Poprvé v životě lezu po provazovým žebříku a pro padající vodu se můžeme koukat jen dolů. Pojedeme ještě jednou a Dagmar nechce a tak mů­že i D. Podruhé jsem se trochu odřel, ale stojí to za to. Někdo z turistů, kterých tu D. za 8 let musel provést spoustu řekl, že je to lepší než BUNGEE-JUMPING a že je to víc „přírodní“.

    Vracíme se k autu a do kopce nám D. ukazuje jeho kondičku a že každý je tak starý, jak se cítí. Teď nás čeká „Zázračná míle“. Přejeli jsme asi 15 km a zase nás udivuje, že v takové krajině můžou být tak hluboké díry. Teď si bereme vodu a oběd a cesta nám zabere několik hodin. Příkrá cesta dolů končí ocelovým žebříkem a po pár set metrech je cedule, že vcházíme do oblasti vysokého rizika a že máme mít průvodce nebo předem kontaktovat rengery. U pěkné tůně budeme obědavat, ale předem nás D. vyzývá k následování. Skočil do vody a ručkoval po okraji tůně asi 5 m daleko a 1,5 m nad hladinou. Hned nám to ukázal a já jsem po 2 m spadnul do vody a to mě nečekal nejtěžší úsek, kde je okraj skály šikmo nakloněný a není se čeho držet. Ani na podruhé jsem nepřekonal moje krizový místo a po obědě jsem spadnul znova. Musím rezignovat. D. počítá na prstech, kolika lidem se to povedlo.

    Jdeme dál a znovu myslím na Rychlé Šípy a přestože už je tohle místo objevené, mám objevitelský pocit. Nové tůně, šplhání a komínování, nové pohledy a WOW (vouv) za další zatáčkou. Jedno místo je tmavé, úzké s valchovitými stěnami. „Tady odtud mě fotil fotograf z National Geographic, když jsem ho tu provázel (January 1991)“. Dostali jsme se na konec kaňonu, kde je „spojovací jezírko“, „JUNCTION POOLL“. Je tu křižovatka kaňonů a jediná cesta je vodou. D. pumpuje člun pro baohy a my plaveme. Vynechal jsem skok ze stromu, asi 5 m nad vodou.

    David ukazuje na vrchol skály a tam prý je OXEROVA VYHLÍDKA, kam půjdeme nakonec, abychom viděli všechny údolí shora. Další cesta vede skutečným horolezením okolo vodopádu a náš průvodce se ukazuje jako zkušený a patřičně opatrný. Dáváme pozor a za pár minut jsme bez problémů o 30 m výš. Teď jdeme proti proudu až k dalšímu bazénu. Prý se máme namočit, protože za touhle hradbou kamení budeme brodit s baohama nad hlavou. Toho místa se Dagmar bojí. Voda je tu studenější než normálně, ale nesahá víc než po prsa. Druhá tůň by se dala oblízt, ale volíme taky brodění. A jsme na konci „MIRICLE MILE“, kde je velký jezírko a dva lidi, kteří sem lehce dojdou z druhého konce. Poslední Davidova výzva: horolezení nad vodou přes převis. Na první pohled mi to připadá nemožné a ptám se, kdo to dokáže. Pár lidí už tudy přešlo a hned nám ukázal, jak se se skálou potýká on. Nedalo mi to a zkusil jsem svoje štěstí. Z vody jsem se dostal lehce, přes převis to taky šlo, ale na hladké skále s úchytama pár cm2 na dva prsty jsem začal mít problémy. D. mi radil a před koncem řekl: „A teď si stoupni“. Jo, ale na jednom palci od nohy a třech prstech v jedný škvíře a možným úchytem někde nad hlavou. Zkontroloval jsem místo možnýho dopadu do vody a stoupnul si, chyt se druhou rukou a oddechnul si, ale ještě mě čekal chytrej couvací manévr a pak už jsem byl nahoře. Raději než skok do vody jsme sešli z druhé, povlovné strany a já byl pyšnej, že jsem vyšplhal. Možná i tím jsem na rozdíl od ostatních nepocioval poslední kopec jako namáhavý výstup. Zajeli jsme na slibovanou vyhlídku a mohli jsme jen říct další WOW nad spojovacím bodem čtyř údolí.

    Je odpoledne a k překonání vzdálenosti 20 km vzdušnou čarou musíme jet asi 60 km po cestě necestě. D. vyšrouboval dlouhatánskou anténu na přivolání pomoci, kterou tu má každé auto, abychom mohli podjíždět keře a stromy. Cesta vede skrz BEE GORGE, který má povlovné svahy, ale je tu plno zvířat a ptáků. Vrátili jsme se do WITTENOOM po páté a hned potkali Ruth. „Jak jste spali?“ Překvapila nás otázkou. V mírumilovné, poklidné a bezpečné vesničce někdo v noci ukradnul kyslíkovou láhev z dílny a autogenem vypálil díru do bezpečnostních ocelových dveří sejfu v krámu a očividně odnesl dost peněz! WOW! Nejbližší policajti jsou 200 km po prašné cestě, ale kdo to mohl být? V takové pustině a teď, když není sezona a tržby nejsou velký? Dnes budu spát pod hvězdama (tak se říká pod širákem), a ušetřím pár dolárků.

    Večer nám D. vypráví o turistech, prohlížíme si návštěvnickou knihu i fotky a několik dalších knih s fotkama, které nám přinesl ukázat. Všichni tři zítra odjíždíme na autobus směr sever, na který nás D. odveze. Prý byla neobvykle chladná noc, ale mě bylo pod dekou krásně. Ráno jsme zaplatili a s časovou rezervou jsme byli na křižovatce u pumpy. Autobus má ale skoro hodinu zpoždění, což se tu prý moc nestává. Dnes tu nevystupují žádní turisté a tak má David volno. Jedeme na sever do PORT HEDLAND zase rovinou a suchým údolím mezi dvěma pásmy kopečků (asi 100 km široké údolí), pod kterým teče podzemní řeka. Venku je horko, ale klimatizace v autobusu je tentokrát příjemná. V P.H. jsem se jen stačil zeptat, jestli se svým lístkem můžu do Kakadu N.P. a paní mi řekla, že já můžu všude, kam chci (když jsem si lístek kupoval, prodavač mluvil o nějakých omezeních). V Port Hedland je veliký přístav a těží se tu z moře sůl, dlouhatánské vlaky přiváží železnou rudu, která se exportuje do Japonska. S Adamem jsme přesedli do dalšího autobusu a rozloučili se s Dagmar. Ta už je v Austrálii asi posedmé a pořád jsou místa, kde nebyla (zpáteční letenka NěmeckoSAustrálie se dá sehnat za 1100 DM). Řidič nám oznámil, že nás čeká přes 600 km totálně ničeho. Je to pravda. Projíždíme rovinou s načervenalou zemí a pár keřema, daleko po levé ruce je moře, které není vidět.

    Na večeři jsme tentokrát zastavili v rodhause, před kterým stojí náklaďáky a jídelna a bar je plná řidičů. Nad výčepem visí ruční pila, která má místo listu řetěz a nápis zní: IRISH (KIWI) CHAIN SAW (motorová pila se překládá jako řetězová CHAIN SAW). A vedle je na velkém kusu papíru z krabice přilepenej trojúhelník nepovedenýho dortu s nápisem: „A TO JANNE TVRDÍ, ŽE UMÍ PÉCT!“. Prostředí působí útulně a rodinně. Za další dvě hodiny jsme v městě DERBY (na východ od BROOM), odkud vyjíždějí tůry do KIMBERLEY NATIONAL PARK. V 10 večer jsem musel volat na číslo přímo k řidičovi a ten mi řekl, že jsem jedinej zájemce a výlet se nekoná! Budu si muset na zítra najít jinou zábavu a přijdu o jedno pěkný údolí (GORGE) a TUNNEL CREAK S podzemní říčku. Jdu na kraj malýho městečka a v nepostaveným stanu spím pod stromama na kraji velké prašné pláně. Ráno jsem zjistil, že je to koryto řeky, která se v období dešů rozvodní až sem. V návštěvnických informacích jsem dostal mapu místa a pár typů. Je horko, ale přesto jdu k BOAB PRISON TREE, asi 6 km po silnici. Našel jsem mangový strom s už zralými mangy na zemi a stopnul si místňáka, kterej mi ušetřil tak a cesty.

    Boab trees jsou stromy, který mají kmen ve tvaru flašky nebo vázy a ze kterého vyrůstají větve jako ze starýho koštěte. Rostou na severu Austrálie a v Africe a semínka sem z Afriky zřejmě připlavaly po moři. PRISON TREE je 1000S1500 let starý boab, který je dutej (možná, že všechny stromy jsou dutý), vede do něj prasklina a sloužil jako cela pro zatčené černé obyvatele. Dovnitř stromu by se vešlo tak 20 lidí. Hned vedle je další „atrakce“. Dlouhé betonové napajedlo pro dobytek, u kterého je sáhodlouhé psaní o historické důležitosti, jak už je tu z roku osmnácet a moc a že tu mohlo najednou pít přes 1000 kusů dobytka. To mě nijak nenadchlo, ale alespoň jsem si namočil hlavu.

    Téměř hned mi vzal mladej kluk zpátky k botanický zahradě v zadním traktu knihovny. Taky nic moc, ale pěkný stín na oběd. Ve městě je neobvyklá spousta černých lidí. Nejsou to černoši, jsou to původní Australané. Nepotřebují stoly ani lavičky. Ve skupinách sedí pod stromy ve stínu a dospělí pijí pivo, mladí se popelí kolem. Chybí tu věková skupina 30S50 (podle odhadu), tak ti asi pracují. V postranní ulici jsou domky, kolem kterých je doslova bordel. Tady bydlí. Celé místo je plné odpadků i když jsou tu koše. Nabízí se tu podoba k cikánům. Ale sedět na zemi a všechno zahodit kamkoli je jejich styl života a je těžké zavřít lidi z buše do baráčků. Všechny domy ve městě (a to už bylo i dřív) mají na střechách válec s panelem na sluneční ohřev vody. Když slunce nesvítí voda se ohřívá plynem nebo elektrikou (což je ale vyjímečně). Je tu taky muzeum S malý domek, od kterého jsem dostal klíč a jsem tu ve třech místnostech sám. Už v PERTH jsem narazil na úřad spravující elektrické zásobování. Při obrovských vzdálenostech a malých městech se nevyplatí tahat dráty a tak třeba WITTNOOM má malou plechovou budovu s obrovským dieselagregátem. Větší město má agregátů víc a v KALIBARRI mají malou pokusnou sluneční jednotku. Na jih od Perth je „Větrná farma“, o které leták tvrdí, že je hodně účinná (procenta a přesná čísla chybí, ale podle denního grafu využití se turbíny točí skoro pořád). Další problém je komunikace. Televize se v odlehlých místech přijímá centrálně z družice, signál se vede do místního vysílače a lidé mají běžnou domovní antenu. S telefonem je to horší. Původně tu vedly telegrafní dráty (už koncem 19. století) a dokonce byl položenej podmořskej kabel na Jávu. Dnes stojí každých 40 km vysílač-přijímač (asi opakovač nebo zesilovač), kterej má antény na telefonní mikrovlny a na střeše malýho buňkovýho domečku jsou solární panely. Ty nabíjí akumulátory a elektrická jednotka je v díře pod zemí, aby přístroje co nejmíň ovlivňovala změna teploty. Druhá místnost je o letecké dopravě. S cestováním po zemi to bylo dlouho obtížné a někdy po válce tu letecká společnost dopravovala rozčtvrcené krávy z místní farmy někam na jatka. Stovky letů, tisíce zvířat. Taky doktoři tu lítají k pacientům, kteří jsou kdesi v buši v osadě o pár desítkách lidí. Třetí a poslední expozice je o námořní dopravě. V Derby je prý druhý největší rozdíl mezi přílivem a odlivem (9m) a fotky ukazují veliké zámořské lodi kotvící u přístavní pilotové JETTY, které sedí v bahnitém dně v době odlivu. Z muzea jsem rád zašel na videopořad do informací, kde bylo krásně chladno. Prodávají tu kazety o národním parku a zároveň je ukazují. Je nafilmovaná stoletá povodeň řeky FITZROY z roku 1986. Sebrala nově postavené kusy silnice a mosty. Běžně je na místě malých potoků a říček, které jsou teď suché, snížený místo, kudy voda v době dešů teče. Dvoumetrové cedule se stupnicí pak ukazují, jaká je tu hloubka a jestli auta mohou projet. Na dlouhých úsecích je silnice často asfaltová jen uprostřed v šířce jednoho jízdního pruhu a hodně široké štěrkové krajnice se používají jen při míjení a předjíždění.

    Den utekl rychle, já jsem ve velké sámošce nakoupil a šel na odliv a západ slunce. Na dvoukilometrové (kilometrům se tu říka „kej“ S je to dva kej) cestě k JETTY S přístavnímu místu S potkávám běhající, chodící a cyklující Derbany. Pár černých lidí chytá z těch 8S9 m na tlustém vlasci bez prutu ryby a v chladících boxech mají naštosovaná piva v plechovkách. Ještě jsem neviděl pivo XXXX (FOUR EX), které je populární na východě země, ale už jsem našel reklamu i plakát. Jsem po celým dnu ušlapanej a zpátky jsem jel stopem. Setmělo se kolem 6 a autobus mi jede v 10. Natáhnul jsem se na lavičku v kiosku, ale komáři mě vyhnali do přístřešku u muzea, kde je v oknech síovina. Chvíli jsem spal a autobus má zase zpoždění. Ale nikam nespěchám, ráno v 8 mám přijet do města KUNURURRA a až na další den ráno mám zamluvený let nad populárními BUNGLE BUNGELES. S několika černými lidmi a málo turisty v autobuse je dost volných dvojsedadel, takže spím dobře. Vzbudil jsem se brzy ráno, kdy jsme projížděli pohoří KIMBERLEY, a cesta nebyla jednotvárná. Před KUNURURRA jsme přejeli přes hráz s dvaceti segmentovými uzávěry (délka cca 300 m, výška 40) je postavená do oblouku na řece ORD RIVER a slouží ke zvýšení hladiny pro zásobování závlahového kanálu. Původně pouš dnes rodí zeleninu, tropické ovoce a obilí. Vše se pěstuje celých 12 měsíců v roce a závlahový projekt je v počátcích a v blízkých letech se předpokládá nárůst zavlažování půdy, zvýšení počtu obyvatelstva v městě a samozřejmě zvýšení produkce. V severní části Austrálie je subtropické klima a jsou tu dvě roční období. „DRY“ sucho trvá od května do září a „WET“ začíná v říjnu S listopadu. Malá přehrada, kterou jsme přejeli, je jen derivační a o dvacet km výš je obrovské zásobní jezero LAKE ARGYLE, které zajišuje dostatek vody v době sucha (teď se používají asi 2 m3/s na zavlažování). Veliká sypaná hráz s jílovým těsněním tu stojí od sedmdesátých let a každý ví, že v nádrži je 9× víc vody než v zálivu v Sydney. Myslím, že i někdo připustil, že celý závlahový systém ovlivnil místní klima (ale nevím přesně jak). V turistickém městečku jsem lehce našel informace, nechal si potvrdit zítřejší let už v 6 ráno a hned jsem se šel koupat. Je to k řece asi půl km, ale místo na koupání, kde není velké nebezpečí z krokodýlů je 6 km daleko. Pod mangovníkem jsem si nasbíral svačinu a po chvíli chůze mě svezli dva turisté. Čistá, teplá a v horkém dopoledni báječná voda je nenabažitelná. I zpátky jsem chytil stopa a tak mám čas dojít do HIDDEN VALLEY tři km za městem. Silnice vede údolím obklopeným červenými pískovcovými skalami, kde je horko. Obloha se zatáhla a začalo hřímat a já jsem se zkratkou vrátil do informací, kde mi ochotné pracovnice pustili video o městě a okolí a o diamantovém dole ARGYLE. Podle produkce je to největší důl na světě. Asi míň než 5 % diamantů je klenotnických, zbytek je pro průmyslové využití. Nachází se tu čistě bílý, levnější šampaňský a koňakový a nejdražší růžový diamant. Obrovský auta vozí tisíce tun z rozstříleného kopce do třídícího centra, kde z toho získají hrstku diamantů. Pracují tu lidé převážně z PERTH (asi 3000 km daleko), které na soukromé letiště dopravují letadla na dvoutýdenní směny s týdenním volnem. Žadatel o práci se zapíše do seznamu a pak čeká hodně let na uvolněné místo. Velký podíl tu má holandská strana společnosti, kam taky putuje převážná část produkce.

    Po dešti jsem ještě zašel na vyhlídkový kopec za město, nakoupil a pozoroval černé obyvatele, kteří popíjí pivo na trávě před sámoškou. Zeptal jsem se, jestli si je můžu vyfotit a každý chtěl být středem pozornosti (všichni už byli částečně v náladě). Po setmění jsem si našel mí­sto u zadních dveří plaveckého bazénu, odkud mě po pár hodinách někdo vyhnal. Jdu na okraj ke kempu, kde mi paní řekla, že si můžu postavit stan v buši o 200 m dál a nemusím platit kemp. V noci je vedro a hned jsem zpocenej jako myš a voda ze mě jen leje. Ale musím mít stan zavřenej proti všem možným zvířatům a až nad ránem se trošku ochladilo, ale celou noc spím nahej. Cestou ke kempu jsem potkal v parku policejní auto. Objížděli ležící postavy a ten, kdo pro opilost nemohl jít, jel antonem (domů?) S asi ne do vězení S všechno probíhá moc klidně a dobrovolně. Ráno mi nebylo jasný, proč je tu všude spousta ztracených bot. Teď jsem to pochopil.

    Už v 5.45 mám čekat u kempu, kde mě vyzvednou z letecké společnosti a odvezou za město na letiště. V hale se nás sešlo sedm a letíme dvěma letadlama. Já Cesnou S hornoplošníkem, ze které je pěkně vidět. Let bude trvat asi 2 h a já nesmím zmeškat autobus v 9. Je jasno a po včerejším dešti, který byl první vlaštovkou po období sucha, se nebude tolik prášit. Nejdřív jsme oblétli obloukovou derivační hráz, zavlažovací kanál a část bohaté černozemě, kam se musí závlahová voda čerpat. Je to jen malá část a zbytek je zavlažován gravitačně. Pod hrází prý žijí slanovodní krokodýlové, kteří jsou pro člověka nebezpeční. Sladkovodní žijí v jezeře a koupání je prý bezpečný, ale občas i sladkovodní krok (tak se jím říká) někoho napadne. Blížíme se k velkému zásobnímu jezeru ARGYLE. Bezpečností příliv tu je 8 km daleko od hráze a je to vlastně malý koryto, vystřílený ve skále (max. kapacita přes 3000 m3s-1) a voda se vede do potoka a zpátky do řeky. Když tudy teče voda, musí to být hukot i když teď je to suché a z výšky vypadá nevinně. Nadlétli jsme nad samotnou hlavní hráz, kde teprve po asi 15S20 letech začínají uvažovat o energetickém využití. Modré jezero zasazené do suché kopečkovité krajiny má tisíce malých ostrůvků. Když se plnilo vodou, na ostrovech zůstali živočichové a speciální tým je zachraňoval. Přelétli jsme malý diamantový důl, osamělou farmu, okolo které je tráva vyžraná na červenou hlínu a eroze odnáší vrchní vrstvu do jezera. Za 20 minut letu nad zajímavou krajinou jsme u velké atrakce BUNGLE BUNGLE NATIONAL PARK. Jsou to pískovcové homolky, ohlodané erozí pěkně do kulata. Jako kdyby někdo do pískovcové tabule navrtal různě velké díry vrtákem zhora a pak to nechal zerodovat vodou, vytvořil údolí a kaňony, pískovcové věže s kulatými špičkami a svislými stěnami, někdy kolem 50 m vysokými. Co dodává na ještě větší atraktivnosti a líbivosti, jsou vrstvy asi metr vysoké, ve kterých se střídá tmavá barva s hnědookrovou. Na filmu to vypadalo pěkně, ale ve skutečnosti je to ještě lepší. Děláme smyčku nad planinou i nad příkrou jihovýchodní stěnou a pilot nám pojmenovává údolí a oblasti. Bungle-Bungle se staly atrakcí až v r. 1985 a dovnitř je omezený přístup, nesmí se tu horolezit a smí se chodit a jezdit jen po cestách (asi dvou). Ještě jsme se chvíli kochali a letíme zpátky, tentokrát přes velký diamantový důl ARGYLE, který je obrovská díra s napůl ukousaným kopcem. Znovu vidíme závlahová pole a samotné město KUNURURRA a po víc než 2 hodinách přistáváme. Mikrobusík nás rozvezl do kempů a hotelů a mě na stanici, kde chvíli čekám na autobus. Dnes jedu dál na východ a musím překročit hranici z Western Australia do Northern Territory. Čas se posouvá o 2,5 h a tak je cestování do města KATHERINE kratší. Kromě krajiny jsem mohl sledovat film Policajt ze školky, u kterého byl slabý zvuk.

    Do Katherine jsme přijeli asi v 5 odpoledne, těsně před bouřkou. Čím dál dražší ubytování mě po dešti zase přimělo ke spaní v buši, kousek za městem u starého letiště. Je ještě větší horko než včera a úplně se koupu ve vlastním potu. S baohem jsem se vrátil ráno do transportního centra, odkud jede autobus do KATHERINE GORGE NAT. PARK. Lehce jsem našel náklaďák s kánoema a kajakama a pán mě už měl na seznamu, že chci kajak na jeden den. Dostal jsem mapu a vodotěsnou bandasku, kterou jsem stěží vtěsnal mezi nohy. „Koupat se můžeš kde chceš a voda se pije přímo z řeky!“ zněly instrukce. Jsou tu kaňony očíslované 1.S13. a denní výlet je 1.S3., dvoudenní 1.S9. s cestou zpět. Voda je stojatá a stromy kolem plné ptáků. Ibisy, kormoráni, duhoví papouškové, orlové a jiní dravci a jeden strom je ověšenej desítkama netopýrů. Voda je čistá a krásná a po chvíli pádlování jsem zastavil u skály a vykoupal se. Dorazil jsem k první kamenné kaskádě, která je teď suchá a musí se přenést. Na skále pod převisem je stará malba a pro černé obyvatele je to posvátné místo. K malování používali nadrcený kámen, který se vežral do skalního povrchu a tak „umělecké dílo“ přečkává stovky (možná tisíce) let. Druhý kaňon je častým cílem fotografů a je na všech pohledech a v prospektech. Několik svislých stěn je na začátku a ty pak přechází v obdélníkový hluboký, asi 2 km dlouhý kaňon. V jeskyni (spíš převisu) hnízdí místní vlaštovky a ve skále se s trochou fantazie dá najít mapa Austrálie a hlava indiána. Na konci 3. kaňonu, kde bych měl skon­čit mi zbývá ještě spousta času, ale čeká mě asi 500 m dlouhý hopsání po kamenech s kajakem na rameni a pádlem a bandaskou v ruce. V pátém kaňonu jsem ale cesty nelitoval. Užší, vyšší (hlubší) a řekl bych, že za tu práci musí být i hezčí. Nad hlubokou vodou šplhám po skále, protože mě naočkoval David na jeho tůře. Poprvé jsem spadnul, ale podruhé se mi podařilo překonat těžký místo. Nelezu ale moc vysoko, protože tu nikdo není, kdo by mě lovil v případě nehody. Zato se můžu koupat nahatej a při obědě mám rybí společnost. Nechal jsem kajak na pláži a přes další kameniště jdu proti proudu. Šplhám, skáču, plavu přes místa, kde cesta po suchu nevede až za zatáčku odkud vidím dlouhé jezero a pak skoro kamenný vodopád.

    Je čas se vrátit, abych stihnul autobus. Občas mi nad hlavou přelítne vrtulník s turistama a na chvilku se ve vzduchu „pověsí“ zřejmě pro fotografy. Na zpáteční cestě potkávám pár lidí, kteří tu budou přes noc. Musím mít přikrytý kolena před slunečníma paprskama a při dlouhém přenášení už cítím, že jsem něco dělal pro tělo. Zatáhlo se a nakonec spadlo pár kapek. Chci vyfotit velkýho kormorána na kameni, ke kterýmu můžu na pár metrů, ale Barbařin foák vypovídá službu. Zvířata tu jsou stejně nebojácná jako labutě v Praze a kdo chce fotit „přírodu“ ten má perfektní příležitost (to platí o celé Austrálii mimo města). Vrátil jsem kajak a ani půjčovatel mi nepomohl, když jsem chtěl identifikovat, kam až jsem se dostal. Ale tak jsem si řekl, že to vlastně nevadí a že nejdůležitějsí je, že se mi celý den líbil a naplnil mě příjemným pocitem v kombinaci z exotické přírody, ležérního koupání i fyzické námahy. Málem mi ujel autobus, protože jsem seděl ve stínu a psal a paní řidička odjela o pár minut dřív. Rangeři jí zavolali vysílačkou a ona se pro mě vrátila na půl cesty, kam mě vzali pickupem pracovníci parku. Nechtěl bych šlapat 30 km v noci, abych stihnul ranní autobus. Projíždíme místa, kde se přehnal liják a i na mojem starém místě je ještě pořád voda. Ale místo na stan je suché a při západu slunce si vařím večeři.

    V noci ještě trochu sprchlo, ale ráno mám tropiko skoro suché, ale uvnitř mi košile neuschla. Zase mám plno manga, který jsou šavnatý a sladký. Už v 7 vyjíždí autobus do KAKADU NAT. PARK. Nechal jsem se vysadit asi v 11 u tábořiště, kde vůbec nikdo není. Jsou tu krátké (2 km a 1 km) naučné stezky, ale chybí k nim vysvětlení a tak jsou jen procházkou v pekelným horku. Namočená košile i šusáky jsou po pár minutách suché, ale dá se to, obzvl᚝ blízko řeky a ve stínu stromů, dobře vydržet. Našel jsem si místo na ostrohu a ležím v nepohodlných mangrovníkových kořenech. Na 2S3 m ode mě přilétla bílo modrá kukuburra a podle instrukcí se nepřibližuju ke břehu moc blízko, abych nebyl terčem krokodýla. Docela rád si po včerejšku odpočinu. Přijeli dva Němci v autě a trávíme odpoledne ve stínu stromů, nádrží na vodu a sprch, kde se pravidelně namáčím. Pořád mám dluh v psaní, takže mám co dělat. Zapomněl jsem sledovat čas, chci kolem páté vyrazit na 4 km cestu směrem ke středisku COOINDA, ale proti zákazu (musím mít povolení) budu kempovat v buši. Slunce už neni tak vysoko a přestože je horko, jde se mi celkem pohodlně. Dnes vyjímečně ani není pravidelná odpolední bouřka a těsně před západem slunce si stavím stan. V noci přišli nějaký zvířata, zřejmě klokani. Les (buš) tu není tropicky mokrej, jen průtrže mračen nasytí půdu, ale pravé období mokra teprve přijde. Teď ještě slunce vodu přes den vysuší, ale i tak se zem začíná zelenat. Černí obyvatelé tu pravidelně po tisíciletí vypalovali podrost a stromy a zvířata si na obnovný proces tak zvykla, že se v pálení musí pokračovat. Deště ale všechno napraví a tráva se zelená a roste jako divá. Semínka některých stromů dokonce potřebují oheň, aby se uvolnily. Dnes v noci je zatím největší horko, ale v celkem suchém ovzduší mám karimatku ráno suchou (večer na ní byly louže potu).

    Cooinda je motel a kemp blízko ALIGATOR RIVER, kde jsou projížďky na lodi po části zvané YELLOW WATER. Koupil jsem si lístek na devátou hodinu a mám ještě čas se jít projít po naučné stezce, které zase chybí výklad. Ale už umím rozeznat pár stromů a zvířat, takže mi průvodní letáček ani nechybí. Klokani, když hopsají, vydávají dunivé rány a ptáci křičí ve stromech a u vody ještěrky dlouhé kolem 1 m (nebo leguáni?) lezou pomalu a jazykem kmitají sem a tam, když loví hmyz. Asi naštěstí jsem neviděl žádného hada, ale na pláni jsou stovky hus magpie. Od jediného krámku a rezervační kanceláře odjíždí minibus k lodi, na které nás je asi 60S70. Sympatickej průvodce nás přivítal a hned jak jsme vyjeli, začaly cvakat foáky o 106 i když jsme ještě nic neviděli. Jedeme říčníma ramenama a okolní pláž je prý v období dešů 2 m pod vodou. Jmenuje se to BILLABONGS, rostou tu mangrovníky a je to ráj pro brodící ptáky a krokodýly. Všechna zvířata jsou na dosah a není třeba mít dalekohled. I mořský orel s bílou náprsenkou sedí na blízkém, vysokém stromě. Husy, obrovský (asi 1,5 m vysoký) jabiru se oranžovýma nohama brodí příbřežní mělčinou a utíká před krokodýlem, který plave vodou. Jiný, menší krokodýl leží na břehu s otevřenou tlamou a čeká na snídani. Je to jeden z nejstarších tvorů dochovaných na Zemi, který žil před víc než 100 mil. let a přečkal doby ledové. Žil současně s dinosaury a téměř nezměnil svoji podobu. Pečlivě si chrání svoje teritorium a pro člověka může být i celkem malý zvíře smrtelně nebezpečný. Klade vajíčka do písku (slanovodní) nebo do travových hnízd (sladkovodní), ale dospělosti se dožije jen 1 % vylíhnutých krokodýlů. Zbytek sežerou ptáci, vezme voda ap. Nad hlavou nám přelítnul sněhobílý jeřáb a po lopuchových listech apá malinký ptáček s červenou korunkou. I párek zelených kačen nerušeně plave po hladině. A další a další ptáci na dvouhodinové tůře. Máme k osvěžení ledovou vodu a zmrzlé ručníčky a jediný, co ruší klid a mír je neustálé halasení dánských důchodkyň.

    Jdu pěšky asi 2 km zpátky ke kempu, kde si vařím oběd a čekám na autobus. Zase jedeme rovnou a celkem suchou částí WOODLANDS, i když v parku jsou i skály, vodopády, WETLANDS a mořské pláže. To ale vidím až v perfektním návštěvnickém centru na slideshow s muzikou a v krásně udělané expozici. Dostat se na všechny zajímavý místa vyžaduje 3S4 dny, terénní vozidlo a na tůru či exkurzi několik stovek dolarů. Opravdu profesionálně udělaná výstava je pro mě velkou náplastí. Rychlá zastávka v JABIRU S původně důlním městečku pro místní uranová naleziště, ve kterých byla těžba po ustanovení parku zastavena a město je dnes turistickým centrem S je poslední na odpolední cestě do DARWINU. Přehnala se bouřka a všude stojí spousta vody. Lámu si hlavu, kde budu spát a protože kempy jsou daleko od centra, budu muset do hostelu.

    Už za tmy v 7 večer jsme dorazili na terminál s jedním hotýlkem hned přes ulici. Podle průvodce jsem si ale vybral jinej, o pár bloků dál. Z něj mě poslali do ještě levnějšího, který se jmenuje IVAN.S BACKPACKERS HOSTEL a je to vyhlášený místo, kde se „všechno“ odehrává. Mají specielní „dešovou“ slevu (míň turistů přijíždí v období dešů) a hned jsem dostal postel v pokoji s 6 postelema. Venku už přestalo pršet a mám čas jít do města. Mimo hlavní dvě ulice je pusto, ale u jednoho hotelu a diskotéky stojí tři kluci a za tleskání do rytmu zpívají. Přes ulici je pozorují hloučky diváků, ale to není hlavní atrakce. Dnes je tu totiž HOOKERS BALL (PLES PROSTITUTEK). Právě začíná a co chvíli přijede auto a z něj vyskočí kluci s kravatama a motýlkama a v trenýrkách či specielním spodním prádle a holky mají podvazkové pásy a sexy spodní prádlo. Policejní auto stojí v klidu opodál a každý má dobrou náladu a všechno probíhá v klidu a pohodě. Hostel má i bazén, kde jsem se krásně před spaním osvěžil a s točícím se větrákem u stropu spím pohodlnějc, než ve stanu.

    Na ráno mám zamluvenou exkurzi do LITCHFIELD NAT. P. Před sedmou jsme se začali scházet před hostelem a já jsem potkal Adama, se kterým jsem byl na Miricle Mile. V terénní Toyotě je nás 10 a při typické otázce „Odkud jsi?“ sklízí Česko největší WOW a kupu dalších otázek. Jsme pomíchaní úctyhodně CZ, USA, UK, CAN, D, S, DK. Angličtina je každému blízká a je to jediný univerzální jazyk. V průvodci se píše, že ti, kdo nemají čas na Kakadu N.P. by měli jet určitě do menšího LITCHFIELD N.P. Cesta tam nám trvá asi 2 h a první, co vidíme je WANGI FALLS. Je to vlastně systém hlubokých tůní s průzračnou a chladivou vodou, do kterých se dá skákat, propojených malými kaskádami. Máme čas na koupání, než nás průvodce pískáním svolal. Park leží na místě, kde „náhorní“ plošina prudce padá asi 100S200 m níž a potoky tu padají v několika dalších vodopádech. V údolích kolem vody je les hustý s vlhkomilnými rostlinami (není to pravý deštný prales, ale blíží se mu). Na suchých pláních roste žlutá tráva a eukalypty, cypřiše a nějaký keře. Druhý vodopád je vyšší s větší tůní. Zase se koupáme a jdeme kus lesem S tzv. bushwalk. Ovoce, který černí obyvatelé sbírají, není nic moc. Pod skalami na velké pláni jsou termití stavby. Teď se teprve ukázalo, kolik různých druhů termitiš se tu dá najít. Ty, co jsem dosud viděl (a marně si lámal hlavu, jak je to s tou orientací ke slunci S dosud jsem viděl jen pravidelné kuželovité stavby), byli obyčejní termiti. Jiní, tzvaní CATHEDRAL T. staví vysoké sloupy s povrchem plným záhybů (jako hodně, hodně zprohýbaná paprika), ve kterých proudí vítr (tedy vzduch od větru) a má to podobný chladící efekt jako žlábky na hlavě válců u motorky. Ti nejzajímavější jsou MAGNETIC TERMITS. Úplné placaté i přes 2 m vysoké stavby tu stojí jako pomníky u hro­bů, orientované SSJ a taky se to tu jmenuje Hřbitov! V poledním horku nemají skoro žádnou plochu obrácenou ke slunci. Termiti mají složitý sociální systém. Dělníci, vojáci... až po královnu. Nežijí moc dlouho a taky se prý o nich toho hodně neví (nebo to nevěděl průvodce).

    Po krkolomné cestě drkotáme do „Ztraceného města“ LOST CITY a všichni obdivujeme závodníky z Rallye PařížSDakar. Pískovcové skály, ohlodané větrnou erozí, tu stojí na malé ploše a vytváří úzké průchody i bizarní útvary. Nejpopulárnější THE MAN & THE DOG stojí na „náměstí“. Být to trošku jiný pískovce v jiném lese a ne ve vedru, mohlo by to být někde na Kokořínsku nebo v Českým ráji. Máme tu oběd S bohaté sendviče se sýrem, vajíčky, rajčaty, salátem... a naší skupinu rozšířilo druhé auto s 13 lidmi od stejné společnoti. Zase „písk“ a je čas se kodrcat zpátky. Najednou se něco začalo dřít o pneumatiku a při podrobnějším průzkumu řidiči zjistili, že je pohnutá celá zadní osa. Co nejvíc se nás nacpalo do „zdravého“ auta a zbytek jede pomalu v porouchaném. Další a největší vodopád s obrovskou ale mělkou tůní nás čeká na poobědní siestu. Je to TOLMER FALLS a v odpoledním horku tu příjemné osvěžení hledá spousta dalších turistů. Skáču ze skály a nechávám se masírovat pod padající vodou. Zarostlý Australan má v ruce pivo a cigartu a šplhá do stínu skal kolem proudící vody. Tady je v praxi můj obrázek australskýho života. Klid a pohoda a přitom dobře odvedená práce nebo fyzická aktivita a ne honička za penězi a úspěchem. Je mi to sympatický.

    V 4.30 prý bude pršet. Máme to přes půl hodiny k výjezdu z parku a k hospodě se zahrádkou a kempem, kde bude odpolední jídlo. V městečku BATCHELOR má pro mě řidič překvapení (a mě zase převinul foák jen půlku políčka!) až na barvu S modrou S tu stojí asi třímetrová kopie KARLŠTEJNA!! Pan Havlík sem před lety přijel a dlouho mu trvalo, než hrad postavil. Musí to být věrná kopie, protože i Kanaďanka ho rozpoznala. Upřesňuju, že není v Praze a učím řidiče lepší výslovnost. Porouchané auto dojelo až k hospodě, kde máme BARBECUE SIZZLER SAUSAGE. Plynový hořák rozehřeje velký plech, na kterém se na oleji obárbekuje (??? pozn. přepisovatelky) cibule a párky a s kečupem a majonézou se to plácne mezi dva plátky americkýho chleba. S pivem je to dobrota.

    „Rychle, rychle, bude pršet.“ A skutečně. Je bouřka a průtrž mračen, až voda crčí a teče úplně všude. To už ale sedím v novém autobusíku (Toyotě prasknul trn držící péra pohromadě) a uháníme do Darvinu. S americkým psychiatrem a židem, který má mámu původem Češku si povídáme o jídle, pití, rasismu, Schindler list filmu a cesta tak rychle uběhla. Večer po dešti jsem si v parku nasbíral manga na zítřejší cestu na jih a po bazénu spokojeně usnul. Ráno měním peníze a nechal jsem si převést poštu z Melbourne a Sydney do Brisbane. V minilabu jsem si řekl o prázdné kazety, do kterých si převinu film v polovině a tím snad odstraním další závadu. Tentokrát pojedu přes 24 hodin do prostředka Austrálie k červené skále AYERS ROCK. Z tropické a vlhké oblasti jedeme do suché, červené kupodivu ne úplně placaté centrální a taky ne pustě pouštní oblasti. Brzy po setmění nám neustále běhají klokani pod kola, ale řidič snad vždy uhnul nebo přibrzdil. V noci mě vzbudila obrovská rána, ale nevím, co za zvíře skončilo svůj život. Projíždíme kouřem z několika desítek km dlouhého požáru. Ale už jsem psal, že to není všeničící pohroma. Naopak i malé a pravidelné vypalování zabrání přílišnému přemnožení a zhuštění přízemních rostlin a tím i velkým a ničivým požárům.

    Tentokrát nemám sedadlo pro sebe a nespím tak dobře. V pět ráno máme 3 h pauzu v ALICE SPRINGS, kde je kromě popelářů mrtvo a pak už je to jen asi 5 h do YULARA, vesničky s hotely a kempem. Autobus má sice nápis ON TOUR, ale řidič není moc dobrý průvodce, i když se snaží. Stavíme na velbloudí farmě, kde se za pár $ lidé nechají posadit do sedla a pak vyfotit na stoupnutém zvířeti. Dva manželé si připlatili a obešli kolečko. Velbloudi byli kdysi důležitý dopravní prostředek ve stovkách km pouští. Na levé straně se objevila placatá tabulová hora MT CONNOR, kterou si z vyhlídky u slaného jezera můžeme vyfotit. V YULARA nás pár vystupuje u tábořiště a za 2,5 h jedeme na další část „TOUR“. Rychle stavím stan na neuvěřitelně pěkném trávníku a jdu do VISITORS CENTRE. Tisíce lidí cestují do prostředka Austrálie kvůli ULURU (původní jméno pro AYERS ROCK). O kousek dál ale stojí větší, víc rozpraskané KATA TJUTA neboli OLGAS. První bílí lidé sem přišli 1860 (asi) a botanici a kartografové v r. 1873. Až v padesátých letech tohohle století přejela první auta a turistický boom trvá pár desítek let. Výstava je zajímavá a hlavně fotky, kdy z KAMENE (A.R. se říká jen ROCK) tečou proudy vody. Ale nejdřív jedeme k OLGAS. Je to 50 km a počasí vypadá na d隝. Na vyhlídce mi uniknul jedinečnej obrázek. Jméno KATA TJUTA znamená Mnoho hlav. U zábradlí stálo asi 10 lidí s foákama u očí a přes jejich hlavy bylo vidět panorama kamenů.

    Nejsme tu jediný autobus, jak tomu bylo v Západní Austrálii. Jdeme na 1 h asi 2 km a cesta je plná lidí. Mladí Japonci sem jezdí na svatební cestu a cestují v luxusních minibusech s kro­jovanýma průvodkyněma. OLGAS vyčnívají z roviny 546 m. Jsou z tzv. konglomerátu (beton je taky konglomerát). Dávno, dávno voda unášela kameny a písek a ukládala to do vrstev. Čas, tlak a chemie všechno zpevnily dohromady a vrásnění se postaralo o posun a vlny. O něco míň dávno další eroze odnesla měkčí materiál a tenhle tvrdý tu zůstal. Skála obsahuje plno kulatých a hladkých oblázků. Voda a vítr rozbrázdil původně jednolitou horu do desítek oblých samosatných kopců. Nesmí se tu šplhat, ale po hladkém povrchu by to ani moc nešlo. Dal jsem se do řeči s Francouzem Michaelem, který taky kempuje. Jako všichni ostatní i náš zájezd jede na „SUNSET“. Movitější S dražší S zájezdy mají šampáňo a něco na zub. Dohromady je tu tak 15 autobusů a to osobáky parkují jinde. Všichni čekáme do 7, kdy slunce problesklo před západem mezi mrakama a osvítilo ROCK. Je načervenalý a foáky cvakají. Ve vesničce je večerní koncert. Místní skupina má zajímavé vystoupení. Na plátno promítají na videu záběry z okolních turistických atrakcí a hrajou na kytaru, bicí a klávesy a DYDRYDU. To je dutá větev stromu S vyžraná termitama, do které se pusou dělají zvuky. Dobro­vol­níci to mohli vyzkoušet, ale moc jim to na rozdíl od muzikanta, který nahrával něco s Li­verpoolským orchestrem, nešlo. Jeho sólo bylo neuvěřitelný. Dydrydu je původní nástroj čer­ných obyvatel a každý kiosek se suvenýrama ho prodává. V hodinové produkci nám ještě před­vedli bubnové sólo na hliněný džbán a nechyběl humor i aktivní zapojení publika. Vlastně to byl pěknej koncert. Krásně jsem se vyspal a ráno musel vstát na CLIMB. Protože původní oby­vatelé si nepřejí, aby lidi lezli na vrchol Ayers Rock, já jsem nechal věc osudu. Večer pršelo, v noci byla bouřka a v případě deště a mokra je hora zavřená. Ráno je ale sucho, takže půjdu. Petr z Německa na vrchol nešel a taky je vegetarián, protože nemá rád způsob zacházení se zvířaty.

    Myslím, že Země by měla být přístupná a otevřená každýmu. Informace praví, že 1,6 km a 348 m výšky je tam a zpátky výlet na 2 h. Někdo tam vyběhnul za 12 minut. Lidé jsou na hřbítku jak mravenečci a někteří už se v 7.30 vrací dolů. Je to do kopce a asi do a vede řetěz. Jdu bez zastavení a po 22 minutách jsem u mosazné desky s orientací na okolní kopce. Je tu asi 70 lidí a další přichází. S Michaelem jsme seděli o kus dál a říkáme si, jak by se tu lyžovalo, kdyby všechno byl sníh. Povrch totiž je samá rýha a oblá mulda S to se z fotek nezdá. ROCK je trochu jiného složení S taky sediment, ale má jen malé kousky, ne velké oblázky. Jdeme zpátky a autobusem jedeme kolem (pěšina kolem je asi 9 km). Je tu jezírko, kde je pořád voda a jeskyně s malbama původních obyvatel. Stejně jako v celé Austrálii jsou geografická místa zanesená do pověstí a vyprávění, i tady jsou na stěnách malůvky znázorňující ony pověsti. Děti se je tu učí kolem dokola a když pak přijde chvíle, kdy se musí sami orientovat, lehce najdou vodu, rozpoznají kopce a skály, řeky a neztratí se.

    Nad hlavou nám přelétl párek růžových kakadu a proti nám jde další horda turistů. Voda a vítr eroduje skálu a neustále ohlazuje a oždibuje povrch. Vracíme se zpátky do vesničky, kde jsme s Mitchelem ve stínu stromů obědvali, když se k nám připojily Švédka a Australanka. Přijely z východního pobřeží a dávají nám rady a tipy na ubytování i exkurze. Původně jsem měl v plánu jet do Kings Canyon o pár stovek km dál (cestou zpátky do Alice Spring), ale autobus byl plný. Další den nejezdí (jen obden) a tak musím australský „Grand Canyon“ oželet. Ale myslím, že o moc nepřijdu. Autobus nás má vyzvednout ve 2 a to je tak akorát čas skočit do studenýho bazénu, což je v horku pravá lábuž. Tentokrát nám řidič pustil film, při kterým jsem usínal, ale v jedné části mě dokonale probudil. Je to příběh rodiny, ona pracuje ve městě a je důležitá šéfová, on hlídá asi 5letýho syna na farmě v kopcích bez elektriky a telefonu. Ona dojíždí a on je nemehlo. Jednou se ho někdo zeptá: „odkud jsi původem?“ „Z Československa!“ A na mejdanu pak zpívali skutečně česky. Jakákoli zmínka o domově S i taková prkotina, mě zahřeje u srdce. Do Alice Springs jsme dojeli před setměním a já jdu hledat místo ke spaní k suchému korytu řeky. Najednou začalo foukat a prášit se a hnala se bouřka. Rychle jsem postavil rujničku mezi dva mladé stromky a v noci se často vzbudil, jestli stan ještě stojí. Vydržel až do rána.

    Nechal jsem si bágl na recepci v hostelu u stanice a klidným ranním místem chodím po „historické cestě“. Je tu jen pár ulic a hodně krámů. Téměř všichni návštěvníci Austrálie chtějí vidět Ayers Rock a tak musí i do asi 300 km vzdálené Al. Spr., kde je letiště a kudy jezdí všechny autobusy. Z vyhlídky nad městem je vidět prokousané údolí v pásmu hor (McDouglas?). Řeka TODD RIV. má podivné padesátileté cykly sucha a pak přejde rekord­ní­ch 350 dní, kdy v ní teče voda. Město bylo založený někdy koncem 19. století, vedly tudy te­le­graf­ní dráty a byla to zastávka pro velbloudí karavany. Dodnes tu bydlí hodně černých oby­va­tel, kteří mají své úřady a podpůrné organizace a pečovatelské služby. Bydlí v oddělené části (lépe řečeno ve vlastní části uvnitř města) a otázka je, jak a co dělat pro zlepšení jejich ži­vota. Dávat jim peníze a nutit je žít v botách a domech? Vymezit jim jejich území a „žijte si jako dřív?“ Někteří chtějí mít život jako bílí kolegové a někteří tak žít neumí. Co je správný?

    Při chození kolem suché řeky jsem si říial, jak je to tu s kanalizací. Nikde jsem neviděl tekou­cí vodu ani čovku. Hned jak otevřeli turistické kanceláře, zašel jsem si objednat plachtění + potápění + snorklování v Cairns. Moje plány se několikrát změnily. Poté, co mi Petr líčil potápění jako jednu z nejlepších věcí, které v Austrálii podniknul, jsem pokukoval po kursech, ale cena 400 $ mě neustále odrazovala. Adam básnil o plachtění na 3 dny + 2 no­ce za 230 $ + plavání a snorklování a já jsem nakonec zvolil 2 dny + 1 noc za „pouhých 178 $“. Ale nebýt na GREAT BARRIER REEF S na největších korálových útesech S to nejde. Mám ještě čas a tak spěchám na vyučovací hodinu THE SCHOOL OF THE AIR. Asi v deseti velkých městech v Austrálii jsou studia, kde sedí učitelé u mikrofonu a děti na farmách S i 900 km daleko! S mají vysílačku a to je škola! Poštou dostávají psací a čtecí materiály a videokazety a třída obsahuje asi 8S10 žáků. Zrovna nacvičovali písničku na vánoční besídku. Musí to vyžadovat úsilí od učitelů, rodičů i dětí. Ale může to být i zábava. Plno farmářů má soukromý letadla a pak občas přivezou děti do studia. Jinak pančitelka objíždí „okolí“ a průměrná návštěva je 2× ročně. Myslím, že první škola tohohle typu byla založená právě tady, v prostředku Austrálie v Alice Springs. Taky první ROAD TRAIN S dlouhatánský náklaďák byl sestavený v r. 1940 tady.

    Před dlouhatánskou cestou až do Cairns jsem se vykoupal v hostelovém bazénu, vyzvednul jsem si baoh a autobus akorát nabíral lidi. Seděl jsem s Mitchelem a on se brzy přesunul na volné místo (kterých moc nebylo) a tak máme pohodlí. Pojedu asi 40 hodin Non-stop. Ale přitom to není delší, než letět. Samotný let je rychlý, ale čekání na odlet = 2 dne, kdy už se toho v pravém městě moc dělat nedá. Nedělá mi problémy v noci spát a tak je autobus pro mě výhodnější. I když toho na dlouhých tratích často moc vidět není S stovky km jsou stejná rovina, zrovna za A.S. jsou kopečky, občas město a pak teprv rovina. Hraju si šachy a pak máme čtyřfilmový maraton. Kupodivu jsou to ale docela pěkné filmy: Spaní s nepřítelem, David, jedna limonáda a jedna průměrná komedie. Ale žádný výbuchy a střílení jako v Columbii nebo Venezuele (a u nás?). V noci musí řidič často brzdit a kličkovat mezi klokany. Přes Tenuaut Creak už jedu podruhý, ale tady jsme odbočili na východ, kde je další velké město MONT ISA. Obrovský komín vévodí komplexu na těžbu a zpracování olova, zinku, mědi a stříbra (to se tu všechno těží a komplexy jsou asi samostatné). Město je prý rozlohou největší na světě, ale centrum jsou 4 ulice s jedním obchoďákem a pár krámkama. Dalších pár stovek km a mladej Holanďan mě vybídnul na partii šachů. Vysvětlil jsem mu, že jsem začátečník a že hraju podle knížky. „Já jsem byl třetí v juniorech“. Lehce mě porazil a ještě mi radil, co a jak je lepší, jak víc kontrolovat šachovnici a myslet dopředu.

    V dalším malém městečku HUGHENDEN máme pauzu na oběd. Je tu dinosauří muzeum s kostrou a otiskama. Pak taky informace a obrázky o vývinu Země (kdy ještě byly kontinenty u sebe) a těch různých saurů před víc než 100 miliony let. Tahle oblast je bohatá na nálezy jak kostí tak šlápot v určité vrstvě sedimentů. Slyšel jsem už dřív v rádiu, že někdo izoloval DNA dinosaura, který obsahuje informace o těchle tvorech. Prý se nemusíme bát, že by se podařilo ho zrekonstruovat, ale DNA poslouží pro rozšíření našich vědomostí. Jak nebezpečná je biotechnologie (?) v téhle dimenzi se asi ukáže, až jí někdo zneužije a použije na člověku. Pak už jsme zastavili v 7 večer v TOWNSVILLE a po půlnoci jsme v CAIRNS. Rozloučil jsem se s Mitchelem a našel si místo na přespání v přístavu. Naštěstí nepršelo a brzy ráno jsem si uschoval bágl v prním otevřeným hostelu. V 9 vyjíždím na plavbu na lodi NEW IMAGE. Proti větru jedeme na motor a máme čas na seznamování a instrukce o potápění a snorklování. Skipper Paul je fousatej, šedivej, původně Novozélanďan. Potápěč a instruktor Patrik je mladej, manželku má Japonku, která tu dělá průvodkyni tisícům Japonců, a má rád pivo a drsný vtipy. O kuchyň se stará holka S bacpackerka S z Británie, jejíž rodiče jsou z Indie a tohle místo si našla asi po týdnu. Look je z USA je mladej, Isabelle je ze Švýcarska, studovala v Brisbane a teď cestuje a dva mladí Němci S manželé S se tu sešli, když on si cestuje po světě a ona měla pracovní povinnosti v Asii. Loď je ocelová a je to motorový škuner s plachtama. Je vybavenej GPS S poziční systém, který čte souřadnice z družic s přesností na metry, do kterého ale Američani úmyslně vložili chybu, aby se to nedalo tak lehce zneužít atentátníkama a gangsterama. V období válečnýho konfliktu to nefunguje vůbec. Tak jsme jednoduše našli bojku a kotevní lano blízko venkovního útesu.

    Po rychlém obědě jdeme do vody. Máme možnost se potápět (za 45 $ na 2 h, kdy je instruktor nablízku). Nejdřív si chci vyzkoušet snorklování. WOW, WOW, WOW! Vím, že v National Geographic jsem články o korálech ignoroval, ale tohle je něco! Všechny fotky a obrázky jsou nic proti skutečnosti. Dokonce rybičky, který plavou na obrazovce počítače při šetřícím programu, jsou míň hezký, než ty skutečný (na počítači jsou převzatý z nějaký knihy S myslím). A korál sám. Stovky barev a tvarů, některý se houpe od vln, jiný jsou pevný a tvrdý. Jsme u několika podmořských ostrůvků, který mají svislý stíny (někdy i převislý) a jsou v nich tunely a rýhy. Rovný vrcholek je asi 1S1,5 m pod hladinou. Tady je taky nejvíc nejbarevnějších ryb. Žlutá, černá, červená, třpytivá zeleno-modrá S to jsou nejčastější barvy různě zebrovaných a vzorovaných placatých rybek. Jsou velké tak od 2S3 cm S jako v akvariu až po 30S50 cm. Pozoruju Isabelle, která se potápí, ale já se dostanu do stejný hloubky a tak jsem se rozhodl, že se potápět nebudu. Hloubka tu je kolem 5S8 m a viditelnost tak 20. Vidím malýho žraloka, modřetečkovanou stingray a dalšího, hnědýho žraloka (to jsem se ale dozvěděl až na lodi). Nejsou to zabijáci a jsou tak do 1 m dlouhý. Znovu a znovu se potápím a nemůžu se nabažit. Je to krása. Plavu k dalšímu ostrůvku (podvodnímu) a vidím nové a nové ryby. Večer fouká a po celodenním koupání je skoro chladno. K lodi připlavala obrovská želva a my sedíme, zpíváme s kytarma a povídáme. Zapomněl jsem na mladé Honkongčany, kteří jsou tiší a večer šli spát brzy. Spím venku na palubě pod hvězdnou oblohou.

    Ráno je pár mraků a v dálce prší. Hned od rána jsem ve vodě a po dobré snídani přejíždíme na jiné místo. Chvíli nám trvá, než jsme zakotvili a tady jsou veliké ryby, které přilákal chleba a zbytky jídla, který jim Paul hodil. Patrik je pak pod vodou krmí. Viditelnost je nejmíň 30 m a ryb je víc než včera. Mám čas si všímat malých detailů a podle Patrikovy instruktáže si můžeme sáhnout na obří škebli, která je tak : m dlouhá a zavírá se trhavými pohyby s rachotem písku. Do oběda máme potápění a pak musíme zpátky. Vybalili jsme kosatku, ale vítr moc nefouká a tak z plachtění nic není. Jednou bych rád plachtil Pacifikem. Před dopravní špičkou se vracíme do přístavu a až na to plachtění to bylo perfektní. Dneska se obloha mračí a občas i sprchne. Cairns leží v tropické oblasti a zítra jedu na exkurzi do džungle. Je to ale masňácká akce, tak uvidím. V kanceláři skákání na gumě BUNGEE JUMPING mají cenu 85 $ za 44 m (na N.Z. je vyšší) a tak jsem se jen zaptal, jestli by mě nechali skočit za práci. Prý nemají zrovna nic pro mě. Našel jsem si střechu nad hlavou a dobře se vyspal. „Tůra“ začíná svozem lidí na nádraží, odkud jede vlak do KURUNDA. Je to vyhlídková tra džunglí s tunely, mosty a vodopády. Renovované staré vagony mají stewardky a v rádiu nám říkají koukat vlevo, koukat vpravo, fotit. Kurunda je mekkou turistů pro známé místní trhy. Dnes ale nejsou a tak je tu míň turistů. Jdu na pěší cestičky kolem města a pak jedeme autobusem na TABLELANDS. Řidič je vtipnej a hodně nám toho říká o okolí. Rovná velká pláň za pásmem kopců byla kdysi zarostlá. Těžilo se tu dřevo ve velkým a půda se uvolnila pro farmáře. Sopečná činnost tu navrstvila úrodnou půdu a teplo a srážky zaručují dobré výnosy. Je tu dokonce přehrada, myslím, že kvůli závlahám. Zavřené pily a malá městečka kolem nich jsou mezi zoranými poli a nebo lány s tabákem. O něco níž se pěstuje cukrová třtina. Stavíme v krámku, kde je volné ochutnávání: mango, papaya, buráky, melouny. Dobrá reklama a při 5S10 autobusech denně celkem zaručený obrat. Všechny cestovky jedou k Záclonovému FIG TREE. Jsou to hustě spletené kořeny nějakého cizopasníku, které visí jako záclona z vysokého stromu S turistická atrakce. Všude kolem je tufový kámen, který sem před cca 10 000 lety vyvrhla sopečná aktivita, která má taky na svědomí kráterové jezero BARRINE. Ve vyprávění černých obyvatel jsou zmínky o výbuchu a dochovaly se dodnes. O něco starší je 9 malých homolí, které se jmenujou Sedm sester. „Proč jen 7?“ „Dva jsou bráchové“ vtipkuje řidič. U jezera jsou dva obrovské asi 1000 let staré stromy, které jsou jako němé pomníky na jejich pokácené kolegy. Teď je tu všude park a tihle obři (jak se asi jmenují?) jsou chránění. Oželel jsem vyjížďku lodí a radši si zaplaval. Zpátky k moři sjíždíme serpentýnovou silnicí s výhledy na vrcholky hor zachumlaných do mraků. Skoro celý den s přestávkama pršelo. Úzkorozchodka vede z polí do cukrovaru, který teď zrovna chrlí z komínu čoud 24 h denně, protože je sezona.

    Od jihu jsme se vrátili do Cairns. Ještě chodím po městě, vyzvednul jsem si baoh a protože mi autobus jede až o půlnoci, jdu si zdřímnout pod „svou“ střechu. Pojedu zpátky na jih do TOWNSVILLE, kde budu v 6 ráno a tak mi trochu spánku předem prospěje. Autobus má menší sedadla a není tak pohodlný, ale zase v něm není tak strašná zima jako jindy. Prší, ale víc na jihu má být pěkně. Přijeli jsme načas, zase jsem si ulehčil od báglu a pojedu na Magnetic Island. Je to asi 20 minut rychlým katamaránem. Celkem velký žulový ostrov pojmenoval cpt. Cook, když si myslel, že střelka kompasu se pomátla. 500 m vysoký kopec vévodí balvanitým plážím. Jdu kus po silnici a pak suchým lesem s eukalyptama. Je tu pár turistických cest s vyhlídkama a protože se v moři kvůli žahavým medůzám nedá plavat, potkal jsem i několik turistů. Po pěkných cestách nahoru a dolů a celkem přes 20 km mě v horku znavilo. Vlezl jsem se i ochladit do vody a na jednom z kopců obdivoval staré a důmyslné opevnění a úkryty z 2. svět. války. Instalované dělo mělo dostřel 16 km, ale prý střílelo jen na americkou loď, která se neidentifikovala (opevnění bylo proti Japoncům a asi by se sem vešli všichni lidé z TOWNSVILLE). Mají tu být volně žijící koaly, ale ani jednu jsem neviděl. Přes den spí a v noci žerou listy eukalyptů. Horse Shoe Bay je na druhé straně ostrova. Přešel jsem hřebínek skal a je čas se vrátit. Na třikrát jsem dojel stopem do PICNIC BAY odkud se vrací přívoz. Našel jsem si lavičku u muzea, ze který mě o půlnoci slušně vyhodil soukromej hlídač. Ale brzy jsem si našel náhradu u vjezdu do domu na prodej a v 8 už mi jede autobus, tentokrát až do Brisbane.

    Je tu úplně jiný typ krajiny. Pěstuje se tu všude cukrová třtina a kopce jsou špičatý, porostlý stromama. Silnice vede daleko od moře ale několikrát jsme k němu zajeli. Přestávka na oběd je ve městě MACAY, kde toho kromě krámů a jednoho kostela moc není. Zato večer v ROCKHAMPTONU je už město vymetený a na nábřeží jsou pěkný viktoriánský domy s tepaným zábradlím na balkonech. Je to „Kravský město“ S centrum dobytkářské oblasti. Autobusák nám pustil stupidní americký film a přes noc jedeme do Brisbane.

 

P.S.1: Čekám poštu a posílám dopis. Přeji všem pěkné vánoce a radost a úspěch do roku 95

P.S.2: Dášo! Gratuluju k Honzíkovi!!!

P.S.3: Jendo M. díky za psaní!

 

 

         



Dopis č. 19

 

 

2.12.94, BRISBANE, AUSTRÁLIE

 

Třetí pokračování z Austrálie a N. Zélandu

 

    Netrpělivě jsem přešlapoval pár minut před otevírací hodinou u dveří American Express v Brisbane a odměnou mi byl štůsek dopisů. Některé sice dvakrát a tím se počet snížil, ale je jistější, že dopis dostanu, když ho odesílatel nebo -ka pošle na různá místa. A tak děkuju za zprávy z domova od rodičů, i když tátovo poslední psaní o zavření šéfa kup. privatizace, o klesání ceny akcií ap. nepůsobilo vesele. Pořád si neumím představit, jak se všechno doma změnilo. Kultura prý upadá a z mně známých kulturních a uměleckých scén nezbude nic nebo se změní k nerozeznání. Příliv kasovních filmů je nezadržitelný a tisku vládne bulvár. Je to všechno tak špatný a nebo záleží na člověku, co si vybere a nekonzumuje, co je mu naservírováno? Ještě pořád si zachovávám optimistické naděje a všem, kdo u nás byli (a tvrdili jednohlasně, že Praha je krásná a „intelektuální“) odpovídám, že Česko je jediný místo na světě, kde chci žít. Po přelidněných Amerikách jsem v Austrálii, kde žije jen 17 mil. lidí, nabyl pocit, že tak malý a zanedbatelný stát nejsme. Jsem optimista.

    Taky děkuju Hance za dopis i „sekretářské“ služby a informace (znova: Dášo, moc Ti Honzíka přeju) a Jendovi M. za pěknej dopis. A teď už zpátky k popisování mojich zážitků.

    Nenapsal jsem, že jeden film, který jsem viděl v autobusu byl natočenej v BRIDGEPORTU S malý vesnici na GREAT OCEAN ROAD, kde jsem byl. Hned jsem ho rozpoznal a tím mi došlo, že Austrálie je sice obrovská rozlohou, ale má jen pár (dost hodně) míst, která přitahují turisty a jsou známá i místním obyvatelům. Četl jsem si dopisy a čekal do 10, kdy jsme si dali sraz s Isabelle, že půjdeme do pivovaru na exkurzi. Dnes se neprovádí a ani I. se neukázala a tak mám čas projít se městem. V Brisbane není tolik mrakodrapíčků jako v Sydney a prý je to klidnější město. V centru je obvyklý MALL, který je prý nejlepší a největší v Austrálii. Je to několik bloků s krámy a průchody, rychlým občerstvením a kiny. Mě přitahuje McDonald s levnou zmrzlinou, ke který je čokoládová žába jako v Cairns.

    Na radnici mi pán v informacích sám bez mojeho jedinýho slova začal vyjmenovávat atrakce, který jsou tu zadarmo. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a až na díru na koleně bych se úplně chudě nehodnotil. Ale asi opak je pravdou a tak jedu na radniční věž. Už dávno to není jedna z nejvyšších staveb a blízké „paneláky“ cloní výhled. Někdy v roce 90 tu byla světová výstava EXPO a brožura to popisuje jako šestiměsíční mejdan před, při a po samotné exhibici. Na místě výstaviště je dnes park, kde zůstala jen pagoda někde z Asie a nábřežní chodník. Plavecký bazén s chlorovanou vodou a kamenama, nepravidelným tvarem a písčitou KODAK pláží je zadarmo, stejně jako několik grilovacích stolů. Trochu poprchává a nejbližší střecha je v muzeu a výtvarné galerii. Moderní umělci mě nějak nenadchli, ale zato tu je vosková hlava paní (?) od Rodina a pár dalších soch. Taky Degas a pak hodně anglických malířů. I sama galerie je pěkná, s bazénkem a propojenými mezipatry, takže působí obrovským prostorem. Muzeum je hned vedlejší budova. Výstava a vysvětlení o čočkách, světle, filmu a foácích mi znova připomněla moje neustálý trápení s focením, filmama a foákama. U stropu visí letadla nad kočáry a auty a 3,5 m dlouhou plachetničkou, ve které nějaký Australan obeplul za 500 dní svět a tím se dostal do Guinessovy knihy rekordů S nejmenší plachetnice kolem světa. Na zdi je kopie vrstvy pískovce se stovkama malých a pár velkých stop zvířat z období dinosaurů. Je u toho zrekonstruovaná hypoteza co asi velký zvíře dělalo. o dinosaurech a jemu podobných je toho tu hodně, protože v Queenslandu se jich našlo hodně. Minerály a mořský život včetně korálů a ryb je v další místnosti. Zajímavá je historie lovení a zpracovávání velryb a jak vláda postupně vydávala omezovací vyhlášky, až se velryby přestaly lovit úplně.

    Začalo víc pršet s krátkýma přestávkama na přeběhnutí někam dál pod střechu. Obešel jsem blízké parky a našel jen velký, ne moc krytý amfiteátr. V informacích uprostřed mall byli i policajti, kterých jsem se zeptal, jestli můžu přespat v parku. Moc se jim to nelíbilo a mě zase odrazoval d隝. Dostal jsem adresu na ubytovnu Armády Spásy pro homeless, (že je to A.S. jsem se dozvěděl až na místě S policajt mluvil o bezplatném místě, kam složit hlavu, když člověk není opilej nebo zfetovanej a není to daleko, tak jsem zkusil se zeptat). Před barákem postávalo pár kouřících chlapů a za bytelnými mřížemi je za přepážkou sympatická brýlatá paní. Ve vestibulu je pár židlí a stolek klíčníka a pomahače. „Jak Vám mohu pomoct?“ zeptala se paní za přepážkou. „Nemám moc peněz a tuhle adresu jsem dostal jako nejlevnější místo na nocleh ve městě“. „To je pravda, počkejte si na pečovatelku“. Za pár minut si mě zavolala paní v bílém plášti do kanceláře, já jsem zopakoval v jaký jsem situaci a ona odvětila, že se platí 4 $ za noc + 2 $ za každý jídlo. I když použiju kupon pro hostel a odečtu dopravu na letiště, je to tu levnější a co do komfortu možná i lepší. Kývnul jsem a že tu asi zůstanu dvě noci s jednou snídaní. Dostal jsem vyplnit dotazník, kde kromě jména jsou otázky typu: kolikrát jsem byl zavřenej, jsem-li homeless, opuštěnec nebo „jiné“ ap. Začali jsme si povídat a když jsem odpovídal na otázku, co dělám doma, paní odvětila, že si myslela něco podobnýho. Moje pýcha samozřejmě zaplnila dušičku, ale hned mě napadlo, že bych mohl doma po návratu něco pro A.S. udělat nebo den či dva pracovat. Dostal jsem mýdlo a ručník a po teplé sprše jsem se chvíli díval na televizi. Mám postel v místnosti s dalšíma asi 6 lidma. Každý má skříňku a pár šuplíků, což je součást stěny, oddělující postele od sebe. Když to srovnám s bacpackerem v Darvinu, tak je to tu luxus (nemluvě o společném noclehu v Cuzcu v Peru). Ráno budu mít dřívější snídani, protože spěchám na autobus. „To tě někdo přijde vzbudit, neboj“ říká klíčník. Je tu čisto, klid a pořádek a všechno funguje. Snídaně byla obrovská a dobrá S párky s omáčkou, toasty s džemem, peanetbutterem a vegemate a čaj s mlékem. Spěchám na autobus, což bude můj poslední den na 21denní lístek. Jedu do typického přímořského letoviska SURFERS PARADISE. Je to jen 2 h na jih od Brisbane a kolem dlouhatánské písečné pláže stojí les paneláků s hotelama a apartmentama. Fouká silnej vítr, ale vlny nejsou pravidelný a pěkný na BODY-SURFING S což je serfování na břiše. Moře není nijak horký (ale zato tu nejsou jedovatý medůzy) a v sobotu je pláž plná lidí. Koupat se máme jen mezi značkami na břehu, které vymezují asi 100 metrový pás, ale příčný proud mě hned odnesl od skupiny záchranářů. Nebe se zatáhlo a začalo pršet. Jdu do nákupního centra s kýči pro turisty, ale taky s kopií sochy Davida od Michelangela. Obcházím ho kolem dokola, ale nemůžu najít vhodný fotografický bod. Až za chvíli S z jedoucího eskalátoru, ale ouha... chr, chr a foák protrhl perforaci a nepřetáčí dál tentokrát už u snímku 12. Kde je asi konec mojemu foáku? Chodím křížem krážem průchodama kolem krámů a nakonec musím slejvákem na nádraží. Autobusák mě zastavil, že s jídlem dovnitř nesmím. Ale mám hlad a rejží z kelímku žádnou škodu nenadělám. Sedl jsem si z jeho dohledu a tiše obědvám. Míjíme „Vodní svět“ s tobogánama a klouzačkama, cirkusový autodrom a další a další atrakce pro turisty znuděné pláží, panelákama a krámama s pořád stejnýma suvenýrama, šperkama a hodinkama.

    Za dvě hodiny jsme zpátky v Brisbane, ale počasí není nijak pěkný. Občas se přežene d隝, ale přesto jdu znovu do parku bývalého Expo a pak do muzea, kde jsem podrobnějc prošel výstavu o světle, čočkách, filmech a foácích, až mě před zavřením zhasli světlo. Nedá se nic dělat a deštěm běžím do městského centra. Zastavil jsem se v bazaru S zastavárně a pán si liboval, jaký je to dobrej byznys. Teď navíc mu staví naproti kasíno a řekl, že za rok vydělá nejmíň milion, když ho odtud kvůli rekonstrukci nevyhodí. Mladej kluk přinesl walkmana, dostal za něj 10 $ a za 4 dny ho dostane zpátky za 12 $ S tj. 20 %! Spočítal jsem si poslední peníze, oddělil část na odletový poplatek z Austrálie a 4 $ na dnešní noc a mám na 3 zmrzliny u McD. Zkontroloval jsem baoh, který mám pořád v hotelu a jestli si ho budu moct vyzvednout brzy ráno a v přestávkách mezi deštěm spěchám do ubytovny. Dostali jsme večerní svačinu S sladké buchty a sušenky.

    Poslední noc v Austrálii byla krátká a v 6 už mi jede bus na letiště. Včera mě paní ubezpečila, že je to jen 20 minut, ale se všema zastávkama u hotelů a zajížďkou k domácímu terminálu jedeme přes : hodiny. Je tu už spousta lidí a Air New Zealand má tři různý lety. Když jsem se dostal na řadu, úředník mi řekl, že mě nemá na seznamu. Už včera nemohla paní najít let na počítači, když jsem se ptal v STA a myslím, že kluk v L.A. by mě byl poslal do Aucklandu místo do Christchurchu. Nějak se ale všechno vyřešilo a pán za přepážkou se omluvil, že už nemá místo u okna. Chodím halou, prohlížím si drahé Free shopy a pak už nás volají k odbavení. Pasová kontrola je raz dva a u celníka zírám na dva japonský fotografy. Celník prohlíží každou z asi 400(!) roliček filmů a dva kluci jen němě koukají a stojí opodál. O chvíli pozdějc je vidím v dalším čekacím prostoru a dva Nicony a jeden Canon co chvíli dělají cvak.

    K našemu Boingu 767 jdeme volně po letištní ploše a tak poprvé zblízka vidím tryskový motor. Mám ale strach jít moc blízko, co kdyby ho zrovna startovali, ale to se asi stát nemůže. Usměvavé letušky nás přivítaly a chlácholí mladou, uplakanou paní, která mávala k vyhlídkové věži. Moje místo je obsazený, někdo chtěl mít lepší výhled. Nakonec se stejně na požádání mojí sousedky stěhuju, aby k ní mohla přisednout její kamarádka. Moc toho vidět není, protože jsme hned nad mořem a taky mrakama. Dostali jsme pití S já pivo, který je dost dobrý (N.Z.) a pak kuřátečko s nudlema. Uvažuju, kolik paliva navíc stojí prostírání a kovový příbor. Poletíme asi 4,5 h a čas se posune o 3 dopředu, takže budu, myslím, o 15 hodin dřív než doma. Před N.Z. mi paní nabídla místo u okýnka, ona že to zná. Vidím dlouhý surfový vlny na pláži, zelený podhůří a dlouhatánský pásmo Jižních Alp se zasněženýma vrcholkama. V dálce výrazně vyčuhují dvě vysoké hory, tak to možná bude Mt. Cook. Za chvíli už vidíme východní svahy, podhůří a rozparcelovanou zemi na farmy. Ostrov je snad míň než 200 km širokej a tak hned za horama klesáme. Už můžu rozpoznat i krávy a ovce, ale pak nad celou východní nížinou leží nízký mraky, skrz který občas probleskne země. Všechno je jako z prospektů: zelená S tmavá i světlá, ale sytá, bílý sníh a šedivý štěrkový koryto s modrou řekou. „Gong, gong“ a světýlko hlásí, abychom se připoutali. Letušky nás rychle zkontrolova­ly a... hladce přistáváme. Paní celnice nemůže najít Českou republiku a pak marně hledá fotku na první stránce pasu a nakonec mě poprosila, a jí ukážu vízum. Dala mi veliký razítko a chodba mě dovedla k pásu s kroužícíma kuframa. Pán se sluchátkem a huňatým psem typu vlčák je zřejmě z oddělení drog a pes zkušeně kličuje mezi jedoucími zavazadly. Skoro poslední vyjel můj baoh a s papírkem, kde jsem musel zaškrtnout, vezu-li potraviny nebo jiné zemědělské produkty (dokonce i použitý stan!) mířím do „červené zóny“. Pán v letech a starý poctivák nedělá problémy s jídlem ze sámošky S špagety, rýže, vločky, ale chce vidět stan, kterej někam odnesl a s mokrýma kolíkama a úsměvem, že je musel umejt, se vrátil. Přesvědčil jsem ho, že moje „hiking boots“, jsou čistější než ty, co mám na nohou a tak jsem mohl projít.

    V hale jsem nabral prospekty a jdu do sluncem zalitého Nového Zélandu. Brrr! Po horký Austrálii tu ale vůbec nemají horko. Šikovně umístěná veliká cedule nad zastávkovou budkou hlásí: „Všechny autobusy odjíždějící z tohohle místa jedou do centra S Company X.Y.“. Malá červená šipka opodál ukazuje přes ulici a že tam je zastávka autobusů. Průvodce radí jet městským za míň než polovinu. Místo čekání na stanici jdu k muzeu Antarktica, kde je leccos i ve vestibulu. Na stanici Vostok je dnes -43 ° a lehce sněží! Nemám čas jít dovnitř a i vysoký vstupný mě zpátky neláká! Za 20 minut jsem v centru Christchurchu. Hned jsem zamířil do Bacpackeru, kde mi nechali baoh v úschově a mám čas jít do města. Je asi 5 h, ale slunce je pořád vysoko a stmívat se bude kolem 9.S10. Protéká tu říčka, po který jezdí dva gondoliéři a na březích je park a lavičky. Hned jsem si vyhlídnul pěkný místo a na náměstí se ptám policajtů, jak se tváří na to, kdybych zůstal přes noc v parku. „Trestné to není, ale stroprocentní bezpečnost Vám nezaručujeme“. Obloha je jasná a tak to zkusím. Je neděle odpoledne a v katedrále je mše se zpěvem. Farář je dobrej řečník, když to má napsaný na papíru a má skoro uměleckej přednes. Asi 15S16letej kluk zpívá krásně, ale ve vysokánských polohách. Vím, že kdysi byli mladí kluci kastrováni, kvůli zpěvu v kostelu, ale co dneska? Možná má jen tak obrovský rozsah. Na konci si podáváme ruce se sousedy se slovy „mír s Tebou“, a já čekám na poslední tóny varhan. Venku je pořád nezvyklé světlo a v několika suvenýrových krámech je otevřeno pro nakupující Japonce. (V Surfers Paradise mají některé krámy jen japonský nápisy a prodavači jsou taky Japonci). Tady jsou cenovky většinou dvoujazyčný, ale nikdo jinej v krámech není. Před setměním jsem si vyzvednul baoh a zamířil do slepé pěšinky v parku blízko mostu. Jsem jen zalezlej v nepostaveným stanu a jednou jsem někoho zaslechl „hele, támhle někdo kempuje“. Ale nejsem přímo na očích. Vzbudil jsem se v 6 (ve 3 australskýho času) a chvíli lenoším. Na blízké lavičce si vařím špagety s fazolema z konzervy. Až kolem osmi se město zvolna probouzí a to už mám baoh v hotelu Comfort. Po hlavní třídě jdu do jižní části a vidím, jak je CH. pěkně rozlezlej. Mám z Austrálie pár novozélandských dolarů, který jsou asi jako DM. V bankovkách hledám nejvýhodnější kurz, ale až na šizuňské směnárničky jsou na tom banky skoro stejně. Prošel jsem sámošky a můj sortiment je tu trochu dražší než v OZ (Assui, OZ =ozi S to je Austrálie, Kiwi jsou Novozélanďané. V OZ i tady mě často lidi titulujou „Mike“. Jak se máš, Mike, a asi to dělají i mezi sebou).

    Mým prvním cestovním plánem je Transalpine Expres. Přejíždí celý ostrov a začíná tady v Christchurchu. V kanceláři, která prodává lístky na vlak, ale i autobus, přívozy a dokonce i letadlo jsem si zamluvil místo na zítřek a s kartičkou V.I.P., kterou mám z Austrálie jsem dostal 30 % slevu. Odjezd je zítra ráno v 9. V jednom z krámů na hlavní třídě je v zadní části pár stolů s židlema a cedule láká na levný oběd HARE KRISCHNA. Myslím, že něco podobnýho bylo (nebo je) na Palmovce, ale já jsem tam nikdy nebyl. Dostal jsem rejži zalitou zeleninovou omáčkou (žlutou od kari) a kopeček sladké krupice. S chutí jsem si přidal a četl o HK, o které nevím skoro nic. Vyměnil jsem peníze, zaplatil lístek na vlak a protože se slunce proklubalo mezi mraky, jdu do botanické zahrady. Je to obrovský park s cedulkma u stromů a kytek a pár skleníků s tropickýma rostlinama a kaktusama. V části azalek odkvétají pivoňky a rododendrony a na obrovské skalce je nepřeberně kytek. Původní novozélandská část vypadá jako chudý příbuzný. Našel jsem i obrovskou lípu a buk. Kytky a stromy na N.Z. jsou mnohem „evropštější“ než v Austrálii. Na louce se červená jetel, na kterým si libuje čmelák a trávník je plný sedmikrásek. Je tu hodně deště a teplo a trávě se daří hodně dobře. V kaktusovém skleníku jsou u popisů mapky a cítím, jak se nadýmám, když vidím kaktus z Mexika, z Brazílie, Chile, Peru... Ne, že bych je sám uměl poznat, ale asi jsem je viděl v přírodě na vlastní oči.

    Přímo v zahradě je galerie v přízemním čtvercovém starém domě, a jsou tu převážně místní a angličtí autoři. V sousedním muzeu se konečně dozvídám něco z historie N.Z. Nejdřív, asi před 150 miliony let byl součástí GONDWANA S velikýho kontinentu obsahujícího dnešní Austrálii, Afriku, Antarktidu, J. Ameriku a N. Zeland. Před 70 mil. lety se N.Z. oddělil od Austrálie a Antarktidy a zachoval si jedinečné přírodní zvláštnosti, protože byl neobydlenej až asi do 8. stol. n.l. To připlachtili Polynesané odněkud z Hawaie a začali lovit ptáka MOA, kterej dnes už nežije. Odtud je název původních obyvatel Lovci Moa. (MOA-HUNTERS). Jsou to MAORI, kteří dodnes žijí a je jich skoro čtvrt milionu. Všech obyvatel je přes 3 miliony a nejmíň b žijou na sever od Aucklandu. První Evropan, který N.Z. objevil, byl r. 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Do té doby se ostrovy jmenovaly AOTEAROA S „Země dlouhého bílého mraku“, ale Abel je přejmenoval podle holandské provincie Zeeland. V roce 1769 sem na své výpravě připlul James Cook a N.Z. tím začal patřit Británii. Hlavním obchodem byli velryby, mroži a dřevo stromu kauri. Začalo obrovské odlesňování a plundrování země a první evropské osídlení kolem města Russell mělo přezdívku HELL‑HOLE OF THE PACIFIC, kde vládly pušky a alkohol. Evropané válčili s Maorama jen zpočátku a od 19. století, kdy se N.Z. stal britskou kolonií, byly zakládány missie na ochranu Maori. V 2. polovině 19. století se začaly zakládat ovčí farmy a bylo objevené zlato. Tím se zvýšil zájem o N.Z. a taky se vytvořila samostatná politická struktura. Dneska je N.Z. země s vysokým životním standardem a lidi si užívají života a nehoní se jen za penězi.

    V muzeu je expozice o Antarktidě o jejím dobývání člověkem s ukázkama dřívějšího i současného vybavení polárníků, o zvířatech i o geologii a sněhu. Spletl jsem se o hodinu a tak mám ještě čas projít výstavu ptáků, motýlů, minerálů a v poslední místnosti jsou modely lodí od Cookovy objevitelské, až po trajekt, který jezdil do r. 1971 (asi) mezi jižním a severním ostrovem a vypadá jako zaoceánský parník. Venku se zatím ochladilo a začal foukat vítr. Na dnešní noc jsem si vyhlídnul odlehlejší místo za lavičkama a jen večer, po skončení asi divadla, chodilo spousta lidí po druhém břehu, ale mě nikdo pozornost nevěnoval. Ráno to mám na nádraží asi 2 h, ale zdaleka musím obcházet průmyslové obory a jsem rád, že jsem vyšel o trochu dřív. Transalpine Expres má obrovský okna a vlakušky, který nám přinesly džus a pak srolovanej plátek chleba, namazanej nějakou pomazánkou a hrnek kafe. Vlak ale hrozně skáče po kolejích a každý má pošplíchaný podnos i stůl. Jedna z turistek řekla, že je to jako ve vlaku v bývalé DDR a dvě mladé „západo“ Němky se smějou. Projížídíme rovinou, kde jsou farmy s krávama a ovcema a už z Christchurchu jsou vidět zasněžený kopce. Naneštěstí nemůžeme na otevřenou vyhlídkovou plošinu, protože nedávno asi šestiletý kluk vypadnul a přišel o nohu. (Zrovna bylo v rádiu, že rodiče žalují dráhu). Ale výhled z vagonu a nebo chodbičky stačí. Za pár minut jsme v podhůří a stoupáme kolem řeky, která tu vykousala hluboké údolí. Všude kvetou divizny nebo lupiny, tráva je zelená a vrcholky bílé sněhem na modrém pozadí oblohy. Tak nějak jsem si to představoval. Most, který máme pod sebou a vidíme jen údolí, je na jídelním lístku. V sedle je dlouhý tunel (ARTHUR,S PASS), za kterým nás čekají pozvolnější kopce západního pobřeží. Vlakem nám to do GREYMOUTH trvá se zastávkama 4 h, ale taky se tu koná závod COAST TO COAST. Když Novozélanďany omrzel Železný muž, přišli s multisporty. Nejdří se běží, pak horský kolo, plavání, silniční kolo, terénní běh, sjezd na kajacích a zase kolo a běh (možná je to nepřesně, ale v každým případe je to záhul). Nový Zéland je přímo vyzývající místo ke sportování. Kromě už zmíněných a surfování, lyžování a chození po horách až horolezení, tu mají plno BUNGY JUMPING a nejnovější: slaňování hlavou dolů z hotelu Novotel v Aucklandu. Má to ale i smutnou stranu, protože se nedávno někdo utopil při raftování.

    Dvě mladý Němky mají univerzální lístek na nejrozšířenější sí autobusů + vlak + přívoz, ale stálo je to asi 500 US $ (1 NZ $ Ń 0,65 US $ Ń DM). Už tu jsou přes měsíc a dávají mi tipy, kam jet. Asi 50 km na sever po pobřeží je městečko PUNAKAIKI, u kterého je turistické místo PANCAKE ROCK. Je to skála na břehu moře, který je tu na západě divoký a břehy tvoří vysoké útesy, vyskládaná z tenkých vrstev vápence a je mořem a větrem rozbrázděná údolíma a kaňonama. Všechno je na území asi 300×100 m a vlny podhlodaly skály, vytvořily „jeskyně“ zvané BLOW HOLES. Vlna tlačí do díry před sebou vzduch a ten musí rychle utéct, což vydá ránu. Jsou tu taky skutečné krápníkové jeskyně, ale protože jsou mladé nemají nijak bohatou výzdobu a jsou to jen díry vyhlodané podzemními potůčky. V informacích, který jsou dotovaný vládou a jsou na každém zajímavém místě, mi ukázali asi 3hodinový okruh jedním údolím nahoru a druhým dolů. Jsou sice skoro už čtyři, ale do setmění mám plno času. Po 2 km cesta skončila srázem do řeky a nezbylo mi než brodit. Pak začal les a skutečné WEST COAST. Podle nějakých údajů tu spadne 5600 mm srážek za rok a za hřebenama jen 1500. (Myslím, že Tatry mají 2000 mm a Žatec asi 470 mm). Les je tu nezývanej RAIN FOREST a je jinej než v tropických oblastech. Je tmavej, hustej, všude něco roste a na pěšině je skoro všude bahno a voda. Je pěkně a zrovna neprší a pod tíhou baohu se přes hřeben pěkně potím. Potkal jsem jednu osamělou Japonku (to je neobvyklý, protože Japonci potřebují skupinu, vedoucího a připravený program S ale ne všichni, jak je vidět). Ptáci ve větvích mají vtíravý popěvek, který se snažím zapamatovat, ale určitě ho zapomenu. Na konci je trochu disharmonický. Po kamenech jsem sešel k hustě zarostlýmu údolí druhýho potoka. Teče v něm málo vody a pár kajakářů vláčí půjčený lodě přes mělčiny proti proudu. Z pěšiny skoro údolí není vidět, tak je les hustý. Kapradí, nějaký palmy a i vzrostlý stromy. Ani místečko k táboření a tak jsem si našel písčitý náplav na břehu potoka. Kajakáři se vrací a pochvalují mi pěkné místo. „Ale zdá se mi, že tu byla nedávno voda, skoro až tady u stanu“ svěřuju se jim se svýma obavama. „No, my nejsme místní, ale teď zrovna je odliv a tak možná...“ Hned jsem se přestěhoval nejmíň o 2 m výš. Černý mušilky jsou dotěrný, ale repelent na ně docela funguje. Snad se v noci probudím, když bude voda stoupat a zase jsem si vzpomněl na Rychlé šípy uvězněné v podzemních jeskyních. Je to tu opravdu idyla a skoro na reklamní fotky pro výrobce vařičů S na oblázcích na břehu průzračné vody S stanu či dalších tábornických potřeb. Ještě nemám srovnaný spaní z Austrálie, ale protože je dlouho světlo, není to problém.

    I ráno lehce vstávám. Za chvíli jsem ve vesničce, kde se pár lidí právě vrací ze sběru mušlí z blízkých skal. Zašel jsem do veliké, asi 150 m dlouhé jeskyně, kde za pár století budou i trošku delší minikrápníčky. Je 8 a silničáři akorát začali pracovat a já jdu na prvního stopa. Moc aut nejezdí a to už jeden kluk na silnci stojí. Ale on zmizel za 20 minut, pak přišel brejlatý Němec a já odjel za další čtvrthodinku. Jedu s místňákama a jednomu těžko rozumím. Jsem zpátky v Greymouth, kde jsem akorát zmeškal exkurzi do pivovaru. Počasí vypadá na d隝 a tak by to byl vhodný program. Je to spíš velká vesnice a kromě nákupní ulice a informací (a pivovaru) tu mají velkou hráz proti povodním. Jdu na dalšího stopa a tlustej chlápek v bílým obytným autě mi zastavil asi po víc než 2 h čekání. Pořád jsem ale před autobusem a jedu dalších 40 km na jih do HOKATIKA. To je původně zlatokopecký městečko, kde bydlí i několik MAORI a dnes je to středisko GREENSTONE. Někde nazývaný Jade (mně připomíná Nefrit) je tu zeleným zlatem. Několik baráků ve městě je brusírna s exkluzivním krámem, kam jsou turisti vítáni. Většinou chlapi nejdřív kámen řežou na menší díly, připravují pro umělce a ti nástrojema podobnýma zubním vrtačkám, který se ale používaly pro vrtání nějakých dírek do letadel (pro forsáž?), z kamene vybrušují přívěšky, sošky a ornamenty. Náušnice, prsteny a další klenoty tu nesou nápisy: Ruční výroba a New Zealand a cedule tvrdí, že tohle je zaručeně nejlevnější místo na nákupy. Takových tu je ale asi pět. Před sklárnou, kde je v přední části krám a uprostřed povědomé pece, je zrovna polední pauza. První sklář, který se vrátil z oběda, dělá skleněná zvířátka jako na běžícím pásu. Japonci koukají, fotí a platí za obrovské krabice. Část zisku jde jistě průvodcům nebo cestovkám za doporučení sklárny X.Y. a ne W.Z. Dál, asi 3S4 h jízdy, jsem se rozhodl jet autobusem. Není to drahý (mám zase slevu a tj. 24 $ k ledovci FRANC JOSEF), a dál prý moc aut nejezdí. Celý tohle pobřeží je pro plno Novozélanďanů CRAZY. Autobusák nám říká o zlatokopecké historii a že se tu dodnes dá něco najít. Mladí novomanželé si tu za týden narýžovali na snubní prstýnky. Dokonce máme pětiminutovou fotící pauzu. Obloha se totiž úplně vyčistila a máme výhled na nejvyšší horu Mt. COOK (3764). Někdo říká 12 tisíc a něco stop. Asi před 20S25 lety tu změnili jednotky z mílí, uncí a stop na metrickou soustavu, ale nejvyšší hora a vzdálenoti jsou zvl᚝ pro starší lidi ve starých jednotkách. Hora je to vysoká a skoro celá bílá.

    Počasí je pořád lepší, asi v 5 jsme dojeli do Franc Josef. Sympatická paní mi dovoluje tábořit, kde chci když budu chodit na záchod daleko od vody a vytvořím si mělkou díru, kterou pak zasypu S tak zní instrukce. Z vesnice je to k ledovci šest km po prašné cestě. Cestovky tu na zítra nabízí GUIDED TOURS S asi 1 h lezení po ledovci s „expertem“ za 40 $, což mi přesahuje, co jsem ochotnej zaplatit, a tak jdu jako běžný turista. Ti vlastně těch 6 km jedou autem, ale mě za chvíli někdo sám nabídnul, že mě sveze. Od parkoviště je to ještě 2 h tam a zpátky po rovném, suchém korytě řeky. Ledovec sestupuje do výšky 200 m n.m. (!) a je obklopenej hustým lesem. A co víc! On narůstá! Postupuje asi 0,5S1 m denně. Z toho důvodu se k němu nemá moc blízko, ale paní z DOC (něco jako ochrana přírody) mi řekla, že mi to nezakazuje na něj šlápnout, ale a jsem opatrnej. Lano, za který se nemá, je asi 30 m od samotného začátku (konce?) ledovce. Lidé, kteří mě svezli, lezou na blízkou skálu, ze které jsem já pak našel lano, které používají exkurze. Je tu v podstatě vysekaný schodiště s lanama, žebříkama a mostíkama. Nelezu ale úplně na konec cesty, uprostřed pěkných děr a špičatých věží mi to stačí. Chybí mi mačky, který exkurze mají, ale schodiště je pohodlný. Trochu se zatáhlo a světlo je tak na „dramatický“ fotky. Vrátil jsem se k parkovišti, kde je stánek s fotkama a vysvětlením. Někdy v 19. století ledovec ustoupil asi 3 km a pak kolem roku 1986 narostl 700 m. Zase ubyl a teď roste. Sníh, který spadne nahoře (asi 1200 m n.m.) na začátku ledovce se dole objeví asi po pěti letech.

    Počkal jsem, až všichni lidi odjedou (skoro všichni) a postavil jsem si stan na krásným plácku ještě v korytě, ale za stromky a voda už tu pár desítek let netekla. Očekával jsem chladnou noc, ale bylo vyloženě horko. Vrátil jsem se těch 6 km a akorát, když začalo mrholit mi zastavil kluk z Německa, kterej koupil auto a po odjezdu jeho kamaráda tu je sám. Jedeme dolů po pobřeží. Zastavili jsme na vyhlídce na moře, naobědvali se na pláži, vyfotili vodopád a stoupáme do sedla HASSET, kde opustíme hodně velké Západní pobřeží a přehoupneme se do velkých údolí za hradbou hor. A skutečně. Les zřídnul a nakonec zmizel úplně a jsou tu jen trávou porostlé špičaté a zasněžené kopce. Můj dopravce chtěl původně zítra ráno do města WANAKA, ale zajeli jsme k jezeru LAKE HAWEA, kde se mu zalíbilo místo k táboření a rychle změnil plán. Docela jsme si rozuměli, dobře popovídali a já jdu zpátky asi 1,5 h po břehu k hlavní silnici. Po té už ani nedoufám, že mě dnes večer někdo sveze, ale nemusím jít po asfaltu, kolem jsou kopce, voda, svítí večerní sluníčko a auta jezdí ve skupinách jednou za : h, protože se na silnici něco kope.

    Už jsem si vyhlížel místo za větrem, když mi zastavil Američan s velkým karavanem. Je z celého N.Z. na větvi a s nadšením popisuje, jak se mu tu líbí, jak doma tvrdě pracoval, všechno prodal a teď jezdí po světě. Je mu těsně přes 40 a říká, že kdyby na cestách umřel, bude spokojenej. Na vánoce letí domů a pak se hned zase vrátí zpátky a to jen proto, že rodina řekla, že se jednou za rok musí sejít a koupili mu letenku do Las Vegas. Odvezl mě až do Wanaka, kde je obrovský jezero s pozadím hor. Informace už jsou zavřený, ale na vývěsce je předpověď a popis turistických cest S treků. Do hor je to odtutd ještě přes 50 km a za 20 $ tam jede autobus. Uvařil jsem večeři a v lesíku našel bezva plácek. Je pěkně, ale v noci se má přehnat d隝. A skutečně. Ráno balím za deště a zmoklý vyplňuju návratový lístek pro mojí bezpečnost. Paní v informacích mi ale nedává moc nadějí přejít CASCADE PASS, přes který bych se dostal do údolí směrem ke QUEENSTOWN. Je tam moc sněhu a nemám mačky a cepín. Podle předpovědi se má počasí zlepšovat, ale přesto autobusík málem nejel, protože 2 lidi odřekli, že je na ně moc vlhko. Naštěstí jedou další dva Němci a tak mez farmama míříme do ASPIRINE NAT. PARK. Hory jsou v mracích, ale po hodině cesty se nejistě začalo klubat slunce. Paní Jane, která nemohla ve W. najít práci a tak si založila firmu na dopravu turistů, zastavila mikrobusík před posledním brodem. „Ne, Ne. To je moc hluboký, to nepřejedu.“ Zbývá nám ostrá 2 h na konec cesty a i další brody jsou rozvodněný.

    Na chatu ASPIRINE to má být 2 h (pro nás 2,5h), ale Němci odbočili dřív doleva do hory, bez cesty do SHOTOVER SEDDLE. Mě cesta trvá přes 3 h a tak mi místní časy připadají ostrý. Ale zouvání a obouvání a hledání cesty přes rozvodněné potoky zabralo hodně času. Chata je tu ze 30. let a je pěkná a veliká. Chci dojít na konec údolí a po 2 h jsem na odbočce zjistil, že čas odpovídá. To jdu ale po rovině a po celkem pěkný cestě. Už svítí slunce a kolem jsou všude zasněžené hory. Cesta je prosekaný proužek lesa a je čím dál menší. Je značená, ale najednou jsem se dostal k sesutému sněhovému poli. Za ním jsem v tak hustém lese a nemůžu najít cestu, že se musím pokořeně vrátit. Odbočka teď vpravo za visutým mostem jen pro jednu osobu vede k LIVERPOOL BIVI 1060 m n.m. (údolí je 450). Je to 2 h a je to svisle vzhůru. Funím, potím se, nohy už mám docela mokrý, ale šlapu. Odpočívám a zase lezu po všech čtyřech. Dostal jsem se nad hranici lesa, přešel skalnatou břidličnou planinu S spíš přelezl S a najednou „hurá“, už vidím chatku, jak si sedí na ostrohu. To k ní ale musím přes sněhové pláně a po kluzké trávě a hlavně tak 100 m nad ní a pak zase dolů. Nad potokem sníh nevypadá moc pevně a tak radši lezu po strmé stráni dolů a nahoru. UF! Ale bylo to míň, než dvě hodiny a to mě hřeje u srdce. Jsem tu sám, svítí slunce, rozhled je do celého údolí a protějšího svahu s francouzským bivakem, který ale nevidím. Ani shora nemůžu najít cestu za sněhovým sesuvem. Uvařil jsem si čaj a za chvíli přiletěli horští papušci KEA, který jsou děsně dotěrní. Na dveřích je cedule, a určitě zavíráme dveře a rozklované matrace svědčí o ptačím apetitu. Nemůžu chytit žádnou stanici asi proto, že bivak je plechovej. Ale stejně se mi chce spát. V noci mě probudilo škrábání na dveře a ptačí krákorání, ale jinak jsem spal jako špalek do vody hozený.

    Ráno je nádherný. Rozhodl jsem se nikam nespěchat a tak vařím, suším a lebedím si. Kvůli sněhu nemůžu dál i když jsou nade mnou kopce, který lákají. Ale to už je pro opravdové horolezce. Sbalil jsem a jdu zpátky zase přes potok. Ale ouha. Nad potokem, když jsem lezl z údolíčka se mi pod rukou utrhnul jalovec (asi ne jalovec ale zakrslá dřevina, která klouže a roste všude) a... „pán padá... je to otrava, zpívat blues o stabilitě, je to otrava, zpívat blues o pádu...“ prostě mě baoh přetáhnul asi ze 3 m jsem na něj měkce přistál a překulil se ke břehu a jednou nohou zůstal trčet v potoce. „To to pěkně začíná“. Vylil jsem vodu a teď se držím větších větví, který předem zkouším. Sestup je lehčí, než jsem si myslel, a taky rychlejší. Dnes už je všude mnohem sušejc a v potocích je čistá voda. Vracím se k chytě Aspirine, kde jsou Němci. Chtěli původně přes kopec do jiné chaty, ale změnili plán. Taky jsem potkal skupinu mladých lidí, kteří tu budou natírat a možná mě svezou zítra odpoledne zpátky. Jinak bych už musel v 10 ráno s Jane a to v takovým skvělým počasí nechci. Povídám si s Američankou-Novozélanďankou, která tu deset dní hlídá chatu, jak je N.Z. pěkný a taky jen tak o životě. Mám plán na zítřek. Podle počasí buď pojedu už v 10 ráno a nebo půjdu do sedla jako Němci a pojedu až odpoledne. Dneska jdu určitě ještě 2 h s baohem dolů a pak bez báglu 1,5S2 h a zpátky k ledovci ROB ROY. Údolí je hluboký a řeka divoká a na konci údolí, když skončil les, je veliký rozšíření. Z obrovské hory visí ledovec, ale nedostupný, ne jako „turistický“ F.J. Všude jsou vodopády (to platí i o hlavním údolí). Teď ale stojím u jednoho a vidím 11 dalších. A ne žádný chudáčkové. Desítky metrů a slušný průtok. Už si zvykám na dlouhý večery. Je sice šest, ale ještě můžu kus dál šplhat po skalách a když se vrátím do devíti, tak mám pořád čas. Ale otočil jsem se dřív a z kopce to zase uhání samo. Přešel jsem další visutou lávku, shledal se s baohem a jdu kus zpátky najít místo za větrem a na rovině. Až na 354 ovčích a 3 kravský boby je to ideál. Kousek k potůčku pro vodu, dost daleko od hučící řeky a vodopádu. Dnes spím ještě líp než včera. Ráno mám špagety s fazolema, který jsem v konzervě tahal až z Austrálie. Všude tu na N.Z. platí: odnes si svoje odpadky pryč, nic nezakopávej.

    Ale dneska je celkem čistý nebe a tak nechám stan stát a pojedu do WANAKA až odpoledne. Jdu do sedla. Jen tak, po ovčích stezičkách a podle toho, jak si cestu pamatuju, když jsem na kopec koukal. Není to tak prudký jako včera, ale zato je to přes 1,5 km do kopce. Tráva pro ovce se změnila v žlutý ostrý stébla s hloučkama pichlavých rostlin s hodně větvičkama a pak jakýsi druh asi kaktusu. Občas se musím vyhnout skále a pod sedlem jsem narazil na sníh. Posledních pár metrů lezu po suti a pak... WOW. Ale ještě lepší to bude z kopce nalevo, na kterým neleží sníh. To mi trvá míň než hodinu S celkem z údolí tedy tři. a teď je to to pravé WOW. Vidím celý včerejší ledovec, místo, kde je LIVERPOOL BIVAK i chatu Aspirine a celé údolí a všude kolem vysoké hory se sněhem. Až někam ke Queenstownu a na sever na konec parku Aspirine. Pěkně tu fouká, ale slunce pere a stačí mi větrovka. Do foáku se to celý nevejde a tak fotím jen zubatý hřeben. Jdu zpátky do sedla a teď vidím stopy po Němcích. Jdu dolů trochu jinou cestou a uklouznul jsem po trávě jen párkrát, ale hned jsem se zastavil. Dole mám čas na oběd, koupel hodně rychlou a vyprané věci mám v mžiku na slunci a větru suché.

    Akorát jsem dobalil a přišli první natěrači. Na parkovišti mi ale mladá vedoucí skupiny řekla, že lituje, ale že kvůli pojištění mě svézt nemůžou. Jsou 4 h a mám to 50 km po celém dni chození. Ale zase je to pěknou krajinou a za chvíli mi zastavil autobusík „BOYS SCHOOL“. Dva kluci a učitel tu připravují školní chatu na prázdninový nápor, kterej brzy vypukne. Svezli mě asi 6 km a tak šlapu dál. Bydlí tu asi 4 farmáři, na celých 50 km. Mám štěstí, když jeden shání krávy z obory a žene je do jiné. Jezdí autem po trávě a pomáhá mu asi 5 psů. Svezl mě k jeho farmě a dnes večer mu prý kamion přiveze bejka a náklaďák se vrací do WANAKA, ale není to jasný, možná taky zítra ráno. Tak jdu dál a jsem trochu napnutej, když vidím mračno prachu v dálce před sebou. Bílomodré Volvo to žene po prašné cestě stovkou a tak jen doufám, že mi na cestě zpátky zastaví. Teď se mračno prachu blíží zezadu a kamion roku 94 mi zastavil! Vyškrábal jsem se do vysoký kabiny a zabořil se do hlubokýho sedadla. Druhýho bejka řidič složil u druhého farmáře a večerem se blížíme k městu. Teď už vím, kde spát a už se těším do pelechu. Rychle večeřím polívku a dávám si předsevzetí zůstat ráno v posteli tak dlouho, jak se mi bude chtít. To se mi daří. Ráno jsem chytil BBC, kde říkali o ruských vojácích, kteří míří do Č... (místo si nepamatuju a vůbec nic mi to neříká) a říkám si, co asi by chtěli místní lidé.

    Ráno na stopu nečekám dlouho. Pán, který tu má kemp mě veze na 2 cesty do CROMWELL S města ovocných sadů. Ale teprve začínají třešně a „podzimní úroda“ tu je tak od února. Prošel jsem městem a už zase stojím na stopu. Tak 20 minut jsem čekal na mladýho kluka z blízký vesnice. Jede rychle, ale zná cestu. Přehranou kazetu hodil dozadu, jako středověcí šlechtici zahazovali kosti a vypráví o jeho cestování. Občas něčemu nerozumím, ale když to řekne spisovně a ne slengem, je to lepší. Rozhodl se mě dovézt kolem řeky plné peřejí až do Queenstownu, i když je to pro něj zajížďka. „Díky za laskavost a By“.

    Baoh mi nechali v hostelu (kterej stojí 16 $!) a v informacích se ptám co je tu k mání. Město je plný turistů na břehu velkýho, modrýho jezera v klínu hor. V každých dveřích tu nabízí „adrenalínové“ atrakce. Lítání vrtulníkem kaňonem, jízdu v kaňonu na motorových lodích, tandemový seskok padákem a Bungee. Už jsem se rozhodl, že si „džampnu“. 47, 71 a 102 metrů. Ceny nejsou moc rozdílné a tak jsem zvolil PIPELINE 102 m. (125 NZ$). „Kdy chcete rezervaci? Dnes v 2 druhý nebo zítra ráno?“ Je poledne a jen chvíli váhám, abych řekl dneska v 2 druhý. To šlo lehce. Chodím malým centrem a k obědu mám pro jistotu jen banány. Koukám na video na skoky jiných a líbí se mi slova na letáčku PIPELINE: GOING OFF? I,M GOING... OF! SO HIGH... IT,S SO HIGH! Populárnější je tu ale A.J.HACKETT, kterej s Bungee začal a už má pobočky ve Francii, U.S.A., Austrálii a tady, v Queenstownu se může skočit z vrtulníku a to je 300 m! asi nejvíc, co existuje. Jsme celkem 4 S dva Angličani a Tom z Rotterdamu. Sama cesta už je zážitek. Jedeme 4WD za město směrem k lyžařskému středisku, které je teď mrtvé a přes malé sedlo na cestu k SHOTOVER RIVER do SKIPPER CANYON. Cesta je prašná, úzká jen na jedno auto a vykutaná v prudkém svahu. Už dávno jí postavili zlatokopové a řidič se snaží být vtipný, ale moc se mu to nedaří. Projíždíme tunelem bez vršku, který se jmenujem HELL GATE a hned za ním řidič najel na slepou odbočku asi 10 m dlouhou mířící do nebe a končící srázem do údolí. Trochu jako z komiksu, ale brzdy nám fungujou. Dole u řeky je pár jiných autobusů s raftařema stejnokrojově oblečenýma a taky výpravy na JET BOAT S motorové rychlé čluny. My jedeme dál do kopce až k místu, kde přes úžinu vede staré potrubí přivádějící vodu pro zlatokopy. Odtud název PIPELINE BUNGY. Postavili tu visutý most specielně pro skákání.

    Přivítali nás tři veselí pánové v tričkách se znakem jejich firmy a každý prý má za sebou 1000+ (víc než 1000) skoků všude možně a svorně tvrdí, že tohle je nejlepší. Je pěkný počasí a most vypadá stabilně, ale přesto se musím při pohledu dolů pevně držet zábradlí. Je to vejška! Uprostřed se ve větru houpou gumové svazky tak 5S8 cm v průměru pro různé váhy. Jsou tu dvířka, plno provazů a lan s karabinama, zubařský (nebo holičský) křeslo a kamera na otočném rameni. Celý se to nevejde do foáku, tak je to vysoký. Před mostem je váha a všem nám na ruku píšou fixem číslo. Mám dvanáctku a to je horní hranice na jednu gumu, takže poletím o pár decimetrů víc než Angličan s jedenáctkou. Všechno jde rychle a kdo prý jde první (z nás dvou lehčích). Nakonec si stříháme a já jdu druhý S nikdo první nechtěl. Procedura vypadá takhle. Člověk si sedne do křesla a před obličejem má kameru. Jeden tričkař připravuje a kontroluje gumu a uchycení a druhý se baví s „pacientem“. Kolem kotníků až lejtek dá na několikrát složený velký ručník a celkem ležerně to 2× proplete křiklavě zeleným popruhem s karabinou na konci. Na tu pak přes pojistný šroub připevní (přicvakne) druhou karabinu na konci gumy. „Tak si stoupni sem, na kraj plošinky se špičkama pěkně nad tu díru“. Třetí kamera je v domečku na břehu, kde je i kameraman. Pak ještě poslední kontrola a „5...4...3...2...1...BUNGY“, a to Angličan nevydržel a skočil už při 3. Letí po nohou dolů a na to, kolik nahoře řekl slov SHIT je teď tichej. Letí, letí a pak se vrací asi do výšky 85 m a znovu dolů, potřetí a počtvrtý, než se kmity uklidní. Dole je vidět malilinký modrý motorový člun, ale to já už sedím v křesle. „Odkud jsi?“ se ptá veselá kopa a já odpovídám. „Á... první bláznivý Čech (oslovák). Co děláš doma?“ a přitom mi uvazuje popruh přes ručník. Nevím co odpovědět na otázku, co chci vyřídit domů?! „Tak vstaň!“ Jo, jo, se svázanýma nohama nad stometrovou dírou se držím pevně všeho a hopsám na plošinku. Špičky neochotně sunu na okraj a mezi botama koukám dolů. JE TO VEJŠKA! „Ták. Zamávej do satelitu (kamera nad hlavou), budeš doma ve zprávách v 2 sedmý“. Zmůžu se jenom na odpověď, že zprávy máme až v 2 8. Kontrolor a vazač říká: „Dívej se před sebe a skoč po hlavě pěkně do dálky“. „READY?“ „No jo.“ „5...4...3..........“ V tenhle moment mi vytanulo na mysli S skočím? Něco jako před vlezením do studený vody nebo první sousto ošklivých hořkých kapek. Pamatuju si, že mám skočit do dálky, ale vůbec se mi nechce; nějak je přijatelnější skočit málo, i když na tom vlastně nezáleží. „....2....1.......BUNGY“. S nezvykle svázanýma nohama se odrážím, skláním a ... letím hlavou dolů vstříc šedivé hladině mezi dvěma šedivě lesklýma skálama. Tak teď už bych byl ve vodě z desetimetráku, to znám. Ale nabírám na rychlosti až vítr sviští kolem uší. I tričko mě plácá o tělo. Nahoře nám kladli na srdce vyndat všechno z kapes, ale jinak se může skákat v čemkoli a ani boty se neztrácí. Letím čím dál rychlejc a najednou už cítím, jak guma začíná brzdit. Zvolna se zastavuju na zlomek vteřiny a celkem ostře mě to hodilo zpátky nahoru. „ÚÚÁÁÁ“. Letím podruhý dolů a cítím krev v hlavě. Zase nahoru a teď jsem se ohnul, koukám přes špičky a ... padám do nebe a na most! Ale přitažlivost se nedala oblafnout a zase padám dolů, nahoru, dolů. Nejdřív slyším a pak pod sebou vidím člun a jeden z posádky mi podává dlouhou tyč. Řeka totiž pěkně teče a je těžký zajet přesně na místo. Visím pořád hlavou dolů a spolujezdec velí: „Dej mi ruku, skloň hlavu“; a jako vazač od jeřábu mě skládá na zadní sedadlo lodě. „Tak co? Jaký to bylo? Skákal jsi poprvé?“ Otázky se jenom sypou a já musím opakovat obzvl᚝ teď, při novém pohledu od hladiny na most: „Je to vysoko.“ Motor zavrčel hned poté, co vazač zacvaknul ručníkový zábal od Angličana a ten pomocí lan a závaží jede s bungy nahoru, zatímco my sjíždíme k plážičce odkud vede pěšina vzhůru. Pěkně jsem se do kopce zadejchal a sleduju Holanďana Toma. Stejná procedůra a 5, 4, 3, 2, 1, bungy a Tom letí krásným obloukem a za chvíli je slyšet jeho uááá. Na mostě je pár kluků, kteří se nemůžou rozhodnout, ale nepřijeli skočit, jen když je tričkaři lákají, nechce se jim. Z vysílačky je slyšet, že vrtulník přiveze další jumpaře a my se vracíme k autu.

    Až po chvíli si povídáme o pocitech a každý se snaží všechno sdělit ostatním. Jedeme zpátky do města, kde nám v baru nabízí tričko a můžeme se vidět na videu. Rádoby „umělecký“ mixy obrazů změna barev a skutečnej obraz jen z kamery v domečku (ty na mostě mají záznam jako ze staré grotesky, asi je to pomalou rychlostí). Je to pěkný se zpětně na sebe podívat, ale za skoro 50 $ si jí ani jeden z nás nekupuje. Slyším se říkat, že zprávy jsou v 7.30 a pak vidím, jak jsem se málo odrazil a měl skrčený nohy. Ale nebyl to tak špatnej skok a krátkej, jakej jsem z něj měl pocit. Tak jsem si džampnul a ještě o tom napsal román.

    Procházím se se spoustou dalších turistů po centru Queenstownu a prohlížím suvenýrové krámy. Šperky ze zeleného kamene a výrobky z vlny a ovčí kůže jsou hlavním artiklem. Taky krásné dřevěné výrobky S hračky, krabičky, sošky atd. ze dřeva stromu KAURI. Autobusy plné Japonců se proplétají ulicema, průvodce zavelí „Vystoupit a 2 minuty na foto“, „Nastoupit“ a za chvíli je exkurze městem hotová. Po jezeře jezdí starý parník, kterej děsně čudí a divím se, že mu povolili provoz. (Na cestě z bungy jsme chvíli stáli ve frontě, když rypadlo dělalo nějaké malé údržbové úpravy na cestě. Ale taky (!) se bagrista oháněl lžící, lámal malé stromky a větve ze stromů trčící do silnice. Trošku slon v porcelánu. S To jen pro kontrast jinak neobyčejně pečlivě střežené přírody na N.Z.). Nebe se trošku mračí, ale půjdu bydlet do kempu. Je přímo ve městě a dostal jsem plácek vedle dalších bacpackerů a cyklistů. V sámošce jsem si koupil zlevněnou obrovskou zmrzlinu ve vaničce a cítím se po ní nasycenej až nazmrzlinovanej. Přisedl si ke mně Němec, kterýho jsem potkal v Aspirine N.P. a domluvili jsme se, že jestli se mu to bude hodit, půjde se mnou zítra na výlet. Nešel jsem s ním do kina a potkal dalšího kluka ze stopa. Turisti jezdí na stejná místa a N.Z. není velikej.

    Čekám s foákem na západ slunce, ale po slibném začátku nic moc. V noci se vyjasnilo a jsou vidět Jižní Kříž a Orion a spousta (zbytek) mě neznámých hvězd. Poslouchám rádio o Ruské invazi do Čečenska (Groznyj) a moc moudrej z toho nejsem. Zprávy jsou samý střílení a válčení, korupce politiků (Brazílie) a místní soud s někým, kdo znásilnil malou holku. Přeladil jsem na muziku, u který jsem spokojeně usnul.

    Ráno je nádherně a hned po snídani jdu do spícího města (v 7S8 hodin), kde si v cestovce předplácím zítřejší zájezd do fjordu MILFORD SOUND a v informacích si obkresluju mapku dnešní celodenní WALK. Kolem jezera a pak lesem do kopce až k ceduli, na kterou jsem zůstal koukat. Je tu pobořený domek bývalé elektrárny někdy z počátku století. Ze staré Peltonky tu už nic nezbylo, jen cesta stoupá k přehradě kolem starého potrubí. Pěkně nejtovaný a hodně subtilní trubky jsou děravý, pomačkaný a občas chybí úplně. Nový litinový řad je na pitnou vodu. Slibovaná „THE DAM“ je vlastně jen vysoký stupeň s nátokovým objektem po straně. Vodopády mi trochu připomněly Slovenský ráj, kam se budu muset vypravit. Vzpomínám na další, pěkný místa, kam doma musím zajet a pak si zpívám český písničky. Myslím, že to není stesk po domově, to by se mi chtělo brečet. Je to jen takový příjemný vzpomínání na to, že je doma hezky a že se mám kam vrátit. Minul jsem odbočku na konečnou kabinkové lanovky, kde je restaurace LAKE VIEW a jsou z ní fotky na pohledech. Já jdu na Mt BEN LEMOND a najednou mě předběhl běžec, který se ale za chvíli vrátí další odbočkou dolů. Hora je asi 5700 stop něco a jezero 1000 a něco stop S rozdíl skoro 1,5 km (to si to asi špatně pamatuju, musím to zkontrolovat!). Předešel mě Japonec a pak Němec a Němka, ale ti jeli lanovkou. Když mě předběhl asi padesátiletej napůl chodec a napůl běžec, nedalo mi to a musel jsem přidat. Němci zpomalili, ale moje tempo vyprovokovalo jeho a nechal svou družku družkou. V sedle jsme předešli Japonce a já se díval po kraji, čímž jsem ztratil a zůstal vzadu a vyrazil se zpožděním k výstupu do prudkého kopce na vrcholek. Rozhodně jdeme svižně a tak ve 4/5 jsem Němce došel a on mě před vrcholkem pustil před sebe a zpomalil. Jenže nahoře seděl Holanďan Tom a říká: „Kde se couráš, jdeš nějak pomalu“ a smál se. Je nás tu víc a povídáme si o cestování a já musím odpovídat na otázky starších nemanželů Australanů, jak to bylo a jak to je žít v bývalé Východní Evropě.

    Výhled je odtud bezvadnej. Všude kolem zasněžené hory, hluboko dole konečná lanovky a hospoda, odkud vzlétají paraglajdaři a ještě níž město s modrým jezerem WAKATIKA. To je úzký, hluboký a desítky km dlouhý a je na něm příliv a odliv! Změny jsou jen v cm, ale jsou měnitelné. A důvod? Změna tlaku vzduchu na jednom konci zamáčkne (nebo uvolní) hladinu, která příslušně vzroste (nebo klesne) na druhým konci, kde je barometrický tlak jiný! To prý dělají všechny úzký a dlouhý jezera. Na otočném kruhu jsem si našel jména kopců, které jsou vidět, ale nemůžu rozeznat s určitostí sedlo, kde jsem byl nedávno. Hory tu nejsou zalesněné, jen tráva a keříky, protože jsme v „sušší“ východní oblasti. Jdu dál kolem celé hory, přelejzám ovčí plůtky a kolem říčky MOKE jdu ke stejnojmennému jezeru. Cesta z hory byla pěšinka občas smytá vodou nebo prostě vypařivší se, ale dál jdu po cestě teď pro farmáře, kterou určitě taky postavili zlatokopové podle pyramid překutané země. Slunce pere, obloha je jasná a přitom jsem potkal jen jednoho cyklistu. Všichni jsou asi ve vrtulnících a motorových člunech. Nebo na BUNGY. Před civilizací a taky před asfaltkou jsem na pusté silničce stopnul pick-up. Dva policajti mají volno a vrací se domů. Vezu se na korbě a otevírám brány v ohradách. Dneska je ve městě víc lidí a taky je hezčí západ slunce. I noc je teplejší a ráno zase čisto a jasno, jako po vymetení.

    V 2 8 jsem na stanoveném místě a mikrobusem pro 16 lidí pojedeme dneska přes 150 km do fjordu. Městem už jezdí klimatizované autobusy VOLVO a MERCEDES, ale náš řidič je závodník a všechny je na silnici předjel. Je to takový malý, denní a pravidelný stěhování turistů. V TEANAU mají všichni přestávku a pak nás čeká „Jedna z nejkrásnějších silnic na světě“. Je skutečně hezká, když se blížíme z farmářské oblasti s nezarostlými kopci do deštných lesů a hor se sněhem a ledovci. Řidič nám vypráví o tom, co míjíme a nejednou stavíme u silnice: „2 minuty na fotku“, zní instrukce. Před i za námi jsou turisti z Volv. Další atrakce: MIRROR LAKES. Okolo malých jezíreček je dřevěný chodník plný Japonců způsobujících zácpy, když se nechávají fotit. Dav nás pomalu unáší kolem cedule zapíchnuté do dna, na které je obrácený nápis zrcadlící do vody jméno jezírek. Mnohem hezčí je ale zrcadlení hor na druhé straně údolí. Blížíme se k tunelu a jeden vodopád si můžeme vyfotit za jízdy, když řidič zpomalil (ale nesmí se tu stát). Hory jsou divočejší a křížem krážem prostupují údolí, kdysi vytvořené ledovci. „V tomhle údolí trénoval Edmund HILLARI před dobytím Everestu“. „A tohle je populárním cílem horolezců z celého světa“, vykládá řidič. Pro nás slunce roztopilo sníh někde nahoře a v protislunci padá lavinka s vodou.

    Za tunelem už je to jen asi 30 km k moři. Jméno MILFORD SOUND dostal fjord omylem, protože sound je úzký hluboký údolí vzniklý po zemětřesení, ale tohle je skutečný fjord vytvořený ledovcem. Je tu letiště, hotel a několik přístavních mol a my máme malou loď na rozdíl od Volvových turistů. Je tu trošku chladnějc, ale pořád na krátké rukávy a až na lodi na sebe každý obléká, co se dá, protože fouká vítr, v nejužším místě to může být i přes 100 km/h. SKIPPER S kormidelník nás zavezl pod vodopád, kterých je tu několik stálých a některé se objevují jen při dešti. „Bohužel nevidíte vodopády v plné síle, ale takhle krásných dní je tak padesát v roce. 200 dní prší a rekordní srážky jsou zaznamenány 600 mm za 24 ho­din!“ Nikdo si nestěžuje a zahříváme se bezplatným kafem. Je nás tak 30 a 3 členové posádky. Svislé a vysoké stěny jsou porostlé mechy, lišejníky a křovíčky a nezdají se až 800 m vysoký. Na břehu se válí jeden mrož a už vidíme výjezd do moře. Z plánu zakotvit a chytat ryby sešlo poté, co jsme uviděli delfíny. Nejsou tu každý den a tak máme zase štěstí. „Zkusíme je poškádlit“ říká kormidelník. Přiblížili jsme se k nim a oni nám občas ukázali ploutve. Pak tři z asi 10S12 připluli k lodi a „motají“ se před špičkou. Asi nemusí moc plavat a rozhodně se jim to líbí. Plavou tak obratně, že jim loď neublíží, jezdíme ve velkém kruhu, který se zmenšuje až jsme zastavili a delfíni jsou všude kolem. Mladej plavčík jde do vody za nima! „Kdo jde další?“ Chvíli váhám a nejsem si jistej, že nezmrznu, ale plavčík vydržel a tak skáču do vody. WOW, je to studený, ale když se 2 m pode mnou mihnul první delfín a pak druhý ukázal ploutev, rychle jsem na zimu zapomněl. To jsem si tedy nepomyslel, že budu plavat ve fjordu v Tasmanským moři se zasněženýma kopcema nade mnou a co víc, s delfínama! Ale za pár minut musíme z vody (je nás asi 5) a teď je teplý kafe a čaj to pravý. Z rybaření není už nic a vracíme se zpátky. Vidíme další mrože, vodopády a taky loď s turisty S velkou a modrou, ze který se do moře nedá. Na břehu na nás už čeká netrpělivý řidič a hned jedeme zpátky.

    Nad letištěm je to jako ve vosím hnízdě, letadla a helikoptery mají napilno a při pěkném počasí mají jistě dobrou tržbu. Vracíme se zpátky po stejné silnici a na skok jsme zastavili u vodopádu, který vymlel a vymílá bizarní ďoury s hladkými stěnami v měkkém vápenci. Všude jinde je žula a jen na tomhle malém místě se voda do země prokousává lehčejc a proto ten vodopád. Nevrátím se s výpravou zpátky do Queenstownu, ale zůstanu v TEANAU, odkud chci jít na pěšárnu zvanou DUSKY TRACK. Treků je tu kolem plno, ale většinou jsou zavřený a ty otevřený jsou tak populární, že je tam přelidněno. Asi nejslavnější MILFORD TRACK má pořadník a je „zabukovanej“ na dlouho dopředu, přestože se za něj musí platit přes 1000 $ a teď navíc převáží vrtulník lidičky přes místo s lavinovým nebezpečím. Petr z Německa, kterýho jsem potkal v Austrálii mi doporučil právě DUSKY TRACK, který má podle brožury nabízet tramperům nejširší rozsah zkušeností a poznatků než jakýkoli jiný trek v parku FIORDLAND. V TEANAU jsem těsně před zavíračkou chytil DOC, kteří cesty spravují a musel jsem zase vyplnit návratovou kartičku. V jiných informacích mi řekli, že se na začátek můžu dostat buď lodí po dvou jezerech (každý je na jiným konci) a nebo letadlem k odbočce, která vede právě k DUSKY SOUND S fjord. A levnější to bude z MANAPOURI, asi 20 km na jih. Jdu na stopa poté, co jsem nakoupil zásoby na několik dní putování opuštěnou oblastí, ale nejezdí moc aut a nebo samotné paní, které neberou. Už je taky asi 8 večer a po skoro dvou hodinách čekání jsem se zvednul a půjdu kus po směru, než najdu místo k nocování a zítra pojedu odtud. V zatáčce jsem spíš už ze zvyku mávnul na auto jedoucí nejmíň stovkou a mladej kluk, kterýmu jsem skoro nerozumněl mi zastavil. On ale rozumněl mně a před MANAPAURI mě zavezl na piknikovací odbočku, kde si prý můžu na břehu jezera postavit stan.

    Tenhle přístup na pěšárnu DUSKY jsem zvolil taky proto, že na odlehlém konci jezera, kde cesta začíná je podzemní hydroelektrárna. Pořádají se do ní exkurze, spojené s převozem přes jezero, což potřebuju. Turisti pak jedou do DOUBTFUL SOUND, kterej je míň zalidněnej než MILFORD, ale asi stejně masňáckej. Rychle stavím stan, protože to vypadá na d隝. Ráno spadlo pár kapek, ale stan je skoro suchej. Vstávám brzy, kdyby jela loď s dělníkama, zkusil bych se zeptat. Loď jede, ale dřív než jsem počítal a tak jí jen vidím a slyším na jezeře. Mám čas na regulérní turistický transport. Dvě paní v kanceláři cestovky, která tu má lodě, mi pomáhají najít nejvýhodnější kombinaci dopravy. Budu se vracet až za pár dní a na to nemají kolonku a taky není hned ráno exkurze. Nakonec mě dostali na první loď v 9.30 bez problému a v elektrárně zamluvili soukromou (!) exkurzi! Až prý pojedu zpátky, nebude to problém, protože lodí jezdí hodně. Ještě mi zbývá doplnit u pumpy benzín do vařiče a jsem READY. Dva mladí trampeři se mě ptají, jestli jdu „dělat“ DUSKY TRACK. Popisují, jak je tam bahna po kolena, voda po prsa a tisíce mušilek. „Kdo to projde se zařadí do elitní skupiny!“ Poznamenávají nakonec a přejí šastnou cestu. Mám malou mapku s popisem cesty a dobou trvání jednotlivých úseků mezi chatama. Když to ale půjde, budu kempovat. V cestovce jsem odbalil „zbytečnosti“ a je to znát. Loď má trochu zpoždění, když čekáme na autobus s Japoncema. Průvodce huhlá do mikrofonu, když říká: „Vlevo vidíte... vpravo vidíte...“. Jezero je veliký, asi 150 m n.m. a je přes 400 m hluboký a jen 10 °C teplý! Nad okolníma horama leží mraky, který se pomalu trhají a foáky turistů jen cvakají. Za : h jsme na druhý straně, uprostřed hlubokých lesů, kde je jen elektrárna, přístaviště a silnice k fjordu. Na mě už čeká auto a mladá inženýrka pro mě bude mít hodinu a dostanu se tam, kam regulérní turisti nemůžou. To, že je to dobré místo na elektrárnu, objevil už někdo na začátku století, ale až při výstavbě hliníkárny se projekt uskutečnil. Celá oblast je bohatá na srážky, takže vody je tu dost. Původně odtékala řeka na JV, ale dnes v ní asi moc vody není. Malé operační hráze regulují přítok z jezera TEANAU a odtok původním korytem tak, aby hladina nekolísala víc než o metr. Původní plán byl zvýšit úroveň vody v jezeře Manapouri asi o 40 m, ale petice ze všech koutů N.Z. nakonec zachovaly jezero v původním stavu. Dnes ale voda proteče turbínama a končí v DOUBTFUL SOUND úplně na jiným konci, než stará řeka. Dojeli jsme asi 2 km (!) od přístavu k baráku elektrárny a nejdřív zašli do velína, ukázat mě šéfovi a musel jsem se napsat do knihy. Technické údaje: výstavba 1963S1969, spád 178 m, průtok asi 400 m3s-1, sedm francisek o průměru 3,2 m, výkon instalovanej 7×100 MW, ale vyrábí se asi 560 MW, protože voda nestačí odtejkat odpadním tunelem S asi chybná úvaha o drstnostním součiniteli. Strojovna je obrovská podzemní hala vystřílená ve zdravé žule a vede k ní 2 km dlouhý tunel z povrchu. Turbíny jsou v úrovni ±0 m n. m., což mi připadá divný. Nátokové tunely jsou nejdřív betonové a pak ocelové a kontrolují se tak, že se člověk posadí dole do člunu a pouští se dovnitř voda, která stoupá a zvedá člun. (Jsou to svislé, dlouhé tunelo-válce-trouby). Prošli jsme kolem generátorů, točícího se hřídele (asi 215 ot/min) i k nátokovým uzávěrům mě mladá inženýrka zavedla a věděla odpovědi na všechny moje všetečný otázky. Mají tu dílnu a v zimě, když je dlouho venku noc, dělníci přijíždí i odjíždí za tmy a celý den tráví pod zemí S žádný sluneční světlo. Ale všichni si tu dobře vydělávají. Na plošině pro turisty je zrovna výprava a na nástěnce je plno fotek a psaní. Dokonce i řez kabelem, který je uvnitř chlazený olejem a zvenku mohutně izolován. Pamatuju si, jak nám ve škole někdo říkal, že největší kus zařízení, kterej se dolů musí dopravit, se taky musí vejít do tunelu a dlouhý kusy musí projet zatáčkama. Přes velikost tunelu tu ale mají turistické autobusy málo místa na vyhýbání a tak se tu jezdí vpravo, aby řidič líp viděl, jak je blízko u skály. Vyjeli jsme na světlo a já jsem spokojeně poděkoval. Líbilo se mi to.

    Je skoro poledne a podle letáku mám před sebou 45 min chůze po cestě a pak 4S4,5 h cestou necestou. Věděl jsem, že cedule ukazující začátek cesty je upadlá a malá pěšinka ve mě nevzbuzovala příliš důvěru. Ale o pár metrů dál v lese je další cedule: „Varování. Tato cesta může být díky vlhkému počasí velice bahnitá s některými místy zatopenými vodou. Buďte opatrní. Hodně štěstí!“ Podle rady z letáku jsem se zvolil vedoucím mojí skupiny, utahnul si popruhy na baohu a vyrazil do hustého, zeleného a vlhkého deštného lesa parku FJORDLAND. Kdo viděl film PIANO může mít trošku představu, jak to na N.Z. může vypadat. Přestože svítí slunce, jdu šerem velikých stromů po úzké pěšině mezi kapradím a malými stromky. Po pár metrech už se nemusím vyhýbat kalužičkám a vodě tekoucí po cestě, protože už mám nohy mokrý. Občas se bahnitá část nedá obejít ani obskákat a tak nezbývá než se tak po kotníky probrodit. A někdy zajede do rašelinovýho bahna noha až po koleno. Ale ještě nemám vodu v botech seshora a přece jen se snažím nejít hlava nehlava. Hustý les plný mechu na stromech se trochu rozjasnil, když jsem dorazil k říčce. Je přes ní WALKWIRE S ocelový tlustý lano natažený nad hladinou od stromu ke stromu a asi ve výšce ramen jsou dvě tenčí lanka jako zábradlí co pár metrů spojený s nosným lanem, takže most má tvar písmene V. Ale tenhle první je bez zábradlí, který nikdo ještě neopravil a tak zouvám boty a brodím studenou vodou, která je mi lehce nad kolena. Další most už je v pořádku a docela se houpe, ale přejít se dá bez velkých problémů. Jdu kolem průzračně čistý řeky s pstruhama tááákhle velkejma, která by se za větší vody dala jet. Cesta začíná stoupat a přibývají kameny, spleti kořenů, padlé stromy a další bahno, někdy měkkoučký, vodou nasáklý mech. Vyšel jsem v poledne a k první chatě to má být 4 h. Trvalo mi to asi 3 a tak jdu dál. Močálová oblast mi už namočila boty úplně a potkávám první lidi. Jsou zabahnění po kolena S kluk s holkou a do sedla kde chci tábořit je to asi 2 h. Kdybych nenašel příhodný místo, mám čas se buď vrátit a nebo dojít do další chaty. Za chvíli se zdravím se dvěma Američnama a takový provoz jsem tu nečekal. Ti mi radí, a vylezu nad sedlem na kopec. Je to teď pěknej krpál kolem vodopádu, kterej občas probleskne hustým lesem. Přes údolí je další kaskáda a vodopád, který hučí jako letadlo. Dostal jsem se nad hranici lesa a vidím zasněžený hory. Doteď jsem místo na stan neviděl. Buď je všude voda, bahno a mech, nebo kořeny a stromy. Až v sedle je pár kamenitých plácků, kde mě slibovaná noční průtrž nevyplaví. Jdu dlouho na Mt MEMPHIS přes sněhový pole a výhled na zasněžený vrcholky a tmavý, zarostlý údolí stojí za námahu. Jsem spokojeně unavenej a až na silný vítr, který mi v noci několikrát probudil, když cloumal stanem, spím dobře.

    Naštěstí nepršelo, ale ráno je všude mlha. Vařím si pod tropikem a nechce se mi do mokrých bot. Najednou si ale slunce prorazilo cestu a hned je všechno veselejší. Vycházím v 9 a v 7 jsem chytil Slováky na VOA. Prý budou mít referendum, jestli vstoupit do NATO nebo ne. Chvíli jdu z kopce po pláních, než se nade mnou zase zavřel les. Cesta padá svisle dolů, musím se držet a občas couvat pozadu. Ale baví mě to a líbí se mi překonávat kořeny a balvany. Tři Němci jdou v protisměru a pak jeden Welsh. Ten už jde zpátky a říká, že můžu dneska dojít na třetí chatu, že se to dá zvládnout. Potok změnil spád a cesta je rovnější. Ale nastává prodírání, podlejzání, brodění, skákání. Jedno místo, o kterým každý mluví, je skoro po trenýrky hluboká rýha s bahnitým dnem. Došel jsem dva Němce, kteří taky míří na chatu Loch Maree. Našel jsem si krásný balvan s tůňkou, hřeju se na slunci a koupu se. Welch mi poradil, a si najdu hůl, že je to lepší. Už jsem jednu měl, ale moc se mi s ní dobře nešlo, ale teď jsem si zvyknul. Občas musí sloužit jako třetí noha uprostřed bahna.

    Šel jsem rychlejc, než čas z brožury a u jezera Loch Maree, ze kterýho koukají mrtvé pahýly, protože jezero vzniklo po sesuvu před pár desítkama let, je chatka s 12 postelema a kamínky CLONDIKE. Jsou tu miliony dotěrných mušilek, který se dovnitř chaty dostávají po stovkách na vcházejícím člověku. V deset, těsně před setměním přišli 3 KIWI po cestě od fjordu DUSKY SOUND, kam je dopravil hydroplán. Jsou totálně unaveni a o překot vyprávějí o cestě. S Němci jen posloucháme. Já půjdu zítra k jezeru ROE, což má být nejlepší část cesty. KIWI po dnešním úvodu tuhle odbočku zamítají a půjdou zpátky, kudy jsem přišel já. Mušilky S SAND FLYES S jsou aktivní jen ve dne a jen samičky, noc je tedy klidná. Zítra půjdu bez baohu jen tam a zpátky, jak doporučuje brožura. Vycházím v 2 9 po dobré snídani a je to hned do krpálu. Teče ze mě pot a námaha je nad hranicí lesa korunovaná pohledem na DUSKY SOUND vlnící se mezi kopcema. Je neuvěřitelné, že v tomhle skoro nehostinném místě žilo zpočátku evropského osidlování nejvíc lidí. Hustý les, mušilky a d隝 vítaly velrybáře a mrožaře a taky zlatokopy, kteří byli převážně Číňani. Jdu klečí po hustý trávě, sněhu, mezi jezerama a jezírkama, z kopce do kopce. Cestou míjím jezero (asi Horizont), který je napůl zamrzlý a je fotogenický. V chatě pod jezerem Roe je skupina lidí, kteří přes 3 měsíce prosekávali cestu od jezera HAUROKO, po kterém je třetí a poslední přístupová cesta. Jeden z nich jde kus se mnou a je to orientační běžec, který zná Československo a naše závodníky.

    Po obědě se vracím do „mojí“ chaty a obloha se začíná zatahovat. Dlouho sedím na vyhlídce na Sound a koukám na hory se sněhem, vodopády a bujně zarostlý údolí. Dnes jsme v chatě přes noc dva s Kanaďanem z Toronta. Dobře si rozumíme a povídáme. Nemůžu chytit předpověď, ale prý má být už ošklivě S což odpovídá, protože už je moc dlouho hezky. V návštěvnický knize je v květnu napsaná Věra z CZECH REPUBLIC! Noc je ve dvou klidnější a vstáváme brzy ráno. Chci dojít zpátky do sedla a mít rezervu, kdyby se nedalo kempovat. Ráno je ještě přijatelně a neprší. Jdu stejnou cestou zpátky a pamatuju si na spoustu míst. Jde mi to celkem rychle a brzy jsem pod stoupákem do sedla. Akorát začalo drobně pršet a nahoře fouká uragán a tak jdu ještě dvě hodiny do chaty. Jsou tu známí KIWI, kteří včera spali na chatě před sedlem. Prší docela vydatně a jsem rád, že nekempuju. Byl to dlouhej den a s radostí se natáhnu na postel. Poslední úsek je asi na 4 h a loď od elektrárny odjíždí ve 12 a v pět. Paní, která je jedna z Novozélanďanů mi nabídla, že jede stejným směrem a že mě zítra sveze. Oni ráno vyšli brzy a já lenoším. Po snídani jsem vylil vodu z bot a zvolna vyšel k civilizaci. Paní Jo jsem brzy došel a její kumpáni ji opustili. Byla ráda, že s ní jdu pomalejc a pomohl jsem jí brodit řeku. Je letuška (nebo něco podobnýho v kabině) letadel N.Z. airlines. Jde jí to pomalu malejma nohama překonávat těžkou cestu a pořád povídá. Stihli jsme loď, která jede nečekaně ve 2 a ta měla náhodou hned přípoj do TEANAU, kde jsme potkali zbylé dva kumpány. Jo vyzvedla auto a v kempu se dala „dohromady“, já jsem snědl obrovskou zmrzlinu a vrátil lístek do DOC.

    Pojedeme do OAMARA přes farmářskou suchou krajinu (sušší). Jsou to oblejší kopce a kde je zelená tráva, tam jsou kravský farmy, který přináší kvůli mlékárnství víc než ovce. Jsou tu prý milionáři. Dlouhý slunce osvětluje malý vesničky a po prázdný silnici cesta rychle ubíhá. V DUNEDIN se začalo stmívat a já jsem poprosil o zastavení asi 70 km na sever v MOERAKI. Jsou tu geologicky zajímavé MOERAKI BOULDERS. Jo mě dovezla k restauraci nad pláží, která má nad zadním schodištěm střechu jako stvořenou k přenocování. Před půlnocí jsem tu sám, jen příboj hučí dole na pláži. Ráno jsem se vzbudil brzy a při ledabylém ladění jsem najednou uslyšel češtinu. Je to půlhodinka večerního BBC. Teď už vím, že jsem 12 h před Českem a že Klaus kritizuje Havla, ale že celková situace podle Britského pisálka není u nás úplně špatná. Ráno začalo pršet a musím po pěšárně přebalit celej baoh. Dole na pláži jsou ony prazvláštní kameny. Jsou kulatý o průměru až 2 m a sedí v písku na pláži v počtu tak 20S50 velikých a pak malé. Kupodivu nevznikly omletím skalního podloží, ale jsou to postupně narostlé koule. Základní materiál je vápník a kameny vyrostly kolem nějakého malého tělesa S mušle, kus dřeva ap. S jako třeba perla. Trvalo to miliony let a celou dobu byly v písku. Když moře postupně odhlodávalo pláž, začaly padat dolů do vody. O přesném vzniku se toho moc neví S je to jen teorie. Působením povětrnostních vlivů se některé balvany rozpadly na segmenty, které jsou oddělené krystalickým plátkem horniny a je jich možná stovka na celé kouli. Maori mají na vznik balvanů svou legendu, vyprávějící o ovoci a ztroskotání lodi. Takové narostlice nejsou úplně vyjímečné, ale velikost, pravidelný kulový tvar a počet, vytváří z tohohle místa turistickou atrakci.

    Jdu po silnici na lepší stopovací místo a bez mávání mi zastavil starší pán původně z Holandska, pak Austrálie a dnes odtud z N.Z. Staví barák svých představ a libuje si ve způsobu života. Pořád prší a v informacích v OAMARU mi řekli, že vše zajímavé je venku. „Bílokamenné město“ má přezdívku kvůli bílým vápencovým budovám. Jsou přes sto let staré, zanedbané a až teď se o ně začali starat. Stará ulice v přístavu začíná zvolna ožívat. Ve staré budově na třídění štěrku (?) dnes třídí vlnu a pán říká, že exportují i k nám. Jinde jsou nábytkáři, sklad železných trubek a taky knihař. Ručně váže knihy, které prodává jako deníky a rád by našel odbytiště i u nás. Místní zahrady jsou vyhlášený, ale v dešti nejsou nějak přitažlivý. Schovávám a ohřejvám se v krámech. Lidé se se mnou dávají do řeči a musí mě znát už nejmíň půlka z 15 a půl tisíce lidí. Jo tu má sestru, ke které jsem zavolal. Jsem pozvanej na večeři a čekám na večer, kdy z moře vylejzají malí modří tučňáci.

 

 

         



Dopis č. 20

 

 

19.12.94, OAMARA, NOVÝ ZÉLAND

 

Čtvrtý dopis z Austrálie a N. Zélandu

 

    OAMARA umí být pěkně nepříjemný město, když prší. Schoval jsem se do obchoďáku a pilnýmu prodavači jsem se přiznal, že se schovávám před deštěm. SILK CENTRE je jméno krámu, kam se mám jít zeptat na JO. Zřejmě je to obchod jejího švagra a po telefonu jsme se dohodli na 2 6, že mě vyzvedne a že jsem k sestře pozvanej na večeři. Nakonec vždycky svítí na N. Zélandu slunce. I dneska se proklubalo a hned je příjemnějc. Mile jsem byl přivítán do malýho domku a chvíli čekal u televize, než se všichni sejdou a uvaří se večeře. Je nás pět S rodiče a dcera + Jo a já. Máme jehněčí s bramborama, fazolkama a vařenou asi dýní se sýrem a zmrzlým ovocem. Před jídlem domácí odříkali modlitbu a protože se mě pořád ptají, jsem poslední s plným talířem.

    Velkou atrakcí jsou místní tučňáci. Malá rodinka asi šesti ptáků S YELLOW HEAD PINGUINS hnízdí na vzdálené pláži a kolem 2 8 se vrací z lovu v moři. Pro lidi je tu udělaný přístřešek vysoko nad pláží a bez dalekohledu je to daleko na rozeznání detailů. Fouká vítr a nic se neděje. Až se najednou začal jeden tučňák vyloženě hrabat na pláž z vln, najednou se postavil a otřepal a klátivým krokem zamířil ke křoví na břehu. Druhýho jsme viděli „surfovat“ v příboji a třetí se z vody vybatolil někde pod převisem, kam nevidíme. A pak se dlouho nic nedělo a zbytek rodiny už je buď v hnízdě, nebo ještě v moři, ale my jedeme zpátky na kafe. Docela dobře jsme si popovídali a Jo mě odvezla na 2 devátou k druhým tučňákům. Tady se platí a ona už je kdysi viděla. Rozloučili jsme se a já si sednul pod střechu na dřevěnou tribunu spolu s dalšíma turistama. Mladej kluk má mikrofon a říká, že je tu asi 80 BLUE PINGUINS, který dorůstají 30S40 cm výšky a můžou se dožít až 20 let. Loví v moři od rozbřesku do soumraku a těsně před setměním vylejzají ve skupinkách z vody. Jsme vlastně ještě v přístavu ve starém lomu, kde pro tučňáky vysadili stromky a udělali dřevěná hnízda. V těch se jim prý líbí a na jaře naklade samička dvě vajíčka, na kterých se on i ona střídají. Když nekrmí, můžou plavat stovky km daleko, kde chytají malý rybky. Po vysezení (asi 40 dní) se vrací k mladým a zřejmě vyvrhnutím potravy je krmí. Celkem brzy se s rodiči na lov vypraví i dítě.

    Setmělo se a prý nemáme používat blesk, toho se bojí a utečou zpátky do vody. Jsou tu ale stožáry se světly a dva zvědavci si nás přišli prohlídnout asi ze 2 m. Navíc máme k dispozici dalekohled, to v rámci poplatku. První skupina připlavala a všichni se vybatolili na břeh a shromáždili se před cestou, kterou „přejdou“ najednou. Bojí se lidí, koček a aut. Jakoby neochotně se rozhodují a míří přes cestu. Šplhají vysoko po skalách a je slyšet štěbetání mladých z hnízd. Po 10S20 jim to trvalo přes hodinu a většina lidí odešla v půlce. Já jsem se tu rozhodl přespat S je tu střecha a ráno možná uvidím tučňáky mířit do moře. V noci trochu foukal vítr, ale invazi jsem zaspal. Až východ slunce byl perfektní. Včera večer byl východ měsíce nad mořem v téměř úplňku, což byl pro mě nový a neobvyklý úkaz, navíc s Jižním křížem na obloze. Dneska bude hezky.

    Pán, který se tu znenadání brzy ráno ukázal, mě odvezl do města, ale po dlouhé výpadovce musím šlapat po svých nejmíň 2 km a ještě nejsem na konci města. Za krámem s alkoholem jsem si našel kus krabice a natěrači mi na ní napsali velký 83, což je číslo silnice, po který chci k Mt. Cook. Čekám dlouho a až mladý veterinář, kterýho přijali jako specialistu na operace, ale teď jezdí po farmách a dělá „obvoďáka“, se pro mě vrátil a odvezl do malinké vesničky, kde není skoro žádný provoz. Ale za chvíli mi zastavil farmář, kterej má na zadním sedadle pušku. Skončil předvánoční práce, dal zvířata na automatiku a se synem jede do HAST, trochu si oddechnout. Je mladej a těžko mu rozumím. WAITAKI RIVER je světle modrá a kontrastuje s kopcovitou suchou krajinou. U moře byly farmy pěkně zelený, ale tady, ve srážkovým stínu uprostřed NZ, je suchá oblast. Minuli jsme dvě přehrady s elektrárnama a farmář mě posílá do vesničky TWIZEL, že tam je centrum a model, jak to tu je s přehradama. V OMARAMA se naše cesty dělí. Malý městečko bude koncem ledna hostit mistrovství světa v bezmotorovém létání. Prý je tu divoká termika a před měsícem někdo překonal světový rekord v době trvání letu. Po větší silnici č. 8 jezdí víc aut, ale většinou turisti, kteří moc nestaví. Ale ani ne za 2 h mě vezou mladí Holanďani S kluk s holkou se asi ráno nepohodli, tak mě vzali jako neutralizátor. Jedou až do MtCook, což je štěstí, protože tam se prý těžko stopuje. Projíždíme kolem hydrocentra v TWIZELU, ale pořád se sem můžu vrátit a radši se svezu, až pod nejvyšší novozélandskou horu. Odbočili jsme k jezeru PUKAKI a 50 km daleko je hřeben hor s bílýma čepicema. Ukazatel nás zavedl na vyhlídkové místo na pohlednicové fotky. Světle mléčně modrý jezero, žlutá tráva, zelené borovice a bílý Mt. Cook 3764 m n.m. v pozadí s modrou oblohou. Tahle silnice je slepá a končí v místě zvaném Mt. Cook Village. Ale je tu jen hotel, informace, motel, krám a já jdu bydlet do kempu.

    Fouká vítr a trochu se nebe mračí, ale jdu na půldenní výšlap údolím k HOOKER GLACIER. Přes visutý mosty, pro maximálně 20 lidí, který jsou v provonání s WALKWIRE na Dusky track jako dálnice s lesní pěšinou, vede cesta přes bílou, dravou ledovcovou vodu. Pořád je výhled na hory s čistýma ledovcema, všude kolem dokola. Cesta vede morénou, kde je trochu vegetace, ale většinou je tu jen štěrk a kamení po ustoupivším ledovci až tak 200 m vysoko na stěnu údolí. Fotograf s ROLLEIFLEXEM na stativu a manželkou obtěžkanou brašnama si stěžuje na vítr a špatné světlo. Malé trsy velkých kytek s bílým květem S něco mezi astrou a blatouchem S BUTTERCUP, se mu klátí ve větru tak rychle, že ani 125tina nestačí. Cesta vede k jezeru, ve kterém plavou kusy ledu, a na druhé straně končí zabahněný a zakameněný, nepěkný ledovec. Vítr strhává vodu z hladiny a rozprašuje jí na turisty. Stejnou cestou se vracím a podle předpovědi má být zítra ohavně. Stan se třepe ve větru a našel jsem si lepší místo za stromy. Nad ránem začal d隝 bubnovat na stan. Uvařil jsem pod apsidou a ve svém pršiplášti a kalhotách jdu asi 2 km do informací. Na odpoledne slibuje čerstvá předpověď vyčasení a tak jdu na jednu z mála dalších cest, kdy člověk nemusí být horolezec a nepotřebuje mačky a opěru. Je tu COPLAND PASS TRACK, přes který se přejdou hory na západní pobřeží, ale je to prý superobtížný a většinou jen jednou za život. Musí se jít s průvodcema a asi cesta opravdu vyžaduje předešlé horolezecké zkušenosti. Já jdu na MULLER HUT, což je pěkně do kopce, ale jsou tu schody ze starých pražců. Jde mi to rychle a za chvíli jsem u jezírek, který jsou na půl cesty. Jsou tu dva Japonci (ostatní jsou v hotelu a čekají na vyjasnění, aby mohli letět nad hory s přistáním na sněhu a kluk s holkou s goretexovým vybavením, kteří odebírají vzorky z vody. Začaly padat kroupy a fičet ledový, ještě silnější vítr. Japonci i ochranáři se vracejí a já jdu pěšinou s proudící vodou dál. Na chvilku se ukázalo údolí v dálce, kde svítí slunce, ale tady se to nelepší. Došel jsem ke sněhovým polím a rozhodl se jít dolů a odjet odtud, když stihnu autobus. Chtěl jsem zůstat do zítřka, ale už není kam jít a autobus jede až zítra v poledne. Stopem bych se asi pryč nedostal. Pamatuju si, že nějaký autobus jede kolem půl čtvrtý a teď je poledne.

    Cesta dolů jde jako obvykle rychlejc a dokonce jsem dohnal Japonce. V dešti balím a zmoklej, zmrzlej a pošlehanej kroupama uháním do vesničky. V hotelu, kde si musím autobus zamluvit a zaplatit, je krb a mám 2 hodiny se zahřát a trochu usušit. Vracím se do TWIZELU asi 1 h jízdy. Jako mávnutím proutku se mraky rozestoupily, vysvitlo slunce, který zalilo celý údolí. Hory jsou schovaný v šedivých chuchvalcích a o 50 km dál je sucho, teplo a pěkně. Městečko TWIZEL má asi dvacetiletou historii a postavili ho pro dělníky, kteří pracovali na přehradách, kanálech a elektrárnách. Informace už jsou zavřený a tak jen nakupuju v sámošce a jdu za okraj městečka. Dva ovčí ploty mě dělí od řeky, u které, zřejmě na soukromé půdě, suším, tábořím a v čistý, ale studený vodě se myju a koupu. Ráno je obloha jako vymetená s krásným výhledem na hory. V informacích mají video o okolní krajině a taky o přehradách a světelný model, kterej pěkně bliká, ale moc toho neříká. Ani v brožůře není moc technických informací a paní za přepážkou ví, kdy jsou otevřený krámy a nic víc. Bez auta se k přehradám nijak nedostanu, takže je to z vodařský stránky zklamání. Vyrábí se tu asi 30 % veškeré energie spotřebované na NZ a „vyváží“ se na severní ostrov.

    Jdu na stopa, protože první autobus jede až v poledne. Rovný úsek silnice má limit 100 km/h a vypadá to, že budu čekat dlouho, jestli mi vůbec někdo zastaví. Ale najednou se přehnalo auto a brzdí. Mladej kluk mě vezme až do Christchurchu, asi 3 h jízdy! Jede na vánoce za kamarádkou a včera slavil narozeniny. Jedeme pořád přes stovku po pěkný, ale vlnitý silnici. Když jsme opustili vnitrozemí se suchou trávou, výhledem na hory a světlemodrou vodou v jezerech, silnice se narovnala, provoz zhoustnul a tráva se zazelenala. Přes pár městeček jsme museli zpomalit, ale jinak cesta ubíhá rychle. Dojeli jsme k obchoďákům, kde jsem si koupil zmrzlinu a spokojeně jí na sluníčku vychutnal. Rozhodl jsem se jet ještě dnes dál na sever, ale autobusem. Není to dobrá cesta na stopa a musím počítat s tím, že na první svátek vánoční skoro nic nefunguje. Před odjezdem v pět mám čas dojít do cestovek, vyměnit peníze a zjišuju, že budu mít trochu trable s lístkem na Greyhound přes Ameriku. Vydává ho jen jedna společnost v Aucklandu a otvírají až 4., v den mého odletu. Ale prý to stihnu.

    SOUTH LINK nás poveze malým karavánkem s přívěsem na baohy. Ještě ve městě zazvonil řidičovi mobilní telefon a tak čekáme na opožděného pasažéra, kterýho z centra přivezl rychlý posel. Nebe se začíná mračit nad špičatýma a poměrně vysokýma horama na pobřeží. V KAIKOURA jsme sjeli až k moři a už dřív jsem se rozhodl, že se tu nezastavím na výlet lodí na pozorování velryb. Prý možná budu mít štěstí a uvidím je někde na Severním ostrově. Nad horama je rudě oranžový západ slunce a rychle se ochladilo. Cesta sleduje pobřeží a kličkuje po úbočí skal. Na přejezdu je bouračka s plno sanitkama, policajtama a třema vrtulníkama. Malý modrý vlak, kterým jsem nejel, protože cestovný bylo dvakrát tak drahý, teď stojí opodál a nás příslušník rychle popohání dopředu. Viděl jsem hodně plakátů proti pití a řízení a místní potvrdili, že plno bouraček zaviňuje alkohol. Nahoru, dolů a pořádnýma zatáčkama projíždíme farmářskou oblastí a před PICTONEM se setmělo. Centru v BLENHEIM vévodí osvícený vánoční stromek a ulice jsou plný lidí. Všichni spolujezdci vystoupili a mě řidič odvezl až k parkovišti před přívozem. Zašel jsem pár ulic k přístavu a u baráku, schovanej za náklaďákama jsem si ustlal na podivných patrových paletách. Ferry jede v 5.30 a tak jen doufám, že mě hodinky vzbudí. Sám jsem se několikrát probudil a na přívoz přišel přesně včas.

    Veliká loď je skoro prázdná a teď navíc začne jezdit expres loď, který překonání COOK STRAIT mezi Jižním a Severním ostrovem trvá jen hodinu oproti regulérním třem. Severní část Jižního ostrova s plno zálivama je populární místo pro rekreaci lidí z Wellingtonu a jiná společnost má hydroplány a za 20 minut je človíček z centra přesně tam, kde chce být. Pomalu svítá a ferry projíždí celkem úzkýma průjezdama mezi okolníma kopcema. Slunce se vyhouplo zpoza sedla a už není na horní palubě taková mrazivá zima. V poslední zatáčce má někdo postavený dům ve stráni, obklopený stromama a s výhledem na moře. Je to sice samota, ale na perfektním místě. Severní ostrov se trochu rýsuje v mlze a vlny s námi pěkně houpou. WELLINGTON je ve velkém zálivu a z vody se vůbec nezdá veliký. Je to hlavní město s necelým milionem lidí, přístavem a baráky jsou rozesetý kolem centra. Kapitán zkušeně zacouval do doku k rampám pro auta i vlak. Součástí dopravy je autobus do centra na vlakové nádraží (ferry patří železnicím).

    Město má v osm ještě prázdné ulice a já jsem nemohl najít hotel, kde bych nechal baoh. Až těsně před civic centre s informacema je luxusní PARKHOTEL. Dneska je 24.12. a všechny krámy jsou otevřený. V informacích se mi mladá holka snaží pomoct, jak se zítra odtud dostat. Sama moc zkušená není a pořád se musí ptát starší kolegyně. Nejdřív jsem chtěl odjet už večer, ale nic nejede a já jsem překvapenej, že 25., kdy všichni slaví, nějaké autobusy jedou. Zaplatil jsem lístek s KIWI EXPERIENCE pro mladé a nezávislé cestovatele do TAUPO a nechám se vysadit na odbočce, abych mohl na pěšárnu. „Teď ale už poslední přání S co můžu vidět ve městě?“ Zeptal jsem se vyčerpaný holky za přepážkou. Moc toho tu není a nejzajímavější hned po muzeu je nakupovací předvánoční trh. Cestou k muzeu jsem narazil na velikej dům Armády Spásy a i když jsem už od myšlenky strávit vánoce v nějaký charitě upustil, náhoda mě přiměla k tomu, abych zašel dovnitř. Sympatická paní mi řekla, že tohle je protialkoholická léčebna, ale že ona zkusí někam zavolat. Nestačil jsem jí zadržet, ale stejně, když se vrátila, mi řekla, že mi nemůže pomoct, že na případy jako já tu nejsou zařízení a jediné, co našla, je nabídka rodin pro malé děti s jedním rodičem. Nakonec jsem rád, že to takhle dopadlo a radši budu slavit vánoce sám. Je to pro mě rodinná záležitost a do hostelu půjdu (zkusím jít) na Silvestra. Hned za rohem je muzeum s plno vyřezávaným uměním od Maorů. Ani nečtu, co který kus znamená a symbolizuje, jen si prohlížím zvláštní figury s vyřezávanýma vzorama. Všechno tu má společný prvek S jemný proužkový vzorek. V mořské expozici je mapka NZ s indikovanými místy a daty útoků žraloka na člověka a šedivých S mrtvých S koleček je celkem hodně. Lovení, výzkum a řez medůzama, krabama, mušlema a dalšíma živočichama je pro mě zase něco nového. V dalším sále jsou nástroje, masky a zbraně z různých částí Pacifiku s přehledným rozdělením na Polynesii, Mikronesii a Indonesii. Vitrína s australskými předměty mě hned bouchla do očí a uvědomil jsem si, jakej je to rozdíl koukat na bumerang tradičně ozdobenej, kterej je z Austrálie, kde jsem byl, a občas je vidět v krámech či muzeích a na předměty z FIJI a dalších míst, které jsou pro mě neznámá a vzdálená. To může být část odpovědi na otázku mladý Španělky z lodi na Amazonce: „Proč cestuješ?“ Chci vidět prostředí a kulturu, lidi, zvyky, zemi na vlastní oči, protože si všechno líp zapamatuju a víc pochopím, než z výstavy v muzeu nebo z knihy či televize. V prvním patře je výtvarná galerie, ve které je z poloviny specielní výstava Královské sbírky starých mistrů s asi dvaceti obrazama, ale za nekřesanských 12 $ a zase takovej milovník umění teď zrovna nejsem. Ani mi přesně nikdo neřekl, co můžu vidět. Domácí expozici kraluje malířka LOU, která mi připomíná asi socialistický realismus: maluje lidi na mítincích a diskusích s otevřenou pusou, vztyčenou rukou a davem kolem. Do týhle skupiny nezapadá paní napůl nahá sedící s paletou za stojanem s popiskem AUTOPORTRÉT.

    Cestou zpátky do města hledám místo, kde si večer koupím smaženou rybu a je tu víc TAKE-AWAY krámků, tak budu mít na výběr. Jsou většinou čínský nebo korejský s mořskýma rybama S kapr to holt nebude. Ani bramborový salát v sámošce nevypadá moc dobře a ani podobně našemu. Slevy a dokonce „naháněči“, lákají zákazníky do krámů k nákupu posledních dárků. Úplně se zatáhlo a fouká vítr. Jdu na vyhlídku nad město, kde je taky kriketový hřiště. Dvě letité paní střídavě sedí v přístřešku a velikou raketou jako kladivo (kus dřeva 5×5 asi 30 cm dlouhý na tenký tyčce jako písmeno T) se trefujou barevnejma koulema do branek, do kolíku a do jiných koulí. Princip jsem nepochopil, ale prý se hraje i mezinárodní liga a paní mě skoro kárají, že nevěřím. Z vyhlídky je vidět na moře a paneláky v centru. Jezdí sem lanovčička, ale asi kratší než na Petřín.

    Za kopečkem začínají botanické zahrady, kde se naneštěstí nesmí tábořit. Mají tu pěknou sukulentovou skalku, skleník s infračervenou a ultrafialovou lampou nad leknínama. Taky zahradu růží všech možných barev a tvarů, ve které se fotí desítky Japonců. Za budovou parlamentu jsem si našel pěkný místo pod střechou na přenocování. Střecha bude definitivně potřeba S začíná pršet. Jdu zpátky do centra, nakukuju do obchodů a proplejtám se davama lidí S na Nový Zéland davama. Hledám kostel, kam bych si mohl jít poslechnout koledy, ale našel jsem jen jeden a jen s půlnoční mší, to bych neměl kde nechat baoh a necítím se dost slušně oblečenej. Už je čas večeře a SNAPPER v těstíčku smaženej v obrovským „friáku“ jím v klidu na lavičce pod střechou, dokud je teplej. V hotelu jsem při vyzvedávání baohu dostal kus vánočního tradičního dortu a mladý zaměstnanec říká: „Já jsem byl v Česku! Ale jen kousek.“ Jeli z Německa bez víza a celníci je vrátili zpátky.

    Přestalo na chvíli pršet a tak jdu zvolna do svého přístřešku. Přinesl jsem si malou větvičku místo stromku a z báglu vylovil obrovskou mandlovou čokoládu, a nadělil si jí pod větvičku. Vzpomínám na domov, teď je u nás teprve ráno o 12 h míň než tady. Zpívám si koledy a překvápko S čokoláda. V rádiu hrajou vánoční písničky a melodie a mě začíná černá hodinka. Zítra chci zavolat hned ráno domů a tak si nařizuju budíka. O půlnoci je slyšet dlouhé zvonění z blízkého kostela a tak skončil můj Štědrý večer. Ráno je naštěstí hezky a rychle balím, abych v 7 h zavolal a řekl ahoj, jsem v pořádku a že všechny pozdravuju a celkem brzy budu doma. Píp píp a čas na kartě vypršel. (Ve skutečnosti jsme si toho řekli vlastně hodně).

    Autobus má zpoždění, ale nikam nespěchám. Přeplnění jedeme k přívozu, kde vystupujou lidi jedoucí na jih. Pak pokračujeme na sever s dlouhovlasým řidičem a je nás asi 15. Starý autobus má na sedadlech potahy z ovčí kůže a jízda i způsob chování lidí je přesně jako z prospektu: otázka: „co nebudete?“ S nebudete sedět vedle mojí tchyně Tyldy, nebudete mít starýho, znuděnýho řidiče v saku a kravatě. Na první zastávce přistoupila holka, která se zná s řidičem a za chvíli si sedla za volant a vesele troubí na celé okolí a řídí hodně dobře. Nejdřív jsme přejeli mojí odbočku a asi 300 m musí couvat.

    Malá cedulka DESERT ROAD značí cestu, která vede do parku TANGARIRO N.P. Asi před 30 km se zelené pastviny změnily v hnědou trávou porostlou krajinu. V mracích jsou ještě pořád schovaný tři místní hory-sopky. Řidiči mi popřáli šastnou cestu a stojím na prašné odbočce v sopečné poušti. Všude je sopečná země a cesta je koryto vymleté vodou. Byl tu les, ale před pár lety prý shořel a sopka NGAURUHOE soptila někdy v padesátých letech. Nebe se vyčistilo, ale fouká vichr. Nakonec jsem zašel na chvíli do lesíka a odtud je to přes hodinu do první chaty. Vařím si oběd a za chvíli přišli lidé, kteří to tu znají. Poradili mi, co je nejlepší vidět a kudy jít. Jdu ještě na dvouhodinovou cestu na další chatu. Je to přes hřebínky na úpatí sopky po ostrých kamíncích a přes pole vyvrhnuté lávy. Z mraků vylezla MT. RUAPEHU 2797 m n.m. se sněhem nahoře. Chata je plná lidí, což mě překvapilo. Myslel jsem, že na vánoce tu moc lidí nebude. Postavil jsem si stan, kterej se ve vichru jen klepe. Je to tu asi 1400 m n.m. a po západu slunce je pěkná zima. S focením ještě počkám na zítřek, má být lep­ší počasí. V noci mě několikrát vzbudily poryvy větru a ráno jsem našel vytaženej přední kolík.

    Vstávám brzy, mám toho hodně před sebou. Je pěkně a chci na vrcholek sopky. Po hodině jsem došel Švéda, kterej vyšel dřív. Taky chce nahoru a jdeme spolu. Tři modrý EMERALD LAKES kontrastují s okolní mrtvou krajinou, která občas chrlí z útrob sírou smrdící oblaky páry a vody. V sypajícím se písku stoupáme nad sedlo k RED CRATER, který je uvnitř opravdu červenej a černej. Na tyčkách značících cestu je námraza a rampouchy, ale svítí slunce. Pod NGAURUHOE necháváme baohy a stoupáme po dokonalým, příkrým kuželu. Boty se boří do popela S drobných kamenů, občas se pár kamenů sesype po prudkém svahu dolů. Je to stoupání bez cesty 30 cm nahoru, 10 dolů. Mraky začínají stoupat a tak se snažíme jít co nejrychlejc. Trvá nám to lehce přes hodinu, i když dole je cedule 2 h (asi 700 výškových metrů). Vrcholek má dva krátery v sobě a jsme tu 2297 m n.m. V dálce je vidět špička MT EGMONT (2518) vystupující z mraků. Dírama v mračnový peřině občas dohlídneme do údolí a okolí. Cesta dolů je zážitek. Hned nahoře, kde jsou kameny pevný, ostrý a tvrdý, jsem se dotknul rukou země a hned si sedřel kůži pod malíčkem. Ale pískem (popelem) to jde dolů rychle. Je to něco mezi skákáním na trampolíně, lyžováním a prý surfováním. Kolem proběhl kluk, který se zdá to nezastaví. Naštěstí se zpomalil a nakonec zastavil a vypadal očividně šastně. U báglů jsme si dali oběd a rozloučili se. Já jdu zpátky přes RED CRATER a kolem BLUE LAKE, čímž jsem dokončil populární TANGARIRO CROSSING. Podle průvodce se má utrmácený člověk zastavit v horkých bazéncích a pramenech, které jsou u chaty Ká (jména jsou těžko k zapamatování a tak turisti chaty svorně nazývají jen počátečními písmeny). Chatař je tu známý tím, jak rychle překonává vzdálenosti v parku. Zrovna vypráví dost vytahovačným způsobem, jak někam „doběhnul“, i když smrtelník se tam plahočí hodiny. Ale ukázal mi cestu k pramenům, ze kterých se valí pára. Je tu malá cedule: NEBEZPEČNO S VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ a člověk může až k bublající vodě a prskajícímu bahnu. Sírou nasáklý vzduch je všude kolem a pár lidí si staví přehrádky na tmavé, kalné vodě. Moc mě bahnění neláká a jdu dolů k parkovišti. Mám toho dnes docela dost a zkouším stopovat do západu slunce. Po malý silničce 46A toho moc nejezdí, ale zítra ráno v 9.40 má jet malý shuttle S tak nějaká jistota. V trávě u lesa jsem si postavil stan a spokojeně zalejzám do spacáku. Usínám s předsevzetím, že ráno vstanu brzy a zkusím stopovat.

    Vzbudilo mě sluníčko, ale rychle se schovalo za mraky. Mám mokrý tropiko a rozhodl jsem se jít a stopovat, i když je riziko, že mi autobus nemusí zastavit. Předjelo mě pár aut a u odbočky ke kempu a jezeru jsem se zastavil a položil bágl do trávy. Ani tohle místo není nejlepší a stejně jako jinde tu auta jezdí přes stovku. Zahučelo auto v kempu a pán rybář s lodí a pěkným autem mi zastavil. Od rána muškoval na jezeře, ale bez úspěchu. Veze mě až do TURANGI, kde je velký provoz na hlavní silnici. Za chvíli mi zastavila rodina v autokárku. Nabídli mě, že mě vezmou až do TUARANGA a zítra bych se s nima mohl ráno vrátit sem, paní musí do práce. „A máte u koho zůstat v TAUPO?“ zeptala se paní S hlava rodiny. Odpověděl jsem, že nemám, ale že si většinou na noc nějaký plácek najdu a kempuju. Poděkoval jsem za nabídku a jedu jen do TAUPO na velkém, čistém, krásně modrém jezeře LAKE TAUPO. Na nábřeží je velký transparent: WIN A CAR. Na jezeře je 115 m daleko od břehu zakotvenej ponton s golfovou jamkou a na břehu je odpaliště; asi za 2 $ si může člověk zkusit štěstí. Míčky padají do vody a cedule hlásí, že je potápěči vyloví. Voda v jezeře je tak akorát na umytí a rychlé vykoupání, ale je krásně čistá. Samotné město je plné lidí a krámy mají povánočí slevy: „Kupte stromek 6 stop vysoký. Dnes je za 49 $, stál 69 $!“ Můžou ho vůbec prodat?

    Pár kilometrů za městem jsou veliký vodopády HUKA FALLS a termální oblast. S baohem jdu po pěkné turistické nedělní cestě a potkávám pár výletníků. Z vysokého převisu vyčnívá most, ze kterýho se ozývá ONE... TWO... TREE... BUNGY a někdo skáče dolů ke krásně modré řece. U vodopádů, který jsou vlastně úzký kaňon s peřejema končící vodopádem, je spousta lidí, kteří sem přijeli na protilehlé parkoviště. Všichni se fotí a skoro nikdo nečte vysvětlující tabule. Je tu jakýsi park a abych mohl dál rychlejc, schoval jsem si baoh v křoví a jdu k OBSERVATORY, což je výstava geologickýho a nukleárního institutu o místní sopečné a termální činnoti. LAKE TAUPO je vlastně zatopený kráter. V roce 186 našeho letopočtu tu soptila sopka a byla to zřejmě největší erupce v historii. Číňani zaznamenali zatmění slunce a vysvětlující obrázek srovnává množství vyvrženýho popela s Vesuvem, Mt. Helen, Krakatoa. Mnohonásobně všechny TAUPO převyšuje. Obrazy vysvětlují rozdíl mezi kalderou S většinou velikou oblastí najednou pokleslou po sopečné aktivitě a kuželovou sopkou, která vznikne vytlačováním lávy po tektonické změně. V centrální oblasti Severního ostrova je magma poměrně nízko pod povrchem (asi 70 km, kdežto na okraji je to přes 200 km) a tak se tu objevují horké prameny, bublající bahno a gejzíry. Paní v recepci mi řekla, že je o kus dál otevřený návštěvnický centrum geotermální elektrárny. Musím přidat do kroku, abych stihnul otevírací dobu.

    Vlastně skoro nic o takovýmhle typu elektrárny nevím. WAIRAKEI je jedna ze dvou v okolí. Je starší a první turbína (to byl vlastně parní stroj pohánějící generátor) tu umístili někdy ve 40cátých letech. Jak elektrárna funguje? V aktivním území je plno vrtů, ze kterých se jímá pára. Ta se musí „vyčistit“ od vody ve velikých centrifůgách a pak se izolovaným potrubím přivádí ke generátoru podobnýmu tomu, co je v tepelný elektrárně. Pára se musí chladit a k tomu se používá voda z řeky vytékající z LAKE TAUPO. Na této elektrárně se z vrtů odeberou ročně miliony kubíků vody a vývin páry se tedy snižuje. Na sousední, novější, se používá vysokotlaké pumpování S reinjektování S vody zpátky do země, což spotřebuje pár megawatů, ale pořád se to vyplatí. Je to vlastně jednoduchý.

    Kolem rušné silnice jdu do údolí zvaného CRATERS OF THE MOON. Jsou tu horké vývěry a ostatní termální úkazy kromě gejzírů. Oblast se najednou objevila po otevření elektrárny. Dřevěné chodníky vedou kolem zajímavých míst a cedule nabádají turisty nestoupat mimo ně. Asi kilometr mě svezli potetovaní, ale slušní kluk s holkou a jsem rád, protože jsem se po silnici prošel už hodně. Jdu ještě k řece, kde jsem si na koupání vybral místo s horkým pískem na břehu. Ze začátku jsem si ničeho nevšimnul, ale když jsem nechal, nohu dlouho na jednom místě a trochu se propadnul do písku, začala mě horká voda pálit zespoda do chodidla. Jsem zase příjemně unavenej a rychle stavím stan. Ráno říkají na českém BBC, že kromě Česka získávají bývalé komunistické strany ve východní Evropě stále víc hlasů. Ale příjem je skoro neslyšitelnej. Dneska směřuju do ROTORURA, města gejzírů a pramenů, který znám z prospektů už z Ameriky. Ale před mým kempištěm je rovná rychlá silnice a tak musím na lepší místo pár kilometrů dál. Ale odbočka, která vypadala slibně na mapě, je ve skutečnosti přímo stopařsky nevhodná S je pod kopcem a každý jen profrčí. Po dlouhém čekání mi zastavil Kanaďan s Japonkou, kteří vysadili jiného stopaře o pár metrů níž. Jedou až do ROTORURA, takže se čekání vyplatilo. V informacích mi poradili, kam se dostanu pěšky, když chci vidět gejzíry. Na konci města je oplocený místo, kde je Maori návštěvnické středisko. Je tu dílna, kde vyřezávají Maorové své tradiční řezby, ukázka výroby sukní, které jsou z dřevěných trubiček navlečených na nitích. Veliká kanoe uprostřed náměstí by mohla uvézt tak 25 lidí a hlavní atrakcí jsou tu zase geotermální úkazy. Kromě už všech zmíněných je tu několik gejzírů a jeden opravdu chrlí vodu nejmíň 8S10 m vysoko. A taky krásný hluboký jezírko s vařící se vodou. Zase chodníčky a cedule a plůtky. V malém tmavém domě je párek ptáků KIWI. Jsou to noční zvířata s dlouhým zobákem a neumí lítat, protože to nikdy nepotřebovali S nemuseli ulítat do bezpečí před nepřáteli. Člověk toho na N. Zélandě změnil hodně S kácel lesy, přivezl nová zvířata. Ale jak asi vypadala původní Evropa? Naše rybníky už teď považujeme za součást přírody, zvířata u vody našla hnízdiště a přitom jsou uměle vytvořený. Na konci parku je Maorská venice, kde lidé dodnes využívají tepla z pramenů. Jednak si přivádějí vodu do domů, ale mají tu vybetonovanou plochu s bazénkama S lázně a vařící krabice. To je dřevěná bedna s víkem nad místem, ze kterého se valí pára. Vše kolem je vybetonovaný a beden je tu několik; na jedné je kameny zatěžkané víko a uvnitř se vaří oběd (asi). Maorové byli lidožrouti, ale ne ve velkém a poslední zaznamenaný kanibalismus sahá k roku 1860. Prý ale nenapadli bílé lidi, protože mají jinou chu a nechutnali jim. Dnes jich je asi 10 % (= 300 000) a všichni, koho jsem se ptal, mi svorně potvrdili, že do společnosti se Maorové zapojili jako rovnocenní bílým. Jsou z nich úspěšní doktoři i právníci a žení a vdávají se s bílými.

    Vrátil jsem se k jezeru, kde turisti platí za hydroplány, vznášedla i regulerní projížďky a u břehu krmí černé labutě. Předpověď hlásila d隝, ale zatím je hezky. Jdu na výpadovku směrem na sever, ale dvouproudá silnice s hustým a rychlým provozem mě nechává čekat přes půl hodiny. Zastavil malý, hnědý, starý Eskortík s klukem a holkou a vlčákem. Mám namířeno do TAURANGA, ale Tereza a Micke jedou do WHAKATANE, přímořského města v BAY OF PLENTY. Vlastně je mi to jedno a tak pojedu s nima. Oba vypadají jako lidi z ulice: ušmudlaní, bosí, s pár dírama ve svetru, ale jsou kupodivu příjemní společníci. „Nevadí Ti, když se zastavíme na čaj u kamaráda?“ zeptal se M. a já jsem řekl, že nespěchám. Kamarád je Maori, má ženu a kluka tak 3 roky a dům na zarostlým pozemku. Dveře jsou vyspravený igelitem, vevnitř padá strop a dveře nejsou vůbec. Kuchyňská linka je kus starý fošny a uprostřed stojí na betonovém podstavci kamna. Kus stěny je místo ze sádrokartonu udělanej z papírových krabic a kdysi kdosi natřel barák na bílo. Je to docela šok a paní domu mluví o plánech, co a jak vylepšit. Mají pár peněz, za které si chtějí nechat instalovat záchod dovnitř a taky malou koupelnu, aby se nemuseli koupat venku. V černé a bohaté půdě pěstují brokoli­ci, květák, mrkev a brambory. Jedeme kolem pěkných jezer a lesama až do KAWARAU, kde je velká papírna. Řeka tu prý mění barvu na tmavohnědou, černou a mrt­vou. „Jedeme na pár dní rybařit a já chci navštívit kamaráda v OPOTIKI, kterej nás možná poz­ve na noc. Je to obchodník s realitama S pojeď s námi. Když to nevyjde, odvezu tě na pláž za město, kde si po­stavíš stan.“ Po pěkném pobřeží jsme dorazili do malého města. Micke dál povídá: „Moji kamarádi jsou Bahijové (nevím jak se to píše a jestli je to správně; je to náboženská sekta)“. Našli jsme dům obchodníka, ale není doma a tak jedeme k jinému Bahiovi. To je taky Maori, který má za manželku sklerotickou bělošku. Domek vypadá z ulice malý, na dvoře je rozbořená kůlna, ale uvnitř je pěkná kuchyň, obývák s hrající televizí a jsme mile přivítaní. Tereza je Mickova přítelkyně jen krátce a nejsem si jistej, jestli i Micke tohodle člověka někdy viděl. Dostali jsme kafe a vánoční dort a sedíme kolem stolu. Micke zavolal obchodníkovi, a se ozve, až bude doma a napůl dohodnul přespání tady. Mluví se o městě, počasí, rybaření, potápění a venku se zatím setmělo. Jsme silně vnucení, ale Bahiové jsou prý družní a přátelští.

    Obchodník se ozval a jedeme k němu, i když už je před půlnocí. V domě už všichni spí, ale máme zase čaj a cukroví a je vidět, že ti dva jsou staří přátelé. Teď se dovídám víc o osobních životech i o Bahiismu. Micke: má toho hodně za sebou S život na ulici, alkohol, syntetický drogy ho stály zuby, kriminál a teď žije někde v Auckladnu v nabouraném přívěsu či skladišti. Krista ho potkala, když bydlela v garáži, a ta pracovla jako sazečka. Ani jeden teď nemá práci. Obchodník s realitama byl profesionální lovec a bydlel v horský chatě asi dva krát tři metry. Zpíjel se do němoty, kouřil marihuanu a v mládí cestoval po světě. Teď je to pán v kravatě s kufříkem a loni to byl nejúspěšnější člověk ve svý branži v okolí. Má pěknej dům na přepychovým místě s výhledem na moře, slušný auto, ženu a čtyři děti. A Bahiismus? Jménama si nejsem jistej a jak se píšou, už nevím vůbec. V roce 1840 (asi) se objevil Bahailah, který skutečně existoval a na zemi byl z vůle Boží. Založil náboženství a napsal plno knih. Základní ideou je žít morální život, mír na Zemi a sjednocení celého lidstva a všech náboženství v jednu rodinu s respektováním křesanství, budhismu, islámu. Všechna náboženství platila v patřičnou dobu a s vývojem světa je potřeba změnit náhled na to, v co se věří. Bůh je cosi, co nedokážeme pochopit a posmrtný život je nám odepřeno jakkoli poznat, protože by člověk hned spáchal sebevraždu, aby tam mohl být. Bible je základní knihou a konají se mítingy jednou za 19 dní. Ke svatbě je zapotřebí svolení rodičů a bez něho se oddání nemůže uskutečnit. Je to zvláštní, rychlý a sladký (?) obřad. Bahiismus je nejrychlejc se rozvíjející náboženství na světě. Povídali jsme si nejmíň do tří do rána a obchodník je živý důkaz, jak ho víra podporuje a jak mu dodává sílu. Ustlali jsme si na podlaze v obýváku a já jsem tvrdě spal.

    Ráno jsme se viděli s dětma, které mají prázdniny, vykoupal jsem se v moři a před barákem začínám stopovat. Kousek mě svezl farmář a pak vysokoškolák, kterej mi poodhalil další obraz N.Z. Asi před 10 lety byla novozélandská ekonomika v krizi a od té doby se plno věcí změnilo, často pro obyčejné lidi k horšímu. Dřív platné sociální výhody S bezplatné ošetření, bezplatné studium, podpora S všechno se amerikanizuje a nastává volný obchod. Zvětšuje se rozdíl mezi chudými a bohatými a někdy je těžké najít práci. Student si jen nestěžoval. Byl v Evropě a jeho profesí jsou houby a plísně. Slunce nám osvětlovalo dlouhou pláž s pískem a vysoký, bílý a zarostlý útesy, na kterých začínají růst stromy POHUTAKAVA S novozélandský vánoční strom s červenými květy podobnými štětkám na mytí flašek. Naše společná cesta končí v TAURANGA, kde jsem nakoupil v sámošce a jdu za město na dalšího stopa. Ani jsem nedošel a nezačal stopovat, když mi zastavil Aucklanďan v malém žlutém autě, který si veze domů na zahrádku slepičince zabalené v pytli. Udivuje mě, že lidi toho poměrně hodně ví o Československu i Česku. Ale je to lehké vysvětlení. Na N. Zélandu se toho moc neděje a tak jsou zprávy ze světa hlavním zpravodajstvím na rozdíl třeba od Ameriky. Jedeme oblastí, kde se pěstují KIWI. Za stromovýma větrnýma barierama jsou stromky asi 2S3 m vysoký, podpíraný drátama a popínavá rostlina má zespodu desítky malých kiwátek. Taky farmy na zeleninu a ovoce jsou v okolí.

    WAIHI je malé město na začátku COROMANDEL PENINSULA (poloostrov Cor.), odkud jedu jako druhý pasažer-stopař s bláznivým klukem a starším pánem. Mladík nemá rád Maori a říká, jak by si jako vyučený elektrotechnik mohl jinde než na NZ vydělat balíky peněz. Ale tady by musel pracovat pro zlatokopeckou společnost, aby měl hodně peněz. Cesta je klikatá v holé kopcovité krajině a jedeme plyn S brzda až do turistického města WHANGAMATA. Prošel jsem jen hlavní ulici, viděl bouračku při parkování a rychle prchám pryč. Další auto mě popovezlo kousek za město, kde už v hlubokém lese koukám po kempišti. Vysvobodili mě mladí Australani a pak Holanďan Tom. Bydlí v PAVANUI, což je jen přes záliv od TAIRUA, ale silnice, která vede kolem vody až k prvnímu mostu je asi 20 km dlouhá. Jede na pivo a pro pivo. „Chtěl bych někde kempovat blízko moře, můžeš mi poradit?“ Zeptal jsem se po prvních formálních otázkách odkud jsem a kam jedu. „Jestli chceš, můžeš si postavit stan před mým barákem!“ Neváhal jsem ani vteřinu a řekl, že to teda chci. Zastavili jsme v baru, dali si pivo a Tom koupil karton DB Bitter. Dvacet kilometrů zpátky do městečka, které se pomalu stává důchodcovským a milionářským městem pro lidi z Aucklan­du. Před lety tu někdo koupil příbřežní vlhkou půdu, kde teď budují WATERWAYS S několik umělých zátok, mezi kterými stojí domky, takže každý dům má kus vody a přístavní molo. Půl milionu dolarů je jen tak tak na malej domeček. Tom má pronajatej starej dům na kraji kiwovýho háje a oba jeho sousedi jsou taky původně Holanďané. Mluví spolu napůl anglicky a napůl chrochtavou holandštinou. Před 4lety se Tom prostě sbalil a odjel na Nový Zéland. Dostal povolení k práci i pobytu, což je teď těžší a začal nový život. Pracoval jako kuchař, stavěl domy a teď půjčuje turistům kola. Na krásným pažitu jsem si postavil stan, po dlouhý době se osprchoval v teplý vodě a dostal k večeři zbytky po vánočním hodování.

    Tomovi je kolem 35 a protože tu bydlí a žije sám, pusa se mu nezastaví a vypráví zajímavě. Jeden soused přišel na pivo a říká, že musím jít v noci k vodopádu, kde jsou světélkující žížaly a úhoři v potoce. Přinesl fotku, kde je úhoř tlustej jako ruka a 1,5 m dlouhej. Půjčili jsme si baterku a Tom už vodopády dlouho neviděl a jde se mnou. V tůňce je malý úhoř a stěny údolí jsou posetý modrozelenými lucerničkami. Až na pár plechovak od piva je to idilické místo. Ráno nemusím brzy vstávat, první přívoz do TAIRUA jede až v 9. Tom mě na něj odvezl a sám zaparkoval v centru svojí dodávku naplněnou kolama. Čekám na molu s čtyřma holkama, kterým může být tak 15S16. Včera jim ujela poslední ferry a teď se rozpomínají, jak strávily noc. Jejich slovník obsahuje slova FUCK a SHIT asi víc, než kterákoli jiná. Na cestě přes řeku jsme předjeli stojící loď, ze které na nás mává pán, že mu to nejede. Náš kapitán k nim zamanévroval a vzali jsme je do vleku. TAIRUA je naštěstí malá a hned jsem za městečkem. Vzal mě pán v pěkným autě a vyptává se, jak by se dalo u nás investovat. Je z Aucklandu a má tu letní barák. Nechal jsem se vysadit na odbočce k HOT WATER BEACH, na kterou mě vzal karavan. Známá a vyhlášená pláž má surfový vlny, celkem studený moře a těsně na břehu vyvěrají z písku horký prameny. Lidi s lopatama kopou bazénky, ve kterých je voda někdy tak horká, že se musí chladit mořskou vodou. Prameny jsou úzce lokalizovaný a o pár decimetrů dál je písek studenej.

    Koupu se, hřeju se, užívám si vln, ale stačí mi to do oběda. Taky pláž se zaplnila a tak jedu dál na sever do WHITIANGA, kde je taky přívoz a cedule, že mořský škeble jsou jedovatý, a že se nemají sbírat. Odtud mě vzala samotná mladá paní na odbočku k prašný cestě 309 přes kopce poloostrova. Začínám pěšky i když je to asi 30 km. Asi po hodině mi zastavil karavan s německou rodinou a dcera, která studuje medicínu si se mnou povídá. Byla v Mexiku a Guatemale a teď by měla studovat, ale rodiče jí nabídli N.Z. a tak jede s dalšími třemi sourozenci. Kopce jsou tu porostlé palmama a hustým porostem a občas KAURI stromy. Jsem rád, že nemusím po svých. Je horko a od aut se práší. Z křižovatky to už je jen 3 km do COROMANDEL. Ani nestopuju a zastavil mi otevřenej džíp. Říkám, že hledám místo na stan a manželé mi poradili, u kterého domku se zeptat a že se na ně můžu odvolat. Automechanik mi ukázal místo v ovčí ohradě a pod pomerančovníkem píšu deník.

    Ráno je pořádná rosa a v noci bylo celkem chladno. Je tu prudké slunce, ale klima podobné našemu. Nový Zéland nemá vůbec vnitrozemské nebo kontinentální podnebí, protože je to úzký ostrov, ale na jihu je pásmo mírné a na severu subtropické. Může se stát, že tu je přízemní mrazík, když je v zimě studená a jasná noc, ale úroda je tu asi po celý rok. Teď je zrovna dost sucho, ale jinak je na obou ostrovech srážek dost. Zaběhnutý ranní rituál se odehrál i dneska S balení, vaření, snídaně a po pár metrech mi zastavil zedník s dodávkou a odvezl do města. Informace jsou dnes na Silvestra zavřený, ale za oknem je plánek protáhlýho městečka COROMANDEL. Hostely jsou tu dva, každý na jiném konci. Jdu k bližšímu WHITEHOUSE BACPACKER. Fousatej sympaák říká: „Nějak brzy!“ Bohužel nemají místo a ani prostor pro kempování. Nechal jsem si tu baoh a jdu na začátek města. TUI LODGE vlastní paní před padesátkou a za 8 $, což je dobrá cena, mám místo na stan znovu v pomerančovo-citrónovo-mandarinkovo-grapefruitovém háječku a zadarmo horský kolo, sprchu a kuchyň. Jen půjčení kola ve městě bylo dvakrát tak drahý. Myšlenku s kolem mi vnuknul Švéd ze sopky a taky mluvil o tom, kde byl.

    Našel jsem si trochu jinou cestu, abych viděl obě strany poloostrova. Znamená to sice dvakrát přejet hory, ale stejně jsou tu všechny cesty kopcovatý. Je před desátou a do večera mám tedy času plno. Hned jak skončily baráky, skončil taky asfalt a vymletý harmoniky se štěrkem a slušným kopcem mi dávají do těla. Vyjel jsem do sedla s pěkným výhledem na obě strany. Les je tu samá palma a dvě Němky mi ukazují křemenné krystaly, který našly ve štole. „Kde je štola?“ ptám se a ony mě posílají po malé pěšince k zlatokopeckému opuštěnému tunelu. Nemám baterku, ale jdu odhodlaně do tmy. Najednou se zablesklo žlutým světlem z baterky a volám do postranní chodby, že jsem asi někdo jiný, než koho by očekávali a že nemám baterku. „Pššš! Nesmíš křičet, jinak by otřesama spadla skála a zůstaneme tu zavalení!“ To se mi sice zdá jako blbost, ale dál jen šeptáme. Bez baterky nic najít nemůžu a tak jdu zpátky. Sjíždím z kopce po drncavý cestě do KANADY BAY. Řídítka mají tvrdý umělohmotný držátka s ostrýma rýhama a ty pěkně řežou do dlaní. Navíc je zadní brzdový špalík posunutej moc dolů a brzda není moc účinná. První lidi, kteří kempují u domku ve třech rodinných stanech, jsem poprosil o kleště a brzdu vylepšil. Na chvilku jsem si užil i asfaltku a přejíždím ke skalnatému zálivu s kamenama posetýma škeblema, modrou vodou a teď je tu odliv, který může mít až 3 metry. Zdánlivě vede cesta po břehu, ale zkracuje si to přes kopce. Najednou se pode mnou vynořila písečná pláž několik km dlouhá s obrovským kempem na začátku. Tím se vysvětlilo, proč tu jezdí poměrně hodně aut, od kterých se práší. WAIKAWU BEACH je chráněný území. Hnízdí tu nějaký vzácný pták na pískových dunách. Naobědval jsem se a po přestávce sedám na kolo. Jako vždycky, po dlouhé době neježdění na kole, si ze začátku nemůžu sednout vůbec, jak mě bolí zadek. Dnes mě navíc bolí dlaně. Další cesta vede zpátky přes hory na západní pobřeží, který je víc navštěvovaný turisty. Na pobřežní silnici jsem ještě odbočil na sever a chci dojet k pěknýmu kousku neobydlený pláže. Obloha se zatím zatáhla, ale i tak se jdu vykoupat pod POHUTAKAWA stromy na kamenné pláži s pár skalami. Čeká mě posledních 10 km po štěrkové cestě do COLVILLE, odkud už vede asfaltka. Na konci prudkého stoupání začalo drobně pršet, ale je teplo ani silný protivítr není studený. Bylo to kolem 70 km a mám pocit, že jsem pro tělo něco udělal. Ještě mě čeká transport báglu přes město, což je s bolavým zadkem nezáviděníhodné. Vydrncaný si lebedím v teplý sprše a kuchtím večeři. Asi do deseti se skoro nic neděje a já píšu deník.

    Mladý Novozélanďan začal diskusi a za chvíli je nás osm z různých zemí: GB, D, NZ, Jižní Afrika, USA, I, F, CZ. Paní domácí nás pohostila pivem i vínem a dvě hodiny utekly jako nic. Zabouchaly špunty (já jsem si nakonec šampaňský nekoupil, protože neměli malý a velký bylo drahý) a v rádiu se ani nezmínili, že je půlnoc S pořád hrála muzila. N.Z. je první zemí na světě, která vítá nový den a tak jsou to i první slaviči. Někde je hotel, s nejprvnějšími paprsky slunce, který má už zaplněná místa na rok 2000. Pod jasnou oblohou s Jižním Křížem a Orionem ještě hodinku povídáme a všichni se postupně rozcházejí do pelechů. Pro mě bude půlnoc stejně až zítra v poledne. Vzbudil jsem se brzy, ale nevstávám, lebedím si a poslouchám rádio. Chci na stopa, ale nikdo nebude jezdit brzy ráno, tak není kam spěchat. Novozélanďan, se kterým jsem si hodně povídal, jede se svou anglickou přítelkyní přes kopce na kole a u snídaně jsme se rozloučili. Společně všichni uklidili kuchyň a první lidé odjeli autobusem dál na sever. Já jdu na křižovatku a veze mě Holanďanka, která stejně jako Tom sbalila kufry a teď žije tady. Z blbýho místa mě vzali rybáři s lodí, kteří se smějou, že chytili první rybu na světě v tomhle roce. Silnice vede kus od břehu po kopcích a přes holé pastviny je vidět členité pobřeží, ostrovy a v dálce pevninu kolem Aucklandu a WAIHERE ISLAND. Moře je klidný, slunce svítí a pláže, skály, parkovišátka a silnice se začínají plnit autama. Víkendové chaty lemují pobřeží a jedna osada je postavená ze starých, vyřazených tramvajových vozů z Aucklandu. Posledních pár km do PHAMES mě veze kluk, který na všechno odpovídá: IT IS FAIR ENOUGHT (?) (snad je to dobře). Jiné, další, celkem časté odtakání je: IT IS GOOD AS GOAT (koza). Vidím, že psaná angličtina je pro mě velká výzva do budoucna a že se mám co učit S a nejen psaní. Když poslouchám na V.O.A. SPECIAL ENGLISH, uvědomuju si, kolik chyb při mluvení dělám a že takhle bych to neřekl, z čehož vyplývá, že to řeknu špatně. Ale na druhou stranu jsem rád za to, co jsem se z jazyka naučil celkem bezbolestně. Teď mám dost často pocit, že když potkám Američana, rozumím mu líp než ostatním anglicky mluvícím národnostem a umím rozpoznat chyby (a někdy i uhádnout přízvuk) Němců, Francouzů a dalších „neanglických“ cestovatelů. Asi nejvíc tu potkávám Němce, pak Angličany a asi Švýcary a pak dlouho nic před DK, S, A a pár lidí z Izraele. Málo Američanů a jednu bulharskou rodinu S emigranty. Vlastně Holanďanů je tu asi víc než CH.

    V THAMES čekám nejmíň hodinu a už jdu skoro na autobus, když mi zastavil pán po padesátce a jak se pozdějc ukázalo S zřejmě homosexuál. První jeho „přehmat“ na šaltpáku mohl být omylem a po druhým jsem se nalepil na dveře. Naštěstí pochopil, že se mnou nic nebude a jen na konci mi nechtěl při podání rukou mojí ruku chvíli pustit. Nebyl dotěrnej, ani nepříjemnej ani vyzývavej, byl to jen homosexuál. Nedivím se, že samotný holky nechtějí jezdit stopem, asi musí být obtěžování od řidičů hodně nepříjemný. Pán mě zavezl na stanici autobusu do PAPATOE, což je vlastně předměstí Aucklandu a je tu tříproudá dálnice, na který by mi nikdo nezastavil. Podle jízdního řádu má jet autobus ještě dnes večer na sever, kam se chystám, ale je 1. ledna S svátek a můžou být změny. Za chvilku přijel INTERCITY bus a za 5 $ a skoro hodinu jsem v největším novozélandském městě S AUCKLAND.

    Už před Evropany byla oblast dnešního A na poměry hustě osídlená. 1840 byl Auckland zvolen za hlavní město nové britské kolonie, ale už v r. 1865 zvítězil Wellington, který je umístěn výhodnějc uprostřed dlouhé země. Nepřátelské vztahy mezi MAORI a PAKEHA (pakeha je maorské jméno pro bělochy) vyvolaly nutnost obrany a každý musel být připraven bojovat (jen mužský). Po uzavření míru se město začalo rozvíjet a chaotická výstavba trvala do r. 1963, kdy byla založená koordinační instituce. Dnes je v downtown pár skleněných věžáků, přístavní mola a kolem plno parků a sídlišátka s rodinnými domky. Auckland má v logu název: Město plachet. Letité rivalství v závodu AMERICAN CUP S plachetnicový závod (myslím, kolem světa a nebo jen EvropaSUSA) žene každý rok nadšence do stavby nových a lepších lodí. Na molu tu stojí „novozélandský zázrak“, plachetnice nejdelší v historii, která ale nevyhrála. Nevím jestli je to stejná, o který se psalo, protože měla na kýlu revoluční „křidélka“. Tahle má jen projektilovitý zakončení kýlu. Já jsem skončil na nádraží, kde mi paní v pokladně řekla, že dnes už nic na sever nejede. Jdu do města a v bacpackerských informacích jsem objevil levnější zpáteční lístek s jinou dopravní společností. Hned jsem si ho koupil, protože stopování na takovou dálku není bezpečný a já musím být zpátky na letadlo! Pojedu do oblasti zvané BAY OF ISLANDS, kde je možný plavat s delfínama a při štěstí vidět velryby. Ale ouha, protože jsou prázdniny a dovolené, všechno je na týden dopředu zamluvený. Ale i bez toho má cenu se tam jet podívat a třeba někdo odřekne.

    S plánkem města jdu hledat, kde složím hlavu a když nic nenajdu, budu se muset vrátit do hostelu za 15 $. Jdu k universitě a prázdniny mi snad dávají šanci. Za budovou knihovny budu schovanej a na lavičce při světle, můžu psát a čekat na setmění. Je to tu víc na severu a světlo už není tak dlouho, takže v 10 už jsem zalezlej v napůl postaveným stanu kvůli komárům. Mám nařízenýho budíka, abych si stačil uvařit a dojít na autobusový nádraží na 2 9. Taky tu nechci být dlouho, rád bych tu strávil poslední noc před odletem. Nikdo mě ale nevyhnal a v sousedním parku na odlehlý lavičce snídám. Je svátek a brzy ráno S 7 S a to jsou ještě všichni v peleších. Jen stará důchodkyně venčí psa. Před autobusem už je plno lidí, ale ještě mám místo u okna. Asi 4 h nás dělí od města PAHIA S střediska letních dovolených. AUCKLAND má stejně jako SYDNEY THE HARBOUR BRIDGE. Musí být vysoký, aby ho podjely lodě (43 m) je 1030 m dlouhý a roku 1959 nahradil přívoz. V roce 1990 přibylo „NIPPON CLIPS-ON“, což jsou dodatečné pruhy „přicvaknuté“ na strany a pojmenované po japonských stavitelích. Uprostřed je betonová, posuvná bariera, která podle dopravy rozděluje 8 pruhů na směr ven a do města. Brzy jsme vyjeli z „většího Aucklandu“ a v kopečcích začaly farmy. Malá městečka, pobřeží a travou zarostlá krajina S to je úplně odlišný obraz od jižního ostrova. Provoz je hustý a silnice malá. Zase jsme se přiblížili k pobřeží a řidič nás upozorňuje na skupinu ostrovů „Slepice s kuřaty“. Vše je tu sopečného původu, ale ne jako v TANGARIRO, kde jsou sopky činné. Tady je to spíš jako v Českým Středohoří.

    PAIHIA je nákupní ulice s nábřežní silnicí v zátoce, ze které jsou vidět početné ostrovy a poloostrovy v moři. Z kopce je krásný výhled na tmavomodrozelený moře s hřebínkama vln a bílejma plachtama jachet. Nedivím se, že sem lidé jezdí na dovolenou. Hned z autobusu jdu do informací, ale s delfínama plavat nebudu a velryby tu zrovna nejsou. Ani jsem v to moc nedoufal a tak nejsem nijak zklamanej. Je tu turistická cesta k vodopádům a taky jdu po pláži, pozoruju turisty a turistky a našel jsem cestu k HARURU FALLS, která vede nejdřív po rušný silnici. Řeka WAITANGI je dost hluboká pro lodě a několik km od moře je čedičový práh a samotné, asi 10 m vysoké vodopády. Hluboká laguna je bezpečným místem pro přístav a také to bylo první místo, kam Maorové přijeli na svých kanoích z Tichomoří. V 18. století objevil záliv kapitán Cook a bylo to význačné místo k expedicím do okolí. Dnes jsou tu kempy a hotely a lidi se cákají v řece nad vodopády. Vracím se po pěšině kolem řeky, kde bez ustání cvakají zelenočerní brouci a chrčí cikády. Ptáci mají jinou melodii a občas potkám turisty. V mělkých a bahnitých zátokách tu rostou mangrovníky. Jednou téměř úplně vykácené zvláštní stromy, které se přizpůsobily dvoudennímu zatápění přílivem. V bahně žijou krabi a cvakací krevety, které dělají „klap, klap“. Blízko u města je golfové hřiště a já se poohlížím po kempiš­ti. V lesíku přes cestu je obstojné místo, ale musím si dojít pro bágl S asi 2 km sem, dva tam. Jsem nějak ušlej a unavenej, i když jsem v podstatě nijak daleko nešel. Zalezl jsem kolem 8, ale teď se mi spát nechce. Usnul jsem s rádiem na uchu, který hrálo hity všech let. Na zítra mám rezervaci zase na 2 9, ale jen do WHANGAREI, kde se chci na pár hodin zastavit.

    Ráno jsou mraky a dokonce prší. I ve WHANGAREI mrholí a za výprodejovou cenu 2 $ mám 3 kg nektarýnek. To mám co dělat, abych je snědl. Město není nijak zajímavý a za 2 h mi jede další bus do Aucklandu. Nechal jsem si baoh v hotelu a chodím ulicema se zavřenými krámy. Pár suvenýrů a knihkupectví je otevřené, ale jinak nic. Fouká prudký vítr a kolem 7. jdu ke knihovně k universitě. Trochu mě otravujou komáři při psaní, ale lidí tu naštěstí moc není. Nocuju na stejným místě a několikrát se dnes uprostřed noci nade mnou v oknech rozsvítilo světlo a vzbudily mě hlasy zřejmě uklízečů. Z okna mě zřejmě vidět nebylo a nebo mi nevěnovali pozornost. Mám poslední den skutečnýho cestování, než mi začne návrat domů. Je hezky, ale celkem chladno, že můžu mít bundu. V hotelu HYAT mám baoh a v kanceláři American Express jsem si vyzvednul dopis od rodičů. S lístkem na Greyhounda mě však zklamali a přestože jsem se v Christchurchu ptal a chtěl vše objednat dopředu (a tam mě ubezpečili, že je to otázka minut), tady je to na počkání nemožný a odpolední doručení kurýrem je nejistý. V sousední bacpackerské kanceláři mám lístek za deset minut. Chodím po městě a jdu do muzea, kde je maorský vystoupení, ale na to nemám čas. Z kopce, kde muzeum stojí, je pěkný výhled na členité zátky, domy a centrum Aucklandu. Od včerejška mi zase nefunguje foák, stejně jako na začátku v Austrálii.

    Odpoledne jsem se stavil ještě jednou v Am Express, dostal dopisy, který pošta doručila po třech svátečních dnech a malým autobusem frčím na letiště. Teď píšu a čekám, až mě zavolají k nástupu. Při podávání zavazadel už neměl mladík okýnko a nejsem si jistej, kde je místo 22S, i když řekl, že hned vedle okna. Musel jsem vylejt zbytek benzínu z flašky od vařiče a přijde mi to jako chvilka, kdy jsem na N.Z. přilétal.

 

 

         



Dopis č. 21

 

 

24.1.95, NEW YORK, U.S.A.